ECLI:CZ:NS:2014:4.TDO.900.2014.1
sp. zn. 4 Tdo 900/2014-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. července 2014 o dovolání obviněného D. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 7 To 392/2013, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 39 T 84/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného D. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 5. 2013 sp. zn. 39 T 84/2012 byl obviněný D. B. v bodě I. uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že dne 28. 1. 2012 v době kolem 03:35 hodin v P., V. v baru „P. L.“ sebral ze stolu telefon Iphone 4 v hodnotě 8.000,- Kč, který zde měl vedle sebe položený poškozený F. G., a když se poškozený dožadoval vrácení mobilního telefonu, odmítl mu jej obžalovaný D. B. vydat, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši 8.000,- Kč.
V bodě II. téhož rozsudku pak byl (spolu s obviněným J. K.) uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, který spáchali tak, že dne 28. 1. 2012 v době kolem 03:35 hodin v P., V. v baru „P. L.“ si obžalovaný J. K. přisedl ke stolu k poškozenému F. G., vydával se za příslušníka kriminální policie a vyzval poškozeného k vydání zbraně, což poškozený odmítl s tím, že žádnou zbraň u sebe nemá, načež D. B. přistoupil k poškozenému, a zatlačil ho ke zdi, kde ho prošacoval, v průběhu šacování přistoupil k poškozenému také obžalovaný J. K. a vytáhl poškozenému z kapsy kalhot plynovou samonabíjecí pistoli Kimar vzor 92, kterou přes žádost poškozeného tomuto nevrátil a ponechal si ji až do příjezdu PČR při sobě.
Za to byl obviněný D. B. odsouzen podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků. Výkon tohoto trestu mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Ke stejnému trestu byl odsouzen i obviněný K.
Odvolání obviněných směřujících proti tomuto rozsudku zamítl podle §256 tr. ř. Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 7 To 392/2013.
Obviněný D. B. posléze napadl uvedené usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
V úvodu svého mimořádného opravného prostředku dovolatel vyslovil nesouhlas se svým odsouzením, neboť je přesvědčen, že skutky, jimiž byl uznán vinným, nevykazují znaky skutkových podstat trestných činů krádeže a loupeže. Tento svůj názor pak v další části svého dovolání u jednotlivých skutků dovodil vlastními závěry ohledně skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, zejména výpovědí obviněných, poškozeného a ostatních svědků, jakož i kamerových záznamů, podstatně odlišných od toho, jak je učinily soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích. Na základě těchto vlastních poznatků následně činí i jiné závěry právní, kdy zpochybňuje mj. úmysl zmocnit se cizí věci – plynové pistole poškozeného, takže by se nanejvýš mohlo jednat o přečin vydírání.
Jelikož jak soud nalézací, tak soud odvolací předmětné skutky nesprávně posoudily, dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí s právním názorem, že oba projednávané skutky nejsou trestnými činy, případně aby byly posouzeny jako trestné činy mírnější.
Nejvyšší státní zástupce se do této doby k podanému dovolání obviněného nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2013 sp. zn. 7 To 392/2013 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou opodstatněnosti uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004 sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň poukazuje na skutečnost, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“ ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy dovolatel namítal nesprávné právní posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval výhradně z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení.
Pro úplnost Nejvyšší soud odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena v rozhodnutí č. 36 z roku 2004 Sb. rozh. tr. nebo v dalších četných rozhodnutích Nejvyššího soudu, zejména též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006 sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Uvedenou problematikou se pak zabýval i Ústavní soud, např. v usnesení ze dne 9. 10. 2007 sp. zn. I. ÚS 1692/07, v usnesení ze dne 5. 2. 2009 sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž zdůraznil, že Ústavní soud se „ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu, podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
Z postulátů blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci pak dovolací námitky obviněného primárně a výlučně směřují do skutkových zjištění soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, a které obviněný uplatnil již v předchozím řízení. Opětovně popírá spáchání trestné činnosti, pro niž byl uznán vinným, napadá hodnocení jednotlivých důkazů a předkládá vlastní verzi skutkového děje, podle níž se stíhaného skutku nedopustil, případně že se skutek odehrál jinak, než jak uzavřely soudy nižších stupňů. Čili takovými argumenty obviněný výhradně brojí proti zjištěnému a soudem prvního stupně konstatovanému skutkovému stavu a fakticky nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku, ale z charakteru jeho námitek je evidentní, že jím vytýkané vady mají povahu vad skutkových, kterými se snaží primárně dosáhnout změny zjištění skutkového stavu, a teprve na základě toho poukazuje na údajnou nesprávnost právního posouzení skutku. Jedná se tedy výhradně o námitky napadající a zpochybňující správnost soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu věci, a to prostřednictvím výhrad vůči provedenému dokazování, popř. hodnocení provedených důkazů. Takové námitky jsou ovšem nesouladné s uplatněným dovolacím důvodem a dovolací soud je povinen se jimi zabývat pouze a jedině v případě, pokud dojde k závěru o tzv. extrémním nesouladu mezi skutkovým zjištěním a skutečnostmi jež vyplývají z provedených důkazů a v důsledku toho pak i konečným hmotně právním posouzením.
V přezkoumávaném případě obviněného D. B. se ale nalézací soud ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. náležitě vypořádal se všemi skutečnostmi důležitými pro své rozhodnutí a odvolací soud pak patřičně reagoval na odvolací námitky obviněného. Nejvyšší soud tak v tomto směru neshledal důvodu k podstatnějším výtkám na adresu těchto soudů, naopak v podrobnostech odkazuje na odůvodnění jejich rozhodnutí. Lze tedy uzavřít, že se zde nejedná o situaci, kdy jsou skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudních rozhodnutí nevyplývají, a kdy je nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. února 2005 sp. zn. III. ÚS 578/04). Skutkovým zjištěním pak odpovídají i učiněné právní závěry těchto soudů, neboť obě jednání obviněného naplňují požadované znaky trestných činů, jimiž byl uznán vinným, tedy krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku a loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku.
Nezbývá tedy než konstatovat, že se dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku míjí s uplatněným dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť v něm neuvedl jedinou námitku vztahující se k hmotně právnímu posouzení skutku, resp. skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem.
Pokud pak obviněný v dovolání označil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., je nutné uvést, že o něj je možno dovolání opřít, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
S ohledem na obsah podaného dovolání je zřejmé, že bylo možno užít uvedený dovolací důvod jen v jeho druhé alternativě. První varianta tohoto důvodu dovolání totiž nemůže být v posuzované věci naplněna, protože odvolací soud nezamítl ani neodmítl odvolání obviněného z procesně formálních důvodů (viz ust. §253 odst. 1, odst. 3 tr. ř.), ale projednal je v rámci veřejného zasedání v řádném odvolacím řízení. Druhá varianta dovolacího důvodu sice připadala v úvahu, avšak vzhledem k tomu, že ji dovolatel uplatnil s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který Nejvyšší soud, jak je shora uvedeno, shledal uplatněným z jiných důvodů, než jsou v tomto zákonném ustanovení obsažena, proto nebyly splněny ani okolnosti vymezené zákonem pro dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (viz §265i odst. 2 tr. ř.) pak Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného D. B. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť se svým pojetím dovolání ocitl mimo rámec deklarovaných dovolacích důvodů. Nejvyšší soud tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný ( §265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2014
Předseda senátu
JUDr. František H r a b e c