ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.1486.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 1486/2014-30
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. prosince 2014 o dovolání, které podal obviněný M. Š. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2014, č. j. 8 To 125/2014-556, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 13 T 273/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22. 1. 2014, č. j. 13 T 273/2012-524 , byl obviněný M. Š. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným jednak (ad 1-7) zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), zčásti dokonaným, zčásti ukončeným ve stádiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jednak (ad 8) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
ačkoli byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. 13 T 97/2008, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen mimo jiné pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), písm. e) tr. zák. účinného do 31. 12. 2009 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků a 10 měsíců, který vykonal ve věznici s ostrahou dne 9. 11. 2011,
1)
v noci z 28. 5. na 29. 5. 2012, s použitím žebříku, který postavil na lavici, a po rozbití okna v 1. patře domu č. .... v ul. H. v J. vnikl do realitní kanceláře M. B. , kde k jeho škodě odcizil kovový trezor zn. Mauer o rozměrech 40x50x70 cm v hodnotě 8 160 Kč tím, že ho vytrhl ze země, a spolu s trezorem pak v něm uložených 18 500 Euro v přepočtu 471 842,50 Kč a 4 000 Kun v přepočtu 13 476 Kč, tedy vše v hodnotě 493 478,50 Kč, dále zde odcizil ke škodě M. K. digitální fotoaparát zn. Olympus, model E 400, digitální fotoaparát zn. Olympus, model mju 300, textilní batoh na notebook a hokejové rukavice, vše v hodnotě 6 900 Kč, poté se přesunul do vedlejší kanceláře, kde ke škodě společnosti OKNOPLAST-MP, s. r. o. Husova 10, Jihlava odcizil mobilní telefon zn. Nokia E 52, mobilní telefon zn. Nokia model 6300, akumulátorový šroubovák zn. Dewal a externí disk zn. Take MS 250 GB a 2 500 Kč v hotovosti, vše v hodnotě 7 980 Kč, tedy vše v celkové hodnotě 508 338,50 Kč, přičemž rozbitím okna způsobil další škodu ve výši 810 Kč,
2)
v noci ze 14. 6. na 15. 6. 2012 vnikl rozbitím skleněné výplně dveří do prodejny Minimarket na ul. H. v Jihlavě, kde ke škodě společnosti Gerja, s. r. o. Dobšická 3697/6, Znojmo odcizil 3 ks kosmetického balíčku Kamil, 5 ks vody po holení Prince clasic, 5 ks vody po holení Prince sensitive, 5 ks vody po holení Prince atractive, 4 ks Amalfi šampon a 2 ks Nescafe cap Columbie, vše v hodnotě 1 379,90 Kč, přičemž poškozením dveří způsobil společnosti Leinveber, s. r. o. Husova 39, Jihlava další škodu ve výši 2 500 Kč,
3)
v téže době vnikl vykopnutím uzamčených dveří do prodejny Vinotéky na ul. Z. v Jihlavě, kde ke škodě společnosti Vinotéka Vinofol, s. r. o., Koliště 829/65a Brno-Zábrdovice odcizil 0,7 l vína Cabernet Savignon, 2x 0,7 l vína Porto Recua, mobilní telefon zn. Nokia 2730, SIM kartu nezjištěného operátora a finanční částku ve výši 1 089 Kč, vše v hodnotě 3 526 Kč, přičemž poškozením dveří způsobil společnosti KW Reality, s. r. o., Znojemská 3, Jihlava další škodu ve výši 3 000 Kč,
4)
v přesně nezjištěné době v ranních hodinách dne 26. 6. 2012 vykopnutím skleněné výplně vstupních dveří vnikl do prodejny květinářství na ul. Ž. v Jihlavě, kde ke škodě V. S. odcizil registrační pokladnu zn. Casio v hodnotě 3 920 Kč s finanční částkou 1 000 Kč, tedy vše v hodnotě 4 920 Kč, přičemž poškozením dveří způsobil další škodu ve výši 970 Kč,
5)
v noci z 11. 7. na 12. 7. 2012 vnikl vykopnutím dveří do objektu vzorkové prodejny garážovým vrat Lomax na ul. S. v Telči, okr. Jihlava, kde ke škodě M. M. odcizil finanční částku ve výši 600 Kč a z přilehlé garáže celoodpružené dětské horské kolo zn. Olpran v hodnotě 2 000 Kč, tedy vše v hodnotě 2 600 Kč, přičemž poškozením zařízení způsobil další škodu ve výši 2 300 Kč,
6)
v téže době v úmyslu odcizit věci nebo peníze se pokusil vniknout vykopnutím dveří do prodejny květin na ul. T. v Telči, okr. Jihlava, což se mu však nepodařilo, přičemž poškozením dveří způsobil M. Š. škodu ve výši 1 000 Kč,
7)
v téže době vykopnutím vstupních dveří vnikl do prodejny květin na ul. N. v Telči, okr. Jihlava, kde ke škodě provozovatelky Ing. J. B. odcizil po vypáčení zásuvky z pokladny finanční částku ve výši 2 000 Kč, a poté ze zásuvky stolu ve skladu další částku ve výši 9 800 Kč, a dále vonné svíčky a oleje v hodnotě 232 Kč, vše tedy v hodnotě 12 032 Kč, přičemž poškozením pokladny způsobil Ing. J. B. další škodu ve výši 1700 Kč a poškozením dveří majiteli domu P. B. další škodu ve výši 2500 Kč,
8)
v přesně nezjištěné době od 12,30 hod. dne 15. 8. 2012 do 14,55 hod. dne 17. 8. 2012 vnikl otevřeným oknem do domu č. ... na ul. M. v T. , okr. J. , kde pouze přespal, aniž by ke škodě Ing. V. K. něco odcizil.
Obviněný byl za tuto trestnou činnost a za sbíhající se zločin násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a za sbíhající přečiny krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě, ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 13 T 90/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 3 To 335/2013, odsouzen podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byly zrušeny výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 13 T 90/2013, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 3 To 335/2013, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozeným V. S. škodu ve výši 5 890 Kč, M. M. škodu ve výši 2 900 Kč, M. Š. škodu ve výši 1 000 Kč, Ing. J. B. škodu ve výši 13 732 Kč, P. B. škodu ve výši 2 000 Kč, společnosti Oknoplast-MP, s. r. o. škodu ve výši 6 980 Kč, společnosti Leinveber, s. r. o. škodu ve výši 2 500 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození V. S. , M. M. , M. Š. , Ing. J. B. a společnosti Leinverber, s. r. o. a Oknoplast-MP, s. r. o. odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Poškozený V. K. byl na řízení ve věcech občanskoprávních odkázán podle §229 odst. 1 tr. ř. s celým uplatněným nárokem.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně, který usnesením ze dne 15. 10. 2014, č. j. 8 To 125/2014-556, toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Ševčíka dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., neboť usnesením Krajského soudu v Brně bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, přestože má za to, že v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Z obsahu podaného dovolání plyne, a explicitně to dovolatel vyjadřuje v následném písemném sdělení, že jsou jím napadána skutková zjištění obsažená v bodech 1 – 4 odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně, neboť podle vztahu obviněného ke skutku ad 1) nebylo bez rozumných pochybností prokázáno, že by svým jednáním způsobil značnou škodu, když stran výše způsobené škody považuje za nezbytné vycházet z jeho doznání, tedy z částky 250 000 Kč, a když ve vztahu ke skutkům ad 2) – 4) namítá, že jej soudy uznaly vinným, ačkoli pro takové rozhodnutí nebyl zákonný podklad a měl být obžaloby zproštěn.
Obviněný ve vztahu ke skutku ad 1) uplatňuje k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny, k němuž došlo tím, že soudy obou stupňů vybočily ze zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. ř.). Připomíná svou výpověď z přípravného řízení, kdy doznal odcizení trezoru, ve kterém byla umístěna finanční hotovost přibližně 20 000 Kun a 10 000 Eur, a poukazem na výpovědi svědků B. a M. , průběh dokazování před soudem prvního stupně (návrh obhajoby na identifikaci klienta, jež měl přijít před zavírací dobou, a následnou změnu výpovědi svědkyní M. ) a obsah listinných důkazů (doklady o stavu poklady dle něj nemají žádnou vypovídací hodnotu, zachycují pouze účetní stav pokladny a navíc obsahují i údaje o dalších měnách) uzavírá, že výpověď svědkyně M. , která se dostala do extrémního rozporu s výpovědí svědka B. , nemůže být považována za věrohodnější než výpověď jeho. Proto tato výpověď nemůže plnit funkci, kterou ji přisuzuje soud prvního stupně. Z těchto důvodů vznáší obviněný námitku „extrémně vadného posouzení nepřímého důkazu soudem I. stupně i soudem odvolacím“ a dovolává se judikatury Ústavního soudu týkající se principu presumpce neviny (tj. nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3471/11), výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tj. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. I. ÚS 3315/13) a práva na spravedlivý proces (tj. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 772/13 ve spojení se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/14). Porušení práva na spravedlivý proces vyvozuje i z rozhodnutí odvolacího soudu o jeho odvolacích námitkách a způsobu, jímž stvrdil závěr o věrohodnosti svědkyně M.
Námitku porušení jeho práva na spravedlivý proces uplatňuje rovněž ve vztahu ke skutkům pod body 2 až 4 rozsudku nalézacího soudu. Za jediný usvědčující důkaz pokládá jen samotnou vlastní výpověď, neboť ostatní důkazy pouze prokazují, že se stal skutek a nikoli kdo jej spáchal. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 864/11, jehož relevantní pasáž zmiňuje, namítá, že závěry obecných soudů o jeho vině, založené na jeho doznání, které následně při hlavním líčení popřel, se ocitly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Bez porušení principu presumpce neviny tak nelze dospět závěru, že spáchal skutky, pro které byl odsouzen. Odvolacímu soudu vytkl, že se jeho námitkami o absenci věrohodných důkazů, které by podpořily skutková zjištění soudů, nezabýval, neboť v dané souvislosti reagoval na jinou část jeho obhajoby a konstatoval zákonnost jediného usvědčujícího důkazu, tedy jeho výpovědi.
Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně v celém rozsahu zrušil a témuž soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dodatečným sdělením (obhájce i obviněný) vyslovil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po stručném shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání zmínil, že námitky vznesené obviněným neodpovídají uplatněnému „hmotně právnímu“ dovolacímu důvodu. Na tomto závěru podle státního zástupce nic nemění ani poukaz obviněného na judikaturu ústavního soudu ve vztahu k hodnocení tzv. extrémního nesouladu. Oproti názoru obviněného má státní zástupce za to, že vznesení námitky extrémního nesouladu samo o sobě nekonstituuje existenci zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pouze v případě, že obviněný takovou námitku uplatní a namítaná vada je soudem relevantně zjištěna, lze na podkladě takto uplatněného dovolacího důvodu přezkoumat skutková zjištění soudů nižších stupňů.
Ačkoli se podle státního zástupce námitky obviněného obsahově uplatněnému dovolacímu důvodu vymykají, zaujal k nim své stanovisko.
Ke zjištěním soudů pod bodem 1) rozsudku uvedl, že z rozhodnutí soudů obou stupňů je patrné, že náležitému objasnění výše škody věnovaly značnou pozornost. Závěr o vině obviněného není založen pouze na výpovědi svědkyně M. , neboť ta je podporována zejména listinnými důkazy a částečně též výpovědí svědka B. Pozornost si zasluhuje právě hodnocení výpovědí tohoto svědka B. Pokud by měla svědkyně M. vypovídat účelově tak, aby tak prospěla svědku B. , bylo by logické, aby jejich odpovědi byly identické. Tak tomu ovšem není, neboť svědek B. evidentně popsal pouze skutečnosti, které sám věděl. V jeho výpovědi nelze nalézt nic, z čeho by bylo možno usuzovat na to, že by chtěl obviněného poškodit. Z ničeho nelze dovodit jakoukoli motivaci ať svědka B. , či svědkyně M. k poškození obviněného, k němuž nemají žádný bližší vztah. Vzhledem k problematické osobě dovolatele je zároveň evidentní, že motivací k poškození obviněného nemůže být ani uplatnění nároku na náhradu škody, který je vůči nemajetnému obviněnému evidentně nevymahatelný. Pokud by ryze hypotetickým motivem jednání poškozeného mělo být přísnější odsouzení obviněného, bylo by spíše logické, aby poškozený vzniklou škodu ještě více „nadsadil“, aby bezpečně přesáhla rozhodnou hranici 500.000 Kč. To však ani poškozený, ani svědkyně M. neučinili.
Státní zástupce i přes určité „zaváhání“ svědkyně M. , které dodatečně relativně srozumitelně vysvětlila, neshledává důvod k tomu, aby závěr o výši způsobené škody byl označen za důkazně nepodložený. Obviněným tvrzený extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními zcela evidentně není dán a není tak ani prostor pro přezkum skutkových zjištění soudů na půdorysu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ke skutkovým závěrům pod body 2) až 4) rozsudku státní zástupce uvedl, že tvrzení obviněného o jejich extrémním nesouladu s provedenými důkazy nelze přisvědčit, neboť nalézací soud provedeným dokazováním přesvědčivě vyvrátil obhajobu obviněného, že k prvotnímu doznání byl donucován. Soudům proto nelze vytýkat, že vyšly z doznání obviněného, které učinil po poradě s obhájkyní a zcela svobodně. Ve prospěch závěru soudů svědčí i zcela shodný způsob spáchání trestného činu, jakož i spáchání všech útoků v relativně krátkém období dvanácti dnů v rámci jednoho města.
Pokud obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, tedy že byl zamítnut jeho řádný opravný prostředek, přestože v předchozím řízení byl dán jiný důvod dovolání. Protože takto formulovaný důvod dovolání může být úspěšný toliko v případě, že by byla zjištěna existence vytýkané vady zakládající některý z důvodů dovolání, která by zatěžovala řízení před soudem prvního stupně a takovou vadou rozhodnutí soudu nalézacího podle názoru státního zástupce zatíženo není, nemůže být naplněn ani dovolatelem uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Protože dovolání obviněného, přestože se formálně opírá o deklarované dovolací důvody uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l) a g) tr. ř., ve skutečnosti směřuje proti skutkovým zjištěním, jak je učinily soudy nalézací a odvolací a nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných než zákonem stanovených důvodů. Zároveň vyjádřil souhlas, aby o podaném dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265 odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ jiného, než navrženého rozhodnutí [§265b odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Po přezkoumání spisového materiálu Nejvyšší soud shledal, že obviněným podané dovolání, ačkoli svou argumentací brojí proti nesprávnému právnímu posouzení skutku, ve skutečnosti jeho hmotně právní posouzení nenapadá, neboť vyslovuje nesouhlas se soudy učiněnými skutkovými zjištěními. Nosnými dovolacími námitkami obviněného jsou námitky vůči způsobu hodnocení důkazů soudy a potažmo z tohoto hodnocení vyvozeným skutkovým závěrům vyjádřeným pod body 1 až 4 odsuzujícího výroku rozsudku soudu prvního stupně, resp. vůči způsobu vypořádání se soudů s obviněným uplatněnou obhajobou, potažmo uplatněnými odvolacími námitkami vtělenými do řádného opravného prostředku (odvolání) vůči rozsudku nalézacího soudu.
Z povahy těchto námitek – pokud jimi dovolatel brojí proti hodnotícím postupům soudů nižších stupňů a proti správnosti zjištění skutkového stavu, jako základu následné hmotně právní subsumpce – je zřejmé (s přihlédnutím k východiskům vymezeným v části III. tohoto usnesení), že nejsou, vzhledem k jejich skutkovému a procesnímu charakteru, způsobilé naplnit deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je tomu tak proto, že v nich není obviněným uplatněna žádná relevantní skutečnost, která by byla pod dovolací důvod, určený k nápravě vad hmotně právních, podřaditelná.
Této skutečnosti si je dovolatel zjevně vědom, na což lze usuzovat z toho, že svůj mimořádný opravný prostředek opírá o tvrzení existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními (toliko v částech bodů 1 – 4 výroku o vině) a soudem provedených důkazů. Toliko poukazem na tvrzené rozpory se domáhá kasace dovoláním napadeného usnesení soudu druhého stupně a vrácení věci tomuto soudu k novému rozhodnutí.
Nejvyšší soud musí opakovat, že zásadně není povolán k přezkoumávání soudy učiněných skutkových zjištění, neboť tak může činit pouze ve zcela výjimečných případech, a to tehdy, pokud to odůvodňuje skutečná (nikoli jen tvrzená) existence extrémního rozporu mezi soudy provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními. O takový rozpor by se ve smyslu jeho judikatorního výkladu jednalo tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy. Tak by tomu bylo, pokud by skutková zjištění soudů nevyplývala z provedených důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě by byla přímo opakem jejich obsahu, apod. Extrémní nesoulad ve vymezovaném obsahovém významu proto spočívá v očividném nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tj. v situaci, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces, kdy skutkové či právní závěry jsou ve své podstatě důsledkem projevené libovůle soudu.
Na přítomnost extrémního nesouladu naopak nelze usuzovat jen na podkladě toho, že dovolatel z provedených důkazů, na základě vlastního, odlišného hodnocení důkazů vyvozuje jiný skutkový či právní závěr než ten, který učinily soudy v dovoláním napadených rozhodnutích. Za případ extrémního nesouladu nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů, splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových (a potažmo) i právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného.
V posuzované věci se o případ tzv. extrémního nesouladu nejedná. Skutková zjištění uvedená ve výroku o vině napadeného rozsudku mají zřetelné obsahové zakotvení v sudem provedených důkazech. Soudy obou stupňů přitom (sice stručnější formou, ale současně) jasně, srozumitelně a hlavně logicky vysvětlily své hodnotící úvahy. Přitom se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.
V případě útoku popsaného v bodě 1) rozsudku se dovolatel domáhá prakticky toho, aby dovolací soud označil výpověď svědkyně M. M. za nedostačující pro prokázání skutkového závěru stran výše odcizených valut, jinými slovy, aby mu přisvědčil v jeho náhledu, že tuto výpověď „nelze v žádném případě považovat za věrohodnou či věrohodnější než výpověď obžalovaného“. De facto tak požaduje, aby Nejvyšší soud přehodnotil závěr, který učinil soud nalézací, tj. orgán činný v trestním řízení, jenž důkazy v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti provedl a jenž tak (i s možným využitím posouzení projevů svědkyně v průběhu jejího, a to opakovaného, výslechu) měl nepochybně nejlepší možnosti s přihlédnutím k důkazům ostatním otázku věrohodnosti svědkyně a tím i otázku pravdivosti jejich údajů, které převzal za základ svých skutkových zjištění, posoudit. Aniž by dovolací soud vstoupil svými hodnotícími úsudky do problematiky hodnocení důkazů vztahujících se k bodu 1) rozsudku, musí poukázat na některé skutečnosti, které dovolatel při své polemice se soudy nižších stupňů nezmiňuje.
Soud prvního stupně si byl rozpornosti údajů svědkyně vědom (str. 4 rozsudku), z důvodů vyložených na str. 7 rozsudku však vyšel z výpovědi svědkyně o výši a druhu měn, které byly v trezoru uloženy, tj. z údaje svědkyní shodně prezentovaného v obou procesních výpovědích. Je-li za této situace dovolatelem napadáno hodnocení věrohodnosti svědkyně, pak lze konstatovat, že na straně jedné sice nelze pominout, že odlišné údaje stran způsobu nabytí prostředků uložených do trezoru uvedla svědkyně při hlavním líčení dne 27. 11. 2013 (č. l. 494 verte) poté, kdy obhajoba hodlala ověřit důkazním návrhem pravdivost jejích údajů sdělených při výslechu u hlavního líčení dne 6. 11. 2013 (č. l. 368 verte), což by mohlo nasvědčovat důvodnosti námitky obviněného, na straně druhé nelze dovolatelem prezentovaný závěr zpochybňující tento usvědčující důkaz dovozovat jen z takto omezeného vnímání důkazní situace. Obviněný sice na podporu svého hodnocení operuje významem listinných důkazů a poukazuje na skutečnosti, které by měly vést k závěru o celkovém zpochybnění usvědčujících důkazů (údaje o dalších měnách ve výkazech), avšak současně pomíjí to, že stran výše částky a druhu měn, které měly být v trezoru obviněným odcizeném uloženy, vypovídá svědkyně shodně, přičemž shoda se projevuje i stran způsobu uložení valut (v sáčku), které stejně líčí i sám obviněný (č. l. 365 verte). Výčet (listinné důkazy) dokladující výši obou měn, které byly odcizeny (Eura a Kuny), v den vloupání i v období bezprostředně předcházejícím, je podle soudů dostačujícím dokladem o tom, že valuty ve výši soudy zjišťované obviněným odcizené, se na místě činu zcela reálně nacházet mohly.
Extrémní nesoulad v jeho obsahovém vymezení tak mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, resp. ani mezi jednotlivými důkazy navzájem (mezi údaji svědkyně M. a údaji svědka B. ) není dán. V případě soudy zjišťovaného rozporu stran výše odcizených valut na straně jedné existuje důkazní prostředek (svědecká výpověď M. M. ), z něhož je čerpán podklad pro skutkový závěr učiněný nalézacím soudem (nejde tudíž o situaci, že by skutkové zjištění vůbec nemělo podklad v důkazech soudem provedených), na straně druhé výpověď obviněného ([nutno zdůraznit, že rovněž ne konstantní – ke skutku ad 1) viz str. 2 – 3 rozsudku], z níž by bylo třeba dovodit skutkový závěr od zjištění soudu odlišný.
Z rozsudku lze učinit poznatek, že soud vyšel z výpovědi svědkyně. Při konstrukci svých skutkových zjištění nalézací soud údaje obviněného stran množství odcizených valut, a tím výše škody, nepřevzal. Jeho výpověď označil za účelovou vedenou snahou snížit rozsah trestní odpovědnosti. Při hodnocení jeho osoby přihlédl k tomu, že jde o jedince opakovaně postiženého pro trestnou činnost majetkového charakteru, jenž byl značně závislý na alkoholu a drogách a který byl schopen značné částky (zjevně pocházející z trestné činnosti) prohrát na výherních automatech. Soud rovněž vyšel z toho, že výpověď obviněného stran skutku spáchaného v noci ze dne 28. 5. na 29. 5. 2012 se zjevně rozešla i s výpověďmi dalších svědků, z nichž při konstrukci svých skutkových zjištění vyšel. Obviněný totiž spáchání činu doznal v podstatně menším rozsahu, než soudy uzavřely. V rozporu s jeho údaji vzaly soudy za prokázané, že odcizil i další jím popírané a v rozsudku specifikované věci, a to na podkladě svědeckých výpovědí L. V. a M. M.
Za daného stavu, kdy není (mimo soudy hodnocené změny údajů stran nabytí valut) zjišťována jiná skutečnost, která by osobu svědkyně M. , a tím její věrohodnost, zpochybňovala (zejména do té míry), aby bylo nutno učinit závěr o tom, že jí sdělené údaje nelze převzít při tvorbě skutkových zjištění, nevzniká procesní prostor k tomu, aby dovolací soud do hodnotícího postupu soudů nižších stupňů, resp. z něj vyvozeného skutkového stavu v případě skutku pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně zasáhl. Požadovat za této situace po Nejvyšším soudu, aby vstoupil do otázky hodnocení důkazů soudy nižších stupňů a učinil závěr, že výpověď svědkyně M. M. „nelze v žádném případě považovat za věrohodnou či věrohodnější než výpověď obžalovaného“ a v důsledku toho i do skutkových zjištění těchto soudů tvrzením o nutnosti aplikace principu in dubio pro reo, je zjevně nepřípadné. Ve shodě s hodnocením věci státním zástupcem je totiž třeba učinit poznatek, že extrémní nesoulad skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů není u útoku popsaného pod bodem 1 rozsudku, který by kasační zásah dovolacího soudu měl odůvodnit, dán.
Dovolateli lze sice přitakat v tom, že způsob vypořádání se s námitkami směřujícími vůči svědkyni M. M. ze strany soudu odvolacího není z části nejpřiléhavější, pokud jde o posouzení věrohodnosti založené na argumentaci, že výpověď učinila v procesním postavení svědkyně poté, co byla poučena o trestně právních následcích křivé výpovědi, neboť sdílí jeho hodnocení, že poučení svědkyně o následcích křivé výpovědi má význam pouze z pohledu hodnocení zákonnosti takového důkazu. Je však třeba připomenout, že tím se argumentace odvolacího soudu nevyčerpala (viz str. 4 usnesení) a že i s přihlédnutím k výše uvedenému nelze výhrady dovolatele vůči skutkovým zjištěním akceptovat.
Ve své podstatě na úrovni běžné polemiky se skutkovými závěry soudů se ocitá i argumentace obviněného, jíž brojí proti skutkovým zjištěním popsaným pod bodem 2 – 4 rozsudku. Již odvolací soud vyjádřil ve svém rozhodnutí, že v reakci na obhajobu obviněného provedl soud nalézací dokazování zaměřené na otázku možného ovlivnění obviněného příslušníky policie k učinění nepravdivého doznání. Ze zhodnocení jeho výsledků učinil skutkový závěr, že k takovému ovlivnění nedošlo. Pokud ani obsah samotného doznání obviněného stran způsobu spáchání skutků, případně odcizených věcí neodporuje ostatním provedeným důkazům (výpovědi svědků, protokoly o ohledání atd.), které podle něj prokazují toliko spáchání těchto činů bez možnosti identifikace jejich pachatele (a v tomto směru dovolání obviněného žádné konkrétní výhrady nevznáší), pak nelze po dovolacím soudu požadovat, aby odhlédl od doznání obviněného, z něhož soudy nižších stupňů vyšly, a zasáhl do jejich skutkových zjištění formou kasace dovoláním napadeného rozhodnutí. Ani v tomto případě totiž existence extrémního nesouladu, která by takový zásah odůvodnila, nenastala.
Ze všech těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněným uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v posuzované věci není dán.
Pokud jde o uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , není v posuzované věci zjevně naplněn, a to ani v jedné z výše označených variant. Je tomu tak proto, že (varianta první) odvolací soud nerozhodl o odvolání obviněného ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 1 tr. ř. (tj. formou zamítnutí jeho odvolání ze zde uvedených formální důvodů), ani způsobem upraveným v ustanovení §253 odst. 3 tr. ř. (tj. formou odmítnutí odvolání). Dovolateli tak neodepřel svým procesním postupem přístup k soudu druhé instance, neboť jeho odvolání projednal ve veřejném zasedání způsobem, který upravují příslušná ustanovení trestního řádu (zejm. §254 tr. ř. a násl.). O druhou alternativu se nejedná proto, že řízení, které vydání rozhodnutí soudu druhého stupně předcházelo, není zatíženo vadou, kterou obviněný specifikoval [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], ani jinými zákonem uvedenými [dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) – f), h) – k) tr. ř.].
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvody jím deklarované (avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v 265b.“ Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil