ECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.634.2014.1
sp. zn. 5 Tdo 634/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 4. 6. 2014 o dovolání obviněného D. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 4 To 6/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně, sp. zn. 12 T 145/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. H. odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný D. H. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2013, sp. zn. 12 T 145/2013, uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 10 měsíců. Výkon tohoto trestu mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3,5 roku a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost ve zkušební době nahradit podle svých sil škodu, kterou uvedenými přečiny způsobil. Soud dále rozhodl podle §228 odst. 1 tr. řádu o povinnosti obviněného nahradit poškozené M. P. škodu ve výši 24 718 Kč a podle §229 odst. 2 tr. řádu odkázal tuto poškozenou se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný se obou přečinů dopustil ve stručnosti tím, že dne 2. 4. 2013 na dálnici …, km 195, ve směru jízdy z B. do P., s doposud neustanoveným mužem odcizil ke škodě M. P. z neuzamčeného osobního motorového vozidla tovární zn. Mercedes, RZ …, věci v celkové hodnotě nejméně 24 718 Kč, mezi nimiž byla i dámská kabelka s osobními doklady a třemi platebními kartami znějícími na jméno poškozené. Čin provedli tak, že nejprve opakovaným předjížděním a zpomalováním přiměli pod záminkou upozornění na smyšlenou závadu na pravém zadním kole poškozenou M. P., řidičku vozidla i její spolujezdkyni R. T., zastavit, obviněný je vylákal z vozidla, odvedl jejich pozornost a ve chvíli, kdy se obě ženy sklonily k zadní nápravě, dosud neztotožněný spolupachatel odcizil ze zadního sedadla batoh a dámskou kabelku. Poté ihned oba nasedli do „svého“ vozidla a z místa činu ujeli.
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 4 To 6/2014, podle §256 tr. řádu zamítl odvolání obviněného.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný D. H. prostřednictvím obhájce Mgr. Zbyňka Babíka dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Zásadní právní námitka spočívala v tom, že skutek byl nesprávně právně kvalifikován, protože jeho jednání nelze posoudit jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a s ohledem na to, že hlavního pachatele se nepodařilo ustanovit, je vyloučeno účastenství obviněného ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku.
Ve své dovolací argumentaci obviněný poukázal na příliš obecně formulovaný skutek, z jehož popisu není zřejmé, čeho se měl dopustit on a čeho naopak neznámý spolupachatel. Z podrobnějšího vyjádření skutkových okolností v odůvodnění odsuzujícího rozsudku lze zjistit, že se měl na spáchání trestné činnosti podílet jen tím, že poškozenou přiměl k zastavení a poté odlákal její pozornost. Samotnou krádež věcí z vozidla soudy přičítají jeho spolupachateli. Za takto konkretizovaného skutkového děje je možné jeho jednání posoudit nanejvýš jako pomoc při spáchání trestného činu, tedy jako účastenství podle §24 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedené právní kvalifikaci ovšem brání skutečnost, že hlavní viník nebyl ztotožněn, takže není známo, zda jde o osobu trestně odpovědnou (nikoli kupř. o nezletilou, nepříčetnou apod.)
Vyjma právních námitek obviněný vznesl námitky vůči podstatnému porušení ústavního pořádku, a to konkrétně čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Soudy totiž akceptovaly jako důkaz rekognici podle fotografií provedenou s poškozenou, přestože policisté fotografii obviněného ukázali poškozené nejméně dvakrát ještě před řádně provedeným poznávacím řízením za účasti soudce. Soudy pochybily při hodnocení důkazů i v tom, že vycházely z důkazu pachovou stopou a soud prvního stupně odmítl v hlavním líčení dotazy obhájce na poškozenou ohledně popisu pachatele.
K vadné rekognici obviněný poukázal na rozhodnutí publikovaná pod č. 54/1990 a č. 43/2010 Sb. rozh. tr. a dále uvedl, že ho poškozená poznala jen na 70 %. Tudíž i v případě, že by bylo možné z tohoto důkazu vycházet, nelze jej považovat za dostatečný pro jednoznačné rozhodnutí o jeho vině. V této souvislosti obviněný ještě poukázal na osoby zachycené na fotografiích, jež byly předloženy poškozené, přičemž „baculatý obličej“, který svědkyně považovala za významné identifikační hledisko, měl z poznávaných osob výlučně sám obviněný. Ani to podle dovolatele nesvědčí o zákonnosti poznávacího řízení, neboť v předkládaném fotoalbu by měly být zobrazeny osoby, které se výrazně neodlišují a měly by odpovídat popisu poznávané osoby. Obviněný se proto prostřednictvím obhájce před zahájením hlavního líčení domáhal provedení rekognice in natura, z tohoto důvodu také zůstal v jiné části soudní budovy, ovšem soud prvního stupně jeho návrhu nevyhověl a povolal ho do jednací síně. Poškozená ho posléze při své svědecké výpovědi s jistotou a opakovaně označila za muže, který odlákal její pozornost v okamžiku, kdy druhý pachatel odcizil věci z jejího vozidla. Ovšem trestní řád neumožňuje nahrazení rekognice ztotožněním pachatele u hlavního líčení. Navíc poškozená si byla předem jistá tím, že obviněný je pachatelem. Svědčí o tom její výrok směrem k obhájci na chodbě před jednací síní, ještě předtím, než obviněného uviděla na vlastní oči. Obhájci Mgr. Martinu Rybnikáři řekla, že si je jistá tím, že jeho klient se trestného činu dopustil.
Za zcela protiústavní obviněný označil důkaz pachovou stopou nalezenou na klice zadních levých dveří vozidla řízeného poškozenou, kterým soudy dokladovaly jeho přítomnost na místě činu s ohledem na výsledek srovnání pachových stop. Obviněný zdůraznil, že podle výpovědi poškozené se levých dveří vozidla dotkl pachatel, který ze zadního sedadla odcizil věci, zatímco se oni dva skláněli nad zadním pravým kolem, takže výsledek pachové identifikace je nesmyslný a ukazuje na nespolehlivost tohoto důkazu. V této souvislosti obviněný poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle které nelze samotný důkaz pachovou stopou považovat za dostatečný důkaz o vině. Závěrem zmínil, že se s odkazem na stanovisko Nejvyššího státního zástupce č. 10/1995 Sb. v. s. NSZ domáhal nového provedení pachové zkoušky za účasti obhájce, ale jeho návrh byl soudy zamítnut.
K poslednímu ze tří namítaných procesních pochybení, tedy k postupu soudu prvního stupně, který odmítl dotazy obhajoby na poškozenou směřující k získání informací o vzhledu pachatele, a dokonce na straně 8 svého odůvodnění uvedl, že tyto dotazy postrádaly smysl, obviněný upozornil na znění §104b odst. 2 tr. řádu, podle kterého poznávacímu řízení musí předcházet popis poznávané osoby.
Závěrem svého dovolání obviněný D. H. navrhl Nejvyššímu soudu, aby podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně a předcházející rozsudek Městského soudu v Brně a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Jan Slaný. Konstatoval, že jediná právní námitka obviněného, kterou lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je zjevně neopodstatněná. Soudy správně posoudily chování obviněného na místě činu jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, neboť konkrétní jednání, jež je dostatečně vyjádřeno v popisu skutkových zjištění, jednoznačně překročilo hranice účastenství ve formě pomoci. Ke konkrétní výhradě dovolatele, že jako účastník by nemohl být v dané věci odsouzen, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odkázal na soudní judikaturu, která opakovaně vychází z možnosti uznat vinným účastníka na trestném činu v případě, kdy hlavní pachatel nebyl ztotožněn (viz např. věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 11 Tdo 777/2011, 5 Tdo 695/2013). Pro úplnost státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1283/2010 konstatoval, že i pokud by dovolací soud dospěl k opačnému závěru, tedy, že šlo pouze o účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, nebyl by to důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí, protože samotný chybný závěr o spáchání trestného činu spolupachatelstvím na místo účastenstvím takový důvod nezavdává.
K dalším námitkám obviněného státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že jsou v podstatě totožné s námitkami odvolacími, s nimiž se beze zbytku a logicky vypořádal již soud druhého stupně. V této souvislosti upozornil na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že jsou-li dovolací námitky stejné jako námitky uplatněné před soudem prvního stupně a v odvolání, se kterými se soudy nižších stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Navíc prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných nižšími soudy ani přezkoumávat správnost a úplnost jimi provedeného dokazování, leda by byly zjištěny extrémní rozpory mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé. To ale v posuzovaném případě nenastalo. Obviněný zcela pomíjí ve svých výhradách vůči porušení práva na spravedlivý proces to, že soudy k rekognici in foto s poškozenou přihlížely jen podpůrně a rozhodnutí o vině založily na důkazech dalších. K námitce obviněného, že byl zamítnut jeho návrh na provedení rekognice in natura před soudem, státní zástupce poukázal na skutečnost, že k provedení takového procesního úkonu nebyl na počátku hlavního líčení důvod, protože informace o tom, že poškozené byly fotografie obviněného předloženy již dříve, než došlo k samotnému poznávání podle fotografií, vyšly najevo až z jejího výslechu u hlavního líčení, jemuž byl obviněný osobně přítomen, což nové provedení rekognice vylučovalo. Do doby výslechu poškozené v hlavním líčení nebyl důvod původní rekognici pokládat za procesně vadnou. Odkazy obviněného na právní úpravu tohoto procesního úkonu v trestním řádu státní zástupce označil za nedůvodné, protože v hlavním líčení nebylo žádné poznávací řízení s poškozenou provedeno, byl prováděn jen její výslech, v jehož rámci opakovaně označila obviněného za jednoho z pachatelů. Jestliže obviněný její věrohodnost zpochybňuje, domáhá se odlišného hodnocení tohoto důkazu, což v dovolacím řízení nelze. Navíc obviněný záměrně přehlíží, že poškozená od samého počátku popisovala pachatele neměnným způsobem a poměrně detailně, baculatý obličej rozhodně nebyl jediným znakem, který uvedla. Její popis jednoho z pachatelů krádeže zcela odpovídá vzhledu obviněného. K větě přednesené poškozenou směrem k obhájci před jednací síní státní zástupce upozornil na vysvětlení, které poškozená před soudem podala, tedy že jeho klienta viděla na fotografiích a byla si jistá, že je právě on tím pachatelem.
K námitkám týkajícím se důkazu pachovou identifikací státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že soudy učinily součástí svých skutkových zjištění závěr, že obviněný kolem auta ze strany řidiče přinejmenším prošel, takže se, byť mimoděk, mohl dotknout i kliky, z níž byla pachová stopa odebrána. Za zcela nepřípadné pak označil odkazy obviněného na dosavadní judikaturu k hodnocení výsledků pachové identifikace, protože, jak správně dovodily soudy obou stupňů, v předmětné věci se nejedná o jediný usvědčující důkaz, ale o důkaz, který je v souladu s dalšími provedenými důkazy a jen společně s nimi je způsobilý k vyvození závěru o vině obviněného. Na jeho použitelnost nemá vliv, že byl zajištěn v nepřítomnosti obhájce obviněného, jak je tomu ostatně i ve většině jiných případů.
Pokud obviněný namítl, že nebylo obhájci umožněno klást poškozené dotazy k popisu pachatelů činu, nelze s jeho tvrzením souhlasit. Obhájce takovou možnost měl a poškozená na jeho dotaz přiléhavě odpověděla, že jedním z pachatelů je v jednací síni přítomný obviněný, což zjevně neodpovídalo obhájcově představě o správné odpovědi. Ostatně soudy obou stupňů se s touto námitkou dostatečným způsobem vypořádaly.
Závěrem svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl Nejvyššímu soudu, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.
Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, o který obviněný své dovolání opírá, odpovídá jediná jeho námitka směřující proti posouzení pachatelství obviněného podle §23 tr. zákoníku namísto účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Taková správná právní kvalifikace skutku by ovšem musela být podle obviněného podmíněna ztotožněním osoby hlavního pachatele. Tuto námitku ovšem Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnou.
Právní závěr soudů nižších stupňů o tom, že obviněný spáchal přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a přečin neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, odpovídá skutkovým zjištěním soudu prvního stupně, z nichž vycházel i soud odvolací. Nejvyšší soud připomíná, že spolupachatelství je formou trestné součinnosti, jejíž objektivním znakem je spáchání trestného činu společným jednáním a úmyslem k tomu směřujícím. O společném úmyslu obviněného a jeho doposud neztotožněného spolupachatele zmocnit se právě společným jednáním věcí z vozidla poškozené není s ohledem na prokázaný skutkový stav žádných pochyb. Společné jednání, ať již současně probíhající nebo postupně na sebe navazující může obecně mít různé podoby. Například každý ze spolupachatelů naplní svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jeden ze spolupachatelů vykoná jedno jednání a druhý doplní zbývající, přičemž skutková podstata je naplněna až spojením obou, nebo spolupachatelé, jako v posuzované trestní věci, vykonávají určitou činnost, která teprve jako celek tvoří jednání předpokládané příslušnou skutkovou podstatou. V tomto posledně uvedeném případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákoníku nenaplňují, ale ve svém souhrnu představují jednání tam popsané, přičemž je nutné, aby působily současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti. Ve věci obviněného je naprosto zřejmé, že konkrétní činnost spočívající v pokynech k zastavení vozidla řízeného poškozenou, v jejím vylákání z vozu a předstíráním závady nacházející se ve spodní části automobilu tak, aby byla nucena se sklonit a ztratit tak přehled o činnosti neztotožněné osoby, která využila krátkého okamžiku a odcizila věci položené na zadním sedadle, představovalo ze strany obviněného tzv. článek řetězu, tj. jednotlivých úkonů osob účastných na krádeži, jež byly vedeny společným úmyslem zmocnit se cizí věci. Byť jsou skutková zjištění ve výroku rozsudku soudu prvního stupně popsána stručně, je možné je přehledněji objasnit z odůvodnění tohoto rozsudku. Soud vzal totiž za zcela prokázané, že ke krádeži, na níž se podíleli dva muži, jedním z nichž byl obviněný, došlo po jejich vzájemné dohodě, o čemž svědčí koordinace jednotlivých úkonů, jež vyústily v rychlé opuštění místa činu s odcizenými věcmi poškozené. Nejprve si vyhlédli vozidlo s věcmi uloženými na zadním sedadle (poškozená popsala, jak ji opakovaně na dálnici předjížděli) a pak jeho řidičku přiměli zastavit v odstavném pruhu. Konkrétně to byl obviněný, kdo poškozené z okénka naznačoval, že má zřejmě závadu na zadním kole. Poté, co poškozená vozidlo zastavila, předjeli ho svým vozidlem o cca 50 metrů a také zastavili, načež oba vystoupili a šli k poškozené. Zatímco obviněný ji přiměl podívat se pod auto, druhý spolupachatel vzal věci položené na zadním sedadle. Zcela správně proto již soud prvního stupně posoudil jednání obviněného jako pachatelství obou přečinů, resp. spolupachatelství ve smyslu §23 tr. zákoníku, neboť způsob provedení činu jasně vypovídá o předem přijatém záměru získat protiprávně cizí věc pod záminkou předstírané technické závady na osobním vozidle řízeném poškozenou tak, aby odvedením její pozornosti mohla krádež odložených věci úspěšně proběhnout. Konkrétní jednání každého ze dvou spolupachatelů, z nichž jeden nebyl ztotožněn, vzájemně navazovalo a směřovalo k dokonání trestného činu, tj. ve svém celku tvořilo skutkovou podstatu obou přečinů, jimiž byl obviněný uznán vinným (srov. např. rozhodnutí publikovaná pod č. 36/1973 a 15/1967 Sb. rozh. tr.). Naprosto správně proto soudy nekvalifikovaly jednání obviněného jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Obviněný totiž „neumožnil“ nebo „neusnadnil“ neztotožněné osobě spáchat krádež, nýbrž se sám aktivně podílel na naplnění zákonných znaků skutkových podstat obou přečinů, k jejichž dokonání pak došlo souhrnem konkrétních úkonů obou. Z tohoto důvodu nepovažoval Nejvyšší soud za potřebné zabývat se námitkami obviněného ohledně možnosti jeho odsouzení jako „pomocníka“ při neztotožnění osoby hlavního pachatele.
Zbývající námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají a nelze je podřadit ani pod jiný taxativní důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. řádu. Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani z jiných důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. řádu totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu, jak se toho obviněný domáhá. Nejvyšší soud připomíná, že s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze namítat pouze to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V jeho mezích je tedy možné brojit proti tomu, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Vzhledem k tomu, že ze strany obhajoby jde o opakování dosavadních tvrzení obviněného jak ve vztahu k tomu, že nebyl vůbec na místě činu a nemohl spáchat jednání, za něž byl odsouzen, tak i k charakteru procesních úkonů, které vedly k jeho identifikaci, tj. výpověď poškozené a pachová stopa, považuje Nejvyšší soud za nadbytečné znovu připomínat důvody, jež vedly soudy k jeho odsouzení. Již nalézací soud podrobně a naprosto přesvědčivě vysvětlil rozhodné okolnosti, z nichž při hodnocení výsledků dokazování v této trestní věci vycházel. S ohledem na nedůvodnost výhrad obviněného, které se navíc vymykají z rámce dovolacího přezkumu, může Nejvyšší soud jen na potvrzení správnosti úvah soudů nižších stupňů stručně připomenout základní skutečnosti, které vyústily v uznání viny obviněného D. H.
Z obsahu trestního spisu a napadených rozhodnutí nevyplývá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů, která z nich vyvodily a popsaly v napadených rozhodnutích. Soudy obou stupňů jasně vysvětlily, proč za podklad pro označení obviněného jako jednoho ze dvou pachatelů předmětné krádeže považují výpověď poškozené M. P. Svědkyně od samého počátku neměnným způsobem popisovala okolnosti, za nichž jí byly odcizeny věci z vozidla, a jí udávaný popis pachatele, který odlákal její pozornost, byl především neměnný ve vztahu k základním markantům vzhledu, které následně byly podřaditelné obviněnému. Ze strany poškozené nebyl shledán jakýkoli důvod ke zkreslování prožité události nebo dokonce osobní zášť proti obviněnému, kterou by projevila při svých opakovaných kontaktech s orgány činnými v přípravném řízení a následně i při hlavním líčení. Jednoznačně a bez zaváhání označila obviněného v jednací síni jako muže, který ji přiměl pod smyšlenou závadou pravého zadního kola zastavit vozidlo, víceméně ji vyzvat, aby se sklonila ke spodní části vozidla, zatímco jeho spolupachatel odcizil věci ze zadního sedadla. Popis této události, který poškozená shodně uváděla, nemůže být deformován skutečností, že jí v přípravném řízení bylo předloženo fotoalbum k vytipování možných pachatelů. Výsledek následné rekognice podle fotografií je sice vzhledem ke zmíněnému pochybení orgánů činných v přípravném řízení procesně nepoužitelný, což ostatně konstatovaly i soudy nižších stupňů, ale věrohodnost tvrzení poškozené to nijak nesnižuje. Poškozená sama u hlavního líčení uvedla, že fotografie viděla vícekrát, současně vyloučila své možné ovlivnění při následném kontaktu s obviněným. Naopak vypověděla, že zatímco při poznávacím řízení podle fotografií si nebyla jista na sto procent, nemá žádné pochybnosti o tom, že obviněný, který je přítomen v jednací síni, je tím mužem, který s ní hovořil na místě činu a odlákal její pozornost. Logicky a přesvědčivě poškozená vysvětlila i své prohlášení učiněné směrem k obhájci obviněného před vstupem do jednací síně. Obojí pak svědčí o její snaze pravdivě a nezkresleně vylíčit všechny podstatné skutečnosti a vylučuje zaujatost vůči obviněnému. Navíc je výpověď poškozené nepřímo potvrzena dalším důkazem, který vypovídá o tom, že obviněný byl na místě činu přítomen, a to výsledkem pachové identifikace. Pachová stopa byla sňata z kliky levých zadních dveří přivolaným policejním technikem bezprostředně po činu a o jejím odebrání byl sepsán řádný protokol, který je založen na č. l. 41 trestního spisu. Posléze byla tato pachová stopa předmětem kriminalisticko-technického zkoumání v oboru metody pachové identifikace a byla mimo jiné porovnána i s pachovým vzorkem obviněného, přičemž byla zjištěna shoda těchto pachových stop. Z výpovědi poškozené vyplynulo, že oba pachatelé prošli kolem auta ze strany řidiče, takže se mohl dostat do kontaktu s klikou, z níž byla pachová stopa odebrána. Nejvyšší soud pro úplnost konstatuje, že Ústavní soud a rovněž Nejvyšší soud ve své v podstatě již ustálené judikatuře, na niž v dovolání poukázal i sám obviněný, nijak nezpochybňuje obecnou věrohodnost samotného důkazu pachovou zkouškou. Jasně však stanoví, že na základě tohoto důkazu je možno dospět jen k závěru, že se osoba v blíže neurčené době s největší pravděpodobností v místě činu nacházela, nikoli k závěru, že trestný čin spáchala, takže při absenci jakéhokoli jiného usvědčujícího důkazu nelze důkaz pachovou stopou považovat za stěžejní důkaz o vině (srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 394/97 publikovaný pod č. 28/1998 Sb. n. u. US, nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 418/99 publikovaný pod č. 116/2000 Sb. n. u. US nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. I. ÚS 2094/08, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 8 Tdo 1063/2012, ze dne 24. 5. 2012 sp. zn. 7 Tdo 265/2012 a další). Taková situace ale v projednávané trestní věci nenastala, neboť stěžejním důkazem o vině obviněného se stala výpověď očité svědkyně trestných činů, poškozené M. P. Profil obviněného navíc umocňuje skutečnost, že byl v minulosti za shodně provedený čin dvakrát odsouzen (srov. rozsudky Městského soudu v Brně ze dne 27. 9. 2005 sp. zn. 5 T 119/2004 a ze dne 28. 11. 2006 sp. zn. 5 T 197/2006). Tato odsouzení samozřejmě neprokazují vinu obviněného v daném případě, ovšem mají vypovídající hodnotu, pokud jde o jeho sklony k páchání trestné činnosti právě tohoto typu.
Ke zbývajícím námitkám obviněného uplatněným mimo rámec dovolacích důvodů Nejvyšší soud neshledal ani porušení práva na spravedlivý proces tím, že obhájce nebyl přítomen provedení pachové identifikace, byl zamítnut jeho návrh na rekognici in natura a soud prvního stupně nepřipustil další dotazy obhájce na poškozenou ohledně vzhledu pachatele. Pachová identifikace totiž byla provedena v době, kdy obviněný, respektive podezřelý, protože bylo vedeno zkrácené přípravné řízení, neměl obhájce. Skutečnost, že před rekognicí podle fotografií, jejíž průběh je zachycen v protokole na č. l. 47 až 59, policisté ukázali poškozené fotografii obviněného spolu s dalšími fotografiemi možných pachatelů, vyšla najevo až po zahájení dokazování v hlavním líčení, kterému byl obviněný osobně přítomen. Do té doby s ohledem na důkazy, o které státní zástupce opřel návrh na potrestání, se rekognice in natura nejevila potřebnou a nebyl důvod návrhu obhajoby vyhovět. V hlavním líčení obhájce obviněného poškozené dotazy kladl, jak je zřejmé z protokolu o hlavním líčení na č. l. 214 až 215 trestního spisu, soud pouze v okamžiku, kdy poškozená opakovaně na dotaz, jak pachatel vypadal, odpověděla tím, že ukázala na obviněného, další otázky tímto směrem prohlásil za bezpředmětné. Ostatně stejné námitky obviněný již dříve uplatnil v podaném odvolání a odvolací soud se s nimi ve svém rozhodnutí dostatečně přesvědčivým způsobem vypořádal (srovnej str. 3, 4 napadeného usnesení).
S ohledem na shora zmíněné právní úvahy a zjištěné skutečnosti Nejvyšší soud dovolání obviněného D. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Své rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. června 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vyhotovila:
JUDr. Pavla Augustinová