ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.730.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 730/2014 -116
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. července 2014 o dovolání obviněných: 1) J. J. , 2) F. Z. , 3) R. H. , a 4) J. S. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. 1 Tmo 25/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež pod sp. zn. 6 Tm 3/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. Z. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. odmítá.
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. S. odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze – soud pro mládež uznal rozsudkem ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. 6 Tm 3/2013 obviněného J. J. vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku jako organizátora podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, obviněného mladistvého D. Š. proviněním a obviněného F. Z. zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. i), j) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, obviněné R. H. a J. S. zločinem vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku jako pomocníky podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku pro skutek spočívající v tom, že dne 13. února 2013 v přesně nezjištěné době mezi 10:45 hod. až 14:30 hod. v M. B., v ulici N. R., po předchozí dohodě směřující k usmrcení poškozeného J. J., (dále poškozený) a zmocnění se jeho peněz, kterou inicioval a organizoval obviněný J. J. (vnuk poškozeného), společně přijeli osobním motorovým vozidlem zn. Škoda Fabia, řízeným obviněným J. S., k domu, zde obvinění J. S., R. H. a J. J. zůstali ve vozidle připraveni přispět později svou činností, a obvinění mladistvý D. Š. a F. Z. vešli pod blíže nezjištěnou záminkou do bytu poškozeného nacházejícího se v 1. nadzemním podlaží domu, kde v úmyslu usmrtit napadli poškozeného odkázaného na invalidní vozík, odtáhli ho do ložnice, zde ho povalili na zem a škrtili, a když se snažil verbálně bránit, svázali mu ruce a nohy elektrikářskými plastovými páskami a poté mu omotali kožený opasek kolem krku a tím ho po dobu několika minut velkou silou škrtili, až přestal jevit známky života, a v důsledku udušení z uškrcení zemřel, poté mobilním telefonem přivolali obviněného J. J., který přišel do bytu poškozeného a zde z knihovny v dětském pokoji vzal peněženku s částkou nejméně 300 000,- Kč, o kterou se rozdělil s ostatními a následně tělo poškozeného obvinění mladistvý D. Š. a F. Z. zabalili do deky a povlaku na ložní prádlo a za součinnosti obviněného J. J. odnesli a naložili do zavazadlového prostoru vozidla přistaveného ke vchodu do domu obviněnými J. S. a R. H. a společně tělo odvezli mezi obce P. a R. u J. n. N., kde ho obvinění mladistvý D. Š., F. Z. a R. H. ukryli v lesním porostu.
Za to byly obviněným uloženy následující tresty: Obviněnému J. J. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání devatenácti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku trest propadnutí věci, mobilního telefonu zn. iPhone bílé barvy, model A 1429 a paměťové karty Samsung Micro SD 2 GB, s adaptérem micro SD; obviněnému mladistvému D. Š. trestní opatření odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců podle §140 odst. 3 tr. zákoníku a §31 odst. 1, 3 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, přičemž podle §31 odst. 4 téhož zákona byl pro jeho výkon zařazen do zvláštní věznice pro mladistvé; obviněnému F. Z. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání osmnácti let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a dále trest propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, a to barevného televizoru zn. Gogen TVL32980WHITERR, obviněnému R. H. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř let, se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku; obviněnému J. S. podle §140 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, se zařazením do věznice s dozorem podle §56 odst. 3 tr. zákoníku. Obviněným mladistvému D. Š. a F. Z. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu poškozenému J. J., bytem M. B., N. P., ve výši 240.000,- Kč. Se zbytkem svého nároku na náhradu škody byl tento poškozený ve smyslu §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění J. J., F. Z., R. H. a J. S. Z podnětu odvolání obviněných J. J. a F. Z. Vrchní soud v Praze – soud pro mládež rozsudkem ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. 1 Tmo 25/2013 napadené rozhodnutí podle §258 odst. 2 tr. ř. zrušil z důvodu §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. ohledně obou těchto obviněných ve výroku o způsobu výkonu uloženého trestu odnětí svobody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §56 odst. 3 tr. zákoníku oba tyto obviněné zařadil pro výkon uložených trestů odnětí svobody do věznice s ostrahou. Odvolání obviněných R. H. a J. S. podle §256 tr. ř. vrchní soud jako nedůvodná zamítl.
Obviněný J. J. podal proti rozhodnutí soudu druhého stupně dovolání , které opřel o dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V něm namítl, že stíhaný skutek byl nesprávně posouzen jako zločin vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. j) tr. zákoníku, který měl spáchat jako organizátor podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv tento závěr není podpořen jediným přímým důkazem a soud jej učinil pouze na základě náznaků ve výpovědích některých obviněných, jejichž výpovědi ohledně skutečného obsahu dohody při schůzce dne 13. 2. 2013 směřující k usmrcení poškozeného J. J., kterou měl dovolatel iniciovat a organizovat, navíc byly ovlivňovány snahou ostatních obviněných prospět své vlastní osobě. Soud při shledání viny vytvořil řetězec nepřímých důkazů, které lze vyložit i jiným způsobem, než učinil soud, a vinu dovolatele tak nelze z provedených důkazů jednoznačně dovodit. Z odůvodnění napadených rozhodnutí tak nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz nález Ústavního sudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03). Dovolatel sám přiznal a vyplývá to podle něj i z provedených důkazů, že organizoval jednání směřující od počátku výlučně k odcizení peněz poškozeného J. J. z jeho bytu, kam se obvinění Z. a Š. dostanou pod falešnou záminkou, případně i za pomoci užití výhrůžky a násilí, v žádném případě však nebyl srozuměn s tím, že se tito obvinění dopustí excesu z původní dohody a poškozeného usmrtí. Pokud by exces pachatele vedl ke spáchání těžšího trestného činu (např. vraždy, ač návodce naváděl jen ke způsobení těžké újmy na zdraví), pak odpovědnost účastníka se takovým excesem pachatele nezmění, ale bude odpovědný za účastenství k mírnějšímu trestnému činu [srov. Šámal P. a kol., Trestní zákoník (Edice Velké komentáře), 2. vydání, 2012, s. 345]. Nebylo bez pochyby prokázáno, zda schůzka směřovala k dohodě o usmrcení poškozeného či k jeho zpacifikování a odcizení jeho peněz, tedy k loupeži. Svá tvrzení dovolatel dokládá i na příkladu jeho údajného pokynu k přistavení vozu blíže vchodu do domu, z čehož soud usoudil, že již dopředu věděl, že obvinění Z. a Š. k jeho zadání budou vynášet tělo poškozeného do zavazadlového prostoru tohoto vozu. Stejně by se však zachoval, kdyby věděl, že jdou tito do bytu poškozeného loupit, a posléze bude třeba co nejrychleji opustit místo činu a minimalizovat pravděpodobnost, že je zde někdo spatří, popřípadě na sebe manévry s vozidlem nepřipoutat nežádoucí pozornost. Zároveň zpochybňuje úsudek soudu nižších stupňů, že odcizit hotovost poškozeného mohl dovolatel sám a nepotřeboval by ostatní obviněné a přistavené vozidlo, neboť zorganizování skupiny osob podle něj eliminovalo možnost odhalení činu, neboť poškozený by si jako dědeček dovolatele odcizení svých peněz pro něj neznámými osobami v žádném případě nedával do spojitosti s dovolatelem. Stejně tak vyklizení zavazadlových prostor přistaveného vozidla, užití pletených rukavic, pepře za účelem svedení psa ze stopy, absence maskování obličeje obviněných Z. a Š. při vstupu do bytu poškozeného a absence dopředu vytipovaného místa k ukrytí těla poškozeného svědčí pro to, že plánem nebylo usmrcení poškozeného, neboť v opačném případě by taková opatření nebyla nutná. Oba soudy kladly k tíži dovolatele, že po zjištění, že obvinění Š. a Z. usmrtili jeho dědečka, jim nic nevyčítal a ani po nich nežádal vysvětlení, proč tak učinili. Takovou reakci však podrobně vysvětlili znalci jako možný šok dovolatele z prodělaného traumatu, díky němuž mohou nastat odlišné reakce při zjištění vraždy osoby pro něj blízké. S ohledem na (ne)reakci dovolatele na smrt jeho dědečka byli dále aktivní obvinění Z. a Š., kteří řídili odvoz těla poškozeného, vybrali lokaci místa ukrytí těla poškozeného, organizovali vyložení jeho těla a cestu zpět do M. B. Skutek měl být proto ve vztahu k dovolateli posouzen jako zločin loupeže podle §173 odst. 1, 2 tr. zákoníku, spáchaný ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. 1 Tmo 25/2013 a rozsudek Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. 6 Tm 3/2013 zrušil podle §265k tr. ř. a aby podle §265m odst. 1 tr. ř. sám svým rozhodnutím uznal obviněného vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaným ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a za to mu uložil přiměřený trest odnětí svobody. Alternativně pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Dovolání podal i obviněný F. Z. s odkazem na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
První uplatněný dovolací důvod obviněný spatřuje v nesprávné právní kvalifikaci skutku jako spáchaného zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem ve smyslu §140 odst. 2, 3 písm. i) tr. zákoníku, kdy se za zvlášť surový způsob považuje jen vražedný útok vedený s extrémně vysokou mírou brutality podstatně se vymykající z rámce běžného u většiny trestných činů tohoto druhu, vyznačující se extrémně vysokou intenzitou, výraznou brutalitou, provázený nezřídka užitím většího počtu nástrojů nebo mechanismů. Vždy je třeba přihlížet navíc k tomu, že trestný čin vraždy již v sobě obsahuje určité prvky surovosti. Při zvlášť trýznivém způsobu vraždy pak bývá oběť vystavena bolestem na hranici snesitelnosti trvajících kupříkladu i po kratší dobu anebo méně intenzivním, ale naopak déle trvajícím bolestem, které velmi citelně zasahují celou její osobnost. Útok na poškozeného J. J. nelze pokládat za surový při obvyklém způsobu uvažování o významu tohoto výrazu, neboť jeho jednání intenzity zvlášť surového či trýznivého způsobu nedosáhlo. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, z něhož při svých úvahách vyšly oba soudy nižších stupňů, plyne, že smrt poškozeného nastala v důsledku protahovaného dušení, přičemž obětí se stal poškozený jako starý člověk upoutaný na invalidní vozík. Závěr o existenci okolností splňujících charakteristiku ustanovení §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku je však otázkou právní náležející výlučně soudu, a nikoliv otázkou odbornou (byť za využití znalce), a užití tohoto zákonného ustanovení je nutno přiléhavě právně odůvodnit.
Dále má dovolatel za to, že mu byl uložen nepřiměřeně vysoký trest i přes existenci řady polehčujících okolností, a to za výrazného přispění obviněného k objasnění všech skutečností, jeho upřímné lítosti nad úmrtím poškozeného a zejména ztráty matky obviněného Z. na prahu jeho dospělosti, která ho poznamenala v jeho dalším životě. Jemu uložený trest je neúčelný, kdy právě v jeho případě je nutno brát zvýšený ohled zejména na výchovný účel trestu, neboť je u něj stále šance na nápravu, a nikoli jen samotné potrestání pachatele. Se svým zařazením do věznice s ostrahou naopak souhlasí.
Dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je podle obviněného Z. naplněn v tom, že se odvolací soud nevypořádal se všemi jeho návrhy v odvolání a ani nerozhodl kladně ani záporně o návrhu obviněného na změnu právní kvalifikace trestného činu a stanovení nižšího trestu odnětí svobody. Je proto nutno uzavřít, že v napadeném rozsudku uvedené výroky chybí.
Dovolatel ze shora popsaných důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. 1 Tmo 25/2013 a rozsudek Krajského soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 23. 9. 2013 sp. zn. 6 Tm 3/2013 ve výroku o vině i trestu obviněného Z. zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí.
Rozsudek vrchního soudu napadl dovoláním taktéž obviněný R. H. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je toho názoru, že jeho jednání bylo nesprávně právně kvalifikováno, neboť mělo být posouzeno jako trestný čin nadržování podle §366 tr. zákoníku, když v případě obviněného je rozhodující, zda pomoc přislíbil nebo poskytl před spácháním trestného činu anebo po něm. Obviněný H. jel jako kamarád obviněného S., který řídil předmětné vozidlo, o vraždě se dozvěděl až cestou z M. B., kdy mu bylo sděleno, že došlo k usmrcení poškozeného J. a že jeho tělo se nachází v kufru vozidla. Hodnověrným způsobem se tedy dozvěděl o trestném činu až v tomto okamžiku, kdy již byl zločin vraždy spáchán. Neoznámil jej, avšak pomohl, byť částečně, vynést tělo poškozeného J. z auta do lesního porostu. Soud ani nevyvrátil obhajobu obviněného, že částku ve výši 2.000,- Kč obdrženou od obviněného Š. dostal k narozeninám, protože měl dva dny před spácháním vraždy osmnácté narozeniny, a nikoliv za pomoc k vraždě, protože peníze mu předtím nikdo neslíbil, a tuto částku dostal ještě předtím, než se dozvěděl, co se stalo. O úmyslu usmrtit poškozeného nevěděl, ani s ním nebyl srozuměn. I soud na straně 42 odůvodnění svého rozsudku konstatoval, že nemá pochybnosti o tom, že obvinění J., Z. a Š. se nejpozději dne 12. 2. 2013 domluvili na protiprávním jednání. Této schůzky se však dovolatel nezúčastnil. Proběhla den předtím, než se setkali s dovolatelem a obviněným S. v bytě obviněného Z., kde o plánu usmrcení nepadlo ani slovo. Soud posoudil roli dovolatele jako pasivní a i výpovědi spoluobviněných potvrdily, že dovolatel v celém plánu neměl žádnou roli. Odvolací soud pak na straně 14 odůvodnění rozsudku napadeného dovoláním uvedl, že lze akceptovat námitku obviněného H., že nevěděl, co se bude dít, avšak z jeho dalšího chování je zřejmé, že po spáchání vraždy se do jednání zapojil způsobem popsaným v rozsudku nalézacího soudu. Nelze proto dovodit nepřímý úmysl obviněného H. ke zločinu vraždy. Samotná skutečnost, že po vraždě slovně neprotestoval a plnil pokyny obviněného J., nesvědčí pro užití právní kvalifikace pomoci k vraždě.
Učinil tudíž návrh, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze – soudu pro mládež ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. 1 Tmo 25/2013 a přikázal mu věc k novému projednání a rozhodnutí.
Obdobnou argumentaci užil ve svém dovolání i obviněný J. S. s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že oba soudy nižších stupňů nesprávně dovodily zavinění obviněného S. ve formě nepřímého úmyslu v souvislosti s usmrcením poškozeného J., neboť o usmrcení poškozeného nevěděl a nebyl přítomen žádných schůzek o domluvách zejména obviněných J., Š. a Z. Nejprve po něm obviněný chtěl zapůjčit jen auto, s čímž nesouhlasil, poté po něm chtěl poskytnout pomoc při stěhování blíže neurčitého předmětu, a pouze za tím účelem se dovolatel S. účastnil schůzky v bytě obviněného Z. Výpovědi ostatních obviněných potvrdily, že před usmrcením poškozeného nebyla v přítomnosti dovolatele S. vyřčena slova vražda či zabití anebo cokoliv jiného, z čehož by vyplývala vážná vůle některého z obviněných kohokoli usmrtit. Oba soudy ve svých rozhodnutích potvrdily, že plán k likvidaci byl sjednán již den před schůzkou v bytě obviněného Z. dne 13. 2. 2013, tedy dne 12. 2. 2013, kdy nebyl dovolatel S. přítomen a byl osloven obviněným J. až poté s tím, zda by mu něco neodvezl jeho vozidlem ve smyslu stěhování. Z událostí v bytě Z. dne 13. 2. 2013 mohl sám dovolatel nabýt podezření z přípravy spáchání nanejvýš trestného činu krádeže nebo loupeže spočívajících v odcizení peněz dědečkovi obviněného J. Dovolatel poškozeného J. neznal a nevěděl, že jde o paraplegika připoutaného na invalidní vozík, a nebyly mu známy podrobnosti mj. o majetkových vztazích poškozeného a jeho vnuka obviněného J. Je tedy zcela zřejmé, že žádný ze znaků pomoci k trestnému činu vraždy nebyl kryt úmyslným zaviněním obviněného S. a není v souladu s jeho vnitřním rozpoložením v době, kdy se celá událost odehrávala. Působení výpovědi obviněného S. v hlavním líčení na nalézací soud tak, že byl seznámen s dohodou ostatních obviněných a s možným usmrcením poškozeného, vysvětluje dovolatel tím, že vzhledem k jeho emocionálnímu a částečnému fyzickému kolapsu při jeho výpovědi, nebyl schopen srozumitelně soudu vysvětlit skutečnosti související s posuzovaným skutkem, což se obdobně projevilo i během přípravného řízení. U dovolatele tak lze usuzovat maximálně na účastenství na trestném činu loupeže či vydírání při současném excesu z takového jednání přinejmenším ze strany obviněných Š. a Z. Mělo-li být však zavinění dovolatele posuzováno ve vztahu ke znakům trestného činu vraždy, lze u něj dovodit nanejvýše zavinění ve formě vědomé nedbalosti, že pokud by sám věděl o záměru obviněných J., Š. a Z. usmrtit poškozeného J., bez přiměřených důvodů spoléhal, že k takovému jednání nedojde, jelikož si nebyl schopen představit, že by byly osoby věku blízkému dovolateli a do té doby trestně bezúhonné něčeho takového schopny (s výjimkou již dříve trestaného obviněného Z., kterého dovolatel poznal až den před předmětným skutkem a o jeho trestní minulosti se dozvěděl až v průběhu trestního řízení). V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2008 sp. zn. 6 Tdo 1491/2008 a ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1007/2011, z nichž citoval.
Dovolatel dále pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil i námitku týkající se výše trestu, neboť při jeho ukládání i přes mimořádné snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby nebylo v rozporu s ustanoveními §39 a následujícími tr. zákoníku zohledněno funkční rodinné zázemí obviněného, zaměstnání u jeho otce, který na něj může po stránce pracovní i výchovné důsledně dohlížet, jeho možný návrat ke studiu na Středním odborném učilišti H. a vyjádření znalce o dobré prognóze resocializace obviněného. Rovněž zmínil, že dosud vedl řádný život, nebyl trestán soudně či správně, a to ani kázeňsky ve škole. Předmětného jednání a rozhodování se dopustil důsledkem nezralosti a nedostatku životních zkušeností ve věku 18 let, jako zjevně blízkému věku mladistvých, byl ovlivněn dominantními osobnostmi obviněných, zejména obviněného J., kdy sám byl znalecky posouzen jako osobnostně a sociálně nevyzrálá osoba s projevy vyšší neuroticity a úzkostnosti, se sníženou schopností zvládat stresové situace. Sám orgánům činným v trestním řízení napomohl k objasnění trestné činnosti a projevil upřímnou lítost nad zmařením lidského života. Již samotné vedení trestního řízení a projednání věci je pro něj nezapomenutelnou výstrahou a poučením do budoucího života, aby se vyvaroval protizákonného jednání, respektive aby se vyhýbal prostředí, v němž by se mohl s vyšší mírou pravděpodobnosti dostat opětovně pod vliv a dominanci nevhodných a závadových osob. Význam a role dovolatele měla být hodnocena stejně jako v případě obviněného H.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil výrok, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto jeho odvolání, jakož i výrok o vině a trestu v rozsudku nalézacího soudu a aby ve věci ve shora uvedených intencích sám ve smyslu §265m tr. ř. rozhodl.
K dovoláním obviněných se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten uvedl, že pro všechna podaná dovolání je typické, že námitky obviněných jsou ve větší či menší míře pouhým opakováním výhrad, které uváděli v průběhu dosavadní obhajoby a o něž opírali svá odvolání. V rozporu se stanovisky některých z nich se státní zástupce domnívá, že se soud druhého stupně všemi vznesenými výhradami zabýval víc než dostatečně a že proti závěrům vyjádřeným v odůvodnění jeho rozhodnutí nelze nic namítat. Pokud obviněný J. S. (a dílem i obviněný J. J.) napadá konkrétní formulaci z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, je třeba připomenout, že podle §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné. Tyto pasáže dovolání obviněného S. (a též obviněného J.) proto považuje za nepřípustné. Pokud jde o opakované uplatňování argumentů, které dovolatelé již jednou neúspěšně prosazovali v rámci řádných opravných prostředků, poukazuje na setrvalou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, který takto odůvodněná dovolání označuje za zjevně neopodstatněná. Posláním dovolacího soudu totiž není opakovat komplexní přezkum trestní věci, jak se děje ve druhém stupni, nýbrž sledovat pouze nejzávažnější vady podřaditelné pod některý z dovolacích důvodů. Státní zástupce však takovou vadu v této trestní věci ohledně žádného z dovolatelů neshledal.
Státní zástupce následně shrnul, že všichni obvinění uplatnili ve svých mimořádných opravných prostředcích dovolací důvod upravený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a domáhají se odlišného (mírnějšího) právního posouzení svých činů. Pro tyto jejich námitky je ovšem příznačné, že ve své argumentaci nevycházejí důsledně ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně, nýbrž prosazují skutek poněkud modifikovaný obhajovacími tvrzeními dovolatelů, tedy opírají se o alternativní skutková východiska. To je ovšem podle státního zástupce z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nepřípustné, protože tím obvinění ve skutečnosti brojí nikoli proti aplikaci ustanovení hmotného práva, ale proti skutkovým závěrům. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení vázán skutkovými závěry vyplynuvšími z dokazování před soudem nalézacím, popř. i soudem odvolacím. Výjimku tvoří pouze případy tzv. extrémního nesouladu, takovou vadou však napadené rozhodnutí netrpí a tuto námitku také žádný z dovolatelů nevznesl. Při důsledném respektování skutkového děje zjištěného dokazováním, jak je popsán ve výroku odsuzujícího rozsudku a detailněji uveden v jeho odůvodnění, se právní závěry soudu prvního stupně jeví státnímu zástupci jako zcela správné a je možno plně odkázat na závěry vysvětlené v odůvodnění rozhodnutí. Alternativní právní návrhy obviněných nevycházejí důsledně z celého komplexu provedených důkazů, nýbrž akcentují jejich subjektivní stanoviska, a proto, jako nedostatečně přesvědčivé, nemohou být podkladem pro revizi pravomocného meritorního rozhodnutí.
Zpochybňují-li dovolatelé správnost výroků o trestech, ocitají se jejich námitky mimo uplatněný důvod dovolání. Podle státního zástupce je třeba přisvědčit, že při zvláštních způsobech ukládání trestu (zejména ve smyslu §43 až 45 tr. zákoníku) se skutečně aplikují ustanovení hmotného práva a vady v jejich užití mohou být napadány prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v daném případě o žádný takový zvláštní způsob vyměření sankce nešlo. Obecná ustanovení o stanovení druhu a výměry trestu či o polehčujících (a potažmo i přitěžujících) okolnostech nelze chápat jako ustanovení hmotného práva a tedy je ani napadat z pozice tohoto dovolacího důvodu. Pouze na okraj státní zástupce poznamenal, že čin zosnovaný obviněným J. J. a realizovaný obviněnými F. Z. a ml. D. Š., za aktivní pomoci obviněných R. H. a J. S., je vzhledem k věku obviněných, osobním dispozicím poškozeného, způsobu provedení a také se zřetelem k rodinnému vztahu osnovatele vraždy s obětí natolik výjimečný a do té míry společensky škodlivý, že ani nejvýraznější z uložených trestů není možno označit za příliš přísný, natož nepřiměřený.
Obviněný F. Z. ve svém dovolání rovněž deklaroval důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. s odůvodněním, že odvolací soud se nevyrovnal se všemi návrhy obsaženými v jeho odvolání a že výroky o nich v napadeném rozsudku chybí. Dovolatel se tak podle státního zástupce mylně domnívá, že soud druhého stupně rozhoduje o každém napadeném výroku zvláštním výrokem. Trestní řád buduje rozhodnutí soudu druhého stupně na zásadě, že se o celém odvolání oprávněné osoby rozhoduje současně. Je-li odvolání vadné z formálních důvodů, je en bloc zamítnuto či odmítnuto podle §253 odst. 1, 3 tr. ř. Není-li odvolání důvodné, je zamítáno podle §256 tr. ř. Je-li naopak odvolání zcela nebo zčásti důvodné, odvolací soud napadené rozhodnutí zcela nebo zčásti zruší a rozhodne způsoby vymezenými v §257 až 262 tr. ř. Není však přípustné zčásti odvolání vyhovět a zčásti jej zamítnout. Pokud odvolací soud zčásti odvolání vyhoví, jak se stalo i v případě obviněného Z., je tím rozhodnuto o celém jeho odvolání, neboť o zbytku bylo implicitně rozhodnuto nevyhověním, ergo zamítnutím. Námitka dovolatele, že některé výroky v rozhodnutí odvolacího soudu chybí, je tedy nesprávná. Státní zástupce se domnívá, že důvody, proč bylo v této věci rozhodnuto způsobem plynoucím z meritorního rozhodnutí, jsou vyčerpávajícím a správným způsobem vyloženy v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a potažmo i soudu odvolacího, odkazuje proto bez dalšího na jejich obsah.
Jelikož napadené rozhodnutí není zatíženo žádným pochybením, které by bylo nutno napravit cestou dovolání, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech čtyř obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná, a učinil tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřil souhlas i s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
Dovolání obviněných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. 1 Tmo 25/2013 jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. (obvinění J. a Z.), popřípadě podle ustanovení podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. (obvinění H. a S.). Všichni obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obvinění je podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Všichni obvinění uplatnili ve svých dovoláních dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud se proto zabýval nejprve otázkou opodstatněnosti tohoto dovolacího důvodu. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítá nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z obsahu podaných dovolání jednoznačně vyplývá, že obvinění J., H. a S. v nich uplatnili výlučně námitky proti soudy zjištěným skutkovým závěrům, když zejména své výhrady směřovali do hodnocení provedených důkazů. Zároveň jmenovaní nabízí svá vlastní hodnocení těchto důkazů a v důsledku toho dospívají k odlišným skutkovým závěrům a tím i k jiné právní kvalifikaci jejich jednání, jako např. že se mohlo jednat nanejvýš o organizátorství loupeže (obviněný J.), o nadržování (obviněný H.), či o krádež, loupež či vydírání (obviněný S.).
Tímto způsobem formulovanou dovolací argumentaci těchto obviněných však nelze považovat za uplatněnou v souladu s výše citovaným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jelikož výhrady dovolatelů se v tomto ohledu soustředily primárně proti správnosti zjištění, že se skutečně dopustili vytýkané trestné činnosti, a na polemiku s provedenými důkazy. Jedná se tak o námitky veskrze skutkové, případně procesní, kdy brojí proti správnosti provedeného dokazování, hodnocení důkazů a zjištěnému skutkovému stavu.
Je proto třeba uzavřít, že jmenovaní obvinění ve skutečnosti v dovolání neuplatnili námitky vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěnému nalézacím soudem a z charakteru jejich námitek je evidentní, že se jimi snaží primárně dosáhnout změny již zjištěného skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazují na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Takové námitky jsou ovšem z pohledu uplatněného dovolacího důvodu neakceptovatelné a dovolací soud není ani oprávněn se jimi zabývat.
Zároveň je třeba zmínit, že obvinění své v dovolání uvedené námitky uplatnili již v předchozím řízení, zejména pak v odvolání, přičemž Vrchní soud v Praze se jimi ve svém rozhodnutí důkladně zabýval. To lze dokumentovat odkazem na odůvodnění tohoto rozhodnutí, zejména na příslušné pasáže obsažené na str. 11 až 15, kde vrchní soud podrobně a logicky vysvětluje, proč na jejich odvolací argumentaci vůči hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním, učiněným ze strany soudu prvního stupně, nepřistoupil.
Nejvyšší soud už dříve a to opakovaně judikoval, že vzhledem k jeho postavení jako soudu dovolacího a taxativně vymezeným dovolacím důvodům zakotveným v trestním řádu, není možné využít institutu dovolání pro opakované namítání totožných skutečností, jako v odvolání (popřípadě uplatněných již před soudem nalézacím), pakliže se soudy nižších stupňů s nimi řádně vypořádaly. V takovém případě se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
Tento závěr lze vztáhnout na jedinou relevantní námitku z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy obviněný Z. vyjadřuje nesouhlas s právní kvalifikací jeho jednání též podle ustanovení §140 odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, tedy že poškozeného usmrtil „zvlášť trýznivým způsobem“, jelikož tuto výhradu obviněný učinil obsahem již svého odvolání. Odvolací soud přitom této jeho námitce věnoval dostatečnou pozornost, když na str. 12 až 13 odůvodnění svého rozsudku vyjmenovává všechny rozhodné argumenty, proč pokládá za správné a důvodné užití i této právní kvalifikace nalézacím soudem na jednání obviněného. Dovolací soud nemá, co by k tomu dodal.
Pokud se pak v dovolání tohoto obviněného vyskytuje opakovaně zpochybňující argumentace vůči takto užité právní kvalifikaci, a to stran naplnění znaku „zvlášť surovým způsobem“, tak je třeba uvést, že již odvolací soud obviněnému vysvětlil, že tento zákonný znak trestného činu vraždy v rozsudku soudu prvního stupně aplikován nebyl. Vznášet tak proti němu jakékoli další výhrady je zcela nadbytečné. Dovolací soud se proto obdobnou námitkou dovolatele již zcela záměrně nezabýval.
Dovolací soud konstatuje, že soud prvního stupně se ve svém rozhodnutí věnoval velice důkladně a obsáhle vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů, ale i důkazům jako celku a pečlivě odůvodnil i svoje konečné skutkové a právní závěry. Soud odvolací pak reagoval s potřebnou mírou konkrétnosti na veškeré výhrady, které obvinění vůči odsuzujícímu rozsudku vznesli. Lze prohlásit, že mezi skutkovými zjištěními, která soudy po zhodnocení provedených důkazů učinily, a právním posouzením věci není dán žádný zásadní rozpor. Soudy své skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná na základě provedených důkazů. Z obsahu spisu je zřejmé, že oba soudy se ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a Nejvyšší soud v tomto směru neshledal důvodu k žádným výtkám na jejich adresu. Nejedná se tudíž o případ, kdy jsou skutkové závěry soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). Nejvyšší soud proto neměl důvod učinit průlom do zásady, že dovolací soud nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů.
Ve svém výsledku stejná situace stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyvstává i ohledně námitek obviněných Z. a S. proti uloženým trestům. Jimi uplatněné námitky totiž také nejsou hmotně právního charakteru. Ve vztahu k uloženému trestu lze s poukazem na tento dovolací důvod např. namítat, že obviněnému měl být uložen souhrnný, či společný trest (viz §43, §45 tr. zákoníku), nebo že nebyly splněny podmínky pro mimořádné zvýšení trestu odnětí svobody (viz §59 tr. zákoníku), apod. Výhrady, které ale směřují proti uloženému trestu s poukazem na nesprávné posouzení povahy a závažnosti spáchaného trestného činu, osoby obviněného, jeho rodinných, majetkových či jiných poměrů apod. (viz §39 tr. zákoníku), nelze označit za námitky směřující proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.
Proti výroku o trestu lze sice také podat dovolání s odkazem na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., to ale obvinění důvodně neučinili. Citovaný dovolací důvod je totiž dán jen tehdy, jestliže obviněné osobě byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byla uznána vinnou. V rámci tohoto dovolacího důvodu by tedy bylo možné napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to pouze ve výše vymezených intencích. Zmíněnými nedostatky ale napadená rozhodnutí soudů ohledně uložených trestů evidentně netrpí.
Jestliže obviněný Z. v podaném dovolání uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. , když s poukazem na něj lze dovolání podat, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný, tak lze přímo konstatovat, že byl podán zjevně neopodstatněně. Za mylnou je totiž třeba označit představu dovolatele, že odvolací soud ve svém rozhodnutí reaguje na veškeré odvolací požadavky obviněného vždy samostatným výrokem.
K tomu je třeba uvést, že obviněný Z., jako oprávněná osoba k podání řádného opravného prostředku, disponoval právem podat proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, kterým bylo možné napadnout tento rozsudek ve všech jeho výrocích týkajících se obviněného, případně jeho jednotlivé výroky. Podané odvolání působí z procesního hlediska vždy jako celek, v důsledku čehož odvolání obviněného nelze současně vyhovět a zároveň ho zamítnout, a to ani pokud napadá oddělitelné výroky rozhodnutí. To jinými slovy znamená, že např. pokud na základě odvolání obviněného podaného do všech výroků prvostupňového rozsudku odvolací soud dospěje k závěru, že výrok o vině v napadeném rozsudku je správný, ale za nesprávný označí výrok o uloženém trestu, tak nemůže vlastními výroky svého rozhodnutí zamítnout odvolání obviněného proti výroku o vině a současně vyhovět jeho odvolání proti výroku o trestu. Stejně tak nelze částečně vyhovět odvolání podanému proti výroku o vině a ve zbývající části ohledně výroku o vině takové odvolání zamítnout. Rovněž není možné zamítnout odvolání podané proti výroku o vině a trestu a současně vyhovět témuž odvolání namířenému proti výroku o náhradě škody, atd.
Tedy dovolatelův požadavek, aby odvolací soud samostatně kladně či záporně rozhodl o každé jeho výhradě a učiněném návrhu, jež byly obsaženy v podaném odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, byl a je neakceptovatelný. K zamítnutí odvolání obviněného by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by odvolací soud dospěl k závěru, že podané odvolání je ve svém celku nedůvodné ve smyslu §256 tr. ř. Pokud ale odvolací soud byť i jen částečně změnil původní rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že podanému odvolání obviněného v části vyhověl (zmírnil způsob výkonu uloženého trestu odnětí svobody zařazením obviněného do méně přísného typu věznice), nemohl zároveň rozhodnout, že se odvolání obviněného zamítá. Takové rozhodnutí by ve své podstatě bylo protichůdné a tudíž nelogické. Lze proto konstatovat, že v rozhodnutí odvolacího soudu žádný výrok nechybí ani není neúplný.
Na shora uvedeném základě a jen z těchto stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněných J. J., R. H. a J. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a dovolání obviněného F. Z. odmítl podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. František H r a b e c