ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.80.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 80/2014-31
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. února 2014 o dovolání obviněné M. P., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 9. 2013 sp. zn. 2 To 61/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 14/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. P. odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 9. 7. 2013, pod sp. zn. 4 T 14/2012, uznal obviněnou M. P. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) vinnou, že:
„1) v přesně nezjištěné době od měsíce října 2011 do 7. 5. 2012 v místě svého tehdejšího bydliště v ulici N. P. v Ž., okres T., K. kraj, za účelem získání finančních prostředků z pozice matky přesvědčila svoji nezletilou dceru poškozenou, jejíž věk jako matka sdílející s dcerou společnou domácnost bezpečně znala, k tomu, aby měla pohlavní styky s M. V., který v rozhodné době žil v domácnosti obžalované a s nezletilou sdílel společnou postel, přičemž poté nezletilá poškozená nejméně ve dvou případech s jmenovaným v místě svého bydliště vykonala pohlavní styky spočívající v tom, že M. V. držela za ztopořený pohlavní úd a on ji osahával na prsou, hýždích a na přirození,
2) v přesně nezjištěné době od 9. 4. 2012 do 11. 6. 2012 v místě svého tehdejšího bydliště, tedy do 7. 5. 2012 v ulici N. P. v Ž., okres T., K. kraj, a od 7. 5. 2012 v ulici M. v Ž., za účelem získání finančních prostředků z pozice matky přesvědčila svoji nezletilou dceru poškozenou, jejíž věk jako matka sdílející s dcerou společnou domácnost bezpečně znala, k tomu, aby za úplatu měla pohlavní styky s J. M., přičemž poté nezletilá poškozená nejméně ve dvou případech s jmenovaným v místě jeho bydliště vykonala pohlavní styky spočívající v tom, že mu třela pohlavní úd a nechala se jím osahávat na prsou a na přirození, a převzala od jmenovaného za tyto pohlavní styky vždy částku 300 Kč, jež předala obžalované, která je užila výhradně pro vlastní potřebu,
3) v přesně nezjištěné době od měsíce března 2012 do konce měsíce května 2012 včetně v místě svého tehdejšího bydliště, tedy do 7. 5. 2012 v ulici N. P. v Ž., okres T., K. kraj, a od 7. 5. 2012 v ulici M. v Ž., za účelem získání finančních prostředků z pozice matky přesvědčila svoji nezletilou dceru poškozenou, jejíž věk jako matka sdílející s dcerou společnou domácnost bezpečně znala, k tomu, aby za úplatu měla pohlavní styk s M. M., přičemž poté nezletilá poškozená nejméně v jednom případě s jmenovaným v neustanoveném osobním motorovém vozidle, které užíval, na přesně nezjištěném místě v okolí obce Ž., vykonala pohlavní styk spočívající v tom, že mu provedla masturbaci penisu a převzala od jmenovaného za tento pohlavní styk částku 300 Kč, již předala obžalované, která ji užila výhradně pro vlastní potřebu.“
Takto zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval v bodě 1) jako přečin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodech 2) a 3) jako zvlášť závažný zločin obchodování s lidmi podle §168 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. d) tr. zákoníku a v bodech 1) až 3) jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to jí podle 168 odst. 3 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Proti tomuto rozsudku podali obviněná i státní zástupkyně ve prospěch i v neprospěch obviněné odvolání, o nichž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 2 To 61/2013 tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněná se ani s takovým rozhodnutím neztotožnila a prostřednictvím obhájce podala proti němu dovolání, v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tvrzením, že se trestné činnosti nedopustila, tedy, že by naváděla svou dceru k prostituci. Soud prvního stupně však považoval její jednání za prokázané, a na základě důkazů jak z přípravného řízení, tak i z hlavního líčení, ji uznal vinnou. Námitky obhajoby vůči těmto důkazům soudy nebraly v úvahu a bez hlubšího posouzení rozhodly o její vině v plném rozsahu. Došlo ke zkrácení práva na obhajobu ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., neboť nebyly brány v úvahu i okolnosti svědčící v její prospěch. Ona svou dceru nenaváděla k „prostitučnímu chování“, ale naopak dcera tyto praktiky, s ohledem na svůj věk zcela nepatřičně, provozovala o své vůli. Krácení svého práva na obhajobu spatřuje též v tom, že krajský soud odmítl důkazní návrhy, které přednesla, když doplnění dokazování by mohlo přinést změnu skutkových zjištění. Nelogický je i postup odvolacího soudu, který ve svém kasačním rozhodnutí ze dne 23. 5. 2013 vyjádřil o trestné činnosti pochybnosti, ale i když se důkazní situace téměř nezměnila, tak u veřejného zasedání dne 19. 9. 2013 žádné pochybnosti neměl. Rozsudek soudu prvého stupně považoval za správný a odvolání zamítl. Odůvodnění usnesení vrchního soudu se pak jeví jako stručné, nepřesvědčivé a není zřejmé, na základě jakých skutečností ke svému závěru dospěl.
S ohledem na shora uvedené výhrady obviněná v závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové a usnesení Vrchního soudu v Praze, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání.
Nejvyšší státní zástupce svého oprávnění vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. ke dni rozhodování Nejvyššího soudu nevyužil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a s jistou mírou tolerance splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněná ve svém podání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě uvedeného dovolacího důvodu tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, a další). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Průlomem do uvedených zásad vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být jen „extrémní nesoulad“, resp. zjištění, že právní závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04 nebo ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/2005, a další). O „extrémní nesoulad“ mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci se jedná tehdy, jsou-li prokázána zcela zjevná extrémní pochybení mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, úplná absence důležitých skutkových zjištění, atp. (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
V dané věci se však o takovou situaci nejednalo.
Námitky, které obviněná ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila a o něž existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. opřela, nemohly obstát. Šlo především o ty výhrady, jimiž primárně napadala rozsah provedeného dokazování soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (konkrétně když namítala, že nebylo dostatečně prokázáno, že se uvedené trestné činnosti dopustila, neboť nezletilá dcera „prostituční chování“ provozovala o své vlastní vůli a bez jejího vědomí. Tím totiž primárně napadala správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhala jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Jestliže dovolatelka namítala, že soudy obou stupňů neprovedly důkazy, které navrhovala (aniž by konkretizovala jaké), tak Nejvyšší soud k tomu připomíná, že nalézací soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu srov. nález ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 2, nález 49), ale z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
Z tohoto pohledu k náležitému procesnímu postupu došlo. Soud prvého stupně u hlavního líčení rozhodl a odůvodnil, proč nebude provádět navrhované důkazy obhajobou – [výpověď svědka S. B. a vypracování nového znaleckého posudku na věrohodnost poškozené (viz strana 21 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně)].
Lze tak shrnout, že všechny shora zmíněné výhrady měly výlučně povahu výhrad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelka jimi neuplatnila žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005 sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Pokud by výhrady obviněné měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení jemu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatelky, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 4. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. František Hrabec
Vypracoval:
JUDr. Drahomír Drápal