ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.621.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 621/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2014 o dovolání obviněného JUDr. L. Ž. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 7 To 429/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 24 T 118/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 24 T 118/2012, byl obviněný JUDr. L. Ž. uznán vinným ze spáchání zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „v blíže nezjištěné době zaslal tehdejší Inspekci Policie České republiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, podání datované dnem 28. 1. 2011 nazvané „ Oznámení o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby dle §329 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, trestný čin poškození cizí věci dle §228 odst. 1, 3 písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník a trestný čin krádeže dle §205 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku ve formě účastenství dle §24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník“, doručené Inspekci Policie České republiky dnem 1. 2. 2011, v němž si musel být vědom, že jeho obsahem nepravdivě označuje kpt. Mgr. P. K., policistu Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, za pachatele zejména trestného činu krádeže, když uvedl zejména pod svým bodem IV. tohoto podání: „ Oznamovatel je především přesvědčen, že zde existuje evidentní spojení podezřelého, kpt. Mgr. P. K. s těmito krádežemi, neboť to byl zejména on, kdo o nezajištěném stavu majetku věděl a který se o takový stav zapříčinil vydáním nezákonného usnesení v trestní věci dle §79d trestního řádu. Oznamovatel se tedy domnívá, že se vrchní komisař kpt. Mgr. P. K. dopustil ve formě účastenství trestného činu krádeže dle ust. §205 odst. 1, odst. 4 písm. c) ve spojení s ust. §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, tj. že umožnil či usnadnil jinému spáchání trestného činu krádeže, zejména opatřením prostředků (vydáním nezákonného rozhodnutí o zajištění předmětných nemovitostí, úmyslným zanedbáváním a nedodržováním základních zásad trestního řádu) a odstraněním překážek (neumožnění dokončení rekonstrukčních prací na nemovitostech, nezajištění správy majetku aj.). Popsaným jednáním vrchní komisař kpt. Mgr. P. K. umožnil třetím osobám, svým komplicům a známým, odcizit movitý majetek značné hodnoty nacházející se na/v zajištěných nemovitostech.“ , dále uvedl, že: „Oznamovatel je přesvědčen, že vyšetřovatel, vrchní komisař kpt. Mgr. P. K. svým úmyslným jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu krádeže dle §205 odst. 1 a 4 písm. c) trestního zákoníku ve formě účastenství, když jinému aktivně napomáhal k opakovanému zcizování movitého majetku, čímž došlo ke způsobení škody značné výše.“, pod bodem V. uvádí: „ Oznamovatel je tedy přesvědčen, že jsou zde důvody k zahájení úkonů trestního řízení směřujících k objasnění a prověření uvedených skutečností“, když na základě uvedeného podání obžalovaného byl policista vyšetřován tehdejší Inspekcí Policie České republiky, která podání obžalovaného shledala za nepravdivé a bez jakéhokoli reálného podkladu, přičemž obžalovaný jednal v úmyslu, aby bylo zahájeno trestní řízení vůči kpt. Mgr. P. K., dosáhl tím jednak jeho diskreditace a jednak vyloučení z dalších úkonů v trestní věci vedené Policií České republiky, Krajským ředitelstvím policie Středočeského kraje, Službou kriminální policie a vyšetřování, odborem hospodářské kriminality, pod č.j. KRPS-29479/TČ-2009-010082, a tím i zrušení již pravomocného usnesení vydaného kpt. Mgr. P. K. pod č.j. KRPS-29479-91/TČ-2009-010082 ze dne 13. 7. 2010, kterým byly podle §79d odst. 1, 2 tr. ř. zajištěny nemovitosti – rodinný dům postavený na pozemku , zemědělská usedlost bez č.p./č.e. postavená na pozemku, pozemky, nacházející se v obci a katastrálním území P. B., zapsané v katastru nemovitostí vedeným Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – východ, na listu vlastnictví, ve vlastnictví dcer obžalovaného, podíl ½, k nimž má obžalovaný právo věcného břemene, které nabylo právní moci dne 17. 9. 2010 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze sp. zn. 14 To 418/2010, přičemž současně ke svým nepravdivým tvrzením obžalovaný proti kpt. Mgr. P. K. ani nedoložil žádné důkazy.“
Za uvedené jednání byl obviněný JUDr. L. Ž. odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roků. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 24 T 118/2012, podal obviněný JUDr. L. Ž. odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 7 To 429/2013, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 7 To 429/2013, podal následně obviněný JUDr. L. Ž. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve svých námitkách obviněný uvedl, že před podáním trestního oznámení toto konzultoval s advokátní kanceláří a nebyl advokátní kanceláří vyrozuměn o nepříhodnosti tohoto trestního oznámení. Dále obviněný uvedl, že z výpovědi JUDr. J. V. je patrné, že se nejedná o výpověď bezprostřední, výpověď přímého účastníka a pozorovatele událostí, že v řízení nebylo prokázáno, že obviněný předmětné podání sepsal a je autorem uvedených tvrzení. Pokud v daném kontextu zůstaly u míry zavinění obviněného ve vztahu k použití předmětného textu důvodné pochybnosti, je dovolatel toho názoru, že mělo být v souladu se zásadou presumpce neviny a z ní vyplývající zásadou in dubio pro reo rozhodnuto ve prospěch obviněného. Obviněný dále namítl, že způsobem, který je obviněnému kladen za vinu, nemohl trestný čin křivého obvinění spáchat, když skutkové okolnosti, které uvedl a kterými napadá postup poškozeného při vydání usnesení o zajištění nemovitostí, nemohou být kvalifikovány jako trestný čin krádeže, a to ani ve formě účastenství, jelikož tyto okolnosti spočívají v tom, že „se kpt. K. o takový stav zapříčinil vydáním nezákonného usnesení v trestní věci dle §79 tr. řádu“. Vydání nepravomocného usnesení však není způsobilé účastenství na krádeži založit. Obviněný v této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 467/2013.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 21. 10. 2013, sp. zn. 24 T 118/2012, zrušil, a aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že byť v konkrétní věci obviněný obecně upozorňuje na rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, tomuto tvrzení nelze dát za pravdu, neboť soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění provedeným důkazům zcela logicky odpovídající. Skutečnosti uvedené v dovolání jsou do značné míry opakováním již dříve uplatněné obhajoby obviněného, s kterou se soudy obou stupňů dostatečným způsobem vypořádaly. V tomto ohledu by bylo možno odkázat na podrobné odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu. Pokud se obviněný snaží zbavit odpovědnosti za svoji trestnou činnost s poukazem na skutečnost, že konečný text trestního oznámení nepsal, na takovou argumentaci nelze přistoupit. Bylo totiž soudy na jisto postaveno, že to byl právě obviněný, kdo si objednal právní služby advokátní kanceláře spočívající v pomoci k sepisu předmětného trestního oznámení, kdo advokátovi sděloval podstatné skutečnosti pro sepsání podání a s tímto věc podrobně konzultoval, přičemž rozhodná část oznámení byla sepsána na výslovnou žádost obviněného, který byl advokátem upozorněn na možné důsledky odeslání oznámení ve vztahu k poškozenému. Obviněný se měl přitom vyjádřit v tom smyslu, že chce, aby byl poškozený stíhán vnitřní kontrolou. Vzhledem k tomu jeho obhajoba, že se s listinou a konečným zněním podání neseznámil, nemůže obstát. V tomto směru soud prvního stupně navíc velmi přiléhavě upozorňuje i na skutečnost, že obviněný je osobou s právnickým vzděláním a bývalým policistou, nemůže se tedy úspěšně hájit tím, že neví, co podepisoval. Stejně tak nemůže v situaci, kdy bylo soudy zjištěno uvedení nepravdivých skutkových okolností v rámci trestního oznámení ze strany obviněného, sloužit v jeho prospěch skutečnost, že obsah trestního oznámení konzultoval s advokátní kanceláří, zvláště když dle výpovědi JUDr. J. V. to byl právě obviněný, kdo tyto podstatné pasáže do trestního oznámení prosazoval. Pokud obviněný v dovolání v této souvislosti zpochybňuje hodnotu výpovědi posledně uvedeného svědka, jedná se čistě o námitku směřující proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně, která nemůže být z hlediska uplatněného dovolacího důvodu relevantní. Dále státní zástupce uvedl, že z textu trestního oznámení je zcela zřejmé, že podstatou oznámení je jednoznačně tvrzená (nikoliv formou pouhého podezření vyslovená) úmyslná trestná činnost poškozeného. Přitom, jak zjistily soudy, tvrzení obviněného uvedená v trestním oznámení se ukázala jako nepravdivá. V této souvislosti správně poukazuje odvolací soud i na skutečnost, že nepravdivost tvrzení uvedených v písemném trestním oznámení vyplývá i z vlastní výpovědi obviněného u hlavního líčení, v níž uvedl, že si nemyslí, že by poškozený měl komplice. Nelze souhlasit ani s tvrzením obviněného, že skutečnosti uvedené v jeho trestním oznámení nezakládají podezření z trestného činu poškozeného. Ze skutkového tvrzení, že poškozený jakožto policista umožnil komplicům a známým odcizit movitý majetek a ke zcizování majetku aktivně napomáhal, jednoznačně vyplývá podezření ze spáchání pomoci k trestnému činu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a §205 tr. zákoníku (a případně i ze spáchání trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku. Ostatně obě právní kvalifikace uvádí i sám obviněný ve svém trestním oznámení, jeho současné tvrzení, že jím v oznámení popsané jednání znaky žádného trestného činu nenaplňuje je tedy zjevně účelové a neodpovídající skutečnému úmyslu obviněného v době podání nepravdivého trestního oznámení.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný JUDr. L. Ž. podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však z větší části nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi obviněného, výpovědi svědka JUDr. J. V.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. O tom, že obviněný nevztahoval své námitky k právnímu posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, ostatně svědčí i to, že vytýkal i porušení zásady presumpce neviny a procesního ustanovení §2 odst. 2 tr. ř., které vyjadřuje zásadu „in dubio pro reo“.
Zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a spáchá takový čin na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu podle zákona.
Objektem uvedeného přečinu je zájem na ochraně řádné činnosti státních orgánů a zájem na ochraně občanů před lživými útoky na jejich práva, svobodu a čest, pokud jde o obvinění z trestného činu směřujícího k trestnímu stíhání obviněného.
Z hlediska subjektivní stránky zákon předpokládá úmysl přímý, pachatel si musí být nepravdivosti obvinění vědom, a proto chce jiného lživě obvinit [15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], přičemž navíc je vyžadován specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání, u kterého však postačuje i srozumění s tímto následkem, tj. i úmysl eventuální [15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku].
Lživě obvinit znamená nepravdivě tvrdit, že se jiný dopustil jednání, které naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tj. vědomě objektivně nepravdivě informovat o skutkových okolnostech, tedy o tom, kdy, kde a jak měl být trestný čin spáchán a kdo je pachatelem. Lživé obvinění se musí týkat trestného činu (tj. přečinu nebo zločinu). Pachatel však nemusí uvést právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje. Postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu. (viz komentář k trestnímu zákoníku Šámal a kol., 2. vydání, s. 3237).
Ze shora uvedeného vyplývá, že soudy obou stupňů důvodně neměly pochybnosti o tom, zda obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Zde je namístě uvést, že s námitkami obviněného se řádně a podrobně vypořádal již soud prvního stupně, přičemž odvolací soud jeho úvahy potvrdil a plně se s nimi ztotožnil a dále je přiléhavým způsobem rozvedl. Pro stručnost lze na toto pečlivé odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně odkázat (viz s. 8-12 rozsudku soudu prvního stupně).
Nelze přijmout ani námitku obviněného, v jejímž rámci vytýká absenci znaků skutkové podstaty zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, a to s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 467/2013, a argumentací, že nepravdivá skutková tvrzení musí odpovídat znakům trestného činu, který v nich má být shledáván. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu se týká jiné situace, neboť v tam uvedené věci pachatel lživě obvinil policisty z jednání, které sice formálně bylo označeno jako trestné činy (nadržování a neposkytnutí pomoci), ale fakticky nemohlo naplnit jejich skutkové podstaty pro absenci znaků objektivní stránky těchto trestných činů. V nyní projednávané věci přitom obviněný lživě obvinil policistu z toho, že měl údajně umožnit třetím osobám odcizit movitý majetek značné hodnoty nacházející se na zajištěných nemovitostech, k nimž má obviněný právo věcného břemene, a to vydáním nezákonného rozhodnutí o zajištění předmětných nemovitostí, úmyslným zanedbáváním a nedodržováním základních zásad trestního řádu a odstraněním překážek (neumožnění dokončení rekonstrukčních prací na nemovitostech, nezajištění správy majetku aj.), čímž měl současně zneužít svou pravomoc úřední osoby. Provedeným dokazováním před soudem prvního stupně bylo přitom spolehlivě prokázáno, že se jednalo o nepravdivá tvrzení obviněného. Tato tvrzení přitom odpovídají zcela znakům zmiňovaného trestného činu, ze kterého policistu lživě obvinil. Odkaz na citované rozhodnutí Nejvyššího soudu není tedy přiléhavý.
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněný JUDr. L. Ž. svým předmětným jednáním naplnil všechny zákonné znaky zločinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor. Napadené usnesení Městského soudu v Praze není rozhodnutím, které by spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou námitky obviněného evidentně bez opodstatnění
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí, ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného JUDr. L. Ž. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. května 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal