ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.893.2014.1
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 24. července 2014 dovolání obviněného A. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 50 To 429/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 2 T 133/2011, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 2 T 133/2011, byl obviněný A. Š. uznán vinným zločinem krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že
v době od 1. 4. 2008 do 4. 3. 2011 v obci B., okres T., v objektu garáží na parcele, z distribuční přípojky zřídil neoprávněnou přípojku, aby se vyhnul měření skutečně odebrané elektřiny, kdy tuto neoprávněně odebíral bez uzavřené smlouvy, čímž poškozené společnosti ČEZ Distribuce, a. s., IČ: 24729035, se sídlem Teplická 874/8, Děčín - Podmokly, způsobil neoprávněným odběrem elektřiny škodu ve výši 1.182.810,- Kč.
Za to byl podle §205 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků a podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. řádu mu byla současně uložena povinnost zaplatit poškozené organizaci ČEZ Distribuce, a. s., částku 1.182.810,- Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 5. 8. 2013, sp. zn. 2 T 133/2011, podal obviněný odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 50 To 429/2013, tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
Proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 1. 2014, sp. zn. 50 To 429/2013, podal obviněný A. Š. prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody vymezené v ustanovení §265b odst. 1 písm. b), g) a l ) tr. řádu. V rámci své dovolací argumentace namítl, že nesouhlasí se skutkovými závěry soudů obou stupňů a domnívá se, že soud při zjišťování skutkového stavu porušil základní zásady trestního řízení. V této souvislosti odkázal na svoje výpovědi před soudem prvního stupně, některé svědecké výpovědi označil za nevěrohodné a způsob hodnocení důkazů považuje za tendenční. Dle něj není dán žádný důkaz, který by ho přímo usvědčoval, navíc se nepodařilo prokázat, kdo neoprávněné připojení provedl. Dovolatel vytýká příslušnému soudu, že neprovedl důkazy navrhované obhajobou – tj. výslech svědka K. a prověrku na místě. Dále poukazuje na skutečnost, že „pro soud klíčový“ svědek B. při hlavním líčení veřejně přiznal dlouhodobou známost s přísedícím Z. M., což nelze bagatelizovat. Vzhledem k pochybnostem o spáchání skutku obviněný soudům vytýká porušení principu presumpce neviny včetně z něj plynoucí zásady in dubio pro reo. Zásadní pochybení spatřuje v nesprávném stanovení „domnělé škody“, a to jak v rovině skutkové podstaty trestného činu, tak v rovině adhezního řízení. Uvádí, že ke zjištění výše škody nalézací soud dospěl pouze na základě zprávy podané poškozeným, která odkazuje na vyhlášku č. 51/2006, jakožto prováděcího předpisu zákona č. 458/2000 Sb. (energetický zákon). Rozhodující soudy podle dovolatele rezignovaly na svoji povinnost úplně a řádně objasnit skutečný stav věci, když bylo opomenuto zjišťování skutečné, byť potencionální škody. Dovolatel je přesvědčen, že v řízení bylo dáno za pravdu nevěrohodným svědkům ohledně užívání nejrůznějších elektrických spotřebičů (světla, svářečky, brusky, vrtačky, apod.). V důsledku zmíněných pochybení není dle názoru obviněného zřejmé, která skutková podstata obsažená v ustanovení §205 tr. zákoníku byla skutkem naplněna. K problematice stanovení škody při neoprávněném odběru elektřiny podatel obsáhle cituje závěry usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 29/13 z 1. 4. 2014.
Další námitky dovolatele směřují proti výroku o náhradě škody. Domnívá se, že je sankcionován dvakrát, a to jednak použitím kvalifikované skutkové podstaty, jednak sankčním a likvidačním, nikoli kompenzačním výrokem o náhradě škody.
Z uvedených důvodů obviněný závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí zrušil a přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud odložil výkon rozhodnutí, a to zejména ve vztahu k uložené povinnosti náhrady škody společnosti ČEZ Distribuce, a. s., ve výši 1.182.810,- Kč.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého zákonného práva a písemně se vyjádřil k dovolání obviněného. Ve svém vyjádření stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dále uvedl, že z obsahu spisu je zřejmé, že obviněný až do rozhodnutí odvolacího soudu nevznesl žádnou námitku podjatosti přísedícího Z. M., proto nejsou splněny procesní podmínky k tomu, aby tvrzené důvody vyloučení jmenovaného přísedícího mohl obviněný namítat v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Dále námitky, ve kterých obviněný tvrdí, že se stíhaného skutku nedopustil a v rámci kterých provádí vlastní hodnocení důkazů, je třeba považovat za námitky čistě skutkové, které deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Totéž platí o námitkách, podle kterých nebyly provedeny obhajobou navrhované důkazy, a výtkách dovolatele proti porušení některých (procesních) zásad trestního řízení.
K námitkám týkajícím se výše škody a současně adhezního výroku státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podotkl, že stanovení výše škody postupem podle §13 odst. 2 písm. b) dříve platné vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, skutečně vzbuzuje určité pochybnosti, neboť takovýto postup nezohledňoval druh a množství skutečně instalovaných spotřebičů, dobu jejich užívání apod. Na druhé straně však dodal, že takové údaje jsou zejména při déle trvajícím neoprávněném odběru těžko objektivně zjistitelné, navíc nešlo o úpravu vyloženě sankční. Uvedl, že z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl.ÚS 29/13, vyplývá, že soudy mají zohlednit specifické okolnosti případu a v odůvodněných případech nemusí nutně paušálně akceptovat způsob výpočtu na základě vyhlášky o způsobu stanovení náhrady škody. Ústavní soud však dle něj nedovodil, že by tato vyhláška nebo některá její ustanovení byla v rozporu s Ústavou a že by pro účely stanovení náhrady škody byla absolutně nepoužitelná. K tomu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznil, že dovolatel především vytýká nedostatečný rozsah dokazování týkajícího se výše škody a zpochybňuje výpovědi svědků o umístění elektrospotřebičů v předmětném objektu, nevytýká tedy nesprávnou aplikaci hmotněprávního ustanovení §137 tr. zákoníku. I tyto námitky proto označil za primárně skutkové, které deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obsahově neodpovídají. Tento závěr se pak dle něj týká i námitek směřujících proti výroku o náhradě škody, když ani v tomto směru podatel nenamítá porušení některé hmotněprávní normy práva občanského, vztahující se k náhradě škody.
Vzhledem k výše uvedenému proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem svého vyjádření navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu. Současně vyjádřil souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. řádu], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. řádu). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. řádu.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. řádu, bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. řádu.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. řádu). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. řádu). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. řádu).
Obviněný v dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l ) tr. řádu.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Obviněný A. Š. v podaném dovolání namítl, že klíčový (pro soud) svědek B. při hlavním líčení veřejně přiznal dlouhodobou známost s přísedícím Z. M., proto dle něj ve věci před soudem prvního stupně rozhodl vyloučený orgán.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého trestního spisu zjistil, že svědek B. u hlavního líčení konaného dne 6. 3. 2012 skutečně připustil známost s přísedícím Z. M., avšak současně z obsahu spisu vyplývá, že obviněný až do rozhodnutí soudu druhého stupně žádnou námitku podjatosti přísedícího Z. M. nevznesl. Vzhledem k tomu, že obviněný se hlavního líčení dne 6. 3. 2012 osobně zúčastnil, je zřejmé, že mu tato okolnost musela být známa ještě před rozhodnutím odvolacího soudu. Za dané situace tak nemohlo dojít k naplnění důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. řádu.
Obviněný také uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. řádu) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. řádu ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Vedle případů, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, uplatněnému dovolacímu důvodu ve smyslu ustálené judikatury odpovídají rovněž námitky tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními a námitky týkající se nezákonnosti postup orgánů činných v trestním řízení v intenzitě narušující zásady spravedlivého procesu. O extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními se jedná v případech objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při zásadních logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, apod.
Nejvyšší soud po prostudování předmětného trestního spisu shledal, že obviněný A. Š. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v dovolání však většinou uplatněných námitek ve skutečnosti nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale pouze napadá soudy učiněná skutková zjištění. Jedná se o jeho tvrzení, že se stíhaného skutku nedopustil, že soud vyšel z nevěrohodných svědeckých výpovědí a důkazy hodnotil tendenčně, že nebyly provedeny všechny obhajobou navrhované důkazy, že byly porušeny procesní zásady trestního řízení, apod. Těmito námitkami obviněný rozhodujícím soudům vytýká neúplnost dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění. Je zřejmé, že obviněný se v tomto směru svým dovoláním pouze domáhá, aby byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který je stíhán. Uvedenou skutečnost však nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný v tomto směru zaměňuje dovolání jako mimořádný opravný prostředek za další odvolání, přičemž přehlíží, že dovolací soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajících důvodům dovolání taxativně uvedeným v §265b tr. řádu.
Jedinou relevantní námitkou z hlediska deklarovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je ta, jež se týká výše způsobené škody a v návaznosti na to i adhezního výroku. Nejvyšší soud však shledal, že se jedná o námitku zjevně neopodstatněnou.
V posuzované věci bylo množství odebrané energie zjištěno z odborného vyjádření firmy ČEZ měření, s. r. o., kdy tato organizace postupovala podle zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona. Podle ustanovení §51 odst. 2 tohoto zákona nelze-li vniklou škodu stanovit, je náhrada škody vypočtena způsobem stanoveným prováděcím právním přepisem, kterým je vyhláška Energetického regulačního úřadu č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě.
Podle ustanovení §14 odst. 2 písm. b) bodu 1 vyhlášky č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, v tehdy účinném znění, se při stanovení výše škody vycházelo z toho, že po celou dobu neoprávněného odběru byl po dobu osmi hodin denně prováděn odběr ve výši 60% příkonu, který byl z technického hlediska maximálně možný. Je zřejmé, že tento postup nezohledňoval druh a množství skutečně instalovaných spotřebičů, délku doby jejich užívání, atd.
Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že obecně je v případech náhrady škody způsobené neoprávněným odběrem elektřiny základním principem vyjádřeným i v textu právních předpisů zásada priority náhrady skutečné škody. Nelze-li pak vzniklou škodu stanovit, je náhrada škody vypočtena způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem. V praxi se však skutečná výše škody prokazuje velice obtížně a ve většině případů je to zcela nemožné. Skutečnou neoprávněně odebranou elektřinu tak nelze přesně kvantifikovat, přičemž právě z tohoto důvodu byl právně zakotven institut náhradního stanovení výše škody, který chrání provozovatele distribučních soustav a přenosové soustavy v situacích, kdy množství neoprávněně odebrané elektřiny nejsou schopni zjistit, případně dokázat. Lze předpokládat, že v případě nutnosti prokazování skutečné škody by ve většině případů docházelo k situaci, kdy by se poškozený jako distributor elektřiny prakticky nemohl žádným způsobem domoci náhrady způsobené škody. U elektřiny je velice snadné instalovat spotřebiče s významnou spotřebou a zároveň velice snadné a rychlé tyto spotřebiče odinstalovat. Neoprávněný odběratel tak může při zjištění neoprávněného odběru velice snadno a rychle odpojit veškeré tyto spotřebiče a tvrdit tak, že je nikdy nepoužíval. Těžko by pak někdo, byť znalec, prokazoval, jaké a jakým způsobem byly používány spotřebiče v době realizace neoprávněného odběru. Distributor nemá právo kontrolovat vnitřní instalaci odběrného místa a ani nemůže vědět, jaké spotřebiče byly v době realizace neoprávněného odběru používány. Není tedy možné jako výchozí hodnoty pro výpočet stanovit jiné hodnoty, než ty, ke kterým má distributor přístup, tedy hodnotu hlavního jističe před elektroměrem, jištění v hlavní domovní skříni nebo průřez vodičů, které byly připojeny na distribuční soustavu. Proto způsob výpočtu dle vyhlášky vychází z toho, co bylo možné odebrat na základě technického provedení neoprávněného odběru a i když se často jedná o velké finanční částky, představují zlomek toho, co by odběratel mohl odebrat v případě, pokud by využíval připojení na plnou kapacitu 24 hodin denně.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku obsáhle cituje některé pasáže rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13, podle kterého mimo jiné soudy nemohou vyhlášku o způsobu stanovení náhrady škody aplikovat mechanicky, nýbrž je třeba zohledňovat specifické okolnosti případu, náhrada škody má mít reparační, nikoli sankční charakter, výpočet škody by měl být proveden spravedlivým způsobem, apod.
Dle názoru Nejvyššího soudu, ve shodě s názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, v posuzované věci výše škody, která byla stanovena podle vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, nebyla stanovena nějakou nereálně vysokou paušální částkou a ani se při jejím stanovení nevycházelo z maximálně možného množství odebraného proudu, proto ji nelze považovat za vyloženě sankční či nespravedlivou. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že ani Ústavní soud ve shora citovaném rozhodnutí nedospěl k závěru, že by daná vyhláška (popř. některá její ustanovení) byla v rozporu s Ústavou a že by tedy byla neaplikovatelná. Z příslušného rozhodnutí Ústavního soudu plyne, že je na rozhodnutí soudu, vzhledem k okolnostem případu, zda bude aplikovat danou vyhlášku při stanovení náhrady škody či zda ji bude aplikovat jen z části nebo vůbec. V rovině doporučení Ústavní soud dodal, že pro svůj závěr o výši škody může vzít příslušný soud v úvahu například předchozí historii spotřeby energie neoprávněného odběratele elektřiny, pokud je tato k dispozici, nebo i výši škody, která byla určena prostřednictvím znaleckých posudků a provést výpočet pro spotřebitele spravedlivým způsobem, případně opatřit a provést takové důkazní prostředky, jimiž lze v konkrétním případě výši skutečné škody prokázat nebo se jí v maximální míře přiblížit (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 29/13).
Nutno uzavřít, že ač patrně nelze považovat výpočet náhrady škody podle ustanovení §14 odst. 2 písm. b) bodu 1 vyhlášky Energetického regulačního úřadu č. 51/2006 Sb., o podmínkách připojení k elektrizační soustavě, za zcela pregnantní, neboť nezohledňoval druh a množství skutečně instalovaných spotřebičů ani dobu jejich užívání, šlo o výpočet učiněný v souladu se zákonnou normou (zásada lex dura sed lex). Závěry o výši škody nadto v posuzovaném případě plně korespondují s učiněnými skutkovými zjištěními, podle kterých bylo v předmětném objektu používáno více elektrických spotřebičů, které byly poměrně náročné na spotřebu elektrické energie. Svědkové potvrdili, že garáž sloužila jako dílna k rozebírání a svařování aut, kde se denně pracovalo na plný výkon mnohdy až do pozdních nočních hodin (svědkyně G. čl. 53, svědek H. čl. 57 spisu). Z popisu elektrospotřebičů v objektu vyplývá, že v jedné garáži byly instalovány 4 zářivky, celkově pak v celém objektu 24, v provozu byly svářečky, soustruh, ruční brusky, stojanová vrtačka, kompresor na 220 V, míchačka při stavebních úpravách, rádio apod. Za těchto okolností, zejména s ohledem na dobu skutečně denně využívaných spotřebičů, jakož i délku celkové doby, po níž k neoprávněnému odběru elektrické energie docházelo, nelze přisvědčit závěru, že škoda byla výrazně nižší, než k jaké dospěly soud obou stupňů.
Pokud obviněný brojí proti adhéznímu výroku, není námitka důvodná. Tento výrok byl učiněn v souladu s ustanovením §228 odst. 1 tr. řádu, pro jehož aplikaci byly dány zákonné předpoklady spočívající v okolnosti, že výše škody byla náležitě zjištěna, poškozený se k trestnímu řízení se svým nárokem na náhradu škody řádně a včas připojil, a byla bezezbytku prokázána příčinná souvislost mezi protiprávním zaviněným jednáním obviněného a vznikem škody. Okolnost, že je škoda vysoká a obviněný je zavázán k povinnosti ji uhradit, neznamená, že byl „dvakrát potrestán“, jak uvádí, je tak pouze sanován oprávněný nárok poškozeného.
Obviněný A. Š. uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. řádu (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. řádu. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná a obviněný ani tuto první alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu ve svém dovolání neuplatňuje.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. řádu, Nejvyšší soud vycházel z toho, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu byly uplatněny dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Nejvyšší soud se s touto částí dovolání tedy vypořádal přímo v rámci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu, a proto na tato odůvodnění (viz výše) odkazuje.
Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem soudů prvního i druhého stupně v tom, že obviněný A. Š. svým výše popsaným jednáním naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty zločinu krádeže podle §205 odst. 1, 4 písm. c) tr. zákoníku. Závěr o vině byl učiněn na podkladě důkazů, které ve svém důsledku jednoznačně prokazují jeho vinu, z odůvodnění rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně vyplývá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a hmotně právními závěry na straně druhé, přičemž dovolací soud mezi nimi neshledal žádný rozpor.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí ani řízení, které mu předcházelo, netrpí vytýkanými vadami, proto dovolání obviněného A. Š. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. O dovolání bylo rozhodnuto za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 24. července 2014
Předsedkyně senátu
JUDr. Danuše Novotná