ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.778.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 778/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. června 2014 o dovolání obviněné N. D. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 7 To 129/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 8/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 1 T 8/2013, byla obviněná N. D. uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že „dne 11. 5. 2013 v době od 4.05 hodin do 4.15 hodin v místě svého bydliště v H. K., v ulici G., K. k., v bytě, který se nachází ve 3. patře, pod vlivem alkoholu nejprve slovně napadla poškozeného J. S., poté na poškozeného fyzicky zaútočila tak, že jej zalehla a kousala do oblasti hlavy, poté, když ji poškozený odstrčil, se slovy, že jej zabije, odběhla do kuchyně, kde se ozbrojila nožem zn. Rostfrei celkové délky 177 mm s černou umělohmotnou ergonomickou rukojetí délky 103 mm, s čepelí délky 74 mm a tloušťky 1 mm s jednostranným ostřím po celé délce, se kterým v pravé ruce poškozeného sedícího na posteli opakovaně bodla a způsobila mu bodnořeznou ránu v oblasti levého ramene, bodnou ránu v oblasti krku a bodnou ránu v oblasti zad pod lopatkou, přičemž následně svého jednání zanechala, čímž poškozenému mimo jiné způsobila pronikající bodnou ránu zadních partií hrudníku s vniknutím vzduchu do pohrudniční dutiny (pneumotorax) a kolaps levé plíce, když poškozený byl ZZS Královéhradeckého kraje převezen do Fakultní nemocnice Hradec Králové k urgentnímu ošetření, kdy díky poskytnuté léčebné péči nebyla způsobena smrt poškozeného“ .
Za uvedené jednání byla obviněná N. D. odsouzena podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody na 3 roky. Podle §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu 5 roků.
Podle §84 tr. zákoníku byl nad obviněnou vysloven dohled.
Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněné uložena povinnost, aby podle svých sil a možností ve zkušební době podmíněného odsouzení nahradila způsobenou škodu a dále, aby se zdržela užívání alkoholických nápojů během zkušební doby.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené organizaci VZP ČR, regionální pobočka Hradec Králové, škodu ve výši 16.345,- Kč.
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 1 T 8/2013, podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové odvolání, o kterém rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 7 To 129/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněná N. D. byla uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině uvedeného rozsudku dopustila tím, že „dne 11. 5. 2013 v době od 4.05 hodin do 4.15 hodin v místě svého bydliště v H. K., v ulici G., K. k., v bytě, který se nachází ve 3. patře, pod vlivem alkoholu nejprve slovně napadla poškozeného J. S., poté na poškozeného fyzicky zaútočila tak, že jej zalehla a kousala do oblasti hlavy, poté, když ji poškozený odstrčil, se slovy, že jej zabije, odběhla do kuchyně, kde se ozbrojila nožem zn. Rostfrei celkové délky 177 mm s černou umělohmotnou ergonomickou rukojetí délky 103 mm, s čepelí délky 74 mm a tloušťky 1 mm s jednostranným ostřím po celé délce, se kterým v pravé ruce poškozeného sedícího na posteli, srozuměna s možností usmrtit, opakovaně bodla a způsobila mu bodnořeznou ránu v oblasti levého ramene, bodnou ránu v oblasti krku a bodnou ránu v oblasti zad pod lopatkou, přičemž následně svého jednání zanechala, čímž poškozenému mimo jiné způsobila pronikající bodnou ránu zadních partií hrudníku s vniknutím vzduchu do pohrudniční dutiny (pneumotorax) a kolaps levé plíce, když poškozený byl ZZS Královéhradeckého kraje převezen do Fakultní nemocnice Hradec Králové k urgentnímu ošetření, když díky poskytnuté léčebné péči nebyla způsobena smrt poškozeného“ .
Za uvedené jednání byla obviněná N. D. odsouzena podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byla pro výkon trestu zařazena do věznice s dozorem.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočka Hradec Králové, škodu ve výši 16.345,- Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, sp. zn. 7 To 129/2013, podala následně obviněná N. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněná v dovolání namítla, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, neboť vůbec nepředpokládala, že provedenými bodnými ranami může poškozenému způsobit případně i smrt, protože žádné znalosti v tomto směru nemá. Obviněná zdůrazňuje, že jejím motivem nebylo poškozeného usmrtit a není si vědoma ani toho, že by pronášela výhrůžku, že ho zabije, a pokud ano, rozhodně ji nemyslela vážně, jak tomu při hádkách mezi lidmi občas bývá. Poškozeného nechtěla připravit o život a jejich dítě o otce, inkriminovaného jednání se dopustila beze smyslu v unáhlenosti a silném afektu. Dále uvedla, že s právní kvalifikací svého jednání jako pokusu vraždy nesouhlasí, považuje ji za nesprávnou, nepřesnou a nepodloženou, za správnou pokládá právní kvalifikaci dle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněná rovněž uvedla, že odvolací soud její jednání nesprávně posoudil i z hlediska společenské škodlivosti, kterou přecenil na úkor jejich vzájemných interpersonálních vztahů s poškozeným, a dále, že její resocializace je možná i bez výkonu trestu odnětí svobody.
Z uvedených důvodů obviněná závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a aby sám ve věci rozhodl v souladu s původním rozhodnutím nalézacího soudu.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že na subjektivní stránku pachatele je v případech pokusů trestného činu vraždy usuzovat z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod., a případně také z toho, zda mohl pachatel počítat s nějakou konkrétní okolností, která mohla smrtelnému následku zabránit. V daném případě obviněná ve stavu opilosti nevylučující její příčetnost zaútočila na poškozeného v noci po jeho probuzení, tedy za zjevně omezené možnosti jeho obrany. Od počátku útočila agresivně, nejprve verbálně, avšak poté kousáním do hlavy. Obviněná dále pokračovala ve svém jednání za pomoci relativně velkého kuchyňského nože a útočila na krk, hrudník a rameno poškozeného, útok vedla střední intenzitou a poškozeného bodla celkem třikrát, to vše za slovního doprovodu, že ho zabije. Obviněná zaútočila nečekaně, cíleně a opakovaně (poškozeného bodla třikrát), se zbraní jednoznačně schopnou přivodit smrt. Své údery za slovního doprovodu, že poškozeného zabije, cílila do lokalit v horní polovině těla (krk, hrudník), o kterých je nepochybně i osobě s nižším vzděláním známo, že bodné rány do nich mohou způsobit smrt (a také by tento fatální následek bez urgentní odborné lékařské pomoci nastal). Po provedení popsaného jednání sice obviněná útoku zanechala, nicméně nijak své další kroky nesměřovala k nápravě závadného stavu, tedy k zajištění pomoci, což je třeba vnímat jako i následnou akceptaci svého jednání obviněnou. Takové jednání je zcela namístě kvalifikovat jako pokus zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně související subjektivní stránky. Obviněná totiž vědomě a záměrně realizovala útok, jehož zcela samozřejmým a běžně předpokládatelným následkem mohla být smrt poškozeného, s jehož vznikem tak obviněná musela být srozuměna. Nebyla totiž dána žádná konkrétní okolnost, která by mu měla bránit. Obviněná tak jednala v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnou naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněná ve svém dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud zjistil, že námitka obviněné odpovídá uplatněnému důvodu dovolání, když je zaměřena proti právnímu posouzení skutku jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. Konkrétně obviněná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že se v daném případě dopustila jednání směřujícího k usmrcení jiného, neboť její jednání mělo být právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku .
Zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Na subjektivní stránku pachatele je namístě v případech, kdy obviněný jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, usuzovat z okolností, za nichž k útoku došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod., a případně také z toho, zda mohl pachatel počítat s nějakou konkrétní okolností, která mohla smrtelnému následku zabránit (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha, C.H.Beck, 2012, s. 1464).
Porovnají-li se zákonné znaky pokusu zločinu vraždy podle §21 odst. 1, §140 odst. 1 tr. zákoníku se skutkovými zjištěními soudů, je jasné, že znaky pokusu uvedeného zločinu byly naplněny, a to i z hlediska subjektivní stránky, která spočívá v úmyslném zavinění obviněné ve vztahu k hrozícímu smrtelnému následku.
Úmyslné zavinění obviněné vyplývá z celkového způsobu jednání obviněné. Podstatou tohoto jednání byl náhlý útok vedený s použitím ostrého nože proti horní polovině těla poškozeného. Nešlo jen o nějaké náhodné zasažení poškozeného, ale o opakované bodnutí cíleně mířené na krk, hrudník a rameno poškozeného. Obviněná se útoku proti poškozenému dopustila pod vlivem alkoholu, avšak ve stavu nevylučujícím její příčetnost. Intenzita síly, s níž obviněná zasadila poškozenému všechny tři rány, byla střední, poškozenému způsobila bodnořeznou ránu v oblasti levého ramene, bodnou ránu v oblasti krku a bodnou ránu v oblasti zad pod lopatkou, s vniknutím vzduchu do pohrudniční dutiny (pneumotorax) a kolapsem levé plíce. Poranění poškozeného, konkrétně pronikající bodné poranění levostranných partií hrudníku, je ze soudně lékařského hlediska považováno za poškození důležitého orgánu ohrožující život poškozeného vniknutím vzduchu do levé pohrudniční dutiny, v důsledku čehož byl poškozený ve stavu bezprostředně ohrožujícím jeho život. Smrt poškozeného přitom nenastala ihned pouze v důsledku střední, nikoliv velké intenzity tlaku bodnořezného nástroje proti jeho tělu, a ani později, s ohledem na urgentní lékařskou péči ve fakultní nemocnici. Obviněná napadla poškozeného v noci po jeho probuzení, kdy jeho možnosti obrany proti předmětnému jednání byly omezeny. Obviněná napadla poškozeného nejprve slovně, posléze kousáním do hlavy a celá situace vyvrcholila útokem kuchyňským nožem o délce 177 mm, a to za slovního doprovodu, že poškozeného zabije. Situaci dokresluje i chování obviněné po činu, kdy přestože viděla, že poškozený je zraněn, mu neposkytla pomoc ani nezavolala záchrannou službu, nýbrž pokračovala ve verbálním útoku. Pokud z útoku obviněné hrozila smrt poškozenému, byl takový následek v naprosto adekvátním vztahu k jednání obviněné a nebyl ničím, co by se nějak vymykalo povaze, způsobu a intenzitě útoku. To, že útok provedený za popsaných okolností znamená bezprostřední ohrožení života poškozeného, bylo i ze subjektivního hlediska obviněné snadno předvídatelné. Závěr odvolacího soudu o úmyslném zavinění obviněné je proto plně akceptovatelný a právní kvalifikace jednání obviněné jako zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je správná.
Ve vztahu k námitce obviněné ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody je vhodné uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozh. č. 22/03 Sb. rozh. tr.).
Je tak možno učinit závěr, že v průběhu daného trestního řízení bylo prokázáno, že obviněná N. D. svým předmětným jednáním naplnila všechny zákonné znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, příslušný skutek byl bez jakýchkoliv pochybností objasněn, nalézací soud zvolil odpovídající právní kvalifikaci a uložený trest odpovídá všem zákonným kritériím. Nejvyšší soud proto souhlasí se závěry, které učinil v odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud. Z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné N. D. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl. O dovolání rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. června 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal