ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.155.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 155/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. února 2014 o dovolání obviněného D. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 11 To 330/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 2 T 3/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný D. B. byl rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 2 T 3/2013, uznán vinným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“). Za to byl odsouzen podle §206 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Výkon tohoto trestu mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let. Vedle toho mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu tří let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost Inter Cars Česká republika, s. r. o., odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Shora uvedený trestný čin obviněný D. B. spáchal stručně popsáno tím, že jako jednatel obchodní společnosti 3B + Damidia, s. r. o., v době od 31. 3. 2007 do 14. 4. 2010 v K. H. v místě provozovny této společnosti na adrese Vestec u Prahy, Vídeňská 452, okr. Praha-západ, si postupně v rozporu s článkem IV. smlouvy o obchodním zastupování ze dne 16. 11. 2006, uzavřené mezi společnostmi 3B + Damidia, s. r. o., a poškozenou Inter Cars Česká republika, s. r. o., pro sebe ponechal celkem 3 377 391 Kč z hotovostních finančních prostředků patřících obchodní společnosti Inter Cars Česká republika, s. r. o., které obchodní společnost, jíž byl jednatelem, získala do své dispozice prodejem zboží realizovaným pro tuto poškozenou obchodní společnost na základě smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 16. 11. 2006. Obchodní společnosti Inter Cars Česká republika, s. r. o., tím způsobil škodu ve výši nejméně 3 377 391 Kč.
Krajský soud v Praze, který projednal ve veřejném zasedání odvolání obviněného D. B. podané proti shora citovanému rozsudku, rozhodl usnesením ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 11 To 330/2013, tak, že podle §256 tr. řádu odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný D. B. prostřednictvím obhájkyně JUDr. Marie Nedvědové dovolání, které podřadil pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod, který spočívá v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, obviněný D. B. spatřoval v tom, že soudy nižších stupňů porušily ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a §12 odst. 2 a §206 tr. zákoníku tím, že rozhodly o jeho vině trestným činem zpronevěry, ačkoli nebylo prokázáno, že právě on si přisvojil svěřené prostředky obchodní společnosti Inter Cars Česká republika, s. r. o., přičemž současně není ani jasné, jakým způsobem byla stanovena způsobená škoda.
Obviněný D. B. v dovolání v podstatě zopakoval námitky, které uplatnil dříve v odvolání. Všechny směřovaly proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která soud prvního stupně promítl do skutkové věty odsuzujícího rozsudku. Dovolatel poukázal na údajné rozpory mezi tím, co vypovídali svědci (blíže je nespecifikoval), kteří hovořili cca o 1,5 milionu korun schodku na pokladně, a skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že škoda dosáhla 3 377 391 Kč. Zmínil také chybějící inventurní zápisy, na které se svědci odvolávali, a namítl, že není zřejmé, jak konkrétně byly inventury prováděny. Nešlo podle něj o fyzické inventury, které předpokládá zákon, nýbrž jen o porovnávání účetních dokladů, tedy účetní uzávěrky. Obviněný D. B. dále zdůraznil, že ze skutečnosti, že podepsal uznání dluhu poškozené obchodní společnosti, ještě nelze dovozovat jeho doznání k tomu, že chybějící finanční prostředky zpronevěřil, neboť uznání dluhu bylo úkonem směřujícím k občanskoprávnímu vyřešení věci. Brojil i proti tomu, že nebylo objasněno, které konkrétní dny měl vybírat hotovost z pokladny, již si posléze ponechal, a v jakém časovém rozpětí vzniklo pokladní manko, které ke dni 14. 4. 2010 dosáhlo 2 896 391 Kč. Dovolatel poukázal na to, že zástupce poškozené obchodní společnosti svědek Ing. E. E. hovořil o vzniku manka v letech 2009 a 2010, skutek je však časově vymezen již od data 31. 3. 2007. Obviněný D. B. dále namítl to, že soud prvního stupně do škody zahrnul 481 000 Kč vykazovaných jako peníze „na cestě“, ačkoli nejde o zákonný pojem a tudíž není jasné, co se pod ním skrývá. Vyjma toho dovolatel zdůraznil, že nebyl jediným jednatelem obchodní společnosti 3 B + Damidia, s. r. o., a že k pokladně měl přístup každý ze zaměstnanců, navíc do ní mohlo být zasahováno i z ústředí, tedy samotnou poškozenou obchodní společností. Obviněný D. B. konečně uplatnil dovolací námitku i proti tomu, že nebylo objasněno, jak s penězi, které si měl přisvojit, poté naložil. Poukázal na rozporuplné závěry soudu prvního stupně, který ve skutkové větě uvádí, že si obviněný peníze ponechal pro sebe, v odůvodnění svého rozhodnutí ale spekuluje o tom, že část z nich použil k zajištění chodu obchodní společnosti 3 B + Damidia, s. r. o., zejména na výplatu mezd, což do odůvodnění svého rozhodnutí přebírá i odvolací soud.
Vyjma výše uvedených výhrad proti skutkovým zjištěním soudů obviněný D. B. dovolání opřel o námitku neúplného dokazování. Konstatoval, že soudy nevyhověly jeho návrhu a neopatřily další důkazy, které mohly lépe objasnit to, jaká škoda skutečně vznikla a kdo za ni odpovídá. Obviněný upřesnil, že navrhoval zpracování znaleckého posudku z oboru účetnictví, výslech svědka J. M. fyzicky přítomného inventurám, obstarání ročních inventurních zápisů a knihy, do které se měly psát záznamy, o kterých vypovídal svědek J. K.
V závěru dovolání obviněný Nejvyššímu soudu navrhl, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Praze a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl a zprostil ho podle §226 písm. a) tr. ř. obžaloby.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného D. B. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., sdělila poté, co se seznámila s obsahem podání odvolatele, že se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasila s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) zjistil, že obviněný D. B. je osobou oprávněnou k podání dovolání [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) obviněného proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl uznán vinným a byl mu uložen trest. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat jen v případě, je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání dále zvažoval, zda konkrétní argumenty, o které obviněný dovolání opřel, lze podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř. ).
Obviněný D. B. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Oproti tomu, jak vyplývá ze shora citovaného obsahu dovolání obviněného D. B. , dovolatel fakticky nevytkl napadenému rozhodnutí žádnou právní vadu a své dovolání založil výhradně na zpochybnění správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a na výhradách vůči rozsahu provedeného dokazování. Důvodem dovolání podle citovaného ustanovení ale nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená ve skutkové větě výroku o vině a blíže rozvedená v odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Nejvyšší soud je povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně nebo k přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Dosavadní praxe Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího důsledně vychází ze zásady, že trestní řízení je dvojinstanční a dovolání nepředstavuje další skutkovou instanci, takže námitky vztahující se primárně ke skutkovým zjištěním nepředstavují žádný z dovolacích důvodů taxativně vypočtených v §265b odst. 1 tr. ř. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani z jiných důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., jak se toho domáhá obviněný D. B.
Jen výjimečně lze uvažovat o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním i v dovolacím řízení, a to tehdy, jestliže by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, popř. by byl mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy extrémní rozpor (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový zásadní rozpor lze shledat, jestliže některá důležitá skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Podobný závěr však v trestní věci obviněného D. B. nelze učinit s ohledem na odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s příslušnou částí odůvodnění rozsudku Okresního soudu Praha-západ a s ohledem na návaznost těchto rozhodnutí na provedené dokazování, které je zachyceno ve spisovém materiálu, se kterým se Nejvyšší soud seznámil. Přesto se však z těchto hledisek nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud právě z hlediska uvažovaného extrémního nesouladu za potřebné vyjádřit ve stručnosti k dovolatelovým námitkám.
Soudy nižších stupňů se s obhajobou D. B. a skutečností, proč neprovedly jím navrhované důkazy k ověření výše způsobené škody, přesvědčivě vypořádaly. Dovolateli lze sice přisvědčit v tom, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je v části, která je věnována způsobené škodě, velmi strohé. Tento přístup nalézacího soudu však napravil odvolací soud, který k jeho námitce podrobněji objasnil způsob stanovení výše škody s odkazem na konkrétní důkazy provedené soudem prvního stupně. Z usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2013, sp. zn. 11 To 330/2013 (srov. stránky 2 a 3 odůvodnění), je zřejmé, že vyčíslená škoda 3 377 391 Kč představuje hotové finanční prostředky, které byly získány prodejem zboží náležejícího obchodní společnosti Inter Cars Česká republika, s. r. o., a měly být podle smlouvy o zastoupení uzavřené dne 16. 11. 2006 jako ekvivalent svěřeného zboží obratem vloženy na její bankovní účet, ovšem obviněný D. B. si je postupně v průběhu doby, po kterou obchodní společnost 3 B + Damidia, s. r. o., prodávala zboží obchodní společnosti Inter Cars Česká republika, s. r. o., neoprávněně přisvojil. Neoprávněnost přisvojení těchto finančních prostředků spočívala v tom, že s nimi úmyslně naložil v příkrém rozporu se zněním citované smlouvy (ponechal si je pro sebe nebo je použil na chod firmy 3 B + Damidia, s. r. o.) a tím znemožnil, aby se dostaly do dispozice Inter Cars Česká republika, s. r. o.
Shora uvedená sumární částka zahrnuje jednak saldo pokladní hotovosti k datu 14. 4. 2010, které dosáhlo výše 2 896 391 Kč, a jednak 481 000 Kč označených jako tzv. peníze na cestě. Nejvyšší soud s ohledem na námitku dovolatele k pojmu „peníze na cestě“ pokládá po seznámení se spisovým materiálem za vhodné vysvětlit, že jde o finanční hotovost, která nebyla zahrnuta v pokladním saldu, protože byla účetně vykazována jako peníze již směřující k poškozené obchodní společnosti (srov. vyjádření poškozené společnosti na č. l. 80 spisu). I v tomto případě šlo o peníze patřící obchodní společnosti Inter Cars Česká republika, s. r. o., které si obviněný vzal z pokladny obchodní společnosti 3 B + Damidia, s. r. o., kam byly vkládány veškeré tržby získané prodejem zboží obchodní společnosti Inter Cars Česká republika, s. r. o., a naložil s nimi v rozporu s účelem svěření, tedy nevložil je na účet poškozené obchodní společnosti (do 14. 4. 2010 ani později). Výběru hotovosti v těchto případech potom odpovídal účetní doklad o jejím vydání z pokladny a výdej byl zanesen i do počítačového systému, ke kterému měla kontrolní přístup i poškozená obchodní společnost.
O tom, že dne 14. 4. 2010 v pokladně obchodní společnosti 3 B + Damidia, s. r. o., chyběla za období spolupráce obou společností finanční hotovost právě ve výši 2 896 391 Kč, svědčí výsledek téhož dne fyzicky provedené inventury, které byl obviněný D. B. osobně přítomen, což mimo jiné dokládá i jeho podpis na zápisu (srov. č. l. 43 spisu). Souhrnnou částku 481 000 Kč účetně odvedenou z pokladny, ale fakticky nesloženou na bankovní účet poškozené obchodní společnosti a vykazovanou jako „peníze na cestě“, pak prokazuje přehled odvodů tržeb zpracovaný podle konkrétních účetních dokladů na čl. 83 až 95. Žádné výhrady k výsledkům inventury nebo k výši chybějící finanční hotovosti, která byla účetně vykazována jako „peníze na cestě k poškozené obchodní společnosti“, obviněný D. B. při jednáních se zástupci poškozené obchodní společnosti nevznesl a neuplatnil je ani později, když dne 30. 6. 2010 v zastoupení 3 B + Damidia, s. r. o., uznal dluh vůči Inter Cars Česká republika, s. r. o., v celkové výši 6 667 246 Kč, jehož součástí bylo i saldo pokladny ve výši 2 958 981 Kč vzniklé za období vzájemné obchodní spolupráce a 481 000 Kč účetně vykazovaných jako peníze odvedené poškozené obchodní společnosti, které ale na její účet nebyly reálně složeny (srov. č. l. 39 – 40 spisu). V této souvislosti považuje za nutné Nejvyšší soud zdůraznit, že nejde tedy o to, že by v případě uznání dluhu šlo o jeho doznání k tomu, že chybějící finanční prostředky zpronevěřil, ale nic soudům obou nižších stupňů nebránilo hodnotit tuto skutečnost, jak z hlediska výše způsobené škody, tak i jako jednu z okolností, která může být podkladem pro závěr z hlediska subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Výše pokladního salda a tzv. „peněz na cestě“ (v uvedeném smyslu), kterou obviněný D. B. akceptoval při jednáních s poškozenou obchodní společností bez jakýchkoli výhrad, což vyjma výše uvedených listinných důkazů prokazují také svědci Ing. E. E. a J. K. , je navíc v souladu s přehledem historie odvodu tržeb od 22. 12. 2006 do 19. 4. 2010, který byl zpracován na základě reálných účetních dokladů (srov. č. l. 96 až 457 spisu). Popsaná důkazní situace umožnila učinit dostatečně spolehlivý závěr o výši škody a soudy nižších stupňů nepochybily, když odmítly návrhy obhajoby na další doplnění dokazování zaměřené výhradně k této otázce pro jejich zřejmou nadbytečnost. K problematice neprovedených důkazů Nejvyšší soud dodává, že tzv. opomenuté důkazy byly opakovaně řešeny i v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/2 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10, svazek 8, nález č. 76, svazek 28, nález č. 127 a další) podrobně vyložil tento pojem ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu s argumentem jeho nadbytečnosti je podle zmíněné judikatury Ústavního soudu relevantním důvodem, jestliže určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu z dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91 ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nejsou tedy uvedené námitky obviněného důvodné.
Vyjma výše škody obviněný D. B. v dovolání zpochybnil skutkové tvrzení, že právě on si postupně v době od 31. 3. 2007 do 14. 4. 2010 přisvojil chybějící finanční hotovost. Ani v tomto případě ale Nejvyšší soud jím tvrzené rozpory nezjistil. Soud prvního stupně jasně a přesvědčivě vysvětlil, proč vylučuje možnost, že by si finanční prostředky přisvojil někdo jiný, a má naopak za spolehlivě prokázané, že to byl právě obviněný D. B. , který si postupně v době od 31. 3. 2007 do 14. 4. 2010 ponechával část tržeb pod záminkou, že peníze odešle poškozené obchodní společnosti, což ale ohledně částky 3 377 391 Kč neučinil, naopak s těmito penězi naložil jako s vlastními. Bez ohledu na účel, pro který mu byly svěřeny, respektive úmyslně v rozporu s tímto účelem, který byl jasně definován tak, že peníze měly být bezprostředně po prodeji zboží vloženy na bankovní účet poškozené obchodní společnosti, je použil pro sebe nebo ve prospěch obchodní společnosti 3 B + Damidia, s. r. o., které byl společníkem a jednatelem.
Svědci V. K. , M. H. , J. V. a M. B. , zaměstnanci obchodní společnosti 3 B + Damidia, s. r. o., v zásadě shodně popsali okolnosti, za kterých si obviněný peníze z pokladny bral, a zcela věrohodně vyvrátili jeho obhajobu, že peníze mohl vzít i někdo další. Svědci sice připustili, že k pokladně mělo přístup více osob, ale nezávisle se shodli na tom, že to byl právě a výhradně obviněný D. B. , který si „jako šéf“ pravidelně odnášel podstatnou část pokladní hotovosti s tím, že peníze vloží na účet poškozené společnosti, aniž by zpětně přinesl doklad o vkladu na účet, maximálně přinesl doklad znějící na nižší částku. Současně vždy obviněný dal svědkům pokyn k tomu, aby výdej hotovosti nevložili do počítačového systému mapující stav pokladny, k němuž měla poškozená obchodní společnost v rámci kontroly dálkový přístup. Svědci V. K. , J. V. a M. B. rovněž shodně vypověděli, že poslouchali pokyny obviněného D. B. , který rozhodoval o všech zásadních otázkách týkajících se chodu společnosti, zatímco zbývající dva jednatelé, jeho otec a bratr, nikoli. Jestliže jim obviněný uložil, ať peníze, které mu v hotovosti předali, zatím do systému evidence stavu pokladny nezapisují, že to později udělá sám, případně jim dá k tomu pokyn, uposlechli ho. Pokud jim obviněný přinesl doklad o vkladu na bankovní účet, který neodpovídal částce, kterou mu v hotovosti vydali, a zněl na nižší částku, do systému poklady zadali k odpisu tuto nižší částku. Fyzický stav pokladny se pravidelně kontroloval každý večer po skončení prodeje zboží. Existoval sešit formátu A 4, do kterého se jinak neevidované výběry hotovosti obviněnému D. B. zachycovaly, takže při pravidelně prováděné fyzické kontrole stavu pokladny bylo zřejmé, že chybějící finanční hotovost není způsobena krácením tržby těch, kteří zboží prodávali. Svědek J. K. dále objasnil, že poškozená obchodní společnost skrze dálkový přístup do pokladny 3 B + Damidia, s. r. o., mohla jen nahlížet a kontrolovat odvádění hotovostních prostředků na její účet, nemohla však s penězi nakládat ani jinak do systému evidence zasahovat.
Údajné rozpory mezi časovým vymezením skutku a výpovědí svědka Ing. E. E. , na které v dovolání obviněný poukázal, Nejvyšší soud nezjistil. Jmenovaný svědek uvedl, že větší problémy s chybějící finanční hotovostí nastaly až v roce 2009, současně však vypověděl, že i v době dřívější byly zjištěny podobné nedostatky, ovšem v míře ještě zanedbatelné. Jeho výpověď zapadá do kontextu zbylých důkazů a nepřímo objasňuje, proč trestná činnost obviněného mohla trvat tak dlouho bez razantnějšího zásahu poškozené obchodní společnosti. Ten přišel až v okamžiku, kdy v letech 2009 a 2010 obviněný trestnou činnost gradoval a došlo k výraznému nárůstu výše salda na pokladně.
K další námitce dovolatele o spekulaci soudů, že část zpronevěřených finančních prostředků použil na chod obchodní společnosti 3 B + Damidia, s. r. o., konkrétně na mzdy pro zaměstnance, Nejvyšší soud uvádí, že nalézacímu soudu nelze vytýkat, pokud do popisu skutku ve výroku odsuzujícího rozsudku zahrnul pouze ty skutečnosti, které vzal s potřebnou mírou jistoty za prokázané, a vyhnul se tomu, aby do něj vtělil spekulativní úvahy. Nejvyšší soud připomíná, že přisvojením si cizí věci se nerozumí získání takové věci do vlastnictví, neboť vlastnické právo nelze trestným činem nabýt, nýbrž se tím rozumí získání neomezené dispozice s věcí. Není přitom rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ten, komu byla cizí věc svěřena, s ní může nakládat jen v souladu s účelem, pro který mu byla svěřena. Jestliže úmyslně postupuje opačně, tedy nakládá s ní tak, že trvale vylučuje svěřitele z dispozice se svěřenou věcí, není pochybností o tom, že si ji přisvojuje. V posuzovaném případě obviněný D. B. disponoval s hotovostními finančními prostředky obchodní společnosti Inter Cars Česká republika, s. r. o., ač je měl podle uzavřené dohody vložit na účet této společnosti, jakékoli jiné nakládání s nimi bylo smluvně vyloučeno. Pokud přesto obviněný D. B. nakládal s přisvojenými prostředky mimo jiné i tak, jak tomu nasvědčují některé z provedených důkazů (srov. kupř. svědecké výpovědi K. a B. ), tedy část z nich vědomě použil k zaplacení mezd zaměstnanců 3 B+ Damidia, s. r. o., případně k úhradě jiných nákladů jmenované společnosti, rovněž i tím trvale vyloučil poškozenou obchodní společnost z dispozice s nimi a tedy úmyslně naplnil základní znak skutkové podstaty zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku, kterým je přisvojení si cizí věci.
Nad rámec podaného dovolání i uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud ke zbylým námitkám obviněného D. B. pro úplnost uvádí, že svědci, na které obviněný nekonkrétně odkazuje a lze proto jen dovozovat, že má na mysli svědky z řad zaměstnanců 3 B + Damidia, s. r. o., a poškozené obchodní společnosti, neměli přesný přehled o celkové výši manka. Z jejich strany šlo pouze o odhady významně ovlivněné tím, ve které době ve jmenovaných firmách pracovali. Navíc jen někteří z vyslechnutých svědků hovořili o nižším manku, většina naopak hovořila o manku okolo dvou milionů korun a vyšším (srovnej výpověď svědků V. K. , M. B. nebo J. K. ).
K námitce, že nebyly specifikovány konkrétní částky a dny, kdy si obviněný peníze z pokladny vzal, aniž by je odevzdal na účet poškozené obchodní společnosti, Nejvyšší soud připomíná, že u pokračování v trestném činu není mnohost útoků znakem skutkové podstaty, ale je formou provedení konkrétního trestného činu (srov. rozhodnutí pod č. 57/2007 Sb. rozh. tr.). Jestliže se obviněný D. B. dopouštěl trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku tím, že v průběhu více než tří let si průběžně ponechával pro sebe část z finanční hotovosti pod záminkou, že je vloží na účet vlastníka, přičemž toto jeho souvislé jednání v zásadě s ohledem na popsaný způsob páchání trestné činnosti není možno rozdělit na jednotlivé dílčí útoky, pak nelze učinit závěr o pokračování v tomto trestném činu, byť jeho jednání vykazuje některé znaky pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku jako jednotný záměr, stejný způsob provedení, časovou souvislost. Jde o jediný skutek jak z hlediska trestního práva hmotného, tak z hlediska trestního práva procesního (shodně srov. rozhodnutí pod č. 43/2011 Sb. rozh. tr.). V takovém případě není třeba a v podstatě je to i nadbytečné, aby byly konkrétně ve výroku rozsudku uváděny konkrétní částky a konkrétní dny, kdy si obviněný peníze z pokladny vzal, pokud o vymezeném období páchání trestné činnosti a celkové zpronevěřené částce stanovené a odůvodněné v rozhodnutích obou nižších soudů nevznikají ze shora uvedených důvodů pochybnosti.
Lze tedy shrnout, že obviněný D. B. podřadil dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitky, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují, jelikož jsou založeny výhradně na zpochybnění závěru, že důkazy, které provedl soud prvního stupně, dostatečně přesvědčivě prokazují jeho vinu a výši způsobené škody. Pouze skrze tyto skutečnosti, které nemohou být předmětem přezkumu v dovolacím řízení, podal obviněný D. B. v pravomocné trestní věci mimořádný opravný prostředek.
Po zjištění, že dovolání obviněného D. B. se opírá o důvod, který nepatří do okruhu dovolacích důvodů vymezených ustanovením §265b tr. ř., a to ani z titulu extremního nesouladu mezi skutkovým stavem věci a provedenými důkazy, Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl podané dovolání. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová