ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.885.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 885/2014-56
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. října 2014 o dovolání obviněných T. P. a M. P. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 2 To 80/2013, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných T. P. a M. P. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 10 T 1/2004, byli obvinění T. P. a M. P. uznáni vinnými ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný a obviněný T. P. pod bodem 2) dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že
1) obžalovaní T. P. a M. P. jako zástupci obchodní společnosti Centrum, a.s., se sídlem Praha 3, Jana Želivského č. 2 a již odsouzený V. R. jako zástupce firmy RAR Security Services uzavřeli dne 30.09.1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování reklamní kampaně na prodej rostlinného oleje Golden Sun v úmyslu neoprávněně získat odpočet na DPH a dne 30.10.1994 vystavil již odsouzený R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu na částku 36.900.000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 6.900.000,- Kč, obžalovaní tuto fakturu a související účetní doklady zahrnuli do účetnictví a nárokovaný odpočet DPH ve výši 6.900.000,- Kč byl obchodní společnosti Centrum, a.s., Finančním úřadem pro Prahu 3, Orebitská 18 vyplacen, přičemž již odsouzený R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
2) podle §45 odst. 1 tr. zákoníku za současného zrušení výroku o vině dílčím útokem pokračujícího zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, popsaným pod bodem 3) rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 05.06.2006, sp. zn. 3 To 15/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29.11.2005, sp. zn. 10 T 1/2004, jakož i dalších výroků, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad
obžalovaný T. P. a již odsouzený JUDr. M. J. jako zástupci obchodní společnosti Hotel Orlík, s.r.o., se sídlem Praha 10, Limuzská 1189/3 a již odsouzený V. R. jako zástupce firmy RAR Security Services uzavřeli dne 10.10.1994 fiktivní smlouvu o reklamní propagaci spočívající ve vytvoření předpokladů k uzavření smluv s bonitní klientelou o užívání rekreačního zařízení V. – K. v úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH a dne 17.10.1994 vystavil již odsouzený R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu ve výši 36.900.000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 6.900.000,- Kč, jež byla zahrnuta do účetnictví, a obžalovaný P. s již odsouzeným JUDr. J. za obchodní společnost Hotel Orlík, s.r.o., si nárokovali odpočet DPH ve výši 6.900.000,- Kč, který Finančním úřadem pro Prahu 10, Petrohradská 16 nebyl vyplacen, přičemž již odsouzený R. také nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
3) obžalovaní M. P. a T. P. jako zástupci obchodní společnosti Centrum a. s. a již odsouzený V. R. jako zástupce firmy RAR Security Services uzavřeli dne 01.11.1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování, reklamní propagaci a vyvíjení činnosti směřující ke koupi pozemků za účelem výstavby cukrovaru v úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH a téhož dne vystavil již odsouzený R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu ve výši 88.560.000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 16.560.000,- Kč, jež byla s příslušnými doklady zahrnuta do účetnictví, a obžalovaný P. za obchodní společnost Centrum, a.s., si nárokoval odpočet DPH, který byl Finančním úřadem pro Prahu 7 ve výši 16.560.000,- Kč uznán, přičemž již odsouzený R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
přičemž tak obžalovaní T. P. a M. P. poškodili český stát o celkovou o částku ve výši 23.460.000,- Kč a v případě, že by byla vyplacena částka nárokovaná pod bodem 2), by obžalovaný T. P. společně s dalšími osobami poškodil český stát dále o částku ve výši 6.900.000,- Kč.
Za uvedené jednání byl obviněný T. P. odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. A to vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2012, sp. zn. 10 T 1/2004 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 3 To 61/2012, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Za výše uvedené jednání obviněnému M. P. podle §227 tr. ř. z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. a), odst. 3 tr. ř. trest uložen nebyl.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 10 T 1/2004, podali obvinění T. P. a M. P., i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 2 To 80/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ohledně obviněného T. P. ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný T. P. byl nově odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2, §45 odst. 1 a §58 odst.1 tr. zákoníku ke společnému souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon uloženého trestu odnětí svobody zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech a družstvech na dobu 5 let. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2012, sp. zn. 10 T 1/2004 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 9. 2012, sp. zn. 3 To 61/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §256 tr. ř. byla odvolání obviněného M. P. a státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 2 To 80/2013, podali následně obvinění T. P. a M. P. prostřednictvím svých obhájců dovolání opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a u obviněného T. P. rovněž podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný T. P. v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedl, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 1. 2013, sp. zn. 10 T 1/2004, bylo trestní stíhání obou obviněných zastaveno podle §231 odst. 1 tr. ř. za užití §223 odst. 1 tr. ř. z důvodů čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013. Na podkladě stížnosti státní zástupkyně však bylo toto rozhodnutí usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 3 To 19/2013, ohledně obviněného T. P. podle §149 odst. 1 tr. ř. zrušeno. Dále dovolatel citoval usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 2391/13 ze dne 13. 11. 2013, kterým byla ústavní stížnost dovolatele proti výše uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze odmítnuta jako nepřípustná, protože byla podána předčasně. Ústavní soud v odůvodnění tohoto usnesení mj. uvedl, že stěžovatel, tj. obviněný P., může nepřípustnost trestního stíhání z důvodů rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii namítat v případném dovolacím řízení. Dovolatel dále namítl, že jeho trestní stíhání bylo pro dva předmětné skutky (zřejmě skutky pod bodem 1) a 3) výroku o vině) zahájeno dne 13. 2. 2002 a k 1. 1. 2013 tak od zahájení trestního stíhání, které ohledně dvou předmětných skutků nebylo pravomocně skončeno, uplynulo více než osm let. Trestní stíhání bylo původně ukončeno odsuzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, přičemž na základě komplikovaného řízení o mimořádných opravných prostředcích byla ve věci pravomocně povolena obnova řízení dne 19. 4. 2012. Dovolatel nebyl nikdy stíhán jako uprchlý ve smyslu §302 a násl. tr. ř. Úkony trestního řízení byly ve věci dovolatele vedeny v režimu řízení proti uprchlému toliko v rámci řízení o povolení obnovy řízení, přičemž i kdyby byla tato doba odečtena, trvalo by trestní stíhání dovolatele dobu delší, než osm let. Sazba trestu odnětí svobody postihující obviněného T. P. nepřesahuje hranici deseti let, bylo tudíž na místě dospět k závěru, že na dotčené jednání dovolatele se vztahuje čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Obviněný dále zmiňuje judikaturu Nejvyššího soudu v amnestijních věcech. Tuto judikaturu interpretuje tak, že záměrem autora amnestie bylo vyloučit z aplikace aboličního čl. II případy, kdy bylo nutno vést stíhání proti uprchlému, a to nejen případy, kdy trestní stíhání proti uprchlému bylo vedeno v okamžiku vydání amnestie, ale kdykoli předtím v téže věci, když v takovém případě je nutno předmětnou dobu odečíst od doby osmi let. Jde však jen o případy vlastního trestního stíhání, jak je vymezeno v ustanovení §12 odst. 1 tr. ř., tj. o úsek řízení od zahájení trestního stíhání až do právní moci rozsudku, případně jiného rozhodnutí orgánu činného v trestním řízení ve věci samé. Pouze tento pojem může být podle dovolatele v jeho trestní věci relevantní. V této souvislosti dovolatel cituje závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 661/2013.
Obviněný dále ve svém dovolání opírajícím se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že jde o otázky skutkových zjištění ohledně uplatnění nadměrného odpočtu DPH, jež se následně promítají do právní kvalifikace skutku. Dále uvedl, že v obnoveném hlavním líčení konaném dne 18. 6. 2013 provedl soud důkaz výslechem Ing. W., provedl důkaz čtením listin v podobě osobních důkazů obviněných a rozhodnutí soudu o podmíněném propuštění obviněného T. P. z výkonu trestu odnětí svobody, dalším důkazem, který provedl, byl výslech znalce Ing. Urbana. V této souvislosti zdůraznil vyjádření znalce Ing. Urbana, podle kterých společnost Centrum, a. s., v roce 1994 odpočet DPH z faktur uvedených pod body 1) a 3) výroku o vině neuplatnila. Podle názoru dovolatele, pokud soud rozhodl odsuzujícím rozsudkem při nezměněné důkazní situaci (rozhodl tedy opačně než dřívějším zprošťujícím rozsudkem), jsou tak nastoleny otázky překvapivosti a svévole při rozhodování. Rozhodnutím soudu prvního stupně bylo podle dovolatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces uvedené v ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jde o rozhodnutí překvapivé až svévolné, neodůvodněné a částečně nepřezkoumatelné. V této souvislosti citoval judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu týkající se problematiky překvapivosti rozhodnutí. Dovolatel vytknul též porušení zásad kontradiktornosti řízení, rovnosti stran, ústnosti a bezprostřednosti a rovněž namítl extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a jimi provedenými důkazy.
Z uvedených důvodů závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a přikázal Městskému soudu Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného T. P. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nepovažuje námitky za důvodné. V předmětné trestní věci trestní stíhání obviněného P. zahájené dne 13. 2. 2002 nebylo ke dni vyhlášení amnestie dne 1. 1. 2013 pravomocně skončeno a z „kalendářního“ hlediska tedy skutečně od zahájení trestního stíhání uplynula doba delší osmi let. Po značnou část této doby se však předmětná trestní věc nacházela ve stavu pravomocného skončení, když trestní stíhání, tj. úsek řízení o zahájení trestního stíhání do právní moci rozsudku, probíhalo od zahájení trestního stíhání dne 13. 2. 2002 do jeho skončení pravomocným odsuzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006 sp. zn. 3 To 15/2006. Ve stadiu neskončeného trestního stíhání se tedy předmětná trestní věc po zahájení trestního stíhání nacházela po dobu čtyř roků, tří měsíců a dvaceti dvou dnů. Následně pak trestní stíhání „obživlo“ až dne 19. 4. 2012, kdy byla ve věci pravomocně povolena obnova řízení (usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 3 To 5/2012), kterým byla podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta stížnost státního zástupce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. Nt 201/2010. Od 19. 4. 2012 do 1. 1. 2013 běželo neskončené trestní stíhání po dobu jednoho roku, osmi měsíců a 13 dnů. Dovolatel vychází z konstrukce, podle které pro posouzení doby osmi let je třeba vycházet z celé doby, která uplynula od zahájení trestního stíhání, a je tedy nutno přihlížeti i k době, po kterou trestní stíhání bylo pravomocně skončeno. Na druhé straně při posuzování délky řízení proti uprchlému lze podle dovolatele přihlížet pouze k době, kdy bylo současně vedeno trestní stíhání; nelze tudíž podle dovolatele přihlížet k době, kdy bylo jako řízení proti uprchlému vedeno řízení o mimořádném opravném prostředku nebo kdy se obviněný pobytem v cizině vyhýbal výkonu trestu odnětí svobody. Lze připustit, že při doslovném výkladu čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii by bylo možno dospět k závěru, že v případě řízení, které před 1. 1. 2013 již pravomocně skončilo a následně „obživlo“ na základě zrušení konečného pravomocného rozhodnutí v řízení o mimořádném opravném prostředku, popř. v důsledku prohlášení obviněného podle §306a odst. 2 tr. ř., je při řešení otázky, zda od zahájení trestního stíhání k 1. 1. 2013 uplynula doba delší osmi let, nutno přihlížet i k době, po kterou trestní stíhání bylo pravomocně skončeno. Takovýto výklad by však odporoval smyslu ustanovení čl. II amnestijního rozhodnutí. Smyslem abolice bylo ukončit trestní stíhání, která délkou svého trvání převýšila dobu osmi let a byla tedy neúměrně dlouhá, a to za splnění další podmínky spočívající v tom, že na průtazích se nepodílel sám obviněný tím, že se vyhýbal trestnímu stíhání útěkem do ciziny nebo se skrýval. Zjednodušeně řečeno, šlo o případy, kdy orgány činné v trestním řízení nedokázaly trestní stíhání po dobu delší osmi let přivést k pravomocnému skončení, ačkoli jim osoba obviněného byla k dispozici. Není důvodu, aby dobrodiní čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii využívali i obvinění, jejichž trestní stíhání již bylo před 1. 1. 2013 pravomocně skončeno po uplynutí doby kratší, popř. i výrazně kratší osmi let od jeho zahájení, a následně začalo znovu probíhat v důsledku toho, že obviněný za určitou dobu po pravomocném skončení trestního stíhání inicioval řízení o mimořádném opravném prostředku nebo učinil prohlášení podle §306a odst. 2 tr. ř. K takovémuto závěru nepochybně dospěl i Nejvyšší soud v dovolatelem citovaném rozhodnutí ve věci sp. zn. 8 Tdo 661/2013, ve kterém mj. konstatoval, že při posuzování podmínek aplikace čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013 je od celkové doby trvání trestního stíhání třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo trestní stíhání proti uprchlému, a trestní stíhání je možno zastavit jen v případě, že zbývající doba trvání trestního stíhání po tomto odečtení je delší než osm let, a to k datu vyhlášení amnestie. Ze závěrů tohoto rozhodnutí pak vyplývá, že nejen při posuzování délky řízení proti uprchlému, ale i při posuzování základní podmínky aplikace čl. II. amnestijního rozhodnutí, tj. zda od zahájení trestního stíhání pravomocně neskončeného k 1. 1. 2013 uplynula doba delší osmi let, lze přihlížet pouze k době, po kterou skutečně probíhalo trestní stíhání. Není důvodu, proč by z těchto závěrů nemělo být vycházeno i v trestní věci obviněného P. Z toho, co bylo výše uvedeno, vyplývá, že neskončené trestní stíhání bylo v trestní věci obviněného P. před 1. 1. 2013 vedeno toliko po dobu šesti let a pěti dnů. Celková doba trestního stíhání před 1. 1. 2013 tedy ani nedosáhla doby osmi let a aplikace ustanovení čl. II rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013 nepřicházela v úvahu.
V případě dovolacího důvodu podle §265e odst. 1 písm. g) tr. ř. z dovolacích námitek obviněného P. vyplývá, že dovolatel nevznáší jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků souzeného trestného činu; dovolatel ostatně v souvislosti s uvedeným dovolacím důvodem výslovně deklaruje, že dovolání se týká otázek skutkových. Argumentace dovolatele uplatněná v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spočívá ve vlastním hodnocení důkazů dovolatelem, na jehož podkladě dovolatel dovozuje, že důkazní situace v době vynesení odsuzujícího rozsudku se nijak nezměnila oproti situaci, která existovala v době, kdy nalézací soud ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem. Na základě těchto tvrzení pak dovolatel označuje odsuzující soudní rozhodnutí za překvapivé. Dále obviněný vytýká údajné porušení některých základních zásad trestního řízení (kontradiktornosti řízení, rovnosti stran, ústnosti a bezprostřednosti), které jsou ovšem zásadami procesními, nikoli hmotněprávními. Námitky dovolatele uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy směřují výlučně do skutkové a procesní oblasti a formálně deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Pro úplnost dodává, že odsuzující soudní rozhodnutí v předmětné trestní věci v žádném případě nevykazují rysy překvapivosti. Nalézací soud při tom v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 15 a násl.) velmi podrobně rozvedl úvahy, kterými se řídil při hodnocení důkazů, a nelze v žádném případě hovořit o svévolném nebo nepřezkoumatelném rozhodnutí, popř. o extrémním rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného T. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný M. P. v dovolání uvedl, že skutky se staly v době, kdy ustanovení §148 tr. zák. neobsahovalo odst. 2, který upravoval vylákání výhody na některé z povinných plateb, když tato skutková podstata byla zavedena až novelou provedenou k 1. 1. 1998. Podle formulace výroků o vině trestná činnost spočívala ve vylákání výhody na povinné platbě (vyplacení nároku na odpočet DPH), přičemž uplatnění nároku na odpočet DPH bylo uskutečněno na základě fiktivních smluv. Dle názoru dovolatele jsou rozsudky soudů obou stupňů vnitřně rozporné. Dále obviněný v rámci dovolání citoval rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 1 Tzn 20/96. Současně namítl, že ve smyslu citované judikatury mohlo jít pouze o podvod podle §250 tr. zák., resp. §209 tr. zákoníku. V tom případě by ve výroku o vině musely být uvedeny skutečnosti odpovídající všem znakům tohoto trestného činu, tj. že obviněný sebe nebo jiného obohatil tím, že určitým konkrétním způsobem uvedl někoho v omyl, využil něčího omylu nebo zamlčel podstatné skutečnosti. Tato skutková zjištění však podle názoru dovolatele v rozsudku soudu prvního stupně absentují. Dále dovolatel vymezil požadavky na popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a tvrdí, že skutek neobsahuje žádný ze základních znaků trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák. ve znění do 31. 12. 1997 ani podvodu podle §250 tr. zák. či §209 tr. zákoníku.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, aby zrušil též výroky č. 1) a 3) o vině z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2013, sp. zn. 10 T 1/2004, ohledně obviněného M. P., a věc přikázal Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl tak, že by obviněného M. P. obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a k dovolání obviněného M. P. se vyjádřil. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že s výjimkou výkladů o požadavcích kladených na popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, které se vymykají z rámce deklarovaného i kteréhokoli jiného dovolacího důvodu, lze uplatněné námitky pod deklarovaný dovolací důvod obsahově podřadit, tyto námitky však nepovažuje za důvodné. Je skutečností, že ustanovení §148 odst. 2 tr. zák. ve znění výslovně postihujícím vylákání výhody na dani bylo do trestního zákona vloženo až s účinností od 1. 1. 1998. I před tímto datem však bylo jednání spočívající v úmyslném vylákání takové výhody prostřednictvím uvádění nepravdivých údajů v daňovém přiznání celkem běžně postihováno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 tr. zák., když rozhodovací praxe i takové jednání považovala za zkrácení daně. O tom svědčí i dovolatelem citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 1 Tzn 20/96 učiněné dne 22. 1. 1997 (publikováno pod R 45/97), tj. ještě před novelizací trestního zákona provedenou k s účinností od 1. 1. 1998. Z odůvodnění citovaného judikatorního rozhodnutí přitom vyplývá, že podmínky pro právní kvalifikaci trestného činu podvodu v souvislosti s vylákáním daňové výhody bylo nutno vykládat poměrně úzce. Takováto právní kvalifikace by byla
na místě pouze v případě, že určitý podnikatelský subjekt by žádnou legální podnikatelskou činnost a tedy ani žádná zdanitelná plnění neprováděl a vznikl by jen z toho důvodu, aby pod jeho hlavičkou mohlo být praktikováno podvodné lákání nadměrného odpočtu DPH. Takovéto skutkové zjištění k charakteru společnosti Centrum, a. s., učiněno nebylo. Jestliže nějaký podnikatelský subjekt požadující vrácení nadměrného odpočtu DPH v určitém rozsahu reálně podnikal a prováděl zdanitelná plnění, pak šlo o trestný čin podle §148 tr. zák. i v případě, že konkrétní zdanitelné plnění, které mělo zakládat nárok na vyplacení nadměrného odpočtu, bylo fiktivní. Není tedy důvodná námitka dovolatele, podle které jeho jednání spáchané v roce 1994 s ohledem na absenci výslovného zákonného ustanovení postihujícího vylákání výhody na dani v tehdy platné právní úpravě bylo možno posoudit pouze jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., resp. §209 tr. zákoníku. Jednání dovolatele by i podle právní úpravy tehdy platné mohlo být posouzeno jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. v tehdy platném znění. Správně tudíž soudy jednání dovolatele kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, když současná právní úprava je při shodném vymezení podmínek trestní odpovědnosti pro obviněného příznivější s ohledem na trestní sazbu v ustanovení §240 odst. 3 tr. zákoníku uvedenou. Dovolatel dále namítá, že popis skutku neobsahuje žádný ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák. Tuto námitku však (mimo již uvedené argumentace týkající se problematiky postihu vylákání výhody na dani) nijak blíže neodůvodňuje. Proto státní zástupce pouze konstatoval, že popis skutku obsahuje skutkové okolnosti odpovídající všem znakům trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, stejně jako znakům trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zákona ve znění platném do 31. 12. 1997. Námitky, podle kterých skutek neobsahuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, jsou vzhledem k výše uvedenému irelevantní.
Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného M. P. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolacím důvodem, který ve svých dovoláních uplatnili oba obvinění, je dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. u obviněného T. P.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného spisového materiálu shledal, že obviněný T. P. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak v části dovolání týkající se zmiňovaného dovolacího důvodu ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně výpovědi znalce Ing. Ivo Wellarta, výpovědi svědkyně Z. C., výpovědi znalce Ing. Zdeňka Urbana a znaleckých posudků Ing. Zdeňka Urbana) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. V podaném dovolání tedy obviněný neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by uvedená skutková zjištění nenaplňovala znaky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Je třeba konstatovat, že obviněný se svým dovoláním pouze domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dle kterého je dovolání možno podat, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. O tom, že obviněný nevztahoval své námitky k právnímu posouzení skutku, tak jak ho zjistily soudy, ostatně svědčí i to, že vytýkal i porušení procesních ustanovení §2 odst. 11 a odst. 12 tr. ř., která vyjadřují zásady ústnosti a bezprostřednosti, a zásady kontradiktornosti.
Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
V posuzovaném případě se v poměru mezi skutkovými zjištěními Městského soudu v Praze, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná o žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají jasné obsahové zakotvení v důkazech, jimiž byl objasněn záměr obviněných dosáhnout svým jednáním nadměrného odpočtu DPH prostřednictvím jimi zastupovaných společností. Obvinění T. P. a M. P. jako zástupci společnosti Centrum, a. s., uzavřeli s obviněným V. R. jako zástupcem společnosti RAR Security Services předmětné smlouvy, na základě kterých byly společností RAR Security Services vystaveny faktury, které byly stejně jako příjmové a výdajové pokladní doklady na předání peněz v hotovosti zaneseny do účetnictví společnosti Centrum, a. s. V důkazech měly soudy odpovídající podklad pro závěr, že předmětné smlouvy byly fingované a transakce byly zinscenovány zcela účelově, a v souvislosti s uzavřením předmětných smluv došlo k vystavení pokladních dokladů prokazujících realizaci platby za služby poskytnuté společností RAR Security Services v hotovosti, a to z prostředků zapůjčených společnosti Centrum, a. s., obviněným M. P., přičemž obvinění nebyli vedeni úmyslem dosáhnout naplnění obchodního vztahu se společností RAR Security Services, nýbrž úmyslem dosáhnout nadměrného odpočtu DPH. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Své hodnotící úvahy soudy jasně, srozumitelně a logicky vysvětlily. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, a že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů, není dovolacím důvodem.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. u obviněného M. P.
Jako hmotněprávní námitky po obsahové stránce odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. dovolací soud posoudil námitky obviněného M. P., že právní kvalifikace jeho jednání jako trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku je nesprávná, neboť skutky se staly v době, kdy ustanovení §148 tr. zák. neobsahovalo odst. 2, který upravoval vylákání výhody na některé z povinných plateb a rovněž námitky týkající se absence znaků skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zák., příp. trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., resp. §209 tr. zákoníku v popisu skutku.
Podle §148 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 290/1993 Sb., účinného v době spáchání posuzovaného jednání obviněného „Kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou dávku, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem“.
Podle §148 odst. 1 tr. zák., ve znění zákona č. 253/1997 Sb., účinného od 1. 1. 1998, „Kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou jim podobnou povinnou platbu, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo peněžitým trestem“. Novelou trestního zákona provedenou zákonem č. 253/1997 Sb. byl do ustanovení §148 vložen nový odstavec 2 se samostatnou skutkovou podstatou, podle níž se téhož trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dopustí a „Stejně bude potrestán, kdo vyláká výhodu na některé z povinných plateb uvedených v odstavci 1“.
Zkrácením ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. se rozumí jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož byla poplatníkovi vyměřena nižší daň či jiná povinná platba (dále jen „daň“) nebo k vyměření této daně nedošlo. Podle ustálené praxe soudů bylo až do novely trestního zákona provedené zákonem č. 253/1997 Sb. za zkrácení daně považováno též vylákání daňové výhody, přičemž toliko s ohledem na možné námitky proti tomuto extenzivnímu výkladu bylo uvedenou novelou výslovně stanoveno, že se trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné dávky podle §148 tr. zák. dopustí i ten, kdo vyláká daňovou výhodu (viz výše). Z uvedeného je zřejmé, že skutky spočívající ve vylákání daňové výhody nebyly ani před účinností zákona č. 253/1997 Sb. beztrestné a byly právně kvalifikovány jako zkrácení daně ve smyslu §148 odst. 1 tr. zák. To vyplývá i z důvodové zprávy k uvedenému zákonu, která na tuto praxi poukázala a zdůraznila, že toto doplnění zákona směřuje k odstranění určitých pochybností o právní kvalifikaci „v případech, kdy pachatel nezkracuje své plnění vůči státu, ale naopak od státu daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty uvedením nepravdivých tvrzení vyžaduje“. Tuto praxi dovolací soud považuje za správnou. Zde je na místě uvést, že za vylákání daňové výhody ve smyslu §148 odst. 2 tr. zák. nelze považovat pouhé neoprávněné snížení skutečně existující daňové povinnosti, tedy zkrácení plnění vůči státu ve smyslu odstavce 1, ale fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout pachateli (či jiné osobě) neoprávněné plnění, tedy daňovou výhodu v podobě peněžní výplaty.
Podle dosavadní praxe se jednání pachatele, který u příslušného finančního úřadu na základě falšovaných a nepravdivých údajů uplatnil nárok na vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, právně kvalifikovalo buď jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 nebo jako trestný čin podvodu podle §250. Trestným činem podvodu bylo takové jednání pouze tehdy, nedošlo-li vůbec k podnikatelské činnosti, která má povahu zdanitelného plnění, u něhož je uplatňována daň na vstupu, např. zboží, které je údajně předmětem obchodu, pachatel vůbec nenakupuje, účtované služby pachatel neprovádí nebo je předstírána jiná činnost, kterou pachatel vůbec neprovozuje, na základě níž má dojít k vrácení daně nebo její části, a není tak vůbec v souvislosti s uplatňovaným plněním právního důvodu k zahájení daňového řízení. Jestliže však podnikatelskou činností pachatele vznikla zákonná povinnost platit, resp. přiznat daň, avšak on nepravdivými nebo zkreslenými údaji daňové řízení ovlivnil tak, že zkrátil daň, popř. dosáhl toho, aby mu byla vyplacena částka za nadměrný odpočet daně, např. předstíráním, že nakoupil větší množství zboží než ve skutečnosti, nebo provedl služby ve větším rozsahu, jde o jednání, které má znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky, jenž je k trestnému činu podvodu ve vztahu speciality (viz rozh. č. 45/1997 Sb. rozh. tr.). Z odůvodnění uvedeného rozhodnutí přitom vyplývá, že podmínky pro právní kvalifikaci trestného činu podvodu v souvislosti s vylákáním daňové výhody bylo nutno vykládat poměrně úzce. Takováto právní kvalifikace by byla na místě pouze v případě, že určitý podnikatelský subjekt by žádnou legální podnikatelskou činnost a tedy ani žádná zdanitelná plnění neprováděl a vznikl by jen z toho důvodu, aby pod jeho hlavičkou mohlo být praktikováno podvodné lákání nadměrného odpočtu DPH. Pokud nějaký podnikatelský subjekt požadující vrácení nadměrného odpočtu DPH v určitém rozsahu reálně podnikal a prováděl zdanitelná plnění, jak tomu bylo v posuzovaném případě, pak šlo o trestný čin podle §148 tr. zák. i v případě, že konkrétní zdanitelné plnění, které mělo zakládat nárok na vyplacení nadměrného odpočtu, bylo fiktivní. Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná. Pro úplnost je třeba dodat, že soudy při právním posouzení žalovaného jednání správně vycházely z ustanovení trestního zákoníku, tedy pozdějšího, pro pachatele příznivějšího zákona, neboť současná právní úprava je při shodném vymezení podmínek trestní odpovědnosti pro obviněného příznivější s ohledem na trestní sazbu v ustanovení §240 odst. 3 tr. zákoníku (trest odnětí svobody v sazbě od pěti do deseti let).
Další námitkou obviněného M. P. bylo, že popis skutku neobsahuje žádný ze znaků skutkové podstaty trestného činu podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, příp. trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., resp. §209 tr. zákoníku v popisu skutku. Tato námitka však není blíže odůvodněna ani konkretizována. Nejvyšší soud konstatuje, že námitce obviněného nelze přisvědčit. Vycházel ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního stíhání a jak je vyjádřen ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu. Z výsledků provedeného dokazování vyplývá, že obviněný M. P. spolu s obviněným T. P. jako zástupci obchodní společnosti Centrum a.s.
1) uzavřeli dne 30. 9. 1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování reklamní kampaně na prodej rostlinného oleje Golden Sun v úmyslu neoprávněně získat odpočet na DPH a dne 30. 10. 1994 vystavil již odsouzený R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu na částku 36.900.000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 6.900.000,- Kč, obžalovaní tuto fakturu a související účetní doklady zahrnuli do účetnictví a nárokovaný odpočet DPH ve výši 6.900.000,- Kč byl obchodní společnosti Centrum, a. s., Finančním úřadem pro Prahu 3, Orebitská 18 vyplacen, přičemž již odsouzený R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
3) uzavřeli dne 1. 11. 1994 fiktivní smlouvu o zprostředkování, reklamní propagaci a vyvíjení činnosti směřující ke koupi pozemků za účelem výstavby cukrovaru v úmyslu získat neoprávněně odpočet na DPH a téhož dne vystavil již odsouzený R. jako zprostředkovatel, který měl obdržet platbu v hotovosti, fakturu ve výši 88.560.000,- Kč včetně DPH 23 % ve výši 16.560.000,- Kč, jež byla s příslušnými doklady zahrnuta do účetnictví, a obžalovaný P. za obchodní společnost Centrum, a. s., si nárokoval odpočet DPH, který byl Finančním úřadem pro Prahu 7 ve výši 16.560.000,- Kč uznán, přičemž již odsouzený R. nikdy neodvedl příslušnou částku na DPH Finančnímu úřadu pro Prahu 4,
přičemž tak obvinění T. P. a M. P. poškodili český stát o celkovou o částku ve výši 23.460.000,- Kč a v případě, že by byla vyplacena částka nárokovaná pod bodem 2), by obžalovaný T. P. společně s dalšími osobami poškodil český stát dále o částku ve výši 6.900.000,- Kč.
Z takto vymezeného popisu skutku vyplývá, že obviněný naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, stejně jako znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné dávky podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák. ve znění platném do 31. 12. 1997. Právní kvalifikace skutku je proto správná. Námitky, podle kterých skutek neobsahuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., resp. §209 tr. zákoníku, jsou vzhledem k výše uvedenému irelevantní.
K důvodu dovolání podle §265b odst. l písm. e) tr. ř. u obviněného T. P.
Podle §265b odst. l písm. e) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Nejprve je třeba poukázat na ustanovení §11 odst. 1 písm. a) tr. ř., podle kterého trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii. V článku II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii ze dne 1. 1. 2013 se nařizuje, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.
Smyslem abolice bylo ukončit trestní stíhání, která délkou svého trvání převýšila dobu osmi let a byla tedy neúměrně dlouhá, a to za splnění další podmínky spočívající v tom, že na průtazích se nepodílel sám obviněný tím, že se vyhýbal trestnímu stíhání útěkem do ciziny nebo se skrýval.
V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp zn. 8 Tdo 661/2013, ve kterém Nejvyšší soud při posuzování podmínek aplikace čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii z 1. 1. 2013 uvedl, že jestliže hlavním smyslem této abolice je zastavit dlouhodobá trestní stíhání, je třeba tuto skutečnost promítnout i do zohlednění délky trvání řízení proti uprchlému v rámci celkové doby trestního stíhání. Proto je nutno vycházet ze skutečné doby, po kterou se v průběhu neskončeného trestního stíhání konalo řízení proti uprchlému (§302 a násl. tr. ř.), a od celkové doby trvání trestního stíhání je třeba odečíst dobu, po kterou se vedlo řízení proti uprchlému. Trestní stíhání je proto možno zastavit jen v případě, že matematický rozdíl celkové doby neskončeného trestního stíhání a v něm konaného řízení proti uprchlému představuje dobu delší než 8 let, a to k datu vyhlášení amnestie. Tento výklad zaručuje všem obviněným, na něž se v dalších podmínkách článek II amnestie vztahuje, že kritérium konání řízení proti uprchlému vylučující použití abolice, je založen v zásadě na přístupu, který je shodný pro všechny obviněné bez toho, aby byl závislý jen na nahodilé skutečnosti trvání řízení proti uprchlému v době vyhlášení amnestie. Tím se také zaručuje rovný přístup k možnosti využití tohoto dobrodiní. Svým dopadem tento výklad rovněž nejlépe odpovídá záměru prezidenta republiky zastavit trestní stíhání v těch případech, kdy na délku řízení nemělo žádný vliv chování uprchlého obviněného, na rozdíl od těch, kde doba, po niž trestní stíhání nebylo skončeno, byla do značné míry způsobena i tím, že obviněný nebyl plně k dispozici českým orgánům činným v trestním řízení. Tato úvaha mimo jiné plyne i z důvodů, pro něž lze podle §302 tr. ř. konat trestní řízení proti uprchlému, neboť tak je tomu tehdy, pokud se obviněný vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá. Lze proto dovodit, že záměrem prezidenta bylo z omilostnění vyloučit ty obviněné, kteří se na dlouhé délce trestního stíhání sami podíleli tím, že se mu vyhýbali, čímž podstatně ovlivnili jeho délku a oddalovali jeho ukončení. Proto je logicky zdůvodnitelné, že do omilostnění nepatří ta část délky trestního stíhání, která nebyla zapříčiněna nedůsledným a řádným neplněním úkolů státní moci (výkonu soudnictví), ale lze ji přičíst na vrub postojů a chování obviněného, který se této soudní moci odmítal podrobit. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyššího soudu dále vyplývá, že v konkrétní trestní věci, v níž bylo obvinění sděleno poprvé dne 13. 11. 1997 a naposledy dne 23. 6. 1999, trestní stíhání bylo pravomocně skončeno odsuzujícím rozsudkem dne 6. 1. 2006 a začalo znovu probíhat 10. 2. 2012 na základě rozhodnutí soudu podle §306a tr. ř., Nejvyšší soud při posuzování délky doby uplynulé od zahájení trestního stíhání nepřihlížel k době mezi daty 6. 1. 2006 a 10. 2. 2012. Ze závěrů tohoto rozhodnutí tedy plyne, že nejen při posuzování délky řízení proti uprchlému, ale i při posuzování základní podmínky aplikace čl. II. amnestijního rozhodnutí, tj. zda od zahájení trestního stíhání pravomocně neskončeného k 1. 1. 2013 uplynula doba delší osmi let, lze přihlížet pouze k době, po kterou skutečně probíhalo trestní stíhání .
Při posouzení, zda výše uvedený důvod nepřípustnosti trestního stíhání byl či nebyl dán u obviněného T. P., je třeba připomenout průběh posuzované trestní věci.
V této trestní věci bylo trestní stíhání obviněného T. P. zahájeno usnesením Policie ČR, Správa hl. m. Prahy, SKPV z 9. 1. 2002, které si obviněný T. P. osobně převzal dne 13. 2. 2002. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 15/2006, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 10 T 1/2004, byli obvinění T. P. a M. P. uznáni vinnými ze spáchání pokračujícího trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 tr. zák., v případě obviněného T. P. dílem dokonaný a dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., za což jim byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody v trvání 5 let, pro jejichž výkon byli zařazeni do věznice s dozorem. Vzhledem k tomu, že obviněný T. P. nereagoval na výzvu k nástupu trestu odnětí svobody a do věznice bez závažných důvodů nenastoupil, byl dne 8. 6. 2007 vydán mezinárodní zatýkací rozkaz. Mezinárodní zatýkací rozkaz byl realizován dne 27. 7. 2010 zadržením obviněného T. P. ve Š. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. Nt 201/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 3 To 5/2012, byla podle §278 odst. 1 tr. ř. povolena obnova řízení ve prospěch obviněného T. P. (a za podmínek §285 tr. ř. též ve prospěch obviněného M. P.) v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 10 T 1/2004. V obnoveném řízení pak byli obvinění T. P. a M. P. rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2012, sp. zn. 10 T 1/2004, podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby. Na základě odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze byl však zprošťující rozsudek usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 11. 2012, sp. zn. 3 To 62/2012, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, přičemž termín hlavního líčení byl Městským soudem v Praze stanoven na 17. 1. 2013.
Jak již bylo uvedeno výše, orgány činné v trestním řízení musí postupovat tak, aby bylo chráněno právo na přiměřenou délku trestního řízení. Pokud by orgány činné v trestním řízení nebyly schopny za dobu osmi let dosáhnout rozsudku, je možnou nápravou ukončení stíhání. V posuzovaném případě však trestní stíhání, tj. úsek řízení od zahájení trestního stíhání do právní moci rozsudku, probíhalo od zahájení trestního stíhání dne 13. 2. 2002 do jeho skončení pravomocným odsuzujícím rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 6. 2006, sp. zn. 3 To 15/2006, tedy ve stadiu neskončeného trestního stíhání se předmětná trestní věc po zahájení trestního stíhání nacházela po dobu čtyř roků, tří měsíců a dvaceti dvou dnů. Trestní stíhání „pokračovalo“ (bylo obnoveno) až ode dne 19. 4. 2012, kdy byla ve věci usnesením Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. Nt 201/2010, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 3 To 5/2012, pravomocně povolena obnova řízení. Od 19. 4. 2012 do 1. 1. 2013 běželo neskončené trestní stíhání po dobu osmi měsíců a 12 dnů. Z výše uvedeného vyplývá, že celková doba neskončeného trestního stíhání před 1. 1. 2013 byla pět let a čtyři dny. Na základě uvedených skutečností je proto zřejmé, že obviněný T. P. je vyloučen z abolice podle čl. II. rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, neboť pravomocně neskončené trestní stíhání netrvalo více než osm let. Nedošlo tedy k naplnění důvodů podle §11 odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dále je třeba konstatovat, že ani v případě, kdy by se doba trestního stíhání počítala od prvotního zahájení trestního stíhání, by celková doba trestního stíhání nepřesáhla ve svém souhrnu osm let, neboť do této celkové doby nelze započítat časový úsek ode dne 8. 6. 2007 (vydání mezinárodního zatýkacího rozkazu) až do dne 27. 7. 2010 (realizace mezinárodního zatýkacího rozkazu), kdy v této době byl obviněný T. P. fakticky uprchlý. V této souvislosti je možno poukázat na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 661/2013, 8 Tdo 638/2013, 5 Tdo 132/2014).
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněných T. P. a M. P. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná odmítl. O dovoláních rozhodl za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. října 2014
Předseda senátu
JUDr. Jiří Pácal