ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.531.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 531/2014-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2014 dovolání obviněného P. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 9 To 354/2011, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 2 T 61/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 2 T 61/2011, byl obviněný P. P. uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
dne 30.3.2011 kolem 09.25 hod. řídil po sjezdu dálnice D., v k. o. P., okr. P. – z., osobní automobil tovární značky Mitsubishi Lancer, ačkoli mu byl rozsudkem Obvodního soudu Praha 5 ze dne 12.2.2010, sp. zn. 3 T 65/2009, uložen mj. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků, a to počínaje od 27.4.2010, jako dne právní moci tohoto rozhodnutí.
Za popsané jednání byl obviněný P. P. podle §337 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců a podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků.
Proti rozsudku Okresního soudu Praha – západ ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 2 T 61/2011, podal obviněný P. P. odvolání, které Krajský soud v Praze usnesením ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 9 To 354/2011, zamítl podle §256 tr. řádu jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 9 To 354/2011, podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně dovolání, na základě kterého Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 4. 2013, sp. zn. 4 Tdo 349/2013, dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Své rozhodnutí Nejvyšší soud odůvodnil tím, že veřejné zasedání o odvolání dne 27. 7. 2011 bylo konáno v rozporu s ustanovením §263 odst. 4 tr. řádu v nepřítomnosti obviněného.
Krajský soud v Praze následně rozsudkem ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 9 To 354/2011, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu odvoláním napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu a s použitím §259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání dle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku znovu rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §73 odst. 1, 2 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu dvou roků.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2013, sp. zn. 9 To 354/2011, podal obviněný P. P. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém formálně uplatnil dovolací důvody podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b), h), k) a l) tr. řádu.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu uvedl, že vznesl před odvolacím soudem návrh na vyloučení předsedkyně senátu Mgr. Boženy Maříkové z projednávání věci s odůvodněním, že jmenovaná soudkyně je na seznamu soudců, kteří byli podle dostupných údajů před 17. 11. 1989 členy KSČ. Z uvedeného důvodu dovolatel trvá na tom, že Mgr. Maříková je pro svůj postoj k němu vyloučena z rozhodování v této věci a Krajský soud v Praze stejně jako Vrchní soud v Praze rozhodly o vznesené námitce podjatosti nesprávně.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu obviněný uvedl, že rozsudek spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení a rozhodující soudy obou stupňů pochybily, pokud nekvalifikovaly jeho jednání jako krajní nouzi. Zdůraznil, že motorové vozidlo řídil jen proto, aby odvrátil nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, a to nebezpečí spočívající ve škodě na zdraví či případně přímo na životě paní A. M. K. Té chtěl motorové vozidlo urychleně poskytnout, aby si mohla vyhledat lékařskou pomoc v R. r. V této souvislosti podotkl, že ve vztahu k jeho obhajobě týkající se krajní nouze soudy neprovedly žádné dokazování, zejména výslechy čtyř jím navrhovaných svědků (zřejmě cizích státních příslušníků). Současně vytkl, že nebyl proveden zvukový záznam průběhu hlavního líčení dne 18. 5. 2011, a zpochybňuje, že by v průběhu tohoto hlavního líčení vzal svoje důkazní návrhy zpět. Dále poukázal na údajnou nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, který se dle jeho názoru s jeho obhajobou týkající se krajní nouze nevypořádal. Dovozuje proto, že za této situace byl soud povinen postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo a zprostit ho obžaloby. Dodal, že byl vnitřně přesvědčen o tom, že paní K. je ohrožena na zdraví a možná i na životě, a že s ohledem na její nedůvěru v české zdravotnictví je jedinou realizovatelnou pomocí poskytnutí auta, aby mohla bez odkladu odcestovat do R. Na splnění podmínek krajní nouze je podle dovolatele nutno nahlížet optikou stresující situace a časové tísně, v níž se nacházel. Domnívá se, že i kdyby se mýlil, je jeho jednání nutno hodnotit jako jednání ve skutkovém omylu. V této souvislosti cituje zákonné znění ustanovení §18 odst. 4 tr. zákoníku, nesprávně však odkazuje na neexistující ustanovení §19 odst. 5 tr. zákoníku a odkazuje též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 25/79.
K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu obviněný namítl, že v rozhodnutí odvolacího soudu absentuje rozhodnutí o jeho odvolání proti výroku o vině. Odvolací soud pouze konstatoval, že zrušuje výrok o trestu „při nezměněném výroku o vině“, rozhodnutí o „nezměnění výroku“ však dle jeho přesvědčení trestní řád nezná.
K deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu dovolatel uvedl, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti výroku o vině, přestože v předcházejícím řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl a ačkoli o to opakovaně žádal s odkazem na to, že je nemajetný a není schopen sám se obhajovat. Tvrdí, že mu byla ustanovena obhájkyně JUDr. Bednářová pouze za účelem odůvodnění odvolání. Dle jeho mínění nalézací soud vykládal nepřípustně restriktivně právo na bezplatnou obhajobu, když mu neustanovil obhájce podle §33 odst. 2 tr. řádu s odůvodněním, že řádně neosvědčil svoji nemajetnost. Je přesvědčen, že nalézací soud ignoroval projevy jeho neschopnosti sám se obhajovat. Obhájce mu ustanovil až dne 13. 6. 2013 odvolací soud s odkazem na ustanovení §36 odst. 2 tr. řádu, avšak důvody nutné obhajoby spočívající v pochybnostech o jeho způsobilosti náležitě se hájit byly dány již v řízení před soudem prvního stupně.
Ze všech výše specifikovaných důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc Krajskému soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, popř. aby podle §265m odst. 1 tr. řádu sám obviněného předmětné obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného P. P. se vyjádřil. Ve svém vyjádření především stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení. Námitku obviněného, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nepovažuje za důvodnou, neboť osobní vztah rozhodující soudkyně k obviněnému ve smyslu §30 odst. 1 tr. řádu nelze v žádném případě dovozovat pouze z toho, že soudkyně byla v poměrně vzdálené minulosti členkou KSČ a že dovolatel má k minulému režimu negativní vztah. Zjevně nepřiléhavě obviněný uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť tento dovolací důvod je určen k nápravě v zákoně specifikovaných vad výroku o trestu, proti kterému však obviněný žádné námitky nevznáší. Dodal, že s jistou dávkou tolerance lze některé námitky obviněného považovat za uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který však v dovolání neuvedl, avšak nikoli námitky skutkové, které nespadají ani pod tento dovolací důvod, ale pouze námitky, kterými se dovolatel domáhá aplikace §28 tr. zákoníku o nutné obraně, popř. §18 odst. 4 tr. zákoníku o putativní obraně. I tyto námitky však vyhodnotil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství jako zjevně nedůvodné, neboť ze skutkových zjištění učiněných ve věci jednoznačně vyplynulo, že podmínky krajní nouze ani tzv. putativní krajní nouze v daném případě splněny nebyly. Za nedůvodnou označil státní zástupce i námitku, podle které v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok týkající se rozhodnutí o odvolání obviněného proti výroku o vině, neboť o odvolání rozhoduje odvolací soud vždy jako o celku a jestliže shledá odvolání důvodným toliko ve výroku o trestu a tento výrok změní, pak již nerozhoduje zamítavým výrokem podle §256 tr. řádu o odvolání v části týkající se výroku o vině, případně dalších výroků, které shledal správnými. Stejně tak podle jeho mínění obviněný svými námitkami nenaplnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
Závěrem svého vyjádření k dovolání obviněného proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil současně souhlas i pro případ jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), h), k) a l) tr. řádu.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný namítl, že předsedkyně senátu Krajského soudu v Praze Mgr. Božena Maříková je vyloučena z rozhodování dané věci z důvodu jejího členství v KSČ v období před listopadem 1989. Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu shledal, že podjatost jmenované soudkyně namítal obviněný již v původním řízení, proto je třeba tuto námitku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu považovat za právně relevantní, avšak jedná se o námitku nedůvodnou.
Ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí učinil soudce, tj. samosoudce, člen senátu, předseda senátu, který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. řádu, aniž bylo o jeho vyloučení rozhodnuto podle §31 tr. řádu.
Podle ustanovení §30 odst. 1, věty první, tr. řádu z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat.
K vyloučení může tedy dojít jen pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, jakož i dalším osobám přímo v tomto ustanovení vyjmenovaným. Poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán sám nebo osoba mu blízká byly poškozeny projednávanou trestnou činností. Pro poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude vyloučen orgán v citovaném odstavci uvedený, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce přátelském nebo naopak nepřátelském (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2008. 228, 229 s.).
K otázce podjatosti soudců se obecně vyjádřil již Ústavní soud České republiky v nálezu publikovaném ve svazku 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 65, v němž se dovozuje, že pro úsudek o porušení ústavních kautel chránících čistotu řízení před obecnými soudy jako výrazu zásad spravedlivého procesu (čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod) není dostačující toliko obecné či subjektivní přesvědčení stěžovatele; rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního.
V případě posuzované věci obviněný neuvedl žádné relevantní skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o nepodjatosti předsedkyně senátu Mgr. Boženy Maříkové. Omezil se pouze na konstatování, že jmenovaná soudkyně byla členkou KSČ v období před 17. 11. 1989 a že on se nikdy netajil svým silně negativním postojem ke komunistickému režimu. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že ani z ustanovení §60 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, které stanovuje předpoklady pro výkon funkce soudce a přísedícího, ani z jiného právního předpisu nevyplývá žádné omezení pro členy politických stran či hnutí (včetně členství v KSČ), proto členství v politické straně nelze samo o sobě považovat za důvod k vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci.
Nejsou tak dány žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno dovodit konkrétní osobní vztah obviněného k předsedkyni senátu Mgr. Boženě Maříkové předpokládaný ustanovením §30 odst. 1 tr. řádu, z čehož plyne, že nemohlo dojít ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Dalším uplatněným dovolacím důvodem byl odkaz na ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Má-li dojít k jeho naplnění, musí být v dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo buď k uložení nepřípustného druhu trestu, nebo k uložení druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Dovoláním napadené rozhodnutí však zjevně netrpí vadami uvedenými v §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, navíc obviněný takové vady v dovolání ani nenamítá.
Na tomto místě je Nejvyšší soud nucen připomenout ustanovení §265d odst. 2 tr. řádu, z něhož vyplývá, že obviněný může dovolání podat jen prostřednictvím obhájce. Citované zákonné ustanovení vychází z předpokladu, že obhájce je osobou znalou práva tak, aby právní složitost spojená s podáním dovolání a rozhodováním o něm nebyla na újmu možnosti využití tohoto opravného prostředku i obviněným, který nemá potřebné právní znalosti. Povinnost podat dovolání prostřednictvím obhájce má zaručit dostatečně kvalifikovaný podnět k tomu, aby se věcí zabýval Nejvyšší soud v třetí instanci. V návaznosti na tyto obecné úvahy Nejvyšší soud konstatuje, že není povinen domýšlet za obviněného (jeho obhájce) jak vlastně měl být správně označen zákonný dovolací důvod a co pod něj argumentačně podřadit tak, aby argumentace i zákonná norma byly v souladu. V daném případě pak Nejvyšší soud s velkou dávkou tolerance domýšlí, byť to není jeho povinností, že obviněný měl patrně na mysli dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a v tomto rozsahu se vznesenými námitkami zabýval.
Podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
V návaznosti na výše uvedené lze tak z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považovat za právně relevantní ty námitky obviněného, kterými se domáhá kvalifikace svého jednání jako jednání v krajní nouzi podle §28 tr. zákoníku, případně ve skutkovém omylu. V této souvislosti obviněný cituje zákonné znění ustanovení §18 odst. 4 tr. zákoníku, avšak přitom opět zcela nesprávně odkazuje na již neexistující ustanovení §19 odst. 5 tr. zákoníku.
Podle ustanovení §28 odst. 1 tr. zákoníku (krajní nouze) čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Podle druhého odstavce citovaného ustanovení nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil, anebo byl ten, komu nebezpečí hrozilo, povinen je snášet. Nebezpečí může být přitom způsobeno přírodní silou, člověkem, zvířetem, věcí i jiným způsobem a podmínkou krajní nouze je, že nebezpečí za daných okolností nelze odvrátit jinak (tzv. subsidiarita). Je-li možno přímo hrozící nebezpečí odvrátit jinak, nemůže ohrožený použít jednání v krajní nouzi (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, 321 - 323 s.).
Podle ustanovení §18 odst. 4 tr. zákoníku ten, kdo při spáchání činu mylně předpokládá skutkovou okolnost, která vylučuje jeho protiprávnost, nejedná úmyslně; tím není dotčena odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti.
V průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný i přes uložený trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu řídil shora specifikované motorové vozidlo, k čemuž se i sám doznal a jeho tvrzení, že takto jednal z obavy hrozícího nebezpečí na zdraví či životě své přítelkyně paní K. a že tedy jednal ve stavu krajní nouze, shledal Nejvyšší soud, ve shodě s názorem nalézacího i odvolacího soudu, jako ryze účelové učiněné pouze se snahou vyhnout se trestní odpovědnosti. Ze skutkových zjištění v žádném případě nevyplynulo, že by dotyčná paní K. trpěla takovými zdravotními potížemi, že by jí přímo hrozila újma na zdraví či dokonce smrt, tj. že by obviněný musel odvracet nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem. I kdyby byl teoreticky zdravotní stav paní K., což prokázáno nebylo, kritický, měl obviněný nepochybně reagovat na vzniklou situaci jiným způsobem (předně přivoláním rychlé záchranné služby), než tím, že poruší uložený zákaz řízení motorového vozidla. O zjevné účelovosti svědčí také okolnost, že paní K. žádala obviněného, což on sám potvrdil, o půjčení předmětného vozidla, které měla v úmyslu následně sama řídit. Obviněný pak tvrdil, že neměl jinou možnost, jak k ní vozidlo dopravit, nežli jí ho sám přivézt. Je tak zřejmé, že za situace, kdy obviněný věděl, že paní K. má v úmyslu sama řídit motorové vozidlo, musel si být vědom toho, že se nemohla nacházet v kritickém zdravotním stavu.
Je proto nutno uzavřít, že v projednávané věci nebyla splněna ani podmínka přímo hrozícího nebezpečí na zdraví či životě paní K. ani podmínka, že by nebezpečí nebylo možno za daných okolností odvrátit jinak, proto je aplikace institutu krajní nouze podle ustanovení §28 tr. zákoníku zcela vyloučena. Stejně tak je na základě zjištěného skutkového děje vyloučeno, že by obviněný v důsledku skutkového omylu předpokládal existenci skutkových okolností zakládajících stav krajní nouze ve smyslu ustanovení §18 odst. 4 tr. zákoníku (tj. že by se domníval, že zdravotní stav paní K. je kritický, ačkoliv tak tomu ve skutečnosti nebylo).
Ostatní námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [resp. nesprávně v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jak bylo již zmíněno výše], jsou námitkami skutkovými či procesními, které nespadají pod deklarovaný dovolací důvod ani pod žádný jiný, byť neuplatněný, ze zákonem taxativně vymezeného katalogu dovolacích důvodů. Jedná se o námitky, kterými dovolatel vytýká rozhodujícím soudům neúplné dokazování a nesprávné hodnocení provedených důkazů, kdy se domáhá zproštění předmětné obžaloby s odkazem na zásadu in dubio pro reo, a dále neprovedení zvukového záznamu průběhu hlavního líčení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu je dán tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se o případy, kdy buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, anebo v rozhodnutí určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Za neúplný se považuje takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. pokud v případě výroku o vině není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu podle §120 odst. 1 písm. c) tr. řádu.
Obviněný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu v tom, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí výrok týkající se rozhodnutí o jeho odvolání proti výroku o vině. K tomu je třeba uvést, že v rozsudku soudu druhého stupně žádný výrok nechybí. Odvolací soud ve výroku rozsudku mimo jiné správně uvedl, že „odvoláním napadený rozsudek zrušil pouze ve výroku o trestu a nově o trestu rozhodl při nezměněném výroku o vině“. Pokud jsou odvoláním napadeny všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud shledá odvolání důvodným pouze ve výroku o trestu, pak již nerozhoduje zamítavým výrokem podle §256 tr. řádu o odvolání v části týkající se výroku o vině či jiných výroků, které shledal správnými.
Posledním dovolacím důvodem, který obviněný deklaroval ve svém dovolání, je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Pokud se týká druhé alternativy dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, obviněný namítl, že neměl v řízení před soudem prvního stupně obhájce (s výjimkou zastoupení advokátkou JUDr. Bednářovou za účelem odůvodnění odvolání), ač ho podle zákona mít měl. Zmíněnou procesní vadu by však bylo možno uplatnit pouze s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. řádu, což dovolatel neučinil.
Nejvyšší soud jen na okraj konstatuje, že z ničeho, co je obsahem trestního spisu, nevyplývá, že by obviněný nebyl schopen se sám účinně hájit od počátku trestního řízení. Okolnost, že odvolací soud obviněnému ustanovil pro toto řízení obhájce, svědčí pouze o tom, že z přípisů obviněného, jež opakovaně zasílal tomuto soudu, nebylo možno zjistit, čeho se vlastně obviněný domáhá. Ustanovení obhájce obviněnému tak bylo výsledkem opatrnosti odvolacího soudu, který takto chtěl předejít možným komunikačním nedorozuměním.
Nejvyšší soud se proto ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný P. P. svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud tak přisvědčuje závěrům, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného P. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. května 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná