ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.25.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 25/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. února 2014 o dovolání obviněného J. D., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, č. j. 4 To 328/2013-371, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 3 T 96/2011, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, č. j. 4 To 328/2013-371, zrušuje .
Současně se zrušují další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 31. 7. 2013, č. j. 3 T 96/2011-342, byl obviněný J. D. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin mu byl podle §209 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu dva a půl roku.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 10. 2013, č. j. 4 To 328/2013-371, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin mu podle §206 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložil na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému M. G., částku 35.595,50 Kč.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrdí, že skutek byl nesprávně Krajským soudem v Brně posouzen jako přečin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Dodal, že s odkazem na uznávanou judikaturu je předmětem útoku u trestného činu zpronevěry cizí věc svěřená pachateli. Pod pojem věc však nelze zahrnout pohledávku. Ta má povahu majetkového práva vzniklého na základě závazkového právního vztahu mezi určitými subjekty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 3 Tdo 905/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2004, svazek 2, pod T 659-II.). Obviněný poukazuje na to, že uznání dluhu je závazkovým vztahem a právě pro existenci závazkového vztahu a případné pohledávky nelze v jeho chování spatřovat skutek přečinu zpronevěry. S odkazem na další ustálenou judikaturu má obviněný za to, že mu muselo být prokázáno, že s nabytou věcí nakládal jako s vlastním majetkem, tj. převedl tento majetek na někoho jiného, zapracoval nabytou věc do věci cizí nebo nabytou věc sám spotřeboval. Takovéto chování odvolací soud nezkoumal, ani ve svém rozsudku neodůvodnil, z jakého konkrétního právního i konkrétního věcného důvodu kvalifikoval skutek jinak než soud prvního stupně. Obviněný má za to, že nedůvodným zápočtem částky 35.961,- Kč na neexistující pohledávky byl uznán vinným pro skutek zpronevěry. Podle názoru obviněného je rozsudek Krajského soudu v Brně v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Obviněný se domnívá, že za této situace je rozsudek Krajského soudu v Brně nepřezkoumatelný, protože jeho odůvodnění neobsahuje úvahu soudu ke všem znakům přečinu zpronevěry. Jednak nebyly uvedeny žádné skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly závěr, že se obviněný zmocnil uvedených věcí, konkrétně a jak s těmito věcmi naložil, jednak bylo prokázáno, že faktura č. … byla vytvořena následně po odebrání zboží a její obsah byl předmětem sporu mezi odsouzeným a poškozeným. Nebyl zjištěn důkaz, který by prokázal, které konkrétní zboží bylo dne 2. 7. 2009 odebráno, neboť naopak z výslechu všech svědků je zřejmé, že zboží odebíral postupně. Obviněný má dále za to, že skutek, který mu je kladen za vinu, není skutkem přečinu zpronevěry, neboť jde o smluvní – obchodní vztah dvou účastníků vyplývající z toho, že oba účastníci obchodního vztahu podepsali uznání závazku. Z předložené listiny o uznání závazku je zřejmé, že ji podepsali v den převzetí faktury č. …, tj. 17. 8. 2009, jak poškozený tak odsouzený. Druhý okruh námitek obviněný zaměřil do výroku o náhradě škody. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně poškozenému nárok na náhradu škody přiznal, aniž by uvedl, z jakého titulu tento nárok poškozenému přiznává. Bylo prokázáno, že předmětné faktury, na které poškozený odkazuje, byly zaplaceny jindy a neváží se ani ke sporu v civilním řízení pod sp. zn. 6 C 146/2009, ani k trestnímu řízení. Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že bylo jeho povinností konkrétně uvést, k čemu je částka 35.595,50 Kč vázána a co ji tvoří. Při stanovení výše škody se podle ustálené judikatury vychází ze skutečné hodnoty věci, z této skutečnosti, tj. z ceny věci, jednostranně následně vyfakturované poškozeným, však v daném případě nebylo možno vycházet. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. 4 To 328/2013, zrušil a aby poté podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně nové projednání a rozhodnutí věci „se závazným právním názorem, aby stíhaný skutek nebyl uznán jako přečin zpronevěry a odsouzený byl zproštěn obžaloby“, příp. aby Nejvyšší soud podle §265m odst. 1 tr. ř. v tomto smyslu sám rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že k dovolání obviněného se nebude věcně vyjadřovat s tím, že souhlasí, aby dovolání bylo projednáno v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí sp. zn. Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V dovolání obviněný uplatnil jednak námitky, že skutek, který se stal, byl nesprávně právně kvalifikován jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, jednak, že je chybný výrok Krajského soudu v Brně o náhradě škody. Uvedené námitky jsou právně kvalifikovanými námitkami v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek, jakož i předcházející řízení a shledal, že dovolání je důvodné.
Přečinu zpronevěry se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou.
Podle popisu skutku uvedeného ve výroku o vině odvolacího soudu se obviněný přečinu zpronevěry dopustil tím, že „ dne 2. 7. 2009 v B. n. P., na ulici L. …, okres Ž. n. S., odebral od dodavatele M. G., truhlářský materiál v hodnotě celkem 35.595,50 Kč, který při odběru, ani později neuhradil a použil jej pro účely svého podnikání, čímž poškozenému M. G., způsobil škodu ve výši 35.595,50 Kč“.
Dovolání obviněného je nutno přisvědčit, že v takto popsaném skutku nelze spatřovat přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolacímu soudu je třeba vytknout, že popis skutku neobsahuje znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Z popisu skutku není zřejmé, v čem je naplněn po objektivní stránce zákonný znak „přisvojení si cizí věci“, neboť popis skutku neobsahuje v tomto směru žádné skutkové okolnosti. Z popisu skutku rovněž nevyplývá, z jaké skutečnosti odvolací soud dovodil, že obviněný si „přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena“. Takto popsané skutkové okolnosti v tzv. skutkové větě výroku o vině chybí. V tomto směru je třeba konstatovat, že ohledně právní kvalifikace skutku jako přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku nejsou znaky skutkové podstaty blíže specifikovány ani v odůvodnění odvolacího soudu, což činí rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem pak nezbylo Nejvyššímu soudu než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a tomuto soudu věc přikázat k novému projednání a rozhodnutí. Bude potřebné, aby si odvolací soud ujasnil, zda jednání obviněného, pro které byl uznán vinným, vykazuje znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, a pak v popisu skutku všechny znaky uvedeného trestného činu (příp. jiného trestného činu) uvede [nikoli jejich zákonnou citací srov. přiměřeně Soubor trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu / C. H. Beck, ročník 2002, sv. 18, pod T 426)] a své úvahy způsobem odpovídajícím ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. (§125 odst. 1 tr. ř.) v odůvodnění svého rozhodnutí rozvede. V případě, že dospěje k závěru, že jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně není přečinem zpronevěry, ale vykazuje znaky jiného trestného činu (např. podvodu) při zachování totožnosti skutku, bude potřebné tyto své úvahy v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž náležitě rozvést. Nelze totiž akceptovat na jedné straně závěr, že jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně po skutkové stránce odpovídá znakům přečinu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, a na straně druhé konstruovat stav, podle kterého „až do úplného zaplacení faktury zůstává zboží majetkem firmy LUMAG M. H.“, a z této skutečnosti dovodit, že se jedná o přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku. Toto tvrzení totiž není podepřeno žádnými skutkovými okolnostmi, na základě nichž by bylo možno uvedený závěr učinit. Není proto zřejmé, z jakých skutečností odvolací soud vycházel, pokud dospěl k tomuto závěru o vině trestným činem zpronevěry, protože výsledky provedeného dokazování tomuto závěru neodpovídají. V novém řízení bude také nezbytné, aby odvolací soud podrobněji rozvedl své úvahy ve vztahu k výroku o náhradě škody, a to zejména s ohledem na skutečnosti, které vyplynuly z občanskoprávního řízení, a ujasnil si především otázku, v jakém rozsahu poškozenému vznikla škoda z protiprávního jednání obviněného, a tyto své úvahy zákonu odpovídajícím způsobem odůvodnil.
Vzhledem k tomu, že ke shora uvedenému pochybení došlo v řízení před odvolacím soudem, vrací se věc do stadia řízení po podání odvolání obviněného, s jehož námitkami je třeba se v novém rozhodnutí náležitě vypořádat.
V souvislosti se zrušením rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud zrušil také všechna další rozhodnutí, která na zrušené rozhodnutí odvolacího soudu obsahově navazují a jež v důsledku tohoto zrušení pozbyla podkladu.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. února 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann