ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.122.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 122/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. února 2014 o dovolání, které podal obviněný A. Š. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 6 To 90/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 10/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 8. 2013, sp. zn. 53 T 10/2013, byl obviněný A. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 30. 12. 2012 kolem 13.00 hodin v B. na ulici Ch. před domem č. ......, se záměrem zmocnit se kabelky poškozené fyzicky napadl kolemjdoucí O. K. , chytil ji zezadu za kabelku, kterou držela v pravé ruce a snažil se ji vytrhnout. Když se mu to nepodařilo, neboť poškozená kabelku pevně držela, strčil ji do zad, v důsledku čehož O. K. upadla na obrubník chodníku, při pádu jí vytrhl z ruky kabelku s finanční hotovostí ve výši asi 1.300,- Kč, mobilním telefonem zn. Nokia, doklady, klíči a dalšími věcmi, vše v celkové hodnotě 6.635,- Kč a utekl. Sražením na zem obžalovaný O. K. způsobil tříštivou nitrokloubní zlomeninu dolního konce vřetenní kosti vlevo s minimálním posunem a tříštivou zlomeninu hlavice a krčku pažní kosti vpravo s posunem úlomků, v důsledku čehož byla jmenovaná citelně omezena v obvyklém způsobu života po dobu 9 až 11 týdnů, byla od 30. 12. 2012 do 5. 2. 2013 hospitalizována a i poté v domácím ošetření závislá na pomoci druhých při stravování, hygieně a oblékání. Dále poškozené způsobil posttraumatickou stresovou poruchu, která narušuje všechny důležité sféry jejího života a trvá až do současné doby“ . Za tento zločin byl obviněný podle §173 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně částku ve výši 159.881,- Kč a poškozené O. K. částku ve výši 7.500,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená O. K. odkázána se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 6 To 90/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek, kterým byl uznán vinným, nevykazuje všechny zákonné znaky zločinu loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku. Poznamenal, že se přes změnu obsahu výpovědi v přípravném řízení k činu doznal s tou výhradou, že vůči poškozené O. K. nepoužil žádného násilí, které by bylo v příčinné souvislosti s újmou, kterou poškozená utrpěla. Prohlásil, že v průběhu trestního řízení nebyl proveden jediný přímý důkaz prokazující příčinnou souvislost mezi vznikem zranění poškozené a jeho jednáním. Uvedl, že poškozená ho neidentifikovala a „z ostatních provedených důkazů nelze dovodit taková skutková zjištění, která by tvořila ucelený řetězec nepřímých důkazů vedoucích k závěru, že existuje příčinná souvislost mezi jednáním odsouzeného a vznikem zranění poškozené . “ Vyjádřil pak přesvědčení, že soudy neměly posoudit zranění poškozené jako těžkou újmu na zdraví, nýbrž jako prostou újmu na zdraví, neboť závěry znaleckého posudku MUDr. Duchaňové k takovému resultátu nevedou.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 6 To 90/2013, a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na citované usnesení. Dále učinil alternativní návrh, aby poté Nejvyšší soud podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci nové projednání a rozhodnutí věci se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek byl posouzen jako trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku nebo aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
Do doby konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 6 To 90/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
K uvedenému je třeba doplnit, že podle §265d odst. 2 tr. ř. může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že s podáním samotného obviněného ze dne 6. 1. 2014 (Nejvyššímu soudu doručeno dne 6. 2. 2014), jež nebylo učiněno prostřednictvím obhájce (tedy nebylo vypracováno obhájcem), není možno spojovat jakékoliv účinky vztahující se k dovolání a řízení o něm, a k jeho obsahu nelze přihlížet (k tomu srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům vytýká také nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (stran použití násilí vůči poškozené a vzniku jejího zranění). Rovněž z uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávné právní posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval i z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), f) a l ) tr. ř.], které však obviněný neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil.
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř.
Obviněný však také namítl, že soudy neměly posoudit zranění poškozené jako těžkou újmu na zdraví, nýbrž jako prostou újmu na zdraví. Takovou námitku lze s vysokou mírou tolerance (nebyla totiž podrobněji odůvodněna hmotně právními argumenty) pouze formálně (nikoli věcně) pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit.
Podle §122 odst. 2 tr. zákoníku platí, že těžkou újmou na zdraví se rozumí jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění. Za těchto podmínek je těžkou újmou na zdraví
a) zmrzačení,
b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti,
c) ochromení údu,
d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí,
e) poškození důležitého orgánu,
f) zohyzdění,
g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu,
h) mučivé útrapy, nebo
i) delší dobu trvající porucha zdraví.
Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku, a to delší dobu trvající poruchu zdraví, soudy považují vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které omezovaly způsob života poškozeného nejméně po dobu šesti týdnů. Vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění především znamená velmi citelnou újmu v obvyklém způsobu života poškozeného (např. poškozený se musel pohybovat pomocí berlí a byl výrazně omezen v provádění osobní hygieny a tělesných potřeb, když byl odkázán na částečnou pomoc druhé osoby – srov. Soudní rozhledy, 1997, č. 81). Doba, po kterou trval tento vážný stav, je obvykle podstatně kratší, než trvalo celkové léčení a pracovní neschopnost poškozeného (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1177). Přitom je potřeba uvést, že v současné době, díky pokročilému stupni lékařské vědy, trvá stav, který lze označit za vážnou poruchu na zdraví, mnohdy kratší dobu než šest týdnů i u těch nejzávažnějších zranění, ohrožujících život poškozeného nebo i u takových zranění, jejichž úplné vyléčení je mimořádně zdlouhavé. V těchto případech proto bývá závěr, že šlo o těžkou újmu na zdraví, odůvodněn závažnější povahou poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázely, nebo také značnou délkou léčení a pracovní neschopnosti výrazně přesahující šest týdnů. Opačný přístup by byl v rozporu se smyslem ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku (srov. přiměř. zhodnocení č. II/1965 Sb. rozh. tr., popř. rozhodnutí č. 13/1966/III Sb. rozh. tr.). Za těžkou újmu na zdraví ve smyslu ustanovení §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku je třeba považovat nejen delší dobu trvající vážnou poruchu zdraví fyzického, ale i duševního, popř. delší dobu trvající duševní onemocnění (viz rozhodnutí č. 9/1981/II Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud v návaznosti na to opětovně konstatuje, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů obviněný způsobil poškozené zranění v podobě tříštivé nitrokloubní zlomeniny dolního konce vřetenní kosti vlevo s minimálním posunem a tříštivé zlomeniny hlavice a krčku pažní kosti vpravo s posunem úlomků, v důsledku těchto závažných zranění byla poškozená citelně omezena v obvyklém způsobu života po dobu nejméně 9 týdnů, když byla od 30. 12. 2012 do 5. 2. 2013 hospitalizována a i poté v domácím ošetření závislá na pomoci druhých při stravování, hygieně a oblékání, a dále jí způsobil také posttraumatickou stresovou poruchu, jež narušila všechny důležité sféry jejího života a trvala až do doby vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Za tohoto stavu nemůže být se zřetelem ke shora stručně rozvedeným teoretickým východiskům pochyb o tom, že šlo o těžkou újmu na zdraví poškozené ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat výše předestřené formálně právně relevantní dovolací argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý