ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.525.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 525/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 o dovolání obviněné Ing. J. D. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 To 388/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 46/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 91 T 46/2013, byla obviněná Ing. J. D. uznána vinnou ze spáchání přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustila tím, že „dne 8. 8. 2012 v B., na ulici C., na oddělení Policii ČR, oznámila nejprve telefonicky v době kolem 2.45 a poté téhož dne do Protokolu o trestním oznámení, že poté, co nezletilá dcera, strávila dva víkendy u svého otce E. D., v jeho bydlišti v obci R., začala mít chování, které nasvědčovalo pohlavnímu zneužívání, kdy např. po návštěvě ve dnech 20. 7. - 22. 7. 2012 jí jazykem olizovala ruku, strkala jí jazyk do pusy a řekla, že jí toto dělá tatínek E., a po návštěvě ve dnech 4. 8. - 5. 8. 2012 si strkala prstíky do přirození, pak měla říkat, že tatínek jí dával Bertíka tam dolů a přitom ukazovala na svoje přirození a říkala, že to bolí, pak měla říct „tatínek velkej klacek“ a potom „spadl“ (kdy nezletilá označuje pánské přirození Bertík a ženské přirození slovy buď „fifinka“ nebo „veverka“). Na základě tohoto oznámení byl policejním orgánem Policie ČR Krajské ředitelství policie JmK OOK – 3. oddělení Brno, Kounicova 2, dne 8. 8. 2012 pod sp. zn. KRPB-199733/TČ-2012-060371 vydán Záznam o zahájení úkonů trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu, kde byl uveden její manžel E. D. jako podezřelý ze zvlášť závažného zločinu pohlavního zneužití podle §187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, avšak po provedeném rozsáhlém šetření týž policejní orgán dne 27. 11. 2012 pod stejnou spisovou značkou vydal usnesení s právní mocí dne 3. 12. 2012, kterým podle §159a odst. 1 tr. ř. věc podezření ze spáchání zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit E. D., odložil s tím, že ve věci nejde o podezření ze zločinu a není na místě je vyřídit jinak. Tohoto jednání se obviněná dopustila s vědomím, že její oznámení může vést k trestnímu stíhání manžela E. D., se kterým byla v době podání trestního oznámení v rozvodovém řízení.“
Za uvedené jednání byla obviněná Ing. J. D. odsouzena podle §345 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněné uloženo, aby v průběhu zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozenému E. D., škodu ve výši 57.200,- Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený E. D., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2013, sp. zn. 91 T 46/2013, podala obviněná Ing. J. D. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 To 388/2013, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 To 388/2013, podala následně obviněná Ing. J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rozsáhle zpracovaných námitkách obviněná uvedla, že čas uvedený v odsuzujícím rozsudku jako čas podání telefonického oznámení ze strany obviněné je v rozporu se skutečností, neboť tento údaj neodpovídá obsahu spisu. Dále obviněná namítla, že obsahem oznámení bylo pouze podezření o možném jednání, kterým mohla být naplněna skutková podstata trestného činu, nikoliv označení E. D. jako pachatele. Obviněná v oznámení právně nekvalifikovala podezření z možného jednání E. D. Obviněná dále uvedla, že nebyla naplněna subjektivní stránka daného trestného činu, když v žádném případě nedošlo k tomu, že by byla srozuměna a věděla o tom, že může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem. Obviněná dále uvedla, že v intencích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. mají orgány činné v trestním řízení povinnost objasňovat stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede, přičemž poukázala na úřední záznam s D. T., která mj. uvedla, že se jí obviněná v průběhu prázdnin měla svěřit, že u nich doma se něco stalo a možná to udělal E., mluvila o nějakém osahávání vůči dceři. T. přišlo, že obviněné záleží na tom, aby se dozvěděla pravdu, mluvila o tom, že pokud se zjistí, že se nic nestalo, hodlá tu ostudu E. kompenzovat. Z tohoto je dle názoru obviněné zřejmé, že měla pouze podezření z možného pohlavního zneužívání, rovněž E. D. při podání vysvětlení toto potvrdil. K tomuto nebyl brán ze strany orgánů činných v trestním řízení zřetel. Obviněná ve svém dovolání dále namítla, že je nestandardní, aby u výslechu nezletilé byla znalkyně, v této souvislosti rovněž uvedla, že má zásadní pochybnosti o věrohodnosti a nepodjatosti přibrané znalkyně, která zjišťuje v rozporu s trestním řádem skutečnosti, které měla zjišťovat Policie České republiky a zjišťuje skutečnost, na kterou ani nebyla dotazována. Obviněná se následně vyjádřila k provedenému výslechu znalkyně a zpochybňuje její závěry. Dále vytkla, že výslech nezletilé měl být proveden za účasti soudce, avšak místo toho byl proveden za účasti znalkyně, která v té době ještě nebyla přibrána jako znalkyně. Obviněná zde vyjádřila pochybnosti o zákonnosti provedení takového úkonu bez účasti soudce. Obviněná dále namítla porušení zásady in dubio pro reo, neboť orgány činné v trestním řízení dospěly k přesvědčení o trestní odpovědnosti obviněné na základě sporných a nejednoznačných skutkových zjištění.
Závěrem svého dovolání proto obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že pokud jde o obsahovou stránku dovolání obviněné, obviněná v něm z podstatné části polemizuje se skutkovými zjištěními soudů, když důkazy provedené soudy hodnotí odlišným způsobem, namítá neúplnost dokazování, nerespektování zásady in dubio pro reo, porušení zásad vyplývajících z §2 odst. 5 tr. ř. a podobně. Podle jeho názoru jde v tomto směru o námitky, které pod obviněnou uplatněné dovolací důvody nelze podřadit, neboť v daném případě nenastala situace, kdy by byl dán extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé. Soudy dříve činné ve věci dovodily skutkové závěry, které mají oporu v provedeném dokazování.
Námitka ohledně nepřesně uvedeného času telefonického oznámení je z hlediska podstaty skutku a jeho právní kvalifikace v zásadě zcela irelevantní. Námitka týkající se toho, že v rámci trestního oznámení obviněná vyslovila pouhé podezření a právně nekvalifikuje podezření z možného jednání E. D., rovněž nemůže obstát, neboť pachatel trestného činu křivého obvinění dle §345 tr. zákoníku nemusí uvést právní kvalifikaci činu, postačí, uvedl-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu. Takové skutkové okolnosti ze strany obviněné v rámci trestního oznámení uvedeny byly a směřovaly jednoznačně vůči E. D., přičemž soudy 1. a 2. stupně dospěly na základě provedeného dokazování k závěru, že skutečnosti uvedené obviněnou (o chování nezletilé a o tom, co jí nezletilá řekla) se nezakládaly na pravdě. Pokud obviněná namítá, že orgány činné v trestním řízení nebraly zřetel na úřední záznam sepsaný s D. T., jedná se opět výlučně o námitku směřující do skutkových zjištění soudů. Pokud jde o námitky vůči znalkyni, není v rozporu s žádným ustanovením trestního řádu, pokud znalkyně v rámci znaleckého zkoumání zjistí a následně soudu sdělí skutečnosti, na které v opatření o přibrání znalce nebyla výslovně dotazována. Ve vztahu ke způsobu vyslechnutí nezletilé a obsahu její výpovědi je možno konstatovat, že v rámci předmětného trestního řízení nebyl prováděn důkaz čtením této výpovědi, soudy při svém rozhodování vycházely ze zcela jiných důkazů, což je patrné z odůvodnění jejich rozhodnutí, je tedy nepodstatná skutečnost, že k vyslechnutí nezletilé došlo bez účasti soudce (toto by bylo podstatné v řízení, v rámci něhož byla nezletilá původně vyslechnuta), a že výpověď nezletilé neobsahuje skutečnosti prokazující trestnou činnost obviněné. Nelze přisvědčit ani námitkám týkajícím se nenaplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť s ohledem na podstatu trestné činnosti a konkrétní skutková zjištění není vůbec představitelné, že by obviněná uvedla v rámci trestního oznámení nepravdivé skutečnosti jinak, než vědomě a úmyslně. Závěr soudu I. stupně, že obviněná chtěla způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný zákonem, má tedy oporu ve zjištěném skutkovém stavu.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněná Ing. J. D. podala dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněné, v jejichž rámci namítala nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně úředního záznamu s D. T., dále námitka ohledně nepřesně uvedeného času telefonického oznámení, výpovědi znalkyně PhDr. M. Skulové) a vytýkala nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že ohledně způsobu výslechu nezletilé a obsahu její výpovědi lze konstatovat, že v rámci trestního řízení nebyl prováděn důkaz čtením této výpovědi, soudy při svém rozhodování vycházely z jiných důkazů, což je zřejmé z odůvodnění jejich rozhodnutí. Tyto skutečnosti (k výslechu nezletilé došlo bez účasti soudce a výpověď nezletilé neobsahuje skutečnosti prokazující trestnou činnost obviněné) jsou tedy v daném případě nevýznamné. Je třeba konstatovat, že obviněná se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byla stíhána. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. O tom, že obviněná nevztahovala své námitky k právnímu posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, ostatně svědčí i to, že vytýkala i porušení procesních ustanovení, a to ustanovení §2 odst. 2 tr. ř., které vyjadřuje zásadu „in dubio pro reo“ a ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
Právně relevantně byla uplatněna námitka, že předmětný skutek nevykazuje všechny obligatorní znaky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu.
Přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu.
Objektem uvedeného přečinu je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání obviněného.
Z hlediska subjektivní stránky zákon předpokládá úmysl přímý, pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného lživě obvinit [15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž navíc je vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl eventuální [15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že se jiný dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Lživé obvinění se musí týkat trestného činu (tj. přečinu nebo zločinu). Pachatel však nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje. Postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu. (viz komentář k trestnímu zákoníku Šámal a kol., 2. vydání, s. 3237).
Zde je namístě uvést, že s námitkou ohledně subjektivní stránky trestného činu se řádně a podrobně vypořádal již soud prvního stupně, přičemž odvolací soud úvahy potvrdil a plně se s nimi shodl a dále je přiléhavým způsobem rozvedl. Pro stručnost lze na toto odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně odkázat (viz s. 6 - 8 rozsudku soudu prvního stupně). Je přitom třeba zdůraznit, že za situace, kdy bylo prokázáno, že si dovolatelka musela být vědoma skutečnosti, že poškozený E. D. se nedopustil jednání, které uváděla do protokolu o trestním oznámení, naplnila tak subjektivní stránku trestného činu, neboť si byla vědoma nepravdivosti obvinění a chtěla tímto nepravdivým obviněním jiného lživě obvinit. Rovněž podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 7 Tdo 926/2010, na které ostatně poukázala sama obviněná, „jestliže pachatel učiní nepravdivé oznámení před policejním orgánem, v němž mimo jiné označí konkrétní osobu, která se měla dopustit trestného činu, musí si být vědom toho, že takové lživé obvinění je způsobilé vyvolat její trestní stíhání“ . Dovolatelka zcela jednoznačně v předmětném trestním oznámení označila poškozeného jako pachatele trestného činu a musela si tak být vědoma toho, že předmětné trestní oznámení může vést k trestnímu stíhání poškozeného.
Nejvyšší soud podotýká, že ve výroku rozsudku Městského soudu v Brně není výslovně uvedeno, že oznámení obviněné učiněné na Policii ČR bylo nepravdivé, nicméně z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů to nepochybně vyplývá. Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že nepřesnost v popisu skutku není takového charakteru, aby zakládala důvod ke zrušení předchozích rozhodnutí soudů, když soudy na podstatu řízení své dokazování zaměřily, důkazy řádně hodnotily, a dospěly ke skutkovým zjištěním, z nichž trestná činnost obviněné specifikovaná v právní větě rozsudku soudu prvního stupně vyplývá.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněná Ing. J. D. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné Ing. J. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal