ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.100.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 100/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. února 2014 o dovolání obviněného V. T. H. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 12 To 50/2013, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 16/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 12 To 50/2013, byl z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze podaném v neprospěch obviněného (a spoluobviněného H. N. D.) podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2013, č. j. 1 T 16/2013-1126, kterým byli oba obvinění uznáni vinnými pomocí ke zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku jako spolupachatelé a obviněnému V. T. H. byl uložen podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání čtyř roků, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byl obviněný podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 10 let / spoluobviněnému byl podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem a dále mu byl uložen podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění ve výměře pěti roků / , o nároku poškozených bylo rozhodnuto podle §229 odst. 1 tr. ř. a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto soudem druhého stupně tak, že oba obvinění byli uznáni vinnými přípravou zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku k §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a podle §283 odst. 3 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku uložil obviněnému V. T. H. trest odnětí svobody v trvání pěti roků, a obviněného pro výkon trestu odnětí svobody podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem, dále mu pak uložil podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku trest vyhoštění z území České republiky ve výměře 10 roků / spoluobviněnému uložil podle §283 odst. 3 tr. zákoníku a §58 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, přičemž pro výkon trestu odnětí svobody obviněného podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem a dále mu podle §80 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložil trest vyhoštění z území České republiky ve výměře pěti let/, o nároku poškozených rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř., týmž rozsudkem byla podle §256 tr. ř. (výrok pod bodem II.) odvolání obou obviněných zamítnuta.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 12 To 50/2013, podal obviněný V. T. H. prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle obviněného je dovolací důvod dán tím, že „přetrvávají pochybnosti zejména ohledně délky jeho setrvání v objektu skladového areálu v katastru obce R., kde byl dne 2. 5. 2012 zadržen a rovněž pochybnosti tkvící v povědomí o výtěžnosti rostlin, jakož i o finanční odměně, kterou měl za danou službu inkasovat“. V návaznosti na shora uvedené výhrady poukazuje obviněný na to, že doposud nebyla dostatečně prokázána jeho dlouhodobá přítomnost v objektu či jeho dlouhodobý podíl na pěstování rostlin konopí. Závěry soudu vedoucí k použité právní kvalifikaci nejsou podložena ani odbornými vyjádřeními. Z uvedených odborných vyjádření lze dle podání obviněného spíše dovodit krátkodobou přítomnost obviněného v objektu, tudíž úvahy soudu považuje k otázce delšího působení v objektu pěstírny konopí za spekulativní, založené na spekulativní domněnce spoluobviněného, který nehovoří pravdu. V další části svého dovolání poukazuje na skutečnosti, pro které podle jeho mínění nelze výpověď spoluobviněného považovat za věrohodnou.
V souvislosti s uplatněnou námitkou ohledně jeho „povědomí o výtěžnosti rostlin, jakož i o finanční odměně, kterou měl za danou službu inkasovat“ soudu druhého stupně vytýká, že neobjasnil, na základě jakých skutečností dospěl k závěru o představě obviněného o výtěžnosti rostlin a množství THC v nich obsažené či jeho představě o nákladech vynaložených na pěstování. Nesouhlasí se závěrem, že by počítal s tím, že se „odpracováním zadaných úkolů více obohatí, než by náleželo jiným manuálně pracujícím v oblasti zahradničení“. Dále uvádí, že skutková podstata trestného činu, kterým byl uznán vinným, pamatuje ve své kvalifikované podstatě i na prospěch jiného, avšak faktický prospěch samotného obviněného měl být zohledněn nejméně při ukládání trestu. Trestná činnost, na které se nevědomky a krátkodobě podílel, měla přinést prospěch dalším neurčeným osobám, přičemž provozování této ilegální činnosti nestálo na základech skupinového rozložení povinností a odměn, ale naopak bylo uskutečněno úzkou skupinou pachatelů, která si na práci najímala osoby zcela nemajetné a zoufale hledající práci. Sám se v této souvislosti cítí obětí vlastní sociální situace, kdy závěry soudů jsou v příkrém rozporu se skutečností, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 9. 2013, sp. zn. 12 To 50/2013, zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší státní zastupitelství se k dovolání obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s námitkami obviněného je nutno upozornit, že obsahově shodné námitky byly také obsahem námitek, o kterých rozhodoval soud druhého stupně. Na případ, kdy obviněný uplatňuje před dovolacím soudem námitky, se kterými se již vypořádaly ve svých rozhodnutích soudy nižších stupňů, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ze kterého mj. vyplývá, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17, C. H. Beck).
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně stejně jako soudu druhého stupně vyplývá, že obviněný se měl trestné činnosti dopouštět „od počátku roku 2012 až do svého zadržení dne 2. 5. 2012“. Pokud obviněný v dovolání uvádí, že „přetrvávají pochybnosti zejména ohledně délky jeho setrvání v objektu skladového areálu v katastru obce R., kde byl dne 2. 5. 2012 zadržen a rovněž pochybnosti tkvící v povědomí o výtěžnosti rostlin, jakož i o finanční odměně, kterou měl za danou službu inkasovat“, pak musí Nejvyšší soud připomenout, že změnou výpovědí obviněného se zabýval soud prvního stupně na str. 18 až 21 odůvodnění svého rozsudku. Soudy se vypořádaly s uplatněnými obhajobami obviněných a tyto vyhodnotily v souvislosti s dalšími, ve věci opatřenými důkazy a z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, proč nebylo uvěřeno následné změně výpovědi spoluobviněného, který se v počátcích trestního stíhání k jednání, pro které byl odsouzen, doznal, aby následně začal trestnou činnost popírat, přitom však i nadále poukazoval na fyzické násilí ze strany obviněného V. T. H. Obviněný se hájil tím, že měl v uvedeném prostoru nakládat - uklízet odpad, čemuž však soudy neuvěřily, a své závěry o účelovosti výpovědi obviněného logicky odůvodnily (např. tím, že více jak dva dny měl čekat na přistavení nákladního automobilu, vyhodnocením SMS zpráv apod.). Samo znevěrohodnění své obhajoby obviněným (např. rozpory v jednotlivých výpovědích či vystupování pod jiným jménem při zadržení) a výpovědi spoluobviněného vedly soudy k oprávněnému závěru o délce doby, po kterou se obviněný staral o pěstění konopí za účelem následného zpracování a získání omamné či psychotropní látky. Pokud obviněný toto skutkové zjištění soudů zpochybňuje, vychází z vlastní verze obhajoby a skutkového děje, který se však odehrál jinak, než bylo soudy zjištěno a popsáno ve skutkovém zjištění soudu druhého stupně. Výhrady obviněného jsou nikoli hmotně právního charakteru, ale jedná se o výhrady procesní, kterými se obviněný snaží dovolací soud přesvědčit o správnosti své verze děje, přičemž popírá správnost hodnotících úvah soudu (ve své podstatě také skutkového zjištění), jak má na mysli ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř.
V souvislosti s takto formulovanými námitkami je potřebné upozornit obviněného na to, že zjištěný skutkový stav (§2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), zjištěn nesoulad.
Nesoulad nebyl rovněž shledán ani v případě námitky obviněného ohledně „pochybnosti tkvící v povědomí o výtěžnosti rostlin, jakož i o finanční odměně, kterou měl za danou službu inkasovat“. Uvedené námitce k otázce subjektivní stránky přiznal Nejvyšší soud, byť s jistou mírou tolerance právní relevanci, avšak z níže uvedených důvodů shledal, že je zjevně neopodstatněná. V souvislosti s uvedenou argumentací je nutno uvést, že obviněný se jednání uvedeného v odsuzujícím rozsudku soudu druhého stupně dopouštěl od počátku roku 2012 do svého zadržení 2. 5. 2012, o pěstované rostliny konopí se staral a v době zadržení se tak staral o 789 kusů rostlin konopí o vzrůstu cca 30 – 50 cm a minimálně o 1057 kusů rostlin konopí o vzrůstu cca 10 cm, věděl tedy o tom, jak se v průběhu tohoto jeho zapojení do této činnosti mění vzrůst těchto rostlin a tím také množství rostlinné drti určené k přímé konzumaci, dopěstování rostlin bylo zabráněno činností orgánů činných v trestním řízení, proto také jednání obviněných bylo posouzeno jako příprava k trestnému činu podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku. Trestný čin, kterým byl obviněný uznán vinným, je trestným činem úmyslným, když k úmyslu (viz §15 tr. zákoníku) je vhodné uvést, že „ 1) Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
2) Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. ( Z hlediska zavinění ke znaku „velkého rozsahu“ postačí nedbalost ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku – K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne jde-li o jinou skutečnost, i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl).
Obvinění věděli o tom, o jaké rostliny se starají, věděli, k jakému účelu tyto rostliny slouží – starali se o pěstění rostlin konopí za účelem jejich následného zpracování a získání omamné či psychotropní látky a její následné distribuce, věděli o množství těchto rostlin, jejich vegetaci, tudíž závěry soudu druhého stupně ohledně právní kvalifikace (ve smyslu shora uvedených ustanovení zákona), je nutno označit za správné.
Zcela závěrem musí Nejvyšší soud také uvést, že přestože obviněný byl uznán vinným trestným činem přípravy podle §283 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, za použití ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku, přičemž obviněnému bylo možno uložit trest odnětí svobody v trvání od osmi do dvanácti let. S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann