ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.518.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 518/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. května 2014 o dovolání, které podal obviněný M. P. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 9 To 340/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 68/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 10. 7. 2013 sp. zn. 2 T 68/2013 uznal obviněného M. P. vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že:
1) v období ode dne 15. 11. 2011 do dne 16. 1. 2012 využil citové náklonnosti poškozené L. A. a na různých místech v P. od ní vylákal či se pokusil vylákat pod různými smyšlenými záminkami různé finanční částky či elektroniku, přičemž se zavázal tyto půjčky splatit poškozené do dne 15. 7. 2012, což však neučinil, a ani to neměl od počátku v úmyslu, neboť věděl, že se nachází ve špatné finanční situaci a nebude moci své závazky splnit, a tímto jednáním způsobil poškozené L. A., celkovou škodu ve výši 66.709,- Kč a dále se pokusil od poškozené vylákat další finanční částku ve výši 10.000,- Kč, kdy k jednotlivým případům vylákání finančních prostředků či elektroniky, popř. pokusů o ně, došlo v 5 zde specifikovaných případech ,
2) v období ode dne 27. 1. 2012 do 18. 4. 2012 využil citové náklonnosti poškozené M. P., a na různých místech v P. či v Ř. od ní vylákal pod různými smyšlenými záminkami různé finanční částky, elektroniku či šperky, přičemž již od počátku neměl v úmyslu tyto finanční prostředky či věci poškozené vrátit, neboť věděl, že se nachází ve špatné finanční situaci a nebude schopen svá závazky splnit, kdy tímto jednáním způsobil poškozené M. P., škodu ve výši 840.224,- Kč, kdy k jednotlivým případům vylákání finančních prostředků, elektroniky či šperků došlo ve zde dále podrobně vymezených 31 případech.
Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §75 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu pobytu na území hl. m. Prahy na dobu pěti let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozené L. A., škodu ve výši 66.709,- Kč a poškozené M. P., škodu ve výši 839.355,- Kč. V souladu s §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená D. P., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená L. A., odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání obviněného, které proti tomuto rozsudku podal, Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 9 To 340/2013 napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výrocích o trestu zákazu pobytu a o náhradě škody ohledně poškozených M. P. a D. P. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen nahradit poškozené M. P., škodu ve výši 791.669,- Kč. V ostatních částech zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Obviněný posléze podal prostřednictvím svého obhájce dovolání do všech výroků rozsudku soudu druhého stupně s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve svém mimořádném opravném prostředku zejména brojí proti právní kvalifikaci skutku, jako spáchaného s úmyslem nevrátit finanční částky, elektroniku a zlaté šperky poškozeným, neboť poškozené A. a P. neuvedl v omyl, jejich omylu nevyužil a nezamlčel jim podstatné skutečnosti. S oběma poškozenými udržoval vřelý citový vztah, jehož součástí byla vždy vzájemná citová i materiální podpora, řešení společných problémů a plánů pro budoucnost. S poškozenou P. nadto proběhla za účelem společného života v ulici Ž. v P. prohlídka bytu. Žádný z těchto vztahů nelze podle dovolatele označit za krátkodobý a účelový, když s poškozenou A. trval citový vztah od přelomu října a listopadu 2011 do ledna 2012 a s poškozenou P. od ledna do dubna 2012. Nebyly vedené společným záměrem vylákání peněz, po jehož naplnění by došlo k ukončení jakékoliv komunikace, neboť (jak mimo jiné uvedly i poškozené v hlavním líčení) obviněný s nimi styky nepřerušil, pouze jim nevrátil půjčené peníze. Jednalo se o půjčky, které měly překlenout obtížnou osobní a finanční situaci obviněného a zčásti měly být použity k vytvoření společné budoucnosti s poškozenými. Dovolatel přiznává, že jeho finanční situace není dobrá, což však před poškozenými nijak nezatajil. Poškozená A. musela objektivně rozpoznat, že má finanční problémy, když mu poskytla ve čtyřech případech peníze a elektroniku a popáté ji požádal o pomoc. Údajné zatajení vlastní finanční situace za účelem vylákání finančních prostředků a dalších věcí je tím více zarážející u poškozené P., která obviněnému předala peníze a cennosti ve dvaatřiceti případech v celkové výši převyšující 700.000,- Kč, a proto jí po nesplacení prvních půjček muselo být zřejmé, že mohou nastat problémy i se splácením půjček dalších. Vývoj jeho finančních nesnází se nedal předem odhadnout. Dovolatel si je vědom svých dluhů, ale má v úmyslu je uhradit. Pro závěr o jeho úmyslném jednání spojeném s vylákáním peněz od poškozených s cílem je už nikdy nevrátit soudy obou stupňů vycházely takřka výlučně jen z výpovědí poškozených a jejich přátel či příbuzných, které jsou však v rozporu s tvrzením a faktickým jednáním obviněného. I poškozené dosvědčily, že obviněný po obdržení finančních prostředků své dluhy vůči nim dobrovolně zpětně uznával formou uzavření smlouvy o půjčce a vystavováním potvrzení a směnek. S poškozenou A. se dohodl i na splátkovém kalendáři, což dokládá, že dne 25. 6. 2012 byl na cestě za poškozenou A. a chtěl jí předat 10.000,- Kč jako splátku svého dluhu, avšak zadržela jej policejní hlídka a převezla jej do Vazební věznice Praha-Pankrác. Pokud by měl obviněný od počátku v úmyslu obdržené peníze nevrátit, jeví se uvedené jednání obviněného jako nesmyslné. Dokazování jeho finanční situace provedeno nebylo a soudy nižších stupňů neprovedly ani jím navrhovaný výslech svědka P. M.
Dovolatel se dále domnívá, že stíhaným jednáním nevznikla podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku značná škoda, jíž se ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku rozumí částka dosahující nejméně 500.000,- Kč. Tuto námitku uplatnil již v předchozím řízení, kdy popřel pravost svých podpisů na smlouvách o půjčce ze dne 16. 3. 2012, na jejichž základě mu poškozená P. půjčila částky ve výši 572.680,- Kč a 161.900,- Kč. Sama tato poškozená nebyla schopna vysvětlit, z čeho se tyto částky skládají, ani uvést důvod, proč měly být podepsány dvě smlouvy na tak vysoké sumy v jeden den. Oba soudy vycházely jen z její výpovědi a nebraly zřetel na návrh obviněného na přibrání znalce z oboru písmoznalectví za účelem prokázání nepravosti jeho podpisů na předmětných smlouvách, ač mohlo znalecké zkoumání jednoznačně potvrdit či vyvrátit svědectví, na jejichž základě byl dovolatel odsouzen.
Obviněný dále bez uvedení konkrétních námitek uvedl, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu není formálně správně rozhodnuto o podaném odvolání.
V závěru svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 9 To 340/2013 podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a dále postupoval podle ustanovení §265 l odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání obviněného se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství písemně nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 9 To 340/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněný obviněným je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dvě zdánlivě relevantní námitky, jež by bylo možno subsumovat pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V prvním případě se jedná o jeho tvrzení, že nebyl naplněn znak značné škody podle §209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Uvedenou nesprávnost právní kvalifikace skutku však dovolatel podepřel výlučně skutkovými výhradami, a to zpochybněním pravosti svých podpisů na předmětných smlouvách o půjčkách ze dne 16. 3. 2012, kdy tyto pochybnosti neměly být vyvráceny ani výpovědí poškozené P., a též že soud nevyhověl návrhu obviněného na vypracování písmoznaleckého posudku.
V tomto případě je nutno konstatovat, že se ve skutečnosti o námitku nesprávné právní kvalifikace skutku nejedná, a nelze ji proto s úspěchem uplatnit s odkazem na dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá. Nadto se s touto argumentací obviněného vypořádal již soud prvního stupně, který mimo jiné v odůvodnění svého rozsudku náležitě vysvětlil, proč obhajobě obviněného neuvěřil, a naopak proč vycházel z výpovědí poškozených a ostatních svědků, jakož i z listinných materiálů. Dále pak i zdůvodnil, proč nevyhověl návrhu obhajoby na doplnění dokazování ohledně opatření písmoznaleckého posudku i výslechu svědka P. M. Na obdobné námitky obviněného reagoval ve svém rozhodnutí i soud odvolací. Tedy v obou těchto případech se nemůže jednat o tzv. opomenuté důkazy.
Druhou dovolací námitkou obviněného je popírání existence úmyslného zavinění, kterou uplatňoval opakovaně v průběhu celého trestního řízení, a kterou se taktéž zevrubně zabýval již soud prvního stupně a posléze i soud odvolací. V dovolání tuto výhradu obviněný opakuje, byť mu bylo soudy nižších stupňů dostatečně zdůvodněno, na základě jakých důkazů bylo jeho úmyslné jednání prokázáno, a to zjevně jen proto, že není spokojen s výsledkem dosavadního trestního řízení.
Nejvyšší soud ale již dříve opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu, není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností, jako v odvolání (popřípadě uplatněných již před soudem nalézacím), pakliže se soudy nižších stupňů s nimi řádně vypořádaly. V takovém případě se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002). Nejvyšší soud konstatuje, že se zde jedná o takový případ, kdy obviněný v opravných prostředcích, tedy i v dovolání, neustále uvádí stejné námitky, ačkoli se s nimi předchozí soudy dostatečně vypořádaly.
Podle dovolacího soudu je navíc z obsahu jednotlivých rozhodnutí soudů i předloženého spisu celkově patrné, že jak nalézací, tak i odvolací soud se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud tudíž v tomto směru neshledal důvodu k žádným podstatným výtkám na jejich adresu. V podrobnostech proto Nejvyšší soud odkazuje na podrobná odůvodnění jejich rozhodnutí. Lze tak uzavřít, že v tomto případě se nejedná o situaci, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, neboť se nejednalo o případ hodnocení důkazů, které z nich v žádné možné verzi volného hodnocení jejich obsahu nevyplývá a kdy je nutno takové rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 ).
Na závěr je nutno uvést, že povšechné tvrzení obviněného, že ve výroku rozsudku odvolacího soudu není formálně správně rozhodnuto o podaném odvolání, nevymezuje rozsah přezkumu dovolacího soudu, neboť jej obviněný nepodpořil uvedením konkrétních skutečností, v čem je tato vada spatřována, a jako takové je proto není možné přezkoumat.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného M. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož se ve valné části svého dovolání ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu a ve zbývající části uplatnil námitky již vznesené v předchozím řízení, s nimiž se soudy nižších stupňů vypořádaly. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c