ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.590.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 590/2014-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2014 o dovolání obviněného D. V. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 5 To 85/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 4/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. V. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 77 T 4/2013, byl obviněný D. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaného formou spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil společně s D. M. tak, že
„ dne 16. 3. 2013 v době kolem 03:00 hodin v O. na ulici N. V. před obchodním centrem B.&W., motivováni potřebou odreagovat se a pobavit se, s vědomím nezbytnosti řádného fungování mozku pro život člověka a jeho uložení v dutině lební, srozuměni s možností způsobení jejich závažného zranění, nejméně střední intenzitou síly fyzicky napadli zjevně alkoholem ovlivněné V. H. a O. H. tak, že je nejprve údery pěstí a kopanci srazili na dlažbu, přičemž O. H. po úderu D. V. zůstal na zemi bezvládně ležet, a zatímco se D. M. sklonil k ležícímu V. H. a opakovaně jej udeřil pěstí do obličeje, D. V. k nim přistoupil a rovněž pěstí V. H. udeřil do obličeje, následně jej oba, v době, kdy V. H. klečel a následně celým tělem ležel na zemi, opakovaně razantně kopli do hlavy, zároveň jej D. M. uchopil za oděv o tahal po zemi, několikrát jej udeřil pěstí do obličeje a nakonec mu našlápl na hlavu, načež se D. V. od místa incidentu vzdálil na několik metrů a pozoroval další počínání D. M., jenž přešel ke stále ležícímu O. H., kterého levou rukou uchopil za oděv pod krkem, nadzvedl jej a pravou pěstí jej udeřil do hlavy, následně jej ještě do hlavy kopl, opět přešel k V. H., jehož opět kopl do hlavy, následně se vrátil k ležícímu O. H., kterému naskočil na hlavu, načež se z místa vzdálili, nicméně když se po cca 1 minutě V. H. začal zvedat ze země, D. M. k němu přiběhl, a i když se V. H. snažil před nim utéci, opět jej napadl tak, že jej kopl do trupu, udeřil rukou do hlavy a horní části trupu, chytil jej za oděv a smýknul s ním o zem, a způsobili tak V. H. na samém počátku incidentu - v důsledku rozbití pivní láhve při pádu, kterou V. H. držel v ruce - poranění v podobě řezných ran levé dlaně a na dlaňových stranách prostředníku, prsteníku a malíku levé ruky, a následně poranění měkkých tkání obličeje, a to zhmoždění pravostranné očnice s otokem a krevními podlitinami obou víček, zhmoždění pravé tváře s otokem v okolí očnice a krevními podlitinami v místě úhlu dolní čelisti a před úponem ušního boltce, zhmoždění oblasti nosu, levé tváře i horního rtu s otokem a krevním výronem na sliznici horního rtu, zejména však poranění obličejového skeletu s lomnými liniemi v místě nosních kůstek včetně přepážky nosu, všech stěn pneumatické dutiny pravostranné horní čelisti, přední a vnitřní stěny pneumatické dutiny levostranné horní čelisti, spodiny pravostranné očnice - s vniknutím tukové tkáně do pneumatické dutiny pravostranné horní čelisti - a kostí tvořících tvrdé patro dutiny ústní se zakrvácením do pneumatických dutin obou horních čelistí a vniknutím vzduchu do měkkých tkání, která si vyžádala jeho hospitalizaci ve Slezské nemocnici v Opavě od 16. 3. do 22. 3. 2013 a průměrnou dobu léčení provázenou podstatným omezením v běžném způsobu jeho života bolestivostí zranění, bolestí při léčebných úkonech, obtížích při vykonávání úkonů osobní hygieny či příjmu stravy v trvání 5-6 týdnů s následnou rehabilitací a rekonvalescencí a O. H. vícečetné poranění hlavy charakteru zhmoždění obličejové části v místě pravého ústního koutku a pravé tváře a dále oděrku vlasaté části hlavy v týlní krajině vpravo s dobou léčení do sedmi dní, přičemž jen díky sebeobraně poškozených spočívající v krytí si hlavy rukama, počáteční paralýze O. H. po sražení na zem a shodě šťastných okolností jim nezpůsobili závažnější poranění, a to zejména zlomeniny kostí klenby lební, spodiny lební pod i nad tvrdou plenu mozkovou, zhmoždění mozku či zakrvácení do komorového systému mozku, případně nedošlo k poškození oka a očního nervu, ať již k přímému poškození v důsledku kopu či nepřímo v důsledku dislokace kostních úlomků zlomené očnice,
a uvedeného jednání se obž. D. V. dopustil přesto, že v minulosti již byl šestkrát odsouzen za celkem osm trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona, naposledy rozsudkem Okresního soudu v Opavě, č. j. 2T 49/2008-111, ze dne 16. 3. 2009, který nabyl právní moci dne 12. 6. 2009, jehož se dopustil skutkem ze dne 19. 11. 2007“ .
Za to byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl zavázán povinností uhradit společně a nerozdílně s D. M. České průmyslové zdravotní pojišťovně škodu ve výši 15.463,- Kč a podle §229 odst. 1 tr. řádu byl poškozený V. H. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podali obviněný a D. M. odvolání, o nichž Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 5 To 85/2013, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku, kterým byl poškozený V. H. podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný však s takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a prostřednictvím obhájce podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Především namítl, že jako základní důkaz pro skutkový děj i právní kvalifikaci jeho jednání byly označeny dva záznamy z kamerového systému. Tyto závěry soudů obou stupňů jsou však v rozporu s tímto důkazem, když z něj lze vyvodit, že ze strany D. M. byl útok na poškozeného H. (aniž uvedl jeho křestní jméno) velmi brutální a intenzivní, ale tento útok nebyl jejich společným jednáním, neboť on se podílel na napadání obou poškozených minimálně. Jestliže je mu kladeno za vinu kopání do ležícího poškozeného, tak v kamerovém systému je zaznamenáno z jeho strany pouze jedno kopnutí do hrudi poškozeného. Ze znaleckého posudku MUDr. Marka Dokoupila je zřejmé, že u poškozených nedošlo k těžké újmě na zdraví a z jeho výslechu vyplývá, že na prsa poškozeného V. H. mohlo být působeno nanejvýš střední intenzitou útoku, neboť u něj na prsou nebyla zjištěna žádná zranění, dokonce ani hematomy či jiné známky útoku. Totéž uzavřel znalec i u poškozeného O. H., z čehož vyplývá, stejně tak i z výpovědi svědka P. R., že mohl poškozenému svým jednáním způsobit pouze lehkou újmu na zdraví. Z toho tak lze dovodit, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a rovněž i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z těchto důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 5 To 85/2013 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 11. 2013, sp. zn. 77 T 4/2013, a podle §265 l odst. 1 tr. řádu věc přikázal krajskému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. řádu vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl, že obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu, v zásadě odpovídá jen zcela nekonkrétní vyjádření dovolatele, že vzhledem k jím tvrzenému rozporu skutkového děje s důkazy, které k jeho ustálení vedly, je i nesprávná právní kvalifikace. Ani v nejmenším však nenaznačil, jaká by podle jeho přesvědčení tato kvalifikace měla být. Tvrzení o nesprávnosti zvolené právní kvalifikace dovolatel vztahuje nikoliv k tomu skutkovému základu, z něhož vycházel v napadeném rozhodnutí soud, nýbrž k hypotetickému odlišnému skutkovému ději, který sám buduje na základě odchylného hodnocení provedených důkazů. Z rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 18 a 19 jeho písemného vyhotovení vyplývá, že záznamu kamerového systému věnoval nadstandardní pozornost. Jeho popis, co z kamerového systému zjistil, se odchyluje od verze předkládané obviněným, a to v míře jeho zapojení do incidentu. Obviněný však navíc ve své argumentaci nedostatečně zohledňuje jak další usvědčující důkazy, tak i skutečnost, že se dopustil trestného jednání ve spolupachatelství s obviněným D. M., a že je mu tudíž z formálního hlediska nutno připsat celý skutek i následky způsobené poškozeným, a že jeho relativně menší podíl na napadání poškozených lze vyjádřit pouze v míře trestní sankce [§39 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku]. Další námitky obviněného vůči způsobu, jímž soud hodnotil provedené důkazy, jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, neboť jimi obviněný nebrojí proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotně právnímu posouzení, ale pouze proti průběhu dokazování a hodnocení důkazů, tedy proti skutkovému základu výroku o vině.
Z těchto důvodů státní zástupce v závěru svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání. Současně vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu výslovný souhlas s tím, aby i jiné nežli navrhované rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud z obsahu předloženého trestního spisu zjistil, že převážná část v dovolání uplatněných námitek směřuje do oblasti skutkových zjištění. Jedná se především o námitky obviněného, že se na útoku poškozeného podílel minimálně, útok na oba poškozené nebyl jeho společným jednáním s D. M., a když zpochybňoval obsah záznamů z kamerového systému, jak je na straně 18 a 19 ve svém rozhodnutí popsal soud prvního stupně. Těmito námitkami však obviněný nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale jen napadá soudy učiněná skutková zjištění.
Je tak zřejmé, že obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Nabízí svoji verzi skutkového děje a domáhá se tak změny skutkových zjištění. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale ani pod žádný jiný. Dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Nadto je třeba zdůraznit, že citované námitky obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení v rámci obhajoby, kterou učinil v řízení před soudy obou stupňů, a především byly podstatou odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Jak již bylo výše uvedeno, obviněný v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že jeho jednáním nebyly naplněny znaky skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť svým útokem na poškozené mohl způsobit jen lehkou újmu na zdraví.
Nejvyšší soud shledal, že s určitou mírou tolerance tato námitka obviněného odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale je zjevně neopodstatněná. Shodnými námitkami proti výroku o vině a právní kvalifikaci se zabýval již soud druhého stupně, a to i vedle jiných odvolacích námitek obviněného, ale shledal je nedůvodnými a výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně ponechal v platnosti.
Ohledně zmíněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné ve stručnosti uvést, že zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Tento trestný čin v jeho kvalifikované podobě podle odst. 2 písm. a) citovaného ustanovení pak spáchá ten, kdo se tohoto jednání dopustí na dvou nebo více osobách. Těžká újma na zdraví je definována v ustanovení §122 odst. 2 tr. zákoníku jako vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Je vymezena dvěma podmínkami, a to, že vždy musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění a musí současně odpovídat některým z taxativně uvedených případů v §122 odst. 2 písm. a) až i) tr. zákoníku. Z hlediska zavinění se vyžaduje úmysl, přičemž postačuje úmysl nepřímý.
Podle §122 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku se za poškození důležitého orgánu považuje takové porušení některého z tělesných orgánů, při němž vzniká nebezpečí pro život nebo jiný závažný déletrvající nebo trvalý následek. Podle §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku se za těžkou újmu považuje delší dobu trvající porucha zdraví, tj. vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění, které omezují způsob života poškozeného po delší dobu, v praxi soudů nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného (srov. např. rozhodnutí č. 5/1962, č.13/1966, č.18/1969 Sb. rozh. tr.).
Rovněž je nutné zdůraznit, že způsobit těžkou újmu na zdraví je možné jakýmkoliv jednáním (konáním nebo opomenutím), jehož následkem je těžká újma na zdraví, a přitom není rozhodné, jakých prostředků bylo při něm užito, zda šlo o jednání jednorázové nebo postupné a dlouhodobé.
Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem trestného činu jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z hlediska těchto znaků je nutné posuzovat i čin obviněného a je potřeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se této otázce věnovaly v dostatečné míře. Jak podrobně rozvádí již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, provedené důkazy nedávají prostor k pochybnostem o tom, že se obviněný dopustil činu, který je ve výroku rozsudku nalézacího soudu podrobně specifikován. Ze záznamů kamerového systému, které byly k důkazu použity, mimo pochybnost vyplývá, že obviněný spolu s D. M. jednali ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, když společně napadli V. a O. H., a to způsobem popsaným ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Z tohoto důkazu je zřejmé, že brutálněji vedl útok D. M. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit znění ustanovení §23 tr. zákoníku, podle kterého byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Navíc tvrzení obviněného, že pouze jednou kopl poškozeného V. H. do prsou nanejvýš střední intenzitou, neodpovídá provedeným důkazům, především již zmiňovaným záznamům kamerového systému. Z těchto důkazů, znaleckého posudku z oboru soudního lékařství a výpovědi znalce u hlavního líčení pak vyplývá, že z motivu, s jakým byl útok veden, jak byl útok proveden, jakým způsobem obviněný spolu s D. M. vůči poškozeným útočili, a to nejen údery pěstmi, ale kopanci, nášlapy a náskoky na těla obou poškozených, především na oblast hlavy, přičemž útočili na části těla poškozených, kde jsou uloženy orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné, a to do naprosto bezbranných osob ležících v době trvajícího útoku na zemi, lze přinejmenším dovodit srozumění obviněného, že spolu s D. M. mohli poškozeným způsobit nejméně těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. e), i) tr. zákoníku. Námitka obviněného, že svým jednáním mohl způsobit pouze lehkou újmu na zdraví, tak nemohla obstát.
Nejvyšší soud se proto plně ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaných ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn a právně kvalifikován. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 21. května 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal