ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.686.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 686/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. června 2014 o dovolání obviněného Ing. J. S. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 5 To 419/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 5 T 85/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 5 T 85/2012, byl obviněný Ing. J. S. uznán vinným ze spáchání jednak přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že „společně s P. S. , kolem půlnoci z 1.4. na 2.4.2011 v Ch. v ul. B. N. jako pořadatelé na diskotéce v baru S. poté, co řešili jeho nevhodné chování v objektu baru a vyváděli jej ven, venku před barem, v přítomnosti návštěvníků diskotéky, poškozeného M. M. povalili na zem a v době, kdy poškozený ležící na zemi se jen pasivně bránil rukama, jimiž si chránil hlavu, napadli poškozeného M. M., kopy a údery pěstí vedenými do hlavy a do těla poškozeného, přičemž P. S. sedící poškozenému ležícímu na břiše na zádech tohoto chytil za hlavu a tloukl mu obličejem o podlahu, uvedeným jednáním poškozenému způsobili těžký otřes mozku, tržnou ránu na pravém obočí délky 2 cm, hematomy obou orbit, otok tváře a horního a dolního rtu, povrchní zhmoždění a škrábance na levé paži a plošné podlitiny na obou ramenech a na zádech v hrudní oblasti s dobou léčení od 2. 4. 2011 do 15. 4. 2011, kdy byla poškozenému ukončena pracovní neschopnost.“
Za uvedené jednání byl obviněný Ing. J. S. odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců. Podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka – Krajská pobočka pro Ústecký kraj, Klientské pracoviště – územní pracoviště Chomutov částku 10.633,68 Kč jako náhradu škody. Jeho povinnost zanikne v rozsahu, v jakém bude plněno P. S.
Podle §229 odst. 1 tr.ř. byl poškozený M. M., odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 3. 6. 2013, sp. zn. 5 T 85/2012, podal obviněný Ing. J. S. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 5 To 419/2013, tak, že ho jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 11. 2013, sp. zn. 5 To 419/2013, podal následně obviněný Ing. J. S. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že předmětné přečiny nespáchal a že nebyla naplněna skutková podstata ani přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ani přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl prokázán úmysl ublížit na zdraví poškozenému M. M. Dále uvedl, že jeho jednání pramenilo zpočátku z krajní nouze a následně též nutné obrany, u přečinu výtržnictví se jednalo jak o případ nutné obrany, tak i o případ přípustného rizika. Dle názoru obviněného existují pochybnosti o tom, že soud spolehlivě zjistil skutkový stav a ze strany soudu rovněž došlo k nesprávnému posouzení jeho jednání z hlediska hmotněprávního.
Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a sám rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby podle §226 písm. c) tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podáním ze dne 28. 4. 2014 Nejvyššímu soudu sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný Ing. J. S. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v dovolání však ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpověď obviněného, výpovědí svědků J. Z., D. K., M. S., J. M., M. V., M. T., J. J. a J. K.) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. O tom, že obviněný nevztahoval své námitky k právnímu posouzení skutku, jak ho zjistily soudy, ostatně svědčí i to, že vytýkal i porušení procesních ustanovení, a to ustanovení §2 odst. 2 tr. ř., které vyjadřuje zásadu „in dubio pro reo“, a ustanovení §2 odst. 5 tr. ř.
Obviněný založil dovolání v celém rozsahu na vyloženě skutkových námitkách, které se odvíjely od jeho tvrzení, že byl poškozeným napaden a že se bránil jeho útoku. V tomto ohledu jde o polemiku se skutkovými zjištěními soudů, z nichž evidentně vyplývá, že obviněný nebyl vystaven žádnému útoku.
Podle zjištění soudů k inkriminovanému jednání došlo za situace, kdy obviněný společně s P. S. řešili nevhodné chování poškozeného v objektu baru a vyváděli jej ven. Ze zjištění soudů je patrno, že incident se odehrál venku před barem a vyvrcholil tím, že obviněný společně s P. S. v přítomnosti návštěvníků diskotéky, poškozeného M. M. povalili na zem a v době, kdy poškozený ležící na zemi se jen pasivně bránil rukama, jimiž si chránil hlavu, napadli poškozeného M. M. kopy a údery vedenými do hlavy a do těla poškozeného. Z těchto zjištění je evidentní, že poškozený na obviněného neútočil. Absence útoku, ať již trvajícího nebo přímo hrozícího, vylučuje jakékoli úvahy o nutné obraně (§29 tr. zákoníku). Obviněný ovšem nejednal ani v krajní nouzi. Podle §28 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací nebezpečí přímo hrozící zájmu chráněnému trestním zákonem, není trestným činem. Podle tohoto ustanovení nejde o krajní nouzi, jestliže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo způsobený následek je zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil. Znakem krajní nouze je její subsidiarita, to znamená její použitelnost jen za předpokladu, že nebezpečí nebylo možné za daných okolností odvrátit jinak. Tento předpoklad v posuzované věci evidentně nebyl splněn, protože obviněný měl reálnou možnost spojit se s policií nebo bezpečnostní službou a oznámit chování poškozeného, které považoval za nebezpečí přímo hrozící chráněnému zájmu. Zde je třeba podotknout, že tyto námitky jsou v dovolání formulovány velmi stručně a postrádají jakoukoli argumentaci. Navíc obviněný tyto námitky spojuje s výše uvedenými skutkovými námitkami, má tedy zřejmě na mysli vlastní verzi skutkového děje, nikoli tu, která byla zjištěna soudem.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Chomutově, z nichž v napadeném usnesení vycházel také Krajský soud v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahové zakotvení ve výpovědích svědků. Soudy si byly vědomy toho, že obviněný popíral spáchání činu vůči poškozenému, a již proto hodnotily důkazy velmi opatrně a obezřetně. V tomto rámci soudy pozorně zkoumaly, zda a nakolik jsou tvrzení obviněného jako účastníka incidentu v souladu s ostatními důkazy a objektivně zjištěnými okolnostmi. Podle výpovědí svědků, kteří neměli k žádnému z účastníků incidentu bližší osobní vztah a kteří incident pozorovali, poškozený obviněného nijak nenapadl. Soudy tedy vyhodnotily důkazní situaci konstatováním, že obviněný se do incidentu zapojil a zůstal hlavním aktérem i ve chvíli, kdy již bylo poškozenému zabráněno v dalším nevhodném chování, tento se již následně pouze bránil útokům. Soudy své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, přehledně a především logicky vysvětlily, nedopustily se žádné deformace důkazů ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Za tohoto stavu Nejvyšší soud neměl důvodu jakkoli zasahovat do skutkových zjištění soudů. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů a že se neztotožňuje se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, není dovolacím důvodem.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného Ing. J. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. června 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal