ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.228.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 228/2014-34
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2014 o dovolání, které podal obviněný M. P. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. 2 To 207/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 4 T 144/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 25. 6. 2013, č. j. 4 T 144/2012-202 , byl obviněný M. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
v období nejméně od 2. 7. 2010 do 12. 10. 2011 jako uživatel rodinného domu č. ......a přilehlých nemovitostí v obci S., okres P., po svévolném zásahu do elektrického napojení v elektroměrovém rozvaděči domu na odběrném místě č. .........., spočívajícím v připojení neměřeného kabelu zapojeného mimo měřící zařízení a dále vyvedeného do pojistkové skříně umístěné na objektu stolárny, z níž byl dále napájen podružný rozvaděč nacházející se ve stolárně, z nějž byly napájeny světelné a zásuvkové okruhy dílny s elektrospotřebiči, neoprávněně odebíral neměřenou elektrickou energii, čímž společnosti ČEZ Distribuce, a. s., se sídlem Děčín, Teplická 874/8, IČO: 24729035, způsobil škodu odcizením ve výši nejméně 68.189,- Kč.
Obviněný byl za uvedený trestný čin odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za použití §67 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 50.000 Kč, který se skládá z 50 denních sazeb ve výši 1.000 Kč za jednu denní sazbu. Podle §59 odst. 1 tr. zákoníku mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozenému ČEZ Distribuce, a. s., částku 68.189 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená ČEZ Distribuce, a. s., se zbytkem nároku na náhradu škodu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný a poškozený, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci usnesením ze dne 19. 9. 2013, č. j. 2 To 207/2013-242, jímž je podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce JUDr. Karla Vítka dovolání , přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) alinea druhá tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti usnesení soudu prvního stupně, a v řízení předcházejícím vydání dovoláním napadeného usnesení byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jelikož rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku primárně namítá extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, a tvrdí, že důkazy, na základě kterých bylo o jeho vině rozhodnuto, byly pro učinění takového závěru zcela nedostatečné a netvořily ucelený a ničím nerušený řetězec nepřímých důkazů. Soud měl proto dokazování doplnit, nebo obviněného obžaloby v souladu se zásadou in dubio pro reo zprostit.
Obviněný (bod 1) brojí proti závěru soudů o naplnění subjektivní stránky trestného činu krádeže, neboť pro takový závěr, zejména pak ve vztahu k svévolnému zásahu, nemá soud oporu v provedeném dokazování. Subjektivní stránka není dostatečným způsobem soudy odůvodněna, není zřejmé, z jakých skutečností soud prvního stupně závěr o naplnění subjektivní stránky přečinu krádeže dovodil. Konstatování svědků, že žádný z nich neprovedl napojení předmětného kabelu, nemůže obstát jako důkaz pro naplnění subjektivní stránky. To proto, že se jednalo o kabel připojený v rozvodné skříni na veřejně přístupném místě, bez jakékoli možnosti obviněného zásahy ze strany třetích osob do této skříně kontrolovat. Navíc z provedeného dokazování vyplynula důvodná pochybnost, že do této skříně bylo zasahováno třetími osobami, zejména pak R. M., který ke dni 29. 6. 2005, tedy v den kdy k takovému zásahu mělo dojít, nepracoval u společnosti ČEZ, ani jiné společnosti, oprávněné zasahovat do rozvaděčů jiných subjektů. Soud tuto skutečnost pominul a učinil závěr o vině dovolatele. Obviněný tvrdí, že je odsuzován za umožnění zásahu do rozvodné skříně, jemuž sám nemohl zabránit. Závěr o naplnění subjektivní stránky byl soudy obou stupňů učiněn s vědomím, že do rozvodné skříně bylo zasaženo osobou, která k tomu neměla žádné oprávnění. Do rozvodné skříně mohlo být – dle názoru obviněného – podruhé zasaženo dne 14. 6. 2010 pracovníky ČEZ. Nebyl proveden jediný přímý důkaz, který by nasvědčoval jeho přímému zásahu do rozvodné skříně, tím spíše do elektroměru. S ohledem na tyto skutečnosti míní, že se soudy dostatečným způsobem nevypořádaly s jeho obhajobou a naopak přecenily důkazy, které svědčily v jeho neprospěch. Za tohoto stavu a s ohledem na nejasnosti, které se v průběhu řízení vyskytly, není možné učinit bezpečný závěr o tom, že tyto důkazy vytvořily ucelený a ničím nenarušený řetězec nepřímých důkazů.
Soudy se dle hodnocení obviněného rovněž nedostatečně vypořádaly s neúplností videozáznamu (bod 2), který jako jediný má zachycovat stav rozvodné skříně v okamžiku, kdy ji kontrolovali technici společnosti ČEZ Měření, s. r. o. Tento záznam není úplný, chybí na něm počátečních sedm minut, v rámci kterých se mohly odehrát podstatné skutečnosti. Pochybná je i forma provedení tohoto záznamu, když při prvních okamžicích jsou zabírána záda montérů a teprve po realizace neznámého úkonu nastává zcela detailní videozáznam prováděných prací.
Soudy se dále nezabývaly jeho námitkou o rozplombování elektroměru stolárny, na kterém je umístěna třetí samolepka pořadového čísla, které odpovídá řadě svědka R. M. Ten uvedl, že elektroměry nerozplomboval a umístil na předmětný elektroměr pouze dvě samolepky. V řízení nebylo objasněno, který z pracovníků ČEZ Měření, s. r. o., tuto samolepku na elektroměr umístil. Neprokázání subjektivní stránky spatřuje obviněný rovněž ve vztahu k výpovědi svědka K., který odkázal na hlášení od svědka R. M., v němž byla obsažena informace o porušených plombách. Doplnil, že ten samý svědek v přípravném řízení na výslovný dotaz policejního orgánu uvedl, že plomby na masce byly v pořádku, následně při hlavním líčení naopak uvedl, že si není jistý, ale domnívá se, že maska zaplombována nebyla. Informace o existenci nebo absenci plomby na masce je však zcela zásadní, neboť soud prvního stupně, na který následně navázal soud odvolací, na ní staví naplnění subjektivní stránky.
Následně obviněný polemizuje se závěry soudu prvního stupně, že se měl při svém jednání spoléhat na to, že si neměřeného kabelu nikdo nevšimne. Takový závěr je v rozporu s výpovědí L. P., podle něhož byl kabel připojen způsobem, že na první pohled byla patrná nesprávnost jeho zapojení. Nesprávný je i závěr o připojení objektu, nazývaného jako stará dílna v budově sýpky, svědkem L. P. neboť ten přebíral objekt již připojený v roce 1997. Objekt, na kterém L. P. práce prováděl, byl do jeho podnikání zařazen až v roce 2000. Počátkem roku 2003 byl do rozvodné skříně nainstalován nový elektroměr pracovníkem PDS spol. Severomoravská energetika, a. s., na kterém byl posléze zjištěn neoprávněný odběr elektrické energie pro objekt nová stolárna. Nejasnosti stran umístění a zapojení jednotlivých budov měl proto soud objasnit důkladným výslechem všech osob, které na daném místě pracovaly (svědka L. P., projektanta Ing. M., N., K.). Jelikož tak soud neučinil, došlo podle něho k porušení zásady in dubio pro reo.
V další části obviněný zpochybňuje závěry o svém srozumění s neměřeným odběrem, v důsledku významného poklesu spotřeby elektrické energie a tvrdí, že si nedokáže vysvětlit, jak mohlo k neoprávněnému odběru dojít. Příčinou vzniku neoprávněného odběru mohlo být instalování nového elektroměru pracovníkem PDS a spol. Severomoravská energetika nebo pozdější činnost svědka R. M., který při výměně hodin neprovedl opětovné zapojení do jedné svorky.
S odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. I. ÚS 726/10 a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06) je dovolatel přesvědčen, že v předcházejícím řízení bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a bylo postupováno v rozporu s principem rovnosti účastníků řízení garantovaným čl. 37 odst. 3 Listiny, jelikož se soudy dostatečně nevypořádaly s jeho námitkami a zcela absentuje jednoznačnost vedoucí k závěru, že byl z jeho strany spáchán úmyslný trestný čin krádeže. Neprovedení výše zmíněných a navržených důkazů a nezodpovězení podotknutých nejasností v důkazní oblasti měly za následek vadu spočívající v nesprávném právním posouzení věci jako přečinu krádeže.
S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Přerově podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po stručném shrnutí průběhu řízení a obsahu obviněným podaného dovolání podotkl, že obviněný nevznáší žádnou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků přečinu krádeže podle §205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, případně nesprávnosti jiného hmotně právního posouzení. Obviněný brojí výlučně proti hodnocení důkazů soudy a proti rozsahu provedeného dokazování a na základě takto pojaté skutkové polemiky prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které provedla zásah do elektroměrového rozvaděče osoba jiná. Obdobně je tomu ve vztahu k námitce nenaplnění subjektivní stránky, kterou dovolatel vznesl čistě formálně, když vychází výlučně z vlastních skutkových zjištění. Dovolání podané obviněným má spíše charakter druhého odvolání a nikoli dovolání jako značně formalizovaného mimořádného opravného prostředku.
Skutkové závěry soudů jsou podle státního zástupce logické a plně vycházející z provedených důkazů. Není proto možné hovořit o rozporu, resp. dokonce extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy. Hypotetická a zcela logiku postrádající je úvaha dovolatele, podle které třetí osoba bez jakékoli domluvy s ním učinila technická opatření k tomu, aby mu umožnila neměřený a neplacený odběr elektrické energie.
Státní zástupce dospěl k závěru, že ani jeden z dovolacích důvodů nebyl obviněným naplněn. Vzhledem k uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení . Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. spočívá v tom, že došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a ustanovení §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Přestože obviněný podal své dovolání především z důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nutno usuzovat, že pro existenci takto tvrzené vady uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.], odůvodňuje svůj mimořádný opravný prostředek námitkami, které nelze pod deklarovaný důvod podřadit. Ve skutečnosti totiž nenamítá nesprávnost právního posouzení skutku (neuplatňuje konkrétní námitky o vadnosti subsumpce skutkových zjištění pod příslušná ustanovení tr. zákoníku, či jiné nesprávné hmotně právní posouzení), nýbrž výlučně a právě soudy učiněná skutková zjištění. Dovolání obviněného neobsahuje žádnou námitku, která by byla způsobilá jím uplatněný dovolací důvod (sloužící k nápravě hmotně právních vad) věcně naplnit. Jím uplatňovaná vada o nedostatku subjektivní stránky přečinu krádeže není vztahována ke skutkovým zjištěním vyjádřeným v napadeném rozhodnutí, resp. jemu přecházejícím rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž je vázána na jejich zpochybnění, resp. na odlišné skutkové závěry dovozované z obviněným prováděného hodnocení důkazů. Námitkami, jimiž obviněný napadá nesprávné hodnocení důkazů, případně nedostatečnost provedeného dokazování, se s deklarovaným dovolacím důvodem míjí proto, že takto uplatňované výhrady vůči napadeným rozhodnutím je nezbytné považovat za námitky ryze skutkového a procesního charakteru. Oblast provádění důkazů a jejich hodnocení orgány činnými v trestním řízení je totiž upravena právem procesním (trestním řádem) a nikoli právem hmotným. Veškerá argumentace obviněného se přitom nese na bázi zpochybnění skutkových závěrů, resp. na bázi vyslovení jeho nesouhlasu s nimi.
Je nezbytné opakovat, že obviněný v podaném dovolání neuplatnil žádnou námitku v tom smyslu, že by učiněná skutková zjištění nenaplňovala znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. V dovolání uplatněnými námitkami obviněný brojí – na podkladě údajného extrémního nesouladu, jímž mají být napadená rozhodnutí zatížena – výlučně proti skutkovým zjištěním, které soudy učinily na základě provedeného dokazování. Formou polemiky s těmito závěry vyvozuje vlastní skutkové alternativy a verze, odlišné od závěrů soudů obou stupňů (údajné neprokázání skutkových závěrů umožňujících vyslovení jeho viny trestným činem). Nosná část dovolání tedy spočívá v tom, že se obviněný domáhá, aby na základě jiného hodnocení důkazů byl jiným způsobem posouzen skutek, pro který byl uznán vinným a za který mu byl uložen trest. Takové skutečnosti však pod deklarovaný dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud podotýká, že zásadně do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně nezasahuje. Učinit tak může pouze ve zcela výjimečných a ojedinělých případech, a to tehdy, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a jimi provedenými důkazy. Teprve tehdy je nezbytné dát v dovolacím řízení průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces.
Ačkoli dovolatel vznesl námitku extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, činí tak zcela formálním poukazem a následně argumentací, která se nevymyká z rámce běžných odvolacích námitek. Ve smyslu tvrzeného extrémního nesouladu nevznesl žádný důvodný argument, který by takový závěr mohl odůvodnit. Nejvyšší soud připomíná, že extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán tehdy, pokud skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, tj. tehdy, pokud skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, pokud jsou výsledkem dezinterpretace obsahu důkazů, pokud jsou pro skutková zjištění rozhodné důkazy zcela pominuty, apod. Kritériem pro úsudek na tzv. extrémní nesoulad je tedy zákaz svévole, resp. svévolného rozhodnutí. Otázku svévole však nelze redukovat výlučně na polemiku se skutkovými závěry a skutkovými zjištěními nalézacího soudu, extrémní nesoulad nelze shledávat ve faktu, že skutková zjištění soudů učiněná na základě vyhodnocení důkazů splňující kritéria upravená ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. jsou odlišná od představ obviněného, který důkazy hodnotí způsobem odlišným. Nelze-li extrémní rozpor ve významu jeho výkladu Ústavním soudem (očividný nesoulad skutkových zjištění s obsahem důkazů) v posuzované věci shledat – a tak tomu je proto, že svévoli v hodnotícím postupu soudů nižších stupňů shledat nelze – pak o skutkové a procesní námitky opřené dovolání obviněného není možno pokládat ani za formálně naplňující jím deklarovaný dovolací důvod.
V reakci na dovolací argumentaci obviněného musí Nejvyšší soud konstatovat, že tvrzení dovolatele o existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými a potažmo právními závěry, která má ústit do porušení práva dovolatele na spravedlivý proces, nelze přijmout za důvodné. Je tomu tak proto, že soud prvního stupně v souladu se svým oprávněním, které plyne z jeho nezávislého postavení, provedl dokazování v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí, přičemž vyložil (viz str. 25-26 rozsudku), proč důkazním návrhům na další dokazování nevyhověl. Důkazy, z nichž při svém rozhodování vyšel, nejenže v odůvodnění svého rozsudku vymezil, včetně jejich obsahu (str. 2-17), nýbrž i vcelku rozsáhlým a se zněním §2 odst. 6 tr. ř. souladným způsobem vyhodnotil (str. 17-25). Tvrzení obviněného, že nedošlo ke zjištění skutkového stavu ve smyslu požadavku §2 odst. 5 tr. ř., je za daného stavu toliko polemikou s hodnotícími úvahami nalézacího soudu, který přesvědčivým způsobem vyložil, proč přiznal váhu důkazům usvědčujícím a naopak nevyšel z důkazů, které svědčily ve prospěch obhajoby obviněného. Při zdůvodnění svého náhledu nalézací soud vyložil, v čem spatřuje rozpornost a tudíž i nevěrohodnost důkazů, které dovolatel pokládá za prokazující jeho nevinu, a v čem spatřuje nevěrohodnost a účelovost samotné obhajoby obviněného, resp. jakými důkazy ji má za vyvrácenou. Z pohledu požadavků kladených na spravedlivý proces tak soud prvního stupně zcela dostál požadavkům, které stran odůvodnění rozsudku jsou na něj kladeny ustanovením §125 odst. 1 tr. ř.
Námitky obviněného vtělené do jeho dovolání jsou do značené míry opakováním výhrad, které uplatnil nejen v řízení před soudem odvolacím, nýbrž – jak to vyplývá i ze samotného odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího – i před soudem prvního stupně.
Je-li závěr dovolatele o extrémním nesouladu budován na tvrzení o odlišnosti údajů svědka Metelky ze stadia přípravného řízení a následně údajů jím sdělených při hlavním líčení, pak takto uplatněná námitka nemůže mít významu, který mu obviněný přikládá. Vytýká-li nalézacímu soudu, že jím uváděný rozpor pomíjí, a odvolacímu soudu, že jej neshledává důležitým, pak přehlíží znění ustanovení §158 odst. 6 věty poslední tr. ř., dle něhož „ Je-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže mu být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah.“ Je nezbytné připomenout, že údaje (později, při hlavním líčení v procesním postavení svědka vyslechnutého) R. M., o které se ve svém dovolání obviněný zjevně opírá, jsou obsaženy právě v úředním záznamu o podaném vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. (viz č. l. 65-66 spisu). Procesní postup nalézacího soudu, který výše citované ustanovení respektoval, tj. v rozporu s požadavkem obviněného uplatňovaný rozpor nezjišťoval a neřešil, proto nemůže být interpretován způsobem vyjádřeným dovolatelem, tj. jako selhání nestranného soudu, které má zakládat extrémní nesoulad jeho skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Takový nesoulad založen být nemůže proto, že zmíněný úřední záznam, sepsaný s R. M. dne 23. 5. 2012, není procesně účinným důkazem, o který by se soud mohl při svém rozhodování opřít. Porušení nestrannosti pak nelze vytýkat soudu, pokud tento postupoval v souladu s procesním předpisem upravujícím dokazování v trestním řízení.
Ani ostatní výhrady obviněného, tj. jeho tvrzení o neoprávněnosti zásahů dalších osob (25. 6. 2005 R. M., 14. 6. 2010 pracovníky konsorcia ČEZ) nemohou tvrzený extrémní nesoulad založit. Je tomu tak proto, že stran těchto námitek přehlíží obviněný důkazně odůvodněný závěr soudů, že 14. 6. 2010 se vyjma A. J. a B. Z. na místě jiní pracovníci nenacházeli, příp. že jiné osoby, tj. zaměstnanci poškozené organizace neměli žádný důvod (motivaci) provádět neoprávněný zásah, který by měl za důsledek vznik škody na straně poškozené organizace a obohacení obviněného. Jinými slovy vyjádřeno, dovolatel pomíjí již zmíněné rozsáhlé odůvodnění skutkových závěrů obsažené v rozsudku soudu prvního stupně, vůči nimž staví námitky, které ke zvrácení učiněných skutkových závěrů nejsou způsobilé.
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny nelze vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Ze všech těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud tvrzení obviněného o existenci dovolacího důvodu upraveného ustanovením §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodným.
Dosud uvedené lze navázat konstatováním, že v posuzované věci nedošlo ani k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. O její první variantu, jejímž důsledkem je zamezení přístupu odvolatele k soudu druhé instance, se jednat zjevně nemůže již proto, že opravný prostředek obviněného byl v jeho přítomnosti projednán ve veřejném zasedání a zamítnut byl nikoli z formálního, nýbrž věcného důvodu. O druhou alternativu se rovněž jednat nemůže, neboť k obviněným explicitně nespecifikované vadě [toliko usuzovat lze, že k citovanému zákonnému textu „přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)“ , má být přiřazena vada uvedená pod písm. g)] v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo.
Domáhá-li se obviněný, aby dovolací soud na podkladě jeho dovolání jím napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil, včetně jemu předcházejícího rozsudku soudu prvního stupně, a věc posléze vrátil soudu druhého stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, pak je nezbytné uvést, že takovému návrhu nemohl Nejvyšší soud vyhovět již proto, že by odvolací soud (při současném zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně) neměl o čem jednat. Zrušení napadených rozhodnutí však není odůvodněno věcně.
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil