ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.482.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 482/2014-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 dovolání obviněného Ing. F. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 42 To 341/2012, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 1 T 5/2011, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 42 To 341/2012.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se současně zrušují i všechna další rozhodnutí, na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 1 T 5/2011, byl obviněný Ing. F. Š. uznán vinným přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
jako jednatel a 50 % vlastník společnosti V. T., s.r.o., Ž. n. S., S., /dále jen V. T., s.r.o./, v rozporu s ustanovením §135 odst. 2 obchodního zákoníku /dále jen ObZ/ v tehdy platném znění ve spojení s §194 odst. 5 ObZ, a tedy zcela v rozporu s péčí řádného hospodáře, jakož i v rozporu s článkem III pracovní smlouvy uzavřené dne 1.5.1993 mezi ním jako zaměstnancem a společností V. T., s.r.o., jako zaměstnavatelem
1.
dne 29.3.2005 ve společnosti V. T., s.r.o., v zištném úmyslu předložil účetní A. M. k vyúčtování jím údajně absolvovanou zahraniční pracovní cestu z P. do F. n. M. z 8.3.2005 až 15.3.2005 a uplatnil nárok na stravné ve výši 440 EUR, t. j. 13.360,- Kč, proplacení letenky ve výši 17.724,- Kč a dopravu služebním vozidlem na letiště P. tam i zpět ve výši 4.206,40 Kč, přičemž vyúčtování a proplacení pracovní cesty si jako jednatel společnosti svým podpisem sám odsouhlasil, ačkoli ve skutečnosti se žádné pracovní cesty nezúčastnil, neboť jednak společnost V. T., s.r.o., nemá a nikdy neměla ve F. n. M. žádného obchodního partnera a jednak dne 8.3.2005 v 17.10 hodin cestu letecky z P. do F. n. M. a dále ve 20.05 hodin na ostrov M. a poté dne 15.3.2010 v 19.05 hodin zpět do P. absolvovala manželka jmenovaného Mgr. L. Š., přičemž veškeré shora uvedené náklady hradila společnost V. T., s.r.o., čímž svým úmyslným jednáním obohatil sebe a svoji manželku Mgr. L. Š. v celkové výši nejméně 35.291,- Kč,
2.
dne 2. 5. 2006 ve společnosti V. T., s.r.o., v zištném úmyslu bez předchozího souhlasu valné hromady společnosti V. T., s.r.o., tedy bez souhlasu druhého jednatele společnosti Ing. V. S., v rozporu s §196a odst. 1 ObZ, tedy zcela neplatně, jakož i v rozporu s článkem VII Společenské smlouvy společnosti V. T., s.r.o., uzavřel za společnost V. T., s.r.o., jako věřitel se svojí manželkou Mgr. L. Š. jako dlužníkem smlouvu o půjčce na částku 2.300.000,- Kč s termínem splatnosti do 31.12.2008 a uvedená částka byla společností bezodkladně vyplacena na účet uvedený obviněným, přičemž dne 29.1.2007 opět bez vědomí druhého jednatele Ing. V. S. uzavřel za společnost V. T., s.r.o., s Mgr. L. Š. dodatek ke smlouvě o půjčce ze dne 2.5.2006, jehož obsahem bylo posunutí splatnosti půjčky ve výši 2.300.000,- Kč až do 31.12.2013, v důsledku čehož pohledávka společnosti V. T., s.r.o., nebyla účetně vedena jako pohledávka v prodlení, ačkoli ve skutečnosti se jednalo o plnění z neplatného právního úkonu dle §39 občanského zákoníku v tehdy platném znění /dále jen OZ/, tedy jednalo se o plnění z bezdůvodného obohacení, jehož nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se dle §107 odst. 1 OZ promlčel dne 2.5.2008, což mělo mimo jiné za následek, že plnění z poskytnuté neplatné půjčky se stalo právně nedobytným, neboť Mgr. L. Š. u současně probíhajícího civilního řízení u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou sp. zn. 14 C 163/2008 odmítá zaplatit poskytnutou půjčku mimo jiné s odkazem na promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení, čímž se svým jednáním obviněný a Mgr. L. Š. jako manželé obohatili na úkor společnosti V. T., s.r.o., ve výši 2.300.000,- Kč a snížili tak její likviditu s ohledem na smluvní ujednání, že úroky z půjčky jsou splatné až v okamžiku půjčky.
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. F. Š. podle §220 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, 3 a §68 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře padesáti denních sazeb. Podle §68 odst. 2 tr. zákoníku denní sazba činí 2.000,- Kč, tj. celkem 100.000.- Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody na pět měsíců a podle §229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená společnost VFS Trading, s.r.o., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 1 T 5/2011, podali odvolání obviněný Ing. F. Š., státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou a poškozená společnost VFS Trading, s.r.o. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě, rozsudkem ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 42 To 341/2012, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek z podnětu odvolání státního zástupce zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. řádu nově rozhodl tak, že obviněného Ing. F. Š. uznal vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2, 3 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb. účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“) - ad 1) a trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zákona - ad 2), kterých se podle skutkové věty výroku uvedeného rozsudku dopustil tím, že
jako jednatel a 50 % vlastník společnosti V. T., s.r.o., Ž. n. S., S. /dále jen V. T., s.r.o./, v rozporu s ustanovením §135 odst. 2 obchodního zákoníku /dále jen ObZ/ v tehdy platném znění ve spojení s §194 odst. 5 ObZ, a tedy zcela v rozporu s péčí řádného hospodáře, jakož i v rozporu s článkem III pracovní smlouvy uzavřené dne 1.5.1993 mezi ním jako zaměstnancem a společností V. T., s.r.o., jako zaměstnavatelem
1.
dne 29.3.2005 ve společnosti V. T., s.r.o., v zištném úmyslu předložil účetní A. M. k vyúčtování jím údajně absolvovanou zahraniční pracovní cestu z P. do F. n. M. z 8.3.2005 až 15.3.2005 a uplatnil nárok na stravné ve výši 440 EUR, t. j. 13.360,- Kč, proplacení letenky ve výši 17.724,- Kč a dopravu služebním vozidlem na letiště P. tam i zpět ve výši 4.206,40 Kč, přičemž vyúčtování a proplacení pracovní cesty si jako jednatel společnosti svým podpisem sám odsouhlasil, ačkoli ve skutečnosti se žádné pracovní cesty nezúčastnil, neboť jednak společnost V. T., s.r.o., nemá a nikdy neměla ve F. n. M. žádného obchodního partnera a jednak dne 8.3.2005 v 17.10 hodin cestu letecky z P. do F. n. M. a dále ve 20.05 hodin na ostrov M. a poté dne 15.3.2010 v 19.05 hodin zpět do P. absolvovala manželka jmenovaného Mgr. L. Š., přičemž veškeré shora uvedené náklady hradila společnost V. T., s.r.o., čímž svým úmyslným jednáním obohatil sebe a svoji manželku Mgr. L. Š. v celkové výši nejméně 35.291,- Kč,
2.
dne 2. 5. 2006 ve společnosti V. T., s.r.o., v zištném úmyslu, a to za účelem zakoupení bytu dcerou Mgr. V. Š., bez předchozího souhlasu valné hromady společnosti V. T., s.r.o., bez souhlasu druhého jednatele společnosti Ing. V. S., v rozporu s §196a odst. 1 obchodního zákoníku a v rozporu s článkem VII Společenské smlouvy společnosti V. T., s.r.o., uzavřel za společnost V. T., s.r.o., jako věřitel se svojí manželkou Mgr. L. Š. jako dlužníkem smlouvu o půjčce na částku 2.300.000,- Kč s termínem splatnosti do 31.12.2008 a uvedená částka byla na jeho pokyn společností bezodkladně vyplacena na účty uvedené obviněným, v částce 2.057.190,- Kč majitele R. J., a.s., v částce 242.810,- Kč majitele D. W., a dne 29.1.2007 také bez vědomí druhého jednatele Ing. V. S. uzavřel za společnost V. T., s.r.o., s Mgr. L. Š. dodatek ke smlouvě o půjčce ze dne 2.5.2006, jehož obsahem bylo posunutí splatnosti půjčky ve výši 2.300.000,- Kč až do 31.12.2013, v důsledku čehož pohledávka společnosti V. T., s.r.o., nebyla účetně vedena jako pohledávka v prodlení, ačkoli ve skutečnosti se jednalo o plnění z neplatného právního úkonu dle §39 občanského zákoníku v tehdy platném znění, tedy jednalo se o plnění z bezdůvodného obohacení, jehož nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se dle §107 odst. 1 občanského zákoníku promlčel dne 3.5.2008, což mělo mimo jiné za následek, že plnění z poskytnuté neplatné půjčky se stalo právně nedobytným, čímž svým jednáním obviněný způsobil společnosti V. T., s.r.o., škodu ve výši 2.300.000,- Kč.
Za popsané jednání byl obviněný Ing. F. Š. podle §248 odst. 3 tr. zákona za použití §35 odst. 1 tr. zákona odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zákona mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §53 odst. 1, §54 odst. 1, 2 tr. zákona byl obviněnému současně uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a podle §54 odst. 3 tr. zákona byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců.
Odvolání obviněného a poškozené společnosti VFS Trading, s.r.o., byla citovaným rozsudkem odvolacího soudu zamítnuta podle §256 tr. řádu jako nedůvodná.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 42 To 341/2012, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ke skutku uvedenému pod bodem 1) v rámci své obsáhlé dovolací argumentace namítl, že odvolací soud se důsledně nevypořádal s otázkou, zda v daném případě byla jeho jednáním naplněna subjektivní stránka tvrzeného trestného činu (zavinění) a zda byly naplněny zákonné znaky příslušné skutkové podstaty po stránce objektivní. Dle názoru dovolatele odvolacím soudem dovozovaný zištný úmysl postrádá svého opodstatnění, neboť v předmětné době byl 50% společníkem společnosti V. T., s.r.o., takže ve své podstatě by vytýkaným jednáním poškozoval sebe sama. Obviněný je navíc toho mínění, že výše skutečné majetkové škody nemůže být představována částkou, o níž se měl spolu s manželkou obohatit, neboť došlo k zaúčtování daných nákladů do účetnictví společnosti. Nemohlo tak dojít k naplnění zákonem požadovaného škodlivého následku, natož k naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry. Podle dovolatele si odvolací soud navíc neujasnil, zda se tvrzeného jednání dopustil jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného, domnívá se, že nebyly splněny podmínky §88 odst. 1 tr. zákona a že použitá právní kvalifikace jeho jednání je právně nesprávná. K tomu dodal, že nesprávnost právního posouzení je třeba považovat i v ignoraci soukromoprávního základu projednávané věci s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe.
Ohledně skutku uvedeného pod bodem 2) obviněný podotkl, že odvolací soud nevěnoval žádnou pozornost podmínkám pro naplnění materiální stránky tvrzeného trestného činu, nijak nezkoumal, v jakém postavení obviněného (tj. společníka, jednatele či zaměstnance) byl předmětný úkon učiněn. Stejně jako u skutku pod bodem 1) se domnívá, že nebyly splněny podmínky §88 odst. 1 tr. zákona a použitá právní kvalifikace jeho jednání je nesprávná. Opět tvrdí, že v inkriminované době byl nejen jednatelem společnosti, ale i jejím 50% společníkem, takže v konečném důsledku by příslušným jednáním poškozoval sebe sama a pro absenci zavinění ho nebylo možno uznat vinným. I jednání pod bodem 2) má dle něj základ v soukromoprávním vztahu mezi ním a poškozenou společností. Tato společnost měla dostatek nástrojů a času, jak mohla danou situaci řešit, avšak neučinila žádné kroky k ochraně svých majetkoprávních nároků. Odvolací soud však zcela ignoroval liknavost a nedůslednost při ochraně oprávněných majetkových zájmů samotnou poškozenou společností.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku obviněný poukázal na skutečnost, že odvolací soud ve svém prvním rozhodnutí ve věci vyslovil právní názor, kterým zavázal soud prvního stupně, avšak s odstupem doby ho ve svém druhém odvolacím rozhodnutí změnil, a to za situace, kdy se nic nezměnilo na skutkovém základu věci. Takový postup považuje obviněný za postup mimo rámec spravedlivého procesu a právního státu, proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, k novému projednání a rozhodnutí.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, přičemž v případě prvého rozhodování ve věci bylo toto vyjádření doručeno dne 1. 10. 2013, tedy až po rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci. V případě v pořadí druhého projednání dovolání obviněného již dovolací soud k tomuto vyjádření přihlížel, přičemž z něj vyplývá, že státní zástupkyně především shrnula výsledky provedeného dokazování a jejich hodnocení z hlediska užité právní kvalifikace činu a uložené sankce. Obviněným uplatněný dovolací důvod pokládá za důvodně uplatněný. U obou trestných činů zpronevěry podle §248 tr. zákona byl obviněný odsouzen za to, že takového trestného činu se dopustil v určitém kvalifikovaném postavení, tedy jako osoba, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného. Krajský soud v Brně, pobočka v Jihlavě nepostupoval správně, pokud oba skutky posoudil i podle kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 3 písm. a) tr. zákona, neboť obviněný nebyl osobou, která měla zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozené společnosti VFS Trading, s.r.o. Za osobu, která má zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného ve smyslu citovaného zákonného ustanovení je možno považovat pouze takového pachatele, u kterého je podle jeho pracovního, funkčního nebo jiného právního vztahu k poškozenému hlavní úlohou péče o zabezpečování zájmů poškozeného. Znak zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného je třeba vykládat relativně úzce. Existence předmětné povinnosti může vycházet buď z právní úpravy nebo ze smlouvy, avšak nelze ji automaticky vyvozovat z prostého faktu, že určitá osoba má smluvně nebo zákonem stanovenou povinnost opatrovat nebo spravovat majetek poškozeného. Zvlášť uloženou povinnost hájit zájmy poškozeného není možné dovodit automaticky u vedoucího pracovníka, jednatele obchodní společnosti, předsedy akciové společnosti, případně jiných osob pouze na základě jejich postavení ve vedoucí funkci či v čele podniku a jemu podobného subjektu. Odvolací soud nesprávně dovodil, že obviněný je osobou, která měla v době páchání trestné činnosti povinnost zvlášť hájit zájmy poškozené společnosti. Podle názoru tohoto soudu měla uvedená povinnost vyplývat pro obviněného přímo z obchodního zákoníku a z jeho pozice statutárního orgánu obchodní společnosti, neboť jeho povinností bylo vykonávat svoji činnost a působnost s péčí řádného hospodáře, kterou je i povinnost spravovat a opatrovat majetek obchodní společnosti, aby nedocházelo k jeho neoprávněnému zneužívání nebo zmenšování.
Je sice pravdou, že obviněný svým jednáním nepostupoval s péčí řádného hospodáře a že porušil své ze zákona plynoucí povinnosti. V nerespektování těchto povinností, které jsou mu stanoveny obchodním zákoníkem, však nelze u obviněného dovozovat porušení zvlášť uložené povinnosti hájit zájmy poškozeného ve smyslu §248 odst. 3 písm. a) tr. zákona.
Jinak se však obviněný trestné činnosti dopustil, a to vědomě, kdy za správný je třeba označit závěr odvolacího soudu, že jeho zavinění se pohybovalo v rovině úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zákona. Obviněný musel vědět, že inzerovaná pracovní cesta ve skutečnosti žádnou pracovní cestou nebyla, neboť tuto absolvovala jeho manželka, která nebyla v žádném vztahu k obchodní společnosti VFS Trading, s.r.o. a její činnost na inzerované pracovní cestě nijak nesouvisela s chodem této společnosti. Obviněný rovněž musel vědět, že si nemůže vybírat peníze pro vlastní potřeby nesouvisející s činností společnosti bez souhlasu druhého jednatele, respektive bez předchozího souhlasu valné hromady, neboť z obdobného použití ustanovení §196a odst. 1 obchodního zákoníku vyplývá, že společnost může uzavřít smlouvu o úvěru nebo o půjčce s jednatelem, členem dozorčí rady, prokuristou nebo jinou osobou, která je oprávněna jménem společnosti takovou smlouvu uzavřít nebo osobami jim blízkými, anebo smlouvu, jejímž obsahem je zajištění závazků těchto osob, nebo na ně bezplatně převést majetek společnosti jen s předchozím souhlasem valné hromady a jen za podmínek obvyklých v obchodním styku.
Neakceptovatelná je také námitka obviněného, že jako společník měl oprávnění disponovat s finančními prostředky společnosti podle svého uvážení, neboť nelze odhlédnout od skutečnosti, že obviněný byl společníkem s padesátiprocentní účastí. Finanční prostředky společnosti nebyly jeho majetkem, ale majetkem společnosti, tedy ve vztahu k obviněnému byly věcí cizí. I přes oprávnění z titulu jednatele a zaměstnance disponovat s těmito prostředky, nemohlo jít o dispozici neomezenou. Obviněný porušil povinnost jednatele, a to vykonávat svou působnost s péčí řádného hospodáře, tedy odpovědně a svědomitě, stejně jako by pečoval o svůj majetek, tedy aby jej vědomě nezmenšoval nebo jinak neohrožoval.
Státní zástupkyně považuje za správný způsob rozhodnutí soudů obou stupňů o výši způsobené škody, když v prvém případě je způsobenou škodou celá neoprávněně vyfakturovaná a společností uhrazená částka, ve druhém pak celá výše neodsouhlasené půjčky. Právě o tyto finanční prostředky byl zmenšen majetek společnosti a není již podstatné, jak uvedená okolnost ovlivnila další výdaje z majetku společnosti, tedy například daňovou povinnost.
Za nedůvodnou označila námitku porušení principu subsidiarity trestní represe, neboť skutek obviněného vykazuje všechny známky trestné činnosti majetkového charakteru, a jednání obviněného v obou případech výrazně vybočilo z rámce civilních vztahů mezi obviněným jakožto jednatelem, společníkem a zaměstnancem na jedné straně a poškozenou obchodní společností na straně druhé. Za důvodnou nepovažuje ani námitku porušení pravidel spravedlivého procesu, neboť v procesu byla respektována všechna zákonná práva obviněného a nadto rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje známky překvapivosti.
S ohledem na výše rozvedené užití nesprávné právní kvalifikace činu navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 42 To 341/2012, zrušil a věc vrátil tomuto soudu s příkazem, aby ji znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Především je třeba konstatovat, že Nejvyšší soud již v totožné trestní věci jednou o dovolání obviněného rozhodoval, a to usnesením ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 896/2013, kdy dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu odmítl.
Proti tomuto rozhodnutí podal obviněný ústavní stížnost, o níž rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. II. ÚS 3758/13, tak, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 4 Tdo 896/2013 zrušil, ve zbývající části ústavní stížnost obviněného odmítl.
Nejvyšší soud v nově prováděném dovolacím řízení jsa vázán právním názorem Ústavního soudu (§314h odst. 1 tr. řádu) z tohoto nálezu vyjímá a cituje:
„ Ad 26: Ústavní soud v posuzované věci uznává, že Nejvyšší soud se otázkou zásadního ovlivnění postavení stěžovatele ve smyslu §265i odst. 1 písm. f) tr. řádu co do rozsahu dostatečně zabýval, když přesvědčivým způsobem odůvodnil, proč se postavení stěžovatele nemohlo změnit tím, že ač se podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nemohl dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 3 písm. a) tr. zákona ve znění účinném do 31. 12. 2009 jako osoba, která měla zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozené společnosti, postavení stěžovatele by se ani při zpřesněné právní kvalifikaci nezměnilo, protože by se jednalo o tutéž kvalifikovanou skutkovou podstatu jmenovaného trestného činu založenou znakem značné škody, vyjádřeným pod písmenem c) uvedeného ustanovení trestního zákona, kterou stěžovatel svým jednáním způsobil.
Ad 27: Nejvyšší soud při tomto rozhodování přehlédl dva stěžejní momenty. Tím prvním a nejzávažnějším je skutečnost, že stěžovatel byl krajským soudem odsouzen za prvý skutek toliko podle ustanovení §248 odst. 1, 2, 3 písm. a) tr. zákona, nikoli též podle písmene c) třetího odstavce, tedy znak značné škody v tomto případě absentoval. Podle obou písmen (a/ i c/) třetího odstavce byl totiž stěžovatel odsouzen jen za druhý skutek, tj. za jednání uvedené ve skutkové větě pod bodem 2) výrokové části rozsudku odvolacího soudu. Pakliže Nejvyšší soud dospěl k závěru o absenci zákonného znaku stanoveného v §248 odst. 3 písm. a) tr. zákona, tedy že daný trestný čin stěžovatel nemohl na základě judikatury dovolacího soudu spáchat jako osoba, která měla zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozené společnosti, vyprázdnil tím současně i množinu v úvahu přicházejících znaků kvalifikované skutkové podstaty v §248 odst. 3 tr. zákona, přičemž prvý skutek mohl být poměřován jen prizmatem základní skutkové podstaty (odst. 1) a kvalifikované skutkové podstaty v odstavci druhém, když škoda byla vyčíslena peněžitou hodnotou ve výši nejméně 35 291 Kč, jež naplňuje zákonný znak škody nikoli malé (§89 odst. 11 tr. zákona), nedosahuje však škody značné.
Ad 28: Přitom mezi kvalifikovanými skutkovými podstatami podle druhého a třetího odstavce je značný rozdíl co do druhu a výměry trestu, jelikož zatímco za trestný čin spáchaný podle §248 odst. 2 tr. zákona lze uložit trest odnětí svobody v rozpětí od 6 měsíců do 3 let, nebo trest zákazu činnosti nebo peněžitý trest, to u jednání subsumovaného pod kvalifikovanou skutkovou podstatu zakotvenou v odstavci třetím přichází v úvahu jen trest odnětí svobody v rozpětí od 2 do 8 let. Nejvyšší soud tedy svůj úsudek o nemožnosti dovolání zásadním způsobem ovlivnit postavení stěžovatele v postavení dovolatele založil na mylné domněnce, že stěžovatel byl za prvý skutek odsouzen také podle §248 odst. 3 písm. c) tr. zákona, což je v rozporu s první kvalifikací, jíž zvolil krajský soud v napadeném rozsudku. Z tohoto důvodu je vyloučen závěr o nemožnosti dovolání stěžovatele zásadním způsobem ovlivnit jeho postavení, poněvadž už jen posouzení druhu a výměry trestu za vytýkané jednání vychází z jiných kriterií.
Ad 29: Druhým nezohledněným momentem je to, že obsahuje-li určitá kvalifikovaná skutková podstata více svých znaků, pak je třeba uvážit, zda obviněný (stěžovatel) svým jednáním naplnil pouze jeden takový znak, anebo více takových znaků, popřípadě všechny. Zjištění této skutečnosti může mít bezpochyby svůj význam při ukládání trestu nejen pokud jde o jeho výši, ale i při stanovení jeho druhu, připouští-li jich zákon více. Naplnění všech nebo jen jediného z více znaků takové kvalifikované skutkové podstaty má zde své implikace v tom směru, že naplnění více či všech těchto znaků může soud vést k úvaze o uložení vyšší trestní sazby v rámci zákonem dovoleného jejího rozpětí a naopak. Expressis verbis naplnění všech nebo jen jediného z více znaků kvalifikované skutkové podstaty se v úvaze soudu může promítnout na druhu a především pak na výši ukládané trestní sankce. V posuzované věci to konkrétně znamená, že Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, bude třeba v tomto ohledu poskytnout prostor pro přihlédnutí ke skutečnosti, že se stěžovatel druhého skutku nemohl dopustit jako osoba, která měla zvlášť uloženu povinnost hájit zájmy poškozené společnosti, neboť jen obecný soud rozhoduje o vině a trestu. Též z tohoto důvodu nemohl Ústavní soud přisvědčit Nejvyššímu soudu v tom, že projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení stěžovatele“.
Vázán tímto výkladem a sděleným právním názorem Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 42 To 341/2012, včetně všech na něj obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Věc podle §265 l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, pobočka v Jihlavě, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Krajský soud bude postupovat plně v intencích výše uvedeného právního názoru Ústavního soudu. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 29. dubna 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná