ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1416.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1416/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. listopadu 2014 o dovolání, které podal obviněný J. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 8 To 48/2014, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 21/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 8 To 48/2014, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen toliko ve výroku o vině a trestu rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 4. 9. 2013, č. j. 3 T 21/2013-471 , kterým byl obviněný jednak uznán vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §218 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků, jednak podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutek obžalobou státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 10, vedenou pod sp. zn. 3 Zt 113/2012, ve kterém bylo spatřováno spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. ř., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl obžalovaný stíhán a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem lichvy podle §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a odsoudil podle §218 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon obviněnému podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na dobu v trvání tří let.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 4. 2014, sp. zn. 8 To 48/2014, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný je toho názoru, že naplnění uplatněného dovolacího důvodu je dáno tím, že z popisu skutku není patrné, zda odvolací soud spatřuje vzájemná plnění obviněného a poškozené, které mají být v hrubém nepoměru buď v závazku poškozené převést na obviněného vlastnické právo k bytové jednotce v hodnotě 1.200.000,-Kč, oproti kupní ceně ve výši 750.000,- Kč, kterou měl poškozené zaplatit, nebo v tom, že se poškozená zavázala, nepožadovat po obviněném zaplacení uvedené kupní ceny oproti závazku obviněného, že se bude o poškozenou starat a pečovat o ni i její osobní a majetkové záležitosti. V dovolání uvádí, že uvedená plnění je nutno od sebe z hlediska skutkového oddělit a nikoli je směšovat, jak učinil soud druhého stupně, neboť se jedná o vzájemná plnění samostatná a zcela odlišné povahy, tudíž podle jeho mínění dva zcela samostatné skutky. Pokud jde o první případ, pak uvádí, že byl dlouholetým přítelem poškozené, a proto kupní cena dohodnutá za bytovou jednotku mohla být i výsledkem tohoto přátelského stavu, navíc představovala 62,5 % tržní ceny. V této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 416/2013 a další, které se zabývaly lichvářským úrokem přesahujícím 44%. Z uvedeného podle mínění obviněného sice může vyplývat, že mezi kupní a dohodnutou cenou existuje nepoměr, avšak nejde o hrubý nepoměr, jak má na mysli trestní zákoník v §218, v neposlední řadě nelze z hlediska úmyslu obviněného přehlížet znaleckým posudkem stanovenou cenu bytové jednotky. Ve vztahu k druhé alternativě poukazuje na to, že zřeknutí se přijetí kupní ceny za bytovou jednotku ve výši 750.000,- Kč, bylo vyrovnáno vzájemným plněním obviněného poškozené, jehož hodnota činila 769.409,-Kč. Závěr soudu, že služby, které poškozené poskytoval obviněný, nelze považovat za služby, neboť se jednalo o společné aktivity kamarádů, ze kterých měl i sám obviněný požitky, považuje za nesprávný. Za nesprávné rovněž považuje úvahy soudu o jeho zištné motivaci a neprokázání z jakých finančních zdrojů telefonní poplatky a další platby v posledním roce života poškozené hradil. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené rozhodnutí, ale také jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství zopakoval dosavadní průběh trestního stíhání, rozvedl výklad k obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu, aby konstatoval, že soudy provedly dokazování v rozsahu vymezeném v §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy hodnotily v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř. Za právní námitku (z celého okruhu výhrad obviněného) považuje státní zástupce tu část, kde obviněný argumentuje tím, že soudy skutek, pro který je stíhán, nesprávně právně hodnotily v tom smyslu, že naplňuje skutkovou podstatu přečinu lichvy, když jeho jednání nelze hodnotit jako úmyslné a ve skutkové podstatě tak chybí znak subjektivní stránky, dále pak jeho výhradu k vymezení znaku hrubého nepoměru, jak má na mysli znění §218 tr. zákoníku. Státní zástupce v souvislosti s touto argumentací obviněného poukazuje zejména na stranu 11 až 13 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, kde podle jeho mínění zmíněný soud náležitě vysvětlil, jaké okolnosti jej vedly k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil znaky přečinu, kterým byl uznán vinným. S ohledem na uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V souvislosti s okruhem námitek, kterými obviněný zpochybňuje prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rozhodnutí soudu druhého stupně, je nezbytné uvést, že na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů byl zjištěn skutkový stav, že obviněný „dne 26. 8. 2010 uzavřel s poškozenou J. T., zemřelou dne ...., ačkoliv si byl vědom, že tato trpí demencí Alzheimerova typu, v důsledku čehož již nebyla schopna adekvátně a správně vnímat, rozpoznávat a vyhodnocovat prožité události a zvažovat všechny podstatné důsledky svého jednání, smlouvu o převodu vlastnictví k nemovitosti, a to bytové jednotky 3+1, č. ..... v budově č. p. ... (LV ...), na pozemku par. č. ..... – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 593 m2, zapsané na LV č. ... se spoluvlastnickým podílem ve výši 537/17625 na společných částech budovy č. p. ...na témže pozemku a výměře zapsané na LV č. .... a spoluvlastnického podílu ve výši 179/11750 na pozemku par. č. .... téže zastavené plochy a nádvoří o výměře zapsané na LV č. ....., vše na adrese P., S., v minimální hodnotě 1.200.000,- Kč, uvedenou nemovitost měl podle smlouvy odkoupit od poškozené J. T. za částku 750.000,- Kč uhrazenou při podpisu smlouvy, přičemž kupní cenu po předchozí dohodě s poškozenou J. T. nikdy neuhradil, a učinil tak v úmyslu využít uvedené duševní choroby poškozené T. k získání uvedené nemovitosti, aniž by jí za to poskytl odpovídající plnění, čímž se obžalovaný ke škodě J. T., resp. případných oprávněných dědiců, obohatil o 1.200.000,- Kč“.
V souvislosti s námitkami obviněného je nutno uvést, že obsahově shodnými námitkami směřujícími k formálnímu znaku lichvy „hrubý nepoměr“ a otázce „smluvní volnosti a úmyslu“, se na základě odvolání obviněného velmi podrobně zabýval soud druhého stupně. Obviněný ve svém dovolání uvádí, že znalecký posudek vypracovaný Ing. Hůrkou stanovil cenu bytové jednotky na 794.940,- Kč (byl zadán samotnou poškozenou), byl sice vypracován podle metodiky stanovení cen nemovitostí pro daňové účely, avšak tuto skutečnost nelze přičítat k tíži obviněného a z uvedeného dovozovat přímý úmysl. V reakci na shora uvedené stojí za pozornost připomenout, že jednání, pro které byl obviněný uznán vinným se dopustil 26. 8. 2010, znalecký posudek měl být vypracován až dne 30. 8. 2010 (uvedený den zmiňuje sám obviněný ve svém dovolání). Soud druhého stupně na straně 7 – rozvádí jednotlivé důkazy, které byly provedeny před soudem prvního stupně, resp. důkazy, kterými bylo dokazování doplněno před soudem druhého stupně. Rovněž velmi podrobně rozvádí (viz str. 7-8), proč provedení některých důkazů, na jejichž provedení obviněný trval, považoval za nadbytečné (je nutno uvést, že uvedený postup je plně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 věta druhá tr. ř., jednalo se o návrhy na doplnění dokazování ohledně zdravotního stavu poškozené, přičemž duševní stav poškozené nebyl v dovolání zpochybňován).
Ve vztahu k námitkám uplatněným v dovolání soud druhého stupně dokazování doplnil (viz strana 9-10 rozsudku) o čtení vyjádření obviněného ohledně služeb poskytnutých poškozené s přesnou identifikací jednotlivých služeb (platba za pozemky, telefonní poplatky, opravy, údržba apod.), což vše bylo vyčísleno částkou 769.409,- Kč. Rovněž dokazování doplnil o výslech znalců k hodnotě nemovitosti. Znalci (tedy i Ing. Hůrka, jehož posudek byl předložen obhajobou až spolu s odvoláním) se shodli na tom, že cena obvyklá – neboli tržní by se pohybovala v rozpětí od 1,2 do 2,4 mil. Kč. Soud tedy vycházel z hodnoty pro obviněného nejpříznivější tj. částky 1,2 mil. Kč. Soud druhého stupně poukázal na to, že soud prvního stupně hodnotil důkazy ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., má však za to, že skutková zjištění soudu prvního stupně nejsou zcela přesná (viz strana 11 rozsudku soudu druhého stupně, kde se zabývá hodnocením důkazů k právní způsobilosti poškozené a jejímu duševnímu zdraví v době převodu vlastnictví k předmětnému bytu a následně subjektivní stránce trestného činu, aby při respektování zásady reformatinis in peius upřesnil skutková zjištění soudu prvního stupně „ač si byl vědom“, že tato trpí demencí Alzheimerova typu“ a „učinil tak v úmyslu využít uvedené duševní choroby poškozené T. k získání uvedené nemovitosti, aniž by jí za to poskytl odpovídající plnění“ – (uvedené skutkové zjištění není rovněž napadené dovoláním).
Na straně 12 – 13 rozsudku se soud druhého stupně věnuje problematice, která se stala předmětem dovolacích námitek. Odvolací soud sice akceptuje, že obviněný mohl za poškozenou hradit jím uváděné poplatky, provádět některé služby (na chatě měl odpracovat 5.470 hodin – za jednu hodinu účtuje 90 Kč), současně však dospívá k závěru, že pokud šlo o posledně uváděné služby (odvoz na chatu, práce na zahradě apod.), pak tyto služby nepovažuje za plnění, které by se mohlo započítat jako protihodnota jím získaného bytu, neboť se jednalo o společenské aktivity kamarádů, ze kterých sám obviněný měl požitky. V souvislosti s tvrzením obviněného, že platil za poškozenou poplatky, poukazuje soud druhého stupně na skutečnost, že obviněný disponoval s důchodem poškozené a z její vkladní knížky vybral finanční částku 160.000,- Kč (navíc podstata prokázaných služeb měla spočívat v návštěvách poškozené a společných nákupech se svědkyní B.). Z uvedených skutečností pak soud druhého stupně dovodil, že takový rozsah služeb není v žádném případě odpovídající hodnotě bytu, který obviněný získal zadarmo a jedná se o hrubý nepoměr těchto plnění (viz str. 13 rozsudku). Za situace, kdy je nutno vycházet z ceny nemovitosti v místě obvyklé – tržní hodnoty, která byla stanovena v částce nejméně 1.200.000,- Kč a soudy nebyla akceptována obhajoba obviněného ohledně jím poskytnutého plnění v částce, nejméně 769.409,- Kč, naopak soudem druhého stupně byla výše služeb ze strany obviněného zpochybněna jejich množstvím a kvalitou, ale také s ohledem na to, že disponoval důchodem poškozené a z její vkladní knížky vybral finanční částku 160.000,- Kč, považuje Nejvyšší soud za správný závěr soudu druhého stupně, že obviněný po subjektivní stránce ve formě přímého úmyslu, neboť věděl o duševní chorobě poškozené a její rozumové slabosti a ovlivnitelnosti měl představu o ceně nemovitosti v místě obvyklou, této zneužil ve svůj prospěch, kdy od ní si nechal poskytnout předmětný byt, který získal do svého vlastnictví v hodnotě nejméně 1.200.000,- Kč, aniž by jí za to poskytl odpovídající plnění (poškozená očekávala, že bude s ní obviněný v předmětném bytě bydlet, zatímco obviněný v té době uvažoval o umístění poškozené v příslušném zařízení). Za takto popsaného skutkového stavu je odkaz obviněného na rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se zabývala procentním vyjádřením hrubého nepoměru mezi plněním poskytnutým a slíbeným, zcela nepřípadný, neboť obviněný, který věděl o duševní chorobě poškozené a její rozumové slabosti a ovlivnitelnosti pro sebe získal značný prospěch výrazně převyšující částku 500.000,- Kč (značný prospěch), předmětný byt v hodnotě nejméně 1.200.000,- Kč, aniž by jí za to poskytl odpovídající plnění (viz shora).
Z ustanovení §218 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vyplývá, že uvedeného trestného činu se dopustí pachatel, který zneužil rozumové slabosti jiného a dal si poskytnout plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru a tímto činem získal pro sebe značný prospěch. Jak je konstatováno v rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně, bylo jednoznačně prokázáno, že poškozená J. T., trpěla demencí Alzheimerova typu a v důsledku této choroby nebyla schopna adekvátně a správně vnímat, rozpoznávat a vyhodnocovat události a zvažovat důsledky svého jednání. Je tedy bezpochyby naplněn formální znak uvedeného trestného činu spočívající v rozumové slabosti jiného. Rovněž soudy správně poukázaly na důkazy, ze kterých vyplývá, že obviněný věděl o nepříznivém duševním stavu J. T. (viz např. str. 11 jeho rozsudku), a přesto uzavřel s poškozenou smlouvu (viz popis skutku shora), na základě které přešla do jeho vlastnictví nemovitost v hodnotě nejméně 1.200.000,- Kč, za kterou poskytl sice jisté plnění J. T. (jak správně soudy nižších stupňů uvádějí), nikoli však v odpovídajícím plnění, kdy soudy byl zjištěn hrubý nepoměr mezi plněním, které si obviněný dal slíbit (a získal) a plněním, které J. T. poskytl. Jak již bylo shora uvedeno, soud druhého stupně rozvedl, jaké služby měl poškozené poskytnout, zda uvedené služby bylo možno bezezbytku považovat za službu poskytnutou obviněným, zda v případě poskytované služby se současně nejednalo o aktivitu obviněného a jeho přátel apod.
V souvislosti s tím, že se jedná o námitky, se kterými se již soudy nižších stupňů vypořádaly, odkazuje Nejvyšší soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ O zjevně neopodstatněné dovolání však půjde pouze za situace, kdy uplatněné námitky jsou z pohledu dovolacího důvodu právně relevantní.
Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. listopadu 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann