ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.608.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 608/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. května 2014 o dovolání obviněného L. G. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3 To 498/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 92 T 80/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného L. G. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 92 T 80/2013, byl obviněný L. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku [v bodě 1a)] a přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [v bodech 1b), 2], kterých se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustil tím, že
ad 1a)
„dne 3. 8. 2012 v B. si vypůjčil od svého zaměstnavatele, poškozeného M. S., stavební nářadí – úhlovou brusku zn. Hilti typ DC 125 S, v hodnotě 4.050 Kč a úhlovou brusku zn. Narex typ Ebu 23-26 CA, v hodnotě 3.270 Kč, na dobu výkonu díla nejpozději do 27. 8. 2012, avšak svěřené nářadí po výkonu díla, ale ani do 27. 8. 2012 nevrátil,
ad 1b)
dne 17. 8. 2012 si půjčil od poškozeného M. S. finanční částku ve výši 75.000 Kč, s nepravdivým tvrzením, že musí na S. doplatit úvěr na byt, aby mohl byt prodat, a že půjčenou částku po prodeji bytu vrátí do 17. 9. 2012, následně byl však zcela nekontaktní, půjčené peníze ve lhůtě ani později nesplatil, poškozenému M. S., bytem H., B., tak způsobil škodu v celkové výši 82.320 Kč,
ad 2)
v blíže nezjištěné době července a srpna 2012 v B. na ul. R. si od L. S., spolupracovníka poškozeného M. S., postupně půjčil finanční částku v celkové výši 14.000 Kč, kdy uváděl, že půjčené peníze vrátí po prodeji bytu v H. na S., kde však žádný byt, který by mohl prodat, nevlastnil, dosud však tak neučinil, na výzvy vrácení nereagoval, je nekontaktní a z dluhu si odpracoval pouze 1.000 Kč, poškozenému L. S., bytem B.– H. L., tak způsobil škodu ve výši 13.000 Kč“.
Za to byl obviněný odsouzen podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. řádu byl zavázán povinností uhradit škodu poškozeným M. S. ve výši 82.320 Kč a L. S. ve výši 13.000 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. řádu byli oba tito poškození odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3 To 498/2013, tak, že je podle §256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl.
Obviněný však s takovýmto rozhodnutím soudu druhého stupně nesouhlasil a v řízení vedeném proti uprchlému prostřednictvím obhájce podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu, v rámci své dovolací argumentace namítl, že nebyly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému podle ustanovení §302 a násl. tr. řádu, neboť z obsahu spisu se toliko podává, že je neznámého pobytu, neboť se s největší pravděpodobností zdržuje v R. Podle názoru obviněného nebyly orgány činnými v trestním řízení vyčerpány všechny nabízející se možnosti za účelem zjištění místa jeho faktického pobytu v cizině. Jestliže se podařilo zajistit informaci, že se zřejmě nachází v R., kam následoval svoji bývalou manželku, soudy obou stupňů podle jeho mínění pochybily, pokud nezjišťovaly blíže jeho aktuální bydliště, byť prostřednictvím dožádaného soudu ve S. republice, a to dotazem na jeho blízké příbuzné, popřípadě příbuzné jeho bývalé manželky, zda nemají vědomost o jeho současném místě pobytu. Postupem odvolacího soudu tak došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť obviněnému byla znemožněna osobní účast u hlavního líčení a veřejného zasedání a možnost uplatnění jeho práva na obhajobu.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný vznesl námitky proti výroku o vině pod body 1b) a 2) rozsudku Městského soudu v Brně, tedy proti jednání právně kvalifikovanému jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Podle dovolatele nemůže obstát právní posouzení skutku popsaného pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, který v rozporu s ustanovením §120 odst. 3 tr. řádu ve skutku nevyjádřil všechny významné skutečnosti pro uzavření jednotlivých smluv o půjčkách postupně uzavíraných s poškozeným L. S. Jestliže soudy opomněly provést důkazy dosvědčující existenci jednotlivých smluv o půjčkách, vytkl, že to mělo vliv na hmotněprávní posouzení věci. Zdůraznil, že žádným důkazem nebylo beze vší pochybnost prokázáno, že při sjednávání předmětných půjček jednal s podvodným úmyslem, neboť nebyl prokázán jeho úmysl peníze ve smluvené době nevrátit, natož uvést jiného v omyl, respektive jej podvést. V této souvislosti poukázal na dohodu o splatnosti půjček, kdy poškozený L. S. připustil, že obviněný si mohl půjčku odpracovat. Podle jeho přesvědčení tyto skutečnosti nasvědčují tomu, že mezi ním a poškozeným byla sjednána doba plnění na vůli obviněného, a to ve smyslu ustanovení §564 občanského zákoníku. Za této situace nemůže být jeho jednání trestně postižitelné, neboť ke splatnosti samotné půjčky vůbec nedošlo a poškozený měl možnost bránit se proti jeho jednání soudní žalobou na určení splatnosti půjčky.
I v případě skutku pod bodem 1b) rozsudku nalézacího soudu obviněný popřel podvodný úmysl vylákat na poškozeném M. S. finanční hotovost při vědomí, že tuto nehodlá ve smluveném termínu vrátit. V této souvislosti obviněný soudům vytkl, že svoji pozornost nezaměřily na návazně uzavřenou směnečnou smlouvu, kterou dal poškozený najevo srozumění s tím, že mu bude plněno prostřednictvím směnky. Rovněž odmítl úvahy soudů obou stupňů ohledně vyloučení aplikace ustanovení §12 odst. 2 tr. řádu. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu uvedl, že nepřichází v úvahu právní posouzení směnečného jednání jako trestného činu podvodu, a to ani v případě, že by ve směnečné smlouvě uvedl obviněný nepravdivou kauzu závazku.
Z těchto důvodů dovolatel v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3 To 498/2013, a v uvedeném rozsahu jej podle §226 písm. b) tr. řádu obžaloby zprostil.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která k námitkám obviněného, které uplatnil v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. řádu konstatovala, že již trestní stíhání obviněného bylo zahájeno s odkazem na ustanovení §302 a násl. trestního řádu, neboť již v té době nebyl dosažitelný pro orgány činné v trestním řízení. Následně taktéž Městský soud v Brně i Krajský soud v Brně učinily napadená rozhodnutí v řízení, které se konalo v nepřítomnosti obviněného v rámci řízení proti uprchlému. Bylo zjištěno, že obviněný se z adresy C. c., P., ve S. r. dne 31. 7. 2012 odstěhoval na blíže nezjištěné místo a že na konci roku 2012 po dobu Silvestra se měl zdržovat na S. se svou bývalou ženou I. G., bytem H.–M., která byla zaměstnaná v R. na blíže nezjištěné adrese jako ošetřovatelka. Bylo dovozováno, že obviněný se nachází v R. na blíže nezjištěné adrese, kde by měl pracovat na stavbě jako dělník. Veškeré lustrace v evidenci vězňů, v nemocničních zařízeních i na místě posledního faktického pobytu v B. na R. byly bezvýsledné. Jak státní zástupkyně dále uvedla, dne 29. 1. 2013 bylo po obviněném vyhlášeno pátrání a v S. informačním systému bylo vyhlášeno pátrání pobytu od 23. 10. 2012. Poté, co věc napadla k soudu, rozhodl Městský soud v Brně usnesením ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 92 T 80/2013, tak, že podle §305 tr. řádu bude řízení proti obviněnému vedeno jako řízení proti uprchlému, neboť i samosoudkyně zjistila, že obviněný je neznámého pobytu, kdy po něm bylo vyhlášeno jak na území Č. r., tak na území S. pátrání. Na Úřadě mezinárodní spolupráce Národní centrály Sirene, která je národním ústředním bodem především pro pátrání cestou Schengenského informačního systému, soud zjistil, že L. G. zřejmě pobývá v R. na blíže nezjištěné adrese. Podle státní zástupkyně byl tedy postup Městského soudu v Brně plně odůvodněn provedenými zjištěními a odpovídal i ust. §378a tr. řádu, když námitku obviněného, že nebyly splněny podmínky pro řízení proti uprchlému, shledala zjevně neopodstatněnou.
Co se námitek obviněným uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a kterými zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu a namítl rovněž porušení ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku týče, státní zástupkyně konstatovala, že se soudům podařilo prokázat, že obviněný vylákal z poškozených půjčky podvodně, neboť již v době, kdy půjčky uzavíral, věděl, že peníze nebude moci ve smluvené době vrátit a že věřitele uvádí v omyl. Soudy správně zhodnotily za účelové a lživé především tvrzení obviněného, že musí na S. doplatit úvěr na byt, aby jej mohl prodat s tím, že po prodeji bytu vypůjčené finanční prostředky vrátí, neboť provedeným dokazováním bylo zjištěno, že obviněný žádný byt na S. nevlastní a nemůže jej prodat. Uvedené tvrzení bylo ryze účelové, aby v poškozených vzbudil solidaritu s údajně nelehkou životní situací, neboť žádný z poškozených by mu peníze nepůjčil, pokud by věděl, že žádným bytem nedisponuje. Svědku M. S. obviněný slíbil finanční částku vypůjčenou dne 17. 8. 2012 vrátit do 17. 9. 2012, k čemuž však nedošlo a poškozenému L. S., od něhož si vypůjčil finanční prostředky v době července a srpna 2012, přislíbil půjčené peníze vrátit právě po prodeji předmětného bytu na S.. Ačkoliv poškozený L. S. obviněnému nabídl, že si z dluhu může určitou finanční částku odpracovat u něj na stavbě, uvedené nabídky však nevyužil a na stavbě vykonal pouze práce v hodnotě cca 1.000 Kč. Naopak bylo dokazováním zjištěno, že proti obviněnému je vedena řada exekučních řízení. Podvodný záměr obviněného koresponduje se zjištěním, že po vypůjčení peněz se stal pro oba věřitele nekontaktní. Podle státní zástupkyně pro právní posouzení skutku nemá žádnou relevanci okolnost, že dluh obviněného vůči poškozenému M. S. byl zajištěn směnkou, neboť pro právní kvalifikaci trestného jednání obviněného je směrodatné podvodné vylákání půjčky, a nikoli směnečný závazek. Skutečnost, že obviněný nevrátí vypůjčené částky peněz v termínu, který slíbil, sice není sama o sobě dostatečným důkazem pro zjištění, že při půjčce uvedl věřitele v omyl, v posuzované trestní věci však soudy měly k dispozici dostatek dalších důkazů, z nichž lze podvodný úmysl obviněného dovodit. Fakt, že se obviněný prokazatelně nacházel v takové finanční situaci, která mu neumožňovala dostát smluvenému závazku vrátit vypůjčené finanční prostředky v termínu ani později, dokazuje jeho následné jednání, kdy se stal pro věřitele nedosažitelným a zcela nekontaktním.
Nedůvodnou shledala státní zástupkyně též další námitku obviněného, že odsuzujícím výrokem o vině přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku bylo porušeno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný se posuzovaného činu dopustil jednáním, které z hlediska své povahy, závažnosti a způsobu provedení překročilo rámec běžných či obvyklých občanskoprávních vztahů a nabyl jasných rysů kriminálního činu. Odmítla tak úvahu, že poškození měli věc řešit pouze prostředky civilního práva. Podle státní zástupkyně jednání obviněného zásadním způsobem vybočilo z rámce civilních vztahů a stalo se natolik společensky škodlivým, že bylo třeba na ně v každém případě reagovat prostřednictvím trestního práva. Uplatnění trestněprávní represe shledala proto proporcionálním zásahem do základních práv obviněného. Obviněný záměrně zneužil důvěry a dobré vůle poškozených, kterým způsobil majetkovou škodu. Právní posouzení skutku jako přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku je přiléhavé a námitky obviněného státní zástupkyně vyhodnotila jako zjevně neopodstatněné.
Z těchto důvodů v závěru svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a aby toto rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Z dovolacích důvodů, které obviněný po formální i obsahové stránce náležitě vymezil, na prvním místě uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. , podle něhož lze dovolání podat, jestliže byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Naplnění tohoto dovolacího důvodu předpokládá, že se v rozporu s příslušnými zákonnými ustanoveními konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač mu měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna; takovým postupem soudu by byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům (srov. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Jak již bylo uvedeno výše, obviněný spatřoval naplnění tohoto dovolacího důvodu v porušení ustanovení §302 a násl. tr. ř. o řízení proti uprchlému, zejména v tom, že soudy obou stupňů nedostatečně zkoumaly zákonné podmínky pro takové řízení. Takto uplatněná námitka je sice podřaditelná pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., současně je však zjevně neopodstatněná.
Otázkou možnosti a především zákonnosti vedení trestního řízení proti obviněnému jako řízení proti uprchlému se zabýval Městský soud v Brně již ve svém usnesení ze dne 13. 5. 2013, sp. zn. 92 T 80/2013, jímž v uvedeném smyslu podle §305 tr. ř. rozhodl. V jeho odůvodnění sice stručně, ale v zásadě správně uvedl, že „… obviněný L. G. je toho času neznámého pobytu, kdy po něm bylo pátráno jak na území Č. r., tak zejména na území S.. Z Úřadu mezinárodní spolupráce, Národní ústředny Sirene soud zjistil, že nejspíše L. G. pobývá v R. na blíže nezjištěné adrese. Vzhledem ke shora uvedenému rozhodl soud o tom, že řízení proti obviněnému, vzhledem k tomu, že se trestnímu stíhání vyhýbá pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá, bude vedeno jako řízení proti uprchlému“ .
Zákonné podmínky pro vedení trestního řízení proti obviněnému jako řízení proti uprchlému soud prvního stupně shledal i v průběhu dalšího řízení, byť již v tomto směru nové rozhodnutí nečinil, a stejný závěr učinil i Krajský soud v Brně jako soud odvolací na počátku veřejného zasedání konaného dne 8. 1. 2014, v němž rozhodoval o odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. 11. 2013, sp. zn. 92 T 80/2013 (srov. č. l. 151 spisu). Nejvyšší soud ani v této fázi řízení neshledal důvod tyto závěry soudů nižších stupňů jakkoliv zpochybňovat.
Podle §302 tr. ř. platí, že řízení proti uprchlému lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá (u obviněného se jedná o prvou z těchto dvou alternativ). Nejvyšší soud nezpochybňuje, že takové řízení do značné míry omezuje princip spravedlivého procesu, zejména právo obviněného účastnit se trestního řízení a osobně se obhajovat. Už proto je nezbytné v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod při aplikaci ustanovení o omezení základních práv a svobod šetřit jejich podstaty a smyslu, přičemž není možno je využívat k jiným než stanoveným účelům, například k urychlenému vyřízení věci nebo usnadnění důkazní situace. Důvody pro konání této formy řízení musí být zjištěny a soud (před fází soudního řízení ostatní orgány v trestním řízení činné) je současně povinen v průběhu celého řízení zkoumat jejich trvání; pominou-li, je třeba v řízení pokračovat podle obecných zásad (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 200/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 123).
S námitkou obviněného, že orgány činné v trestním řízení nevyčerpaly všechny možnosti ohledně zjištění místa jeho faktického pobytu v cizině, kam následoval svoji bývalou manželku a že tudíž není splněn předpoklad pro konání řízení proti uprchlému, se nelze ztotožnit. Jakkoliv není sporu o tom, že pobyt v cizině sám o sobě nepostačuje k vyvození závěru, že se stíhaná osoba vyhýbá trestnímu řízení, a je třeba, aby přistoupila skutečnost další (tj. že tak činí v úmyslu vyhnout se trestnímu řízení), Nejvyšší soud nepochybuje o tom, že i tato podmínka byla v řízení před soudy nižších stupňů splněna.
Obviněný ani ve svém odvolání nezpochybňuje, že nepobývá (a ani v řízení před soudy nižších stupňů nepobýval) na území České republiky. Nemůže být proto náhodou, že právě v období po podvodném vylákání svěřeného nářadí a půjček od poškozených se stal pro věřitele nedostupným a zcela nekontaktním a území Č. r. opustil. Pak ovšem třeba považovat za správné závěry soudů obou stupňů, že obviněný v obavách z hrozícího trestního řízení, pobýval (a i v současnosti pobývá) v cizině v úmyslu vyhnout se trestnímu stíhání a nepodrobit se jurisdikci Č. r.
Kromě této základní zákonné podmínky byly splněny i další náležitosti pro konání řízení proti uprchlému. Totožnost obviněného byla a je známa, takže jej není možno zaměnit s jiným, byl mu ustanoven obhájce, kterému byla zákonem předepsaným způsobem napadená usnesení doručena. Podmínky pro řízení proti uprchlému podle §302 a násl. tr. ř. tak byly splněny a soudy též rozhodly, že bude konáno řízení proti uprchlému (§305 tr. ř.). Bylo-li hlavní líčení u soudu prvního stupně a posléze veřejné zasedání o odvolání u soudu druhého stupně konáno v nepřítomnosti obviněného, nebyla tím porušena příslušná ustanovení trestního řádu o jeho přítomnosti.
Nad rámec výše uvedeného a jen pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že závěry soudů nižších stupňů obstojí i v rovině ústavněprávní. Jak Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. IV. ÚS 590/03, vyložil, právo na obhajobu sice je významným a neopominutelným principem spravedlivého trestního procesu, není však možno vykládat je tak, že prostřednictvím výkonu tohoto práva by mohlo být legitimní úsilí státu nalézat spravedlnost i ve věcech trestních zcela a fakticky od počátku trestního procesu zmařeno právě tím, že by tento proces nemohl vůbec započít.
Mimo to je třeba upozornit na ustanovení §306a tr. ř., podle něhož pominou-li důvody řízení proti uprchlému, pokračuje se v trestním řízení podle obecných ustanovení. Tím se vlastně práva obviněného vracejí do původního rozsahu. Právo (obviněného) na spravedlivý proces je zajištěno možností požadovat opětné provedení důkazů a provedení těchto důkazů; není-li to možné, přečtou se protokoly o provedení těchto důkazů a obviněnému se umožní, aby se k nim vyjádřil. Trestní řád též umožňuje opětné provedení hlavního líčení, jestliže pominou důvody pro řízení proti uprchlému až po vynesení pravomocného odsuzujícího rozsudku, přičemž prakticky jedinou podmínkou je podání návrhu odsouzeným do osmi dnů od doručení pravomocného odsuzujícího rozsudku (§306a tr. ř.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného v té části, v níž bylo podáno s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., zjevně neopodstatněným.
Obviněný v dovolání taktéž deklaroval důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Pokud jde o námitky obviněného, že rozhodující soudy neprovedly řádné dokazování a učinily nesprávná skutková zjištění, k tomu Nejvyšší soud uvádí, že jde o námitky čistě skutkové, které obsahově nenaplňují obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani žádný jiný (byť neuplatněný) ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů.
Nadto je třeba zdůraznit, že citované námitky obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení v rámci obhajoby, kterou učinil v řízení před soudy obou stupňů, a především byly podstatou odvolání, které podal proti rozsudku soudu prvního stupně. Jde tak v podstatě pouze o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí. Konstantní judikatura pamatuje na takovýto případ rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu“ (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
Pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je formálně možno podřadit pouze námitky obviněného spočívající v tom, že skutkový stav věci vyjádřený ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu pod body 1b) a 2) neodpovídá znakům přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, co se naplnění subjektivní stránky týče. Nejvyšší soud však po prostudování předloženého trestního spisu dospěl k závěru, že se jedná o námitky zjevně neopodstatněné.
Ohledně zmíněných dovolacích námitek považuje Nejvyšší soud za potřebné ve stručnosti uvést, že přečinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu, nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak větší škodu, tj. škodu nejméně 50.000 Kč. Obviněný byl odsouzen pro tu variantu trestného jednání, která spočívá v tom, že se obohatil tím, že uvedl jiného v omyl a uvedeným činem způsobil větší škodu. Ve smyslu §13 odst. 2 tr. zákoníku je k trestní odpovědnosti u trestného činu podvodu třeba úmyslného zavinění.
K naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu spáchaného lákáním půjček se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu peníze nevrátit nebo věděl, že peníze nebude moci ve smluvené době vrátit a že uvádí věřitele v omyl, aby se k jeho škodě obohatil. Při posuzování takového podvodu je třeba po subjektivní stránce zjišťovat, co uváděl pachatel věřiteli při uzavírání půjčky, kolik půjček v rozhodné době uzavřel, jaké stanovil lhůty pro splatnost dluhu, v jaké finanční situaci byl v rozhodné době, zda měl reálnou možnost v ujednané době splatnosti dluh zaplatit, zda projevil úsilí dluh uhradit, případně jak reagoval na upomínky věřitelů po splatnosti dluhu apod. Z uvedených okolností je možné dovodit subjektivní znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť i ty jsou samozřejmě předmětem dokazování. Závěr o tom, zda skutek je zaviněný či nikoli a pokud je zaviněný, o jakou formu zavinění jde, totiž musí být podložen skutkovým zjištěním na podkladě dokazování, stejně tak jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru však není nutné zjišťovat pouze prostřednictvím výpovědi obviněného, ale je možné je dokazovat i nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Z hlediska těchto znaků je nutné posuzovat i čin obviněného a je potřeba zdůraznit, že soudy obou stupňů se této otázce věnovaly v dostatečné míře. Jak podrobně rozvádí již soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, provedené důkazy nedávají prostor k pochybnostem o tom, že se obviněný dopustil činu, který je ve výroku rozsudku nalézacího soudu podrobně specifikován. Z výpovědí poškozených M. S. a L. S. a z listin, které byly k důkazu použity, mimo pochybnost vyplývá, že obviněný jim slíbil, že jim peníze vrátí po prodeji svého bytu v H., peníze však nevrátil (pouze u poškozeného S. si 1000 Kč odpracoval) a stal se nedostupným. Z listinných důkazů bylo zjištěno, že obviněný nebyl a není na S. vlastníkem žádného bytu ani jiné nemovitosti, naopak je proti němu vedena řada exekučních řízení. Těchto skutečností si obviněný musel být dobře vědom a nepravdivým tvrzením, že vlastní byt v H. a z výtěžku jeho prodeje poškozeným vypůjčené peníze vrátí, uvedl oba poškozené v omyl. Musel si tedy již v době půjčky být vědom, že peníze nebude schopen v dohodnuté době vrátit. Jak uvedli oba poškození, že pokud by věděli, že obviněný žádný byt nevlastní, v žádném případě by mu peníze nepůjčili. Námitka obviněného o absenci jeho podvodného úmyslu tak nemohla obstát.
K části dovolacích námitek obviněného, že bylo porušeno ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku je zapotřebí uvést, že zásada subsidiarity trestní represe je jednou ze základních zásad trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je považováno za „ultima ratio“, tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Z tohoto principu vyplývá, že ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu například nálezy Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 558/01, I. ÚS 69/06).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku však také platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu tedy není zákonným znakem trestného činu, má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe vyjádřené právě v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a představuje materiální korektiv, který se musí vztahovat nejen ke znakům trestného činu, ale i k trestněprávním důsledkům vztahujícím se k trestní odpovědnosti. Hledisko společenské škodlivosti tak má povahu interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy (srov. k tomu např. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2012 Sb. rozh. trest.).
Trestní zákoník nevymezuje žádná hlediska pro stanovení konkrétní míry či stupně společenské škodlivosti činu, který se má považovat za trestný čin, a ponechává tak řešení otázky potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu. Ačkoliv zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem, a proto ho obecně nelze považovat za čin, který není společensky škodlivý, nelze vyloučit, že z určitých závažných důvodů je třeba učinit závěr, že naopak jde o případ společensky škodlivý jen do té míry, že postačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a že proto není důvodu uplatňovat trestní represi. Právě proto, že se v takovém případě jedná o situaci zásadním způsobem ovlivňující trestní odpovědnost pachatele činu (který jinak vykazuje znaky uvedené v §13 odst. 1 tr. zákoníku), je povinností soudu existenci takových závažných důvodů náležitě a přesvědčivě odůvodnit.
Z výše uvedeného je zřejmé, že ze strany dovolatele nešlo o jednání, které by bylo možné bagatelizovat a jehož společenská škodlivost by neopodstatňovala právní kvalifikaci přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [v bodech 1b), 2]. Naopak ze strany obviněného šlo o podvodné vylákání finančních prostředků od poškozených na základě nepravdivého tvrzení, které mu půjčili v dobré víře, že jim je vrátí a že má možnost je vrátit, což nebyla pravda a zneužil tak důvěry a dobré vůle poškozených, kterým způsobil majetkovou škodu. Proto i Nejvyšší soud je přesvědčen, že nemohlo postačovat uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (např. zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů).
Nejvyšší soud se proto plně ztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně v tom, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku [v bodě 1a)] a přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku [v bodech 1b), 2]. Příslušné skutky byly bez jakýchkoliv pochybností objasněny a právně kvalifikovány. Závěr o vině obviněného byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. května 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Danuše Novotná
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal