ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1047.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1047/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. listopadu 2014 o dovolání obviněného J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 328/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 96/2011, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 328/2013, zrušuje .
Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 31. 7. 2013, č. j. 3 T 96/2011-342, byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin mu byl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 328/2013, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil a podle 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin mu podle §206 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců, o nároku poškozeného na náhradu škody rozhodl podle §229 odst. 1 tr. ř.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrdí, že skutek byl nesprávně Krajským soudem v Brně posouzen jako přečin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Dodal, že s odkazem na uznávanou judikaturu je předmětem útoku u trestného činu zpronevěry cizí věc svěřená pachateli. Pod pojem věc však nelze zahrnout pohledávku, která má povahu majetkového práva, vzniklého na základě závazkového právního vztahu mezi určitými subjekty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 905/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 2, pod T 659-II.). Obviněný poukazuje na to, že uznání dluhu je závazkovým vztahem a právě pro existenci závazkového vztahu a případné pohledávky, nelze v jeho chování spatřovat skutek přečinu zpronevěry. S odkazem na další ustálenou judikaturu má obviněný za to, že mu muselo být prokázáno, že s nabytou věcí nakládal jako s vlastním majetkem, tj. převedl tento majetek na někoho jiného, zapracoval nabytou věc do věci cizí nebo nabytou věc sám spotřeboval. Takovéto chování odvolací soud nezkoumal, ani ve svém rozsudku neodůvodnil, z jakého konkrétního právního i konkrétního věcného důvodu kvalifikoval skutek jinak než soud prvního stupně. Obviněný má za to, že nedůvodným zápočtem částky 35.961 Kč na neexistující pohledávky byl uznán vinným pro skutek zpronevěry. Podle názoru obviněného je rozsudek Krajského soudu v Brně v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Obviněný se domnívá, že za této situace je rozsudek Krajského soudu v Brně nepřezkoumatelný, protože jeho odůvodnění neobsahuje kvalifikační úvahu soudu ke všem znakům přečinu zpronevěry. Jednak uvádí, že nebyly uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že se zmocnil uvedených věcí, konkrétně a jak s těmito věcmi naložil, jednak bylo prokázáno, že faktura č. … byla vytvořena následně po odebrání zboží a její obsah byl předmětem sporu mezi odsouzeným a poškozeným. Nebyl zjištěn důkaz, který by prokázal, které konkrétní zboží bylo dne 2. 7. 2009 odebráno, neboť naopak z výslechu všech svědků je zřejmé, že zboží odebíral postupně. Obviněný má dále za to, že skutek, který mu je kladen za vinu, není skutkem přečinu zpronevěry, neboť jde o smluvní – obchodní vztah dvou účastníků vyplývající z toho, že oba účastníci obchodního vztahu podepsali uznání závazku. Z předložené listiny o uznání závazku je zřejmé, že ji podepsali v den převzetí faktury č. …, tj. 17. 8. 2009, jak poškozený, tak odsouzený. Bylo prokázáno, že předmětné faktury, na které poškozený odkazuje, byly zaplaceny jindy a neváží se ani ke sporu v civilním řízení pod sp. zn. 6 C 146/2009, ani k trestnímu řízení. Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že bylo jeho povinností konkrétně uvést, k čemu je částka 35.595,50 Kč vázána a co ji tvoří. Při stanovení výše škody se podle ustálené judikatury vychází ze skutečné hodnoty věcí, z této skutečnosti, tj. z ceny věci, jednostranně následně vyfakturované, však v dané věci nebylo možno vycházet. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 328/2013, zrušil a aby poté podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl a obviněného zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K dovolání obviněného musí Nejvyšší soud uvést, že usnesením ze dne 26. 2. 2014 pod sp. zn. 6 Tdo 25/2014 rozhodl o dovolání obviněného tak, že podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, č. j. 4 To 328/2013-371, a současně zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebné rozsahu znovu projednal a rozhodl. Shora zmíněným rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, když uvedeného jednání se měl obviněný podle skutkového zjištění dopustit tím, že „ dne 2. 7. 2009 v B. n. P., na ulici L. …, okres Ž. n. S., odebral od dodavatele M. G., IČ 64275990, truhlářský materiál v hodnotě celkem 35.595,50 Kč, který při odběru, ani později neuhradil a použil jej pro účely svého podnikání, čímž poškozenému M. G., bytem L. …, B. n. P., IČ 64275990, způsobil škodu ve výši 35.595,50 Kč“. Ve svém usnesení ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 6 Tdo 25/2014, kterým byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, č. j. 4 To 328/2013-371, poukázal Nejvyšší soud na to, že popis skutku neobsahuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Z popisu skutku není zřejmé, v čem je naplněn po objektivní stránce zákonný znak „přisvojení si cizí věci“, neboť popis skutku neobsahuje v tomto směru žádné skutkové okolnosti. Z popisu skutku rovněž nevyplývá, z jaké skutečnosti odvolací soud dovodil, že obviněný si „přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena“. Takto popsané skutkové okolnosti v tzv. skutkové větě výroku o vině chybí. V tomto směru je třeba konstatovat, že ohledně právní kvalifikace skutku jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku nejsou znaky skutkové podstaty blíže specifikovány ani v odůvodnění odvolacího soudu, což činí rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným. Nejvyšší soud rovněž uvedl, že bude také nezbytné, aby odvolací soud podrobněji rozvedl své úvahy ve vztahu k výroku o náhradě škody, a to zejména s ohledem na skutečnosti, které vyplynuly z občanskoprávního řízení, a ujasnil si především otázku, v jakém rozsahu poškozenému vznikla škoda z protiprávního jednání obviněného.
Ve svém rozsudku ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 328/2013, které vydal soud druhého stupně, aniž by provedl jakéko-li dokazování, dospěl ke skutkovému zjištění, že obviněný „ dne 2. 7. 2009 v B. n. P., na ulici L. …, okres Ž. n. S., odebral od dodavatele M. G., IČ 64275990, truhlářský materiál v hodnotě celkem 35.595,50 Kč, který při odběru, ani později neuhradil a použil jej pro účely svého podnikání, a to přestože věděl, že převzaté zboží až do úplného zaplacení zůstává ve vlastnictví poškozeného, čímž poškozenému M. G., bytem L. …, B. n. P., IČ 64275990, způsobil škodu ve výši 35.595,50 Kč“.
V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil je nutno uvést, že převážná část námitek je skutkových, tudíž nenaplňují obviněným uplatněný dovolací důvod. Vedle těchto právně irelevantních námitek, však také argumentoval tím, že v daném případě nelze pod pojem věci zahrnout pohledávku, která má povahu majetkového práva, a že šlo o pohledávku je patrno z uznání pohledávky v kanceláři obviněného. Dále argumentuje tím, že teprve poté, co byl poškozený neúspěšný v civilním řízení, obrátil se na orgány činné v trestním řízení a obviněný považuje takový postup za šikanózní a bezdůvodnou kriminalizaci jeho osoby. Kromě toho je toho názoru, že rozhodnutí Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 14. 12. 2010, č. j. 6 C 146/2010-78, založilo překážku věci rozsouzené. V neposlední řadě poukazuje na tu skutečnost, že v daném případě bylo možno uplatnit princip subsidiarity trestní represe, argumentuje rovněž tím, že se soudy nevypořádaly se znakem tr. činu podle §206 tr. zákoníku – přisvojení si cizí věci.
Nejvyšší soud podotýká, že oproti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, č. j. 4 To 328/2013-371, obsahuje rozsudek téhož soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 4 To 328/2013, ve skutkovém zjištění konstatování, že obviněný „přestože věděl, že převzaté zboží až do úplného zaplacení zůstává ve vlastnictví poškozeného“ a dále soud druhého stupně odkázal v odůvodnění na rozhodnutí č. 55/2005 Sb. rozh. tr. Oproti předchozímu rozsudku, kdy rozhodl o nároku poškozeného na náhradu škody podle §228 odst. 1 tr. ř., v nyní dovoláním napadeném rozhodnutí odkázal poškozeného s jeho nárokem na náhradu škodu podle §229 odst. 1 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních s odůvodněním, že „dosud nebylo bez důvodných pochybností zjištěno, zda takové dluhy existovaly či nikoliv a zda takový postup poškozeného byl důvodný a zda způsobená škoda jednáním obžalovaného zůstala neuhrazena“.
Při svém prvním rozhodnutí dne 26. 2. 2014, sp. zn. 6 Tdo 25/2014-25, když Nejvyšší soud rušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, č. j. 4 To 328/2013-371, upozornil na nedostatky popisu skutku a problematiku výše škody, v jakém rozsahu vůbec poškozenému vznikla. Na základě uvedeného upozornění předpokládal hlubší analýzu a rozvedení úvah v odůvodnění soudu druhého stupně, neboť nelze vyjmenovat veškeré úkony, které je třeba provést v rámci řízení před soudem druhého stupně, v souvislosti s nutností reagovat na probíhající dokazování.
Z rozhodnutí soudu druhého stupně i soudu prvního stupně vyplývá, že tyto vycházely ze skutečnosti, že dne 2. 7. 2009 obviněný od poškozeného osobně odebral truhlářský materiál v celkové hodnotě 35.595,50 Kč, který neuhradil. Soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 4 konstatuje, že „nelze pominout ani uznání dluhu obžalovaným ze dne 17. 8. 2009, kde uznává celkovou dlužnou částku 74. 977 Kč“. Pokud má rozhodnutí soudu působit přesvědčivě, musí také přesvědčivě být zjištěno, co mělo tvořit celkovou částku 74.977 Kč a jak tato vznikla. Pokud by soudy nižších stupňů přistupovaly k odůvodnění důsledně ve smyslu §125 tr. ř., mohly rozvést, jak výpověď obviněného, tak poškozeného v souvislosti s namítanými pohledávkami a zápočty a bylo možno např. zjistit z výpovědi poškozeného, že obviněný odebral zboží dne 29. 5. 2009 za částku 2.094 Kč, dne 14. 5. 2009 za částku 27.978 Kč a dne 1. 7. 2009 za 9.101 Kč, což v součtu dělá 39.173 Kč – když uvedený materiál zůstal nezaplacený, a proto 2. 7. 2009, když se obviněný dostavil k poškozenému, nechtěl mu tento žádný materiál vydat dokud mu nebude zaplaceno. Uvedeného dne měla být na tento dluh zaplacena částka 3.212 Kč – tedy zůstává nezaplacena částka 35.961 Kč, kterýžto dluh měl obviněný uznat (sám obviněný na č. l. 199 uvádí, že zaslal poškozenému z titulu dluhu 35.961 Kč částku 40.000 Kč; pokud se obviněný pozastavuje nad tím, na co byl použit zbytek prostředků ze zaslané částky pak lze uvést, že rozhodnutí 6 C 146/2009 hovoří také o úrocích). Byť soud prvního i druhého stupně zmiňují rozhodnutí civilního soudu apod. a podrobně se zabývají materiálem, který si měl obviněný dne 2. 7. 2009 odvézt, musí Nejvyšší soud upozornit, že nikde již logicky ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. tyto soudy nevysvětlují skutečnost, že podle faktury č. … měl dluh ve výši 74.977 Kč vzniknout podle poškozeného z částky za zavezené zboží k obviněnému (autodoprava O. a spol.) dne 17. 6. 2009 za 25.351 Kč, za zboží dopravené dne 23. 6. 2009 závozem firmou ABC-Šroub ve výši 17.007 Kč, když uvedené dvě dodávky nebyly poškozenému uhrazeny, a za zboží ze dne 2. 7. 2009, kdy se obviněný dostavil osobně a to mu mělo na základě telefonátu z otcem obviněného a zaplacení části dluhu ve výši 3. 212 Kč na zboží odebrané dne 14. 5., 29. 5, 1. 7. 2009 – viz shora, být vydáno – truhlářský materiál v hodnotě 32.619 Kč, což ve svém souhrnu činí již zmíněných 74.977 Kč. Oproti shora uvedenému, kdy součty odebraného zboží by odpovídaly uváděné částce, operují soudy částkou ve výši 35.595,50 Kč za truhlářský materiál odebraný dne 2. 7. 2009, aniž by se vypořádaly s tím, jak uvedená částka zpochybňuje shora uvedený součet (tím i jednotlivé závozy ze dne 17. 6. 2009 a 23. 6. 2009).
Pokud Nejvyšší soud dne 26. 2. 2014, sp. zn. 6 Tdo 25/2014-25, rušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, č. j. 4 To 328/2013-371, a upozorňoval na nedostatky, předpokládal, že úvahy soudu druhého stupně se budou při posuzování věci ubírat mj. také shora nastíněným směrem a budou rozvedeny v jeho rozhodnutí, případně, pokud dospěje soud druhého stupně k závěru, že nejsou dány podmínky pro to, aby sám ve věci rozhodl, přikáže věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně a poukáže na skutečnosti, pro které ve věci nemohl rozhodnout. Je však nutno také uvést, že soud druhého stupně, kterému byla věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí, zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. Podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. je rušeno rozhodnutí za situace, kdy jde o porušení ustanovení trestního zákona. O takové porušení půjde v případech nesprávnosti jeho výkladu nebo nesprávnosti jeho použití. V odůvodnění svého rozhodnutí soud druhého stupně na straně 4 mj. uvedl, že „soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí věci“.
Z protokolu o veřejném zasedání před soudem druhého stupně však vyplývá, že dokazování nebylo doplňováno, a pokud jde o výrok – skutkové zjištění, uvedené v rozsudku soudu prvního a druhého stupně tento je zcela odlišný (bez případného upozornění na možnou změnu právní kvalifikace v intencích rozhodnutí Ústavního soudu). Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému zjištění, že „obviněný vědom si, že se nachází v nepříznivé finanční situaci, neboť jeho podnikáno vykázalo za rok 2008 daňovou ztrátu ve výši 121.548 Kč, tak veden zištným úmyslem získat neoprávněný majetkový prospěch, vylákal od dodavatele M. G., vydáni truhlářského materiálu v hodnotě 35.595 Kč, a to takovým způsobem, že využil do té doby dobrých osobních vztahů mezi svým otcem J. D., a poškozeným M. G., neboť nepravdivě přislíbil, že jeho otec J. D. ihned doveze peníze na zaplacení objednaného zboží…“ ; podstatná část výroku soudu druhého stupně je uvedena výše. Z výroku rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento vycházel z výpovědi poškozeného, že zboží bylo obviněnému vydáno, na základě sdělení, že peníze přiveze otec obviněného, což si poškozený telefonicky ověřoval (uvedené potvrzuje také svědkyně V. A.), oproti tomu soud druhého stupně bez dokazování uvedená skutková zjištění vypouští, a skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně považuje za správný, aniž by ve svých hodnotících úvahách rozvedl, na základě jakých skutečností k uvedenému závěru dospěl a zda zboží nebylo vydáno pouze na základě ubezpečení, že peníze jsou „tzv. na cestě“. Nebylo soudem II. stupně na tuto situaci reagováno, nebyl brán v úvahu dopad této skutečnosti na právní kvalifikaci skutku. Z výše uvedených důvodů bylo proto nutno dovoláním napadený rozsudek zrušit a věc přikázat soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí, pokud shledá, že jsou dány důvody pro postup podle §259 odst. 3 tr. ř.
V novém řízení pak je nutno si na základě provedeného dokazování ujasnit, zda a jaké dluhy měl obviněný vůči poškozenému ke dni 2. 7. 2009, které z těchto dluhů byly případně uznány, jaké pohledávky a v jaké výši vznikly. Dále posoudit subjektivní stránku jednání obviněného, znaky jakého trestného činu jsou naplněny. Vypořádat je třeba se i s argumentací obhajoby, že pohledávka nemá povahu věci ve smyslu §206 tr. zákoníku (zde je pouze potřebné upozornit na skutečnost, že v případě věcí odebraných dne 2. 7. 2009 měl obviněný přebírat fyzicky truhlářský materiál). Ve vztahu k problematice závazkového právního vztahu je pak nutno zmínit také rozh. č. 17/2009 Sb. trh. tr. Rovněž bude nutno se s ohledem na použitou právní kvalifikaci (§209 odst. 1 tr. zákoníku, §206 odst. 1 tr. zákoníku) také vypořádat s okolnostmi, které vedly až následně poškozeného k podání podnětu k zahájení trestního stíhání, tj. otázkou zda je možný, či vyloučen ev. postup, který je nastíněn v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann