ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1380.2013.1
sp. zn. 6 Tdo 1380/2013-35
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. února 2014 o dovolání podaném obviněným F. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. července 2013, sp. zn. 12 To 265/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 8 T 197/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 4. 2013, č. j. 8 T 197/2012-170 byl obviněný F. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jako pomocník podle §24 odst. 1 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
2)
dne 10. 12. 2012 v době od 18.50 hod. do 19.10 hod. v obci P., okr. K., v ulici H. čp. ..., byla Z. H. vpuštěna do domu I. K., a následně pod záminkou, že potřebuje na toaletu, vyšla po schodišti do 1. patra, kde vstoupila do neuzamčeného pokoje, z něhož odcizila na nočním stolku položenou koženou peněženku černé barvy, stáří 10 let, v hodnotě 100,- Kč, s finanční hotovostí ve výši 17.000,- Kč, kartičku zdravotní pojišťovny Ministerstva vnitra na jméno I. K., občanským průkazem, řidičským průkazem a ORV k vozidlu, dále odcizila vedle stolku odložený mobilní telefon zn. Nokia 6300, černé barvy, IMEI .................., s vloženou sim kartou, stáří 4,5 roku, v hodnotě 800,- Kč, a z druhé zásuvky nočního stolku odcizila pánské hodinky nezjištěné značky s kovovým páskem, stáří 4 roky, v hodnotě 500,- Kč, a kapesní nůž s dřevěným vykládáním, stáří 10 let, v hodnotě 100,- Kč, a takto způsobila I. K. škodu odcizením ve výši 18.500,- Kč,
přičemž F. K. se na krádeži podílel tím, že ji do P., okr. K. zavezl osobním automobilem, který řídil a při činu dne 10. 12. 2012 v obci P., okr. K., ul. H., kolem 18.50 hod. I. K. a J. K. zabavil v dílně v přízemí domu předstíraným zájmem o motocykly, po krádeži odešli z domu odděleně, následně se setkali na náměstí v P., okr. K., a společně odjeli osobním automobilem do P., kde v hotelu Golfi zaplatili za ubytování odcizenými penězi, zbytek peněz si ponechali pro osobní potřebu.
Za to byl obviněný odsouzen podle §205 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců a podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil.
Týmž rozsudkem byla obviněná Z. H. uznána vinnou přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku spáchaného z části ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku (1.) a přečinem krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (2.), přičemž byla odsouzena podle §178 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle 81 odst. 1 podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku jí byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným Z. H. a F. K. uložena povinnost, aby společně a nerozdílně zaplatili poškozenému I. K. částku 18.500,- Kč, který byl zároveň podle §229 odst. 2 tr. ř. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze , který usnesením ze dne 31. 7. 2013, č. j. 12 To 265/2013-197 , podle §256 tr. ř. toto odvolání jako nedůvodné zamítl.
Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Josefa Seiferta dovolání , jež opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že rozhodováním soudů obou stupňů došlo k zjevnému nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, které byly vyloženy pouze v jeho neprospěch. Soudy postavily odsuzující rozsudek pouze na výpovědích spoluobviněné Z. H. a svědků (bratrů) K. Obviněný soudu prvního stupně vytýká jednostrannost provedeného dokazování a to, že se přiklonil k svědeckým výpovědím poškozených a spoluobviněné a nikoli jeho. Soud měl vycházet i z výpovědí učiněných na Policii ČR v Kolíně bezprostředně po skutku a nikoli pouze ze svědeckých výpovědí učiněných v rámci hlavního líčení, neboť v této době je podle jeho přesvědčení nízká pravděpodobnost možného ovlivnění svědků, k němuž mohlo dojít. Nalézacímu soudu vytýká, že své závěry učinil bez jakýchkoli důkazů a znalosti místa činu. Spoluobviněnou byl uveden v omyl o důvodu návštěvy, neboť jel do domu poškozených výlučně za účelem sjednání rautu s bratry K. Informaci, že bratři K. chtějí zajistit raut pro 20-30 osob, mu sdělila spoluobviněná H. Skutečným důvodem jeho osobní návštěvy poškozených tedy bylo sjednání zakázky pro jeho zaměstnavatele, který podniká v oblasti gastronomie.
Na základě všech okolností případu je přesvědčen, že dokazování bylo jednostranné, s cílem vyhledávat pouze důkazy v jeho neprospěch. Takový postup je v rozporu se zásadou materiální pravdy ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. Na jeho případ obsahově dopadá usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 448/2010, neboť byl naplněn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Proto je mimo jiné naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jediným přímým důkazem je výpověď spoluobviněné H. Výpovědi svědků K. (kdy s jedním z nich žila spoluobviněná a její matka ve společné domácnosti), mají pouze osvědčit některé ze skutečností, nemohou však znamenat prokázání jeho viny. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 608/06 tvrdí, že je mu možno přičítat k tíži jen odvezení a doprovod spoluobviněné H. do domu poškozených, avšak pod jinou záminkou, než uvedla. Z důvodu jeho uvedení v omyl spoluobviněnou měly soudy aplikovat zásadu in dubio pro reo.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Kolíně změnil a rozhodl o jeho zproštění obžaloby v celém rozsahu. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí, pokud shledá, že nebyly provedeny všechny relevantní důkazy a tyto není možné provést v řízení o dovolání.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) se po stručné rekapitulaci průběhu řízení k obviněným podanému dovolání vyjádřila.
V prvé řadě uvedla, že námitkami vyjádřenými v dovolání obviněného se náležitě
a dostatečně podrobně zabýval již soud druhého stupně. Jeho závěry jsou logické
a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování. Jestliže tedy přezkumné řízení ve druhém stupni proběhlo řádně, nemá Nejvyšší soud povinnost ani důvod znovu přezkoumávat opodstatněnost námitek, které dovolatel uplatnil již v řízení o řádném opravném prostředku. Takto odůvodněné dovolání by mělo být odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Obviněný se podle státní zástupkyně v dovolací argumentaci prakticky výlučně zabývá otázkami skutkovými, přičemž soudům vytýká nesprávný způsob, jakým hodnotily provedené důkazy. Skutkové závěry soudu jsou však náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně zastřešil příslušnými ustanoveními hmotného práva trestního. Uzavřela, že výhrady uplatněné dovolatelem není možno mít za důvodné, když napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání.
Z těchto důvodů navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl a za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o něm rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání podala osoba oprávněná [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jinými slovy řečeno, v mezích tohoto dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení může záležet jak ve vadném posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska trestního práva hmotného, tak v nesprávném posouzení hmotně právních otázek jiných právních odvětví. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek proto nemají námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, jimiž dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
S přihlédnutím k těmto teoretických východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti podaného dovolání.
Ačkoli obviněný jako důvod dovolání zvolil nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení, podstata jeho argumentace spočívá v tom, že brojí proti skutkovým závěrům, k nimž dospěly soudy nižších stupňů. Navíc v rozhodující části podaného dovolání v podstatě pouze opakuje argumenty, které použil již v řízení o řádném opravném prostředku (č. l. 180-184) a kterými se již zabýval soud odvolací v řízení odvolacím.
V nosné části svého mimořádného opravného prostředku se obviněný uchyluje ke zpochybnění skutkových závěrů soudů. Polemiku vede např. ve vztahu k věrohodnosti spoluobviněné H., jeho údajně předstíraného zájmu o motocykly při návštěvě domu bratrů K., stran možnosti ovlivnění svědků v průběhu řízení, přičemž proti soudy zjištěnému skutkovému stavu vznáší vlastní interpretační alternativy a přikládá odlišný význam jednotlivým skutečnostem, než jaký z provedených důkazů vyvodil soud nalézací (např. tvrzení o jeho skutečném zájmu o sjednání rautu jako pohnutky návštěvy v domě bratrů K. a z toho vyvozený závěr o omylu, ve který byl uveden spoluobviněnou H.). Takové námitky však nejsou, jak bylo vysvětleno výše, způsobilé naplnit obviněným deklarovaný dovolací důvod, ani žádný jiný dovolací důvod taxativně vypočtený v ustanovení §265b tr. ř.
K otázce namítaného extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, který může ve výjimečných případech založit přezkum učiněných skutkových zjištění předchozích soudů soudem dovolacím (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04 a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005), Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ani v tomto směru nelze považovat dovolání obviněného za důvodné. Z vázanosti Nejvyššího soudu skutkovými zjištěními obsaženými v dovoláním napadeném rozhodnutí plyne, že toliko ve výjimečných případech by mohl do rozhodovací pravomoci nalézacího soudu zasáhnout, a to jen tehdy, byl-li by zjištěn očividný nesoulad mezi nalézacím soudem provedenými důkazy a z nich dovozenými skutkovými, resp. právními závěry. Takový významný rozpor je dán zejména tehdy, jestliže zjištění soudů nemají žádnou vazbu na obsah provedených důkazů, resp. jsou-li skutková zjištění trestního soudu vyjádřená v popisu skutku ve zjevném rozporu s tím, co bylo skutečným obsahem dokazování. O takový očividný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, který by zakládal porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, se v posuzované věci zjevně nejedná.
Obviněný extrémní nesoulad spatřuje zejména v tom, že soud nepřikládal jeho svědecké výpovědi dostatečný význam a při objasnění skutkového stavu vyšel z výpovědí spoluobviněné H. a bratrů K. Nalézací soud však zcela přesvědčivě vysvětlil, proč uvěřil výpovědím spoluobviněné a poškozených, když uvedl (str. 7 odůvodnění), že „je nucen konstatovat, že výpověď tohoto obžalovaného (tj. dovolatele) považuje za nepravdivou a nevěrohodná je i s ohledem na širší okolnosti případu. Obžalovaný sám totiž v dané době v gastronomii nijak nepůsobil, neměl možnost osobně zajistit slibované občerstvení, a třebaže je zaměstnán ve společnosti, která se gastronomií zabývá, v dané době tam pracoval pouze brigádně – jako uklízeč. Podezření proti němu také podporuje skutečnost, že již při příjezdu zaparkoval automobil mimo dohled poškozených, po odhalení krádeže je přesvědčil, ať neoznamují věc policii, jeho následný návrat pro batoh H.…výše jsou rekapitulovány pouze nejvýznamnější rozpory ve výpovědi tohoto obžalovaného. Soud musí konstatovat, že jeho verze vylíčení událostí nijak neobstála v podstatě kdykoli, pokud ji bylo možno konfrontovat s jinými důkazy.“ S obsahově stejnými námitkami, které uplatnil obviněný již ve svém odvolání, se odpovídajícím způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádal Krajský soud v Praze, na jehož rozsudek (viz str. 4 odůvodnění) lze plně odkázat.
Ačkoli tedy obviněný namítá tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními (přičemž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010), činí tak zcela nedůvodně. Na daný případ předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu obsahově dopadat nemůže, když i z výše uvedeného nelze dospět k závěru, že by se kterýkoli ze soudů dopustil libovůle při provádění důkazů a následné reflexi tohoto výsledku do skutkových zjištění. Náležitým hodnocením důkazu je, že informace z hodnoceného důkazu zůstane bez jakékoli deformace v procesu jeho hodnocení zachována a výlučně jen jako taková se promítne do vlastního vyhodnocení jako konečného úsudku soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Uvažuje-li tak obviněný v rozhodující části své argumentace formou zpochybnění skutkových závěrů soudů obou stupňů, brojí proti skutkovým zjištěním a tytéž důkazy se snaží vykládat ve svůj prospěch, resp. pro něho příznivěji. Takto pojaté výhrady však nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině.
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněného dovolacího důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil