ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.258.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 258/2014-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. května 2014 o dovolání, které podal obviněný J. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 2 To 54/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 5/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 50 T 5/2012, byl obviněný J. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „jako společník a jediný jednatel obchodní společnosti KOHLSCHEIN spol. s r.o., IČ: 26291321, se sídlem Brno, Vídeňská 157/120, (dnes K.N. Stroje spol. s r.o., IČ: 26291321, se sídlem v Brně, Štefánikova 849/21)
a) dne 1. 10. 2008 v B. uzavřel se společností UNIGAZ, spol. s r.o., se sídlem Brno, Jana Svobody 10, IČ: 46960881, kupní smlouvu č. …, podle které společnost KOHLSCHEIN, spol. s r.o., prodala společnosti UNIGAZ, spol. s r.o., hydraulické pásové rypadlo zn. HITACHI ZX 50U-2 CLR, výr. č. …, za cenu 1.264.890,Kč včetně DPH a v listopadu 2008 v B. fyzicky předal toto pásové rypadlo společnosti UNIGAZ, spol. s r.o., i když věděl, že společnost KOHLSCHEIN, spol. s r.o. nebyla vlastníkem tohoto pásového rypadla, ale držela pásové rypadlo na základě smlouvy o nájmu č. … ze dne 4. 2. 2008 a později podle navazující kupní smlouvy č. … ze dne 3. 10. 2008, které obžalovaný za spol. KOHLSCHEIN uzavřel se společností ČSOB Leasing, a.s. se sídlem Praha, Na Pankráci 310/60, IČ: 639 98980, a dále věděl, že podle článku V. bod 2. kupní smlouvy č. … vlastnictví k pásovému rypadlu přechází z ČSOB Leasing a.s. na KOHLSCHEIN spol. s r.o úplným zaplacením kupní ceny, přičemž částku 1.264.890,-Kč, kterou KOHLSCHEIN spol. s r.o., získala v listopadu 2008 za prodej pásového rypadla od UNIGAZ, spol. s r.o., nepředal společnosti ČSOB Leasing, a.s., ale použil ji pro potřeby společnosti KOHLSCHEIN, spol. s r.o., takto jednal bez vědomí a souhlasu společnosti ČSOB Leasing, a.s., v úmyslu neoprávněně obohatit společnost KOHLSCHEIN, spol. s r.o. na úkor společnosti ČSOB Leasing, a.s., a tímto jednáním způsobil společnosti ČSOB Leasing, a.s., škodu ve výši 1.100.750,-Kč,
b) dne 3. 12. 2008 v B. uzavřel se společností SG Equipment Finance Czech Republic s.r.o., se sídlem Praha, Antala Staška 2027/79, IČ: 61061344, kupní smlouvu, podle které společnost KOHLSCHEIN, spol. s r.o., prodala společnosti SG Equipment Finance Czech Republic, s.r.o., pásové rypadlo zn. HITACHI ZX 180 LC - 3, výr. č. … za cenu 3.198.720,- Kč vč. DPH a dne 20. 12. 2008 fyzicky předal toto pásové rypadlo společnosti Agromeli, spol. s r.o., se sídlem Brno, Olomoucká 1177/178, IČ:46980989, které si na základě smlouvy o finančním leasingu č. … ze dne 3. 12. 2008 pronajala toto rypadlo od společnosti SG Equipment Finance Czech Republic, s.r.o., i když věděl, že společnost KOHLSCHEIN, spol. s r.o., nebyla vlastníkem tohoto pásového rypadla, ale držela pásové rypadlo na základě smlouvy o nájmu č. … ze dne 20. 6. 2008 a později podle navazující kupní smlouvy č. … ze dne 19. 12. 2008, které obžalovaný za společnost KOHLSCHEIN uzavřel se společností ČSOB Leasing, a.s., se sídlem Praha, Na Pankráci 310/60, IČ: 63998980, a dále věděl, že podle článku V. bod 2. kupní smlouvy č. … vlastnictví k pásovému rypadlu přechází z ČSOB Leasing a.s. na KOHLSCHEIN spol. s r.o. úplným zaplacením kupní ceny, přičemž částku 3.198.720,- Kč, kterou KOHLSCHEIN, spol. s r.o., získala dne 6. 1. 2009 za prodej pásového rypadla od SG Equipment Finance Czech Republic, nepředal společnosti ČSOB Leasing, a.s., ale použil ji pro potřeby společnosti KOHLSCHEIN, spol. s r.o., takto jednal bez vědomí a souhlasu společnosti ČSOB Leasing, a.s., v úmyslu neoprávněně obohatit společnost KOHLSCHEIN, spol. s r.o., na úkor společnosti ČSOB Leasing, a.s., a tímto jednáním způsobil společnosti ČSOB Leasing, a.s., škodu ve výši 2.439.500,-Kč,
c) dne 5. 3. 2009 v B. uzavřel se společností RICHTER DIESEL, s.r.o., se sídlem Brno, Orlí 7, IČ: 26969955, kupní smlouvu č. …, podle které společnost KOHLSCHEIN, spol. s r.o., prodala společnosti RICHTER DIESEL, s.r.o., pásové rypadlo zn. HITACHI ZX 280 LCN-3, výr. č. …, za cenu 154.890,- EUR vč. DPH a v březnu 2009 fyzicky předal toto pásové rypadlo společnosti RICHTER DIESEL, s.r.o., i když věděl, že společnost KOHLSCHEIN, spol. s r.o., nebyla vlastníkem tohoto pásového rypadla, ale držela pásové rypadlo na základě smlouvy o nájmu č. … ze dne 10. 7. 2008 a později podle navazující kupní smlouvy č. … ze dne 9. 1. 2009, které obžalovaný za spol. KOHLSCHEIN uzavřel se společností ČSOB Leasing, a.s., se sídlem Praha, Na Pankráci 310/60, IČ: 639 98980, a dále věděl, že podle článku V. bod 2. kupní smlouvy č. … vlastnictví k pásovému rypadlu přechází z ČSOB Leasing a.s. na KOHLSCHEIN spol. s r.o. úplným zaplacením kupní ceny, přičemž částku 154.890,40 EUR, kterou KOHLSCHEIN, spol. s r.o., získala ve třech částech ve dnech 9. 3., 10. 3. a 6. 4. 2009 za prodej pásového rypadla od RICHTER DIESEL, nepředal společnosti ČSOB Leasing, a.s., ale použil ji pro potřeby společnosti KOHLSCHEIN, spol. s r.o., takto jednal bez vědomí a souhlasu společnosti ČSOB Leasing, a.s., v úmyslu neoprávněně obohatit společnost KOHLSCHEIN spol. s r.o., na úkor společnosti ČSOB Leasing, a.s., a tímto jednáním způsobil společnosti ČSOB Leasing, a.s., škodu ve výši 3 340 330,-Kč,
celkem jednáním uvedeným v bodech a), b), c) rozsudku způsobil společnosti ČSOB Leasing, a.s., škodu ve výši 6 880 580,-Kč“ .
Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný podle §206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb s tím, že jedna denní sazba byla stanovena ve výši 500,- Kč, tedy celkem ve výši 50.000,- Kč, přičemž byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání padesáti týdnů. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen ještě trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti, člena statutárního orgánu obchodní společnosti, prokuristy obchodní společnosti nebo zástupce obchodní společnosti na dobu tří roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená obchodní společnost ČSOB Leasing, a.s., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 2 To 54/2013. Podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak nově rozhodl tak, že obviněnému za zločin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, uložil podle §206 odst. 5 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu dále uložil peněžitý trest ve výměře sto denních sazeb s tím, že jednu denní sazbu stanovil ve výši 500,- Kč, tedy celkem ve výši 50.000,- Kč, přičemž podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu uložil ještě trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti, člena statutárního orgánu obchodní společnosti a prokuristy obchodní společnosti na dobu tří roků. V ostatních výrocích ponechal odvolací soud napadený rozsudek nezměněný.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný namítl, že předmětem dovolání je existence extrémního nesouladu mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu druhého stupně, resp. i soudu prvního stupně. Konkrétní pochybení obviněný spatřuje ve skutečnosti, že v rámci trestního řízení nebyla dodržena základní zásada trestního práva in dubio pro reo, když důkazy byly soudem druhé i první instance vždy posouzeny jednostranně pouze v jeho neprospěch. Prohlásil, že soud prvního stupně i soud odvolací v rozporu s názorem Ústavního soudu zcela ignorovaly obchodněprávní stránku věci, která je však pro řádné posouzení věci podstatná a souvisí se všemi spornými aspekty případu, a to zejména v otázce možnosti nakládání s předměty leasingu a informování leasingového pronajímatele o prodeji předmětu leasingu (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 564/2000). Obviněný vyjádřil názor, že oba soudy chybovaly, když rozlišily obchodní praxi na počátku obchodního případu a na jeho konci, přičemž toto rozlišení je v jeho neprospěch. Odmítl tvrzení soudů, že by daná obchodní praxe byla k neprospěchu jedné ze smluvních stran nebo že by využívala nevědomosti druhé smluvní strany. Pokud byla obchodní praxe spočívající v neplnění odkládacích podmínek ve prospěch obou smluvních stran, jak tvrdí podle vyjádření obviněného odvolací soud, pak byla nutně ve prospěch obou smluvních stran i obchodní praxe spočívající v prodeji strojů koncovým zákazníkům bez výslovného svolení ČSOB Leasing a.s. (dále též „ČSOBL“). Výhodnost pro všechny smluvní strany je zjevná z toho, že celá věc tímto způsobem fungovala řadu let a žádná ze stran ničeho nenamítala. Problém nastal až v okamžiku, kdy se na straně společnosti Kohlschein spol. s r.o., objevily finanční problémy v důsledku hospodářské krize a nebyla schopna dostát všem svým závazkům vůči ČSOBL.
Obviněný dále poznamenal, že se soud prvního stupně a soud odvolací rozcházejí v hodnocení a argumentaci, proč je nutno odmítnout aplikaci obchodní praxe na odklad převodu vlastnického práva úhradou kupní ceny. Vyslovil názor, že soud prvního stupně tvrdí, že v tomto případě a priori nelze obchodní praxi použít a soud odvolací uvádí, že obchodní praxi v této věci nelze použít, protože by poškozovala jednu smluvní stranu, kdy však v rámci dokazování nebylo zjištěno, kdy mělo přejít vlastnické právo ke strojům ze společnosti Kohlschein spol. s r.o. na ČSOBL. Obviněný podotkl, že je zde pochybnost ohledně okamžiku uzavření kupních a leasingových smluv, ale také ohledně okamžiku splnění odkládacích podmínek sjednaných v kupních smlouvách. Vyjádřil přesvědčení, že přístup ČSOBL je nutno hodnotit v souladu s §30 tr. zákoníku, tedy jako souhlas poškozeného. Z provedeného dokazování totiž podle jeho názoru plyne, že o přítomnosti strojů u třetích osob ČSOBL věděla, a to nejpozději na přelomu roku 2008/2009, proti tomu neprotestovala, což lze vykládat jako zjevný souhlas s daným stavem. Obviněný vyslovil nesouhlas rovněž s odůvodněním odvolacího soudu ve vztahu k nakládání s věcí v rozporu s účelem svěření. Namítl, že předmětné stroje byly koncovým zákazníkům předány na počátku celé akce (k vyzkoušení) a tito koncoví zákazníci hradili nájemné, kterým pak byly hrazeny leasingové splátky. Společnost Kohlschein spol. s r.o. vždy stroje držela nebo vlastnila pouze za účelem jejich dalšího prodeje, což plyne i z provedeného dokazování a je tedy zřejmé, že účelem dispozice se stroji byl jejich prodej koncovým zákazníkům, proto se obviněný nemohl dopustit nakládání s cizí věci v rozporu s účelem jejího svěření. I přes smluvní ujednání o nemožnosti půjčování strojů a jejich převodu na třetí subjekty, bylo ČSOBL zřejmé (musela být minimálně s tímto srozuměna), že společnost Kohlschein spol. s r.o. bude stroje půjčovat i prodávat. Proto lze takto dovodit předem poskytnutý souhlas k takovému nakládání se stroji. Obviněný dále prohlásil, že soudy obou stupňů zcela opominuly důkaz v podobě svědectví pana K., zaměstnance společnosti ČSOBL, o skutečnosti, že obviněný nebyl povinen žádat tuto společnost o souhlas k prodeji strojů. Rozporoval také popis skutků pod písmeny a) a b), ve kterých je uvedeno, že předmětné stroje předal koncovým zákazníkům v době trvání leasingu. Obviněný poznamenal, že od počátku řízení uváděl a dokládal listinnými důkazy, že předmětné stroje byly v dispozici těchto koncových zákazníků od počátku, tj. před uzavřením leasingových smluv. Obviněný také vyslovil názor, že ČSOBL nesvědčilo vlastnické právo k předmětným strojům v době jejich prodeje třetím osobám (nesouhlasil s opačným závěrem soudů s tím, že je v rozporu s provedeným dokazováním), a proto nelze v jeho jednání shledat přisvojení si cizí věci. Namítl ještě, že jednotlivé smlouvy mezi Kohlschein spol. s r. o. a ČSOBL nebyly uzavírány v místech a datech na těchto smlouvách uvedených.
Následně obviněný odmítl názor soudů, že se popsaného trestného činu dopustil v eventuálním úmyslu, neboť s ohledem na dlouhodobou zavedenou obchodní praxi při svém jednání nepředpokládal porušení žádné své povinnosti. Nemohl předpokládat, že by jeho jednání, které fakticky kopírovalo jednání z minulosti, mohlo být posouzeno jako protiprávní. Byl vždy v dobré víře, že jeho jednání je souladné s právem. Dopustil se tak tzv. právního omylu. Ten u něho nastal i v důsledku toho, že ČSOBL v minulosti poskytovala financování obchodních případů společnosti Kohlschein spol. s r.o. formou úvěrů, kdy na ČSOBL nepřecházelo vlastnické právo ke strojům. Jelikož se samotný průběh obchodních případů nikterak nezměnil, měl oprávněný důvod domnívat se, že jeho jednání je zcela v pořádku, neboť mohl předpokládat, že se pohybuje v rámci úvěrového financování, resp. v rámci stejných podmínek. Protože v jeho jednání nelze shledat úmysl, je na místě posoudit je jako beztrestné. Obviněný také vyslovil názor, že uložený trest (zejména nepodmíněný trest odnětí svobody) není přiměřený zejména s ohledem na to, že oba soudy konstatují, že on odůvodněně a oprávněně při svém jednání spoléhal na dlouhodobou zavedenou praxi. I kdyby se nejednalo o jednání v právním omylu, lze je označit jako velice blízké právnímu omylu, a proto k tomuto mělo být přihlédnuto v rámci výroku o trestu. Uzavřel, že byl odsouzen za neuhrazení závazků vůči ČSOBL, která však nikdy v průběhu let proti výše uvedené praxi ničeho nenamítala. Až orgány činné v trestním řízení dovodily trestní odpovědnost za oboustranně akceptovanou a mnohaletou obchodní praxi. Tento zásah orgánů činných v trestním řízení do obchodní praxe je však, podle názoru obviněného, porušením zásady, že trestní právo nastupuje až jako prostředek ultima ratio.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 2 To 54/2013, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2013, sp. zn. 50 T 5/2012, a vrátil věc k novému projednání. Současně požádal o odložení vykonatelnosti citovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Obviněný dále uvedl, že dovolání podal také z důvodu nepřípustnosti jeho trestního stíhání, neboť se na něj vztahuje amnestie presidenta republiky zveřejněná ve sbírce zákonů pod číslem 1/2013. Namítl, že odvolací soud, ani soud prvního stupně, nepostupovaly v souladu se zákonem ve věci návrhu podle §368 tr. ř., tedy posouzení, zda a do jaké míry se na něho vztahuje tato amnestie. V souladu s §368 tr. ř. měl o jeho návrhu rozhodnout soud prvního stupně samostatným rozhodnutím. V jeho případě o návrhu rozhodl až odvolací soud, a to nikoliv samostatným rozhodnutím, ale v rámci rozsudku o odvolání, resp. v rámci odůvodnění daného rozsudku, čímž mu zabránil v podání stížnosti proti rozhodnutí v této věci, což §368 tr. ř. připouští. Vzhledem k těmto skutečnostem obviněný tímto současně podal Nejvyššímu soudu také stížnost pro porušení zákona, jíž brojil proti jím tvrzenému nezákonnému postupu soudů obou stupňů, které podle jeho slov rozhodly o jeho návrhu ve věci amnestie v rozporu s trestním řádem. K tomu poznamenal, že s ohledem na skutečnost, že o stížnosti pro porušení zákona rozhoduje Nejvyšší soud, nepostupoval standardním podáním podnětu ministerstvu spravedlnosti, ale obrátil se s touto stížností přímo na Nejvyšší soud, který by měl přikázat soudu prvního stupně rozhodnout o amnestii v souladu s trestním řádem.
Následně obviněný požádal „v souladu s §368 trestního řádu“, aby se i Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda na něho dopadá předmětné rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii. Prohlásil, že se její aboliční ustanovení (čl. II) týká všech pravomocně neskončených trestních stíhání, kde je stanoven trest odnětí svobody nepřevyšující deset let a on tuto podmínku splňuje. Proto se na něj amnestie a její účinky vztahují. Pokud by však existoval i jiný výklad předmětného ustanovení, pak má za to, že je nutno postupovat podle zásad in dubio pro libertate, in dubio mitius a zásad spravedlivého procesu, a přiklonit se k výkladu jím uvedenému (viz nález Ústavního soudu, sp.zn. I. ÚS 643/06 nebo sp. zn. III. ÚS 741/06). Opětovně proto požádal, aby soud rozhodl usnesením, že se amnestie na jeho případ vztahuje, a jeho trestní stíhání zastavil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně). K uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. uvedla, že aplikaci amnestijního rozhodnutí presidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 zabránilo nesplnění podmínky spočívající v uplynutí časového období více než osmi let od zahájení trestního stíhání, a to s ohledem na dobu dokonání pokračujícího trestného jednání dovolatele (březen 2009) a tím i navazující dobu, od které se nacházel v procesním postavení obviněného. Otázkou aplikace označeného článku amnestijního rozhodnutí presidenta republiky se již se zcela shodným právním závěrem zabýval z podnětu odvolání obviněného soud druhého stupně, který vycházel z jediného možného jazykového výkladu jeho větných spojení tak, jak konvenují smyslu naplnění práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), resp. ve lhůtě přiměřené (čl. 6 Úmluvy). V této souvislosti není možno přisvědčit ani dovolatelově nekvalifikované námitce, že soudy měly rozhodnout řádně odůvodněným usnesením podle §368 tr. ř.
Dále státní zástupkyně konstatovala, že odůvodnění stěžejního dovolacího důvodu, spojeného s námitkou nesprávného právního posouzení dovolatelova skutku je ve své převažující části naplněno takovou argumentací, která byla uplatněna při respektu ke skutkovému podkladu výroku o jeho vině. Shrnula, že obviněný oběma soudům vytýká, že z jimi provedeného dokazování nevyplynulo, kdy mělo přejít vlastnické právo ke strojům ze společnosti Kohlschein spol. s r.o. na ČSOBL, jestliže byla dána pochybnost ohledně okamžiku uzavření kupních a leasingových smluv a okamžiku splnění odkládacích podmínek kupních smluv. Tyto námitky shledala neopodstatněnými s odkazem na skutečnost, že se soudy obou stupňů velmi pečlivě zabývaly vývojem právního režimu k předmětným stavebním strojům, přičemž se ztotožnila s jejich právními závěry. Dodala, že nelze přikládat právní význam ani namítanému aspektu přijatelné obchodní praxe, že předmětné stroje byly v dispozici jejich koncovým odběratelům od počátku celé akce, tj. před uzavřením leasingových smluv, neboť rozhodným v posuzovaném směru zůstává, na jakém právním podkladě tomu tak bylo, resp. jaký byl jejich aktuální vlastnický režim k okamžiku jejich protokolárního předání v souvislosti s jejich neoprávněným prodejem koncovým zákazníkům a se kterým soudy spojily svůj právní závěr o naplnění znaku přisvojení.
Podle názoru státní zástupkyně nalézací soud v rámci svých právních úvah ve vztahu k právnímu režimu tzv. operativního leasingu předmětných stavebních strojů zcela správně poznamenal, že nebylo sporu v otázce, která z výše uvedených obchodních společností figuruje v postavení jejich vlastníka a tím i oprávněného leasingového pronajímatele a která se stala toliko jejich leasingovým nájemcem. Dále se zabývala posouzením otázek spojených s uzavřením kupních smluv o tzv. zpětném odkupu strojů do vlastnictví společnosti Kohlschein spol. s r.o., vystupující tehdy v aktuální právní pozici jejich pouhého nájemce či držitele, a to za stavu, že znovunabytí jejího vlastnického práva k nim bylo podmíněno úplným zaplacením jejich kupní ceny v souladu s ustanovením §445 obchodního zákoníku. Přitom dospěla k právnímu závěru, že uvedená odkládací podmínka nabytí vlastnického práva na straně kupující společnosti Kohlschein spol. s r.o., došla svého naplnění, neboť kupní cena nebyla ve smluvně dohodnuté době od uplynutí termínu splatnosti uhrazena a kupní smlouva byla od počátku zrušena a následně byla nahrazena úvěrovým vztahem společnosti Kohlschein spol. s r.o., s omezenou možností dispozice s předmětnými stroji, které byly zatíženy zajišťovacím převodem vlastnického práva, zřízeným ve prospěch ČSOB Leasing, a.s. v postavení úvěrového věřitele. Na základě výše uvedeného odmítla dovolatelovu výhradu, že při projednávání jeho trestní věci soudy ignorovaly její výchozí obchodněprávní stránku.
Současně státní zástupkyně uvedla, že na podkladě zjištěného vývoje uskutečněné právní dispozice s předmětnými stavebními stroji nemohly soudy přisvědčit ani té části uplatněné obhajoby, že jednání obviněného není pokryto jeho zaviněním ani ve formě nepřímého úmyslu, pokud se při převodu vlastnického práva na třetí osoby bez výslovného svolení ČSOB Leasing, a.s., řídil jejich vzájemnou a po dlouhá léta fungující obchodní praxí. Taková okolnost jeho jednání sice zabránila soudům v právním úsudku, že bylo vedeno k cílenému způsobení škody na majetkových hodnotách ČSOB Leasing, a.s., na straně druhé alespoň minimální srozumění s takto způsobeným trestným následkem musely nade vší pochybnost ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku dovodit za stavu dovolatelova zřetelného povědomí o tom, že na třetí osoby převádí vlastnictví k věci, které nenabyla jím zastupovaná obchodní společnost Kohlschein spol. s r.o., neboť všechny smluvně dohodnuté podmínky převodu vlastnického práva splněny nebyly. Takové okolnosti pak zcela zákonitě vylučovaly opodstatněnost právní úvahy o jeho exkulpaci z důvodu právního omylu na jeho straně. Taktéž zcela jasně dohodnuté právní účinky nabytí vlastnického práva k obchodovaným stavebním strojům vázané na splnění podmínky úplné úhrady jejich kupní ceny zcela vylučují reálnost úvahy, že by poškozená společnost ČSOB Leasing, a.s., vyjádřila ve smyslu §30 tr. zákoníku svůj souhlas s tím, aby jí byly odňaty věci, které se ze své vlastnické pozice prodávajícího rozhodla na jejich potenciálního vlastníka převést výhradně za úplatu. K poslední, dovolatelem uplatněné námitce, jež se týkala nepřiměřenosti trestního postihu za jednání, při kterém spoléhal na dlouhodobě zavedenou obchodní praxi v rámci obchodních kontaktů s poškozenou, státní zástupkyně uvedla, že taková námitka není způsobilá ke svému věcnému projednání, a to ani na podkladě speciálního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 9. 2013, sp. zn. 2 To 54/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za (uplatněné) dovolací důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. se vztahuje na případy, kdy proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Obviněný stručně shrnuto namítl, že jeho trestní stíhání je nepřípustné, neboť se na něj vztahuje amnestie prezidenta republiky zveřejněná ve Sbírce zákonů pod č. 1/2013. Se zřetelem k faktu, že v §11 odst. 1 tr. ř. je vymezen důvod nepřípustnosti trestního stíhání v důsledku amnestie prezidenta republiky (trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, nařídí-li to prezident republiky, uživ svého práva udílet milost nebo amnestii), lze takto formulovanou námitku ryze formálně pod uvedený dovolací důvod podřadit.
Věcně však je třeba uvést, že prezident republiky ve svém rozhodnutí o amnestii ze dne 1. 1. 2013 publikovaném pod č. 1/2013 Sb. v čl. II nařídil, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než osm let, pro trestné činy, na něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let. Na místě je dodat, že ostatní články předmětné amnestie již neřešily otázku zastavení trestního stíhání, nýbrž prominutí a zahlazení některých nepodmíněných trestů (čl. I), zmírnění některých nepodmíněných trestů odnětí svobody (čl. III) a prominutí dalších trestů (čl. IV). Z dikce citovaného čl. II je zcela zjevná jedna ze základních kumulativně stanovených podmínek k užití tohoto aboličního ustanovení, a to že se vztahuje na pravomocně neskončené trestní stíhání, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než osm let. Tato základní podmínka však v posuzované věci splněna nebyla (a splněna být ani nemohla), neboť trestní stíhání obviněného tuto dobu netrvalo a ani trvat nemohlo (viz již dobu ukončení trestné činnosti v březnu 2009). Amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 tudíž nemohla být v dané věci aplikována. Nejvyšší soud se tak ztotožnil s názorem, který zaujal odvolací soud (viz str. 12 odůvodnění rozhodnutí tohoto soudu).
Z uvedených skutečností plyne závěr, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nebyl v posuzované věci materiálně naplněn - dovolací námitky obviněného byly v tomto směru zjevně neopodstatněné.
Pokud obviněný část svého podání označil též jako stížnost pro porušení zákona s tím, že soud prvého stupně v rozporu se zákonem ve věci jeho návrhu podle §368 tr. ř. nerozhodl o tom, zda a do jaké míry se na něho vztahuje zmíněná amnestie prezidenta republiky, přičemž o jeho návrhu rozhodl až odvolací soud, a to nikoliv samostatným rozhodnutím, ale v rámci odůvodnění rozsudku, a tím mu odňal právo podat v této věci stížnost, pak by postačilo v daných souvislostech stručně konstatovat, že podle §266 tr. ř. může stížnost pro porušení zákona proti pravomocnému rozhodnutí soudu podat výlučně ministr spravedlnosti. Jiný subjekt, a to ani obviněný, byť zastoupen obhájcem, v tomto směru aktivně legitimován není.
Přesto je na místě dodat, že v namítaném směru nedošlo k pochybení soudů nižších stupňů, neboť neshledali-ly podmínky pro aplikaci citovaného aboličního ustanovení, nebylo důvodu, aby o tom činily formální (negativní) rozhodnutí vedle rozhodnutí o vině a výrocích souvisejících, resp. výroku o částečném zrušení rozsudku soudu prvého stupně (ve výroku o trestu) a novém rozhodnutí (o trestech). Ustanovení §368 tr. ř., jehož použití se obviněný domáhá, totiž ve skutečnosti neupravuje postup při aplikaci aboličního ustanovení rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii, nýbrž pouze rozhodování o agraciaci.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům převážně vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů, nedodržení principu in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Do značné míry právě z uvedených skutkových (procesních) výhrad, skrze vlastní verzi skutkového stavu věci, tedy sekundárně, vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
K tomu je na místě dodat, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními (skutkové závěry soudu jsou náležitě podepřeny výsledky provedeného dokazování) a právními závěry. Lze tak konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními závěry není extrémní nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Dále je třeba uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §38 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně zmínit stále aplikovatelné usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. a §31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu pod uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle §265b tr. ř.) podřadit.
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněnému byly uloženy přípustné druhy trestů, a to, pokud jde o trest odnětí svobody, dokonce za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku pod spodní hranicí trestní sazby stanovené v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným, a, pokud jde o trest zákazu činnosti, za splnění podmínek a v mezích ustanovení §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, resp. v případě peněžitého trestu za splnění podmínek a v mezích ustanovení §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku.
Obviněný však také namítl, že v dané věci nebyla náležitě zohledněna obchodněprávní stránka věci a v návaznosti na to posouzení naplnění znaků trestného činu zpronevěry.
Těmto námitkám však přisvědčit nelze. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je zřejmé, že se soudy velmi pečlivě rozhodnými okolnostmi posuzované věci, včetně obchodně právní roviny, zabývaly. Důsledně objasnily v prvé řadě vývoj právního režimu k předmětným stavebním strojům, a to již od nabytí vlastnického práva k nim ze strany obviněným zastupované společnosti Kohlschein spol. s r. o., který pokračoval jejich prodejem obchodní společnosti ČSOB Leasing, a.s., přes jejich pronájem operativnímu leasingovému nájemci - společnosti Kohlschein spol. s r. o., až do fáze tzv. zpětného odkupu tímto jejich původním vlastníkem - společností Kohlschein spol. s r.o. Nalézací soud správně dovodil a přesvědčivě vyložil, že vlastnické právo k obchodovaným strojům přešlo ze společnosti Kohlschein spol. s r. o. na společnost ČSOB Leasing, a.s. Učinil tak s odkazem na příslušná ustanovení uzavřených kupních smluv v návaznosti na odpovídající pasáže obchodního zákoníku. V tomto směru lze beze zbytku odkázat na závěr, podle něhož: „Na začátku je vlastníkem předmětných strojů Kohlschein spol. s r.o. ... odpovídá tomu další krok právního osudu strojů, ve kterém Kohlschein spol. s r. o. jednotlivé stroje prodala ČSOB Leasing, a.s. před uzavřením smluv o nájmu (operativním leasingu), jak je to vidět z kupních smluv (č. l. 328 – 331, 392 – 397, 461 – 464). ... obchodní zákoník v §443 odst. 1 spojuje nabytí vlastnického práva ke zboží kupujícím s okamžikem předání a převzetí. Strany si v kupních smlouvách k přechodu vlastnického práva ujednaly v čl. III., že vlastnické právo přechází okamžikem předání a převzetí věci a uvedením věci do řádného trvalého provozu. Proto strany přidružily ke každé kupní smlouvě také „protokoly o předání a převzetí PN“ stvrzující tento okamžik (č. l. 332, 397, 465). ... k těmto dnům přešlo vlastnické právo ke strojům z Kohlschein spol. s r. o. na ČSOB Leasing, a.s. Kromě již zmíněného tomu nasvědčuje také skutečnost uzavření následujících smluv o nájmu, ve kterých už jako vlastník předmětů vystupuje ČSOB Leasing, a.s., zatímco Kohlschein spol. s r. o. jako nájemce strojů.“ Soud prvého stupně se přitom vyjádřil i ke skutečnosti, že nedocházelo k fyzickému předání strojů a tyto úkony se děly pouze „papírově a formálně“. Zdůraznil k tomu pravidla obchodního styku, která si smluvní strany mezi sebou nastavily, protože „z výpovědí svědků je jasné, že se jednalo o dlouho používanou a oběma stranami akceptovanou praxi.“ Zejména správně a přiléhavě akcentoval, že: „Obě strany tuto skutečnost přijímaly, využívaly a nikdy proti tomu nenamítaly. Pro předání a převzetí zboží (které je předpokladem převodu vlastnického práva k věci) obchodní zákoník nestanovuje pravidla, smluvní strany tento prostor naplnily obchodní zvyklostí, která není v rozporu s obsahem smlouvy ani s obchodním zákoníkem, že k předání a převzetí věci mezi stranami dochází vyhotovením a podepsáním protokolu o tomto úkonu, i když k fyzickému předání stroje nedošlo.“ (viz str. 18, 19 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně).
Z těchto skutečností, s nimiž se, stejně jako odvolací soud, Nejvyšší soud ztotožnil, plyne, že obchodní společnost ČSOB Leasing, a.s. nabyla vlastnické právo k předmětným strojům na základě kupních smluv uzavřených s obchodní společností Kohlschein spol. s r. o. okamžikem jejich předání a převzetí, vyplývajících z obsahu pořízené a oběma stranami odsouhlasené protokolace. Pokud se smluvní strany v uvedeném směru řídily mezi nimi léty ustálenou obchodní zvyklostí neodporující zákonu, pak taková okolnost, že se tak stalo pouze stvrzením příslušných protokolů, nemohla ovlivnit nastalé právní účinky platně uskutečněné obchodní transakce.
Dále je třeba konstatovat, že se soud prvního stupně nezávadně vypořádal rovněž s posouzením otázek spojených s uzavřením kupních smluv o tzv. zpětném odkupu strojů do vlastnictví společnosti Kohlschein spol. s r.o., která se v této době nacházela v právním postavení jejich pouhého nájemce či držitele, a to za stavu, že znovunabytí jejího vlastnického práva k nim bylo podmíněno úplným zaplacením jejich kupní ceny, jak byla tato výhrada vlastnického práva ve smyslu §445 obchodního zákoníku také smluvně zakotvena.
V souvislosti s uplynutím doby, na kterou byly sjednány smlouvy o nájmu (operativním leasingu), obě jmenované společnosti uzavřely tzv. kupní smlouvy o zpětném odkupu, podle nichž obchodní společnost ČSOB Leasing, a.s. prodávala stroje obchodní společnosti Kohlschein spol. s r. o. Důležité je přitom připomenout, že v těchto smlouvách byla sjednána výhrada vlastnického práva podle §445 obchodního zákoníku, že vlastnické právo přechází z prodávajícího (ČSOB Leasing, a.s.) na kupujícího (Kohlschein spol. s r. o.) úplným zaplacením kupní ceny (mimo jiné i tyto smlouvy potvrdily správnost závěrů soudu prvého stupně o vlastnickém právu obchodní společnosti ČSOB Leasing, a.s. k předmětným strojům). V tomto kontextu nalézací soud učinil další nezávadný mezitímní závěr: „Z této posloupnosti a z ustanovení jednotlivých smluv je jasný právní stav předmětných strojů od podpisu kupních smluv o zpětném odkupu mezi ČSOB Leasing, a.s. a Kohlschein spol. s r.o. do úplného zaplacení kupní ceny. Kohlschein spol. s r. o. byla „pouhým“ faktickým držitelem věci, kupujícím, který dosud nenabyl vlastnické právo k věci, než úplně uhradí kupní cenu, což se v případě Kohlschein spol. s r. o. a předmětných strojů uvedených ve výroku rozsudku ve stanovené lhůtě nestalo. V této úvaze je nutno dále navázat čl. VIII., bod 4. kupních smluv o zpětném odkupu, který stanovil, že v případě, že nebude uhrazena sjednaná kupní cena ve lhůtě do sedmi dnů ode dne splatnosti sjednané kupní ceny, tato smlouva se od počátku ruší. Vzhledem k tomu, že Kohlschein spol. s r. o. za stroje v době splatnosti nezaplatila, což je vidět z následného vymáhání kupních cen a jejich tzv. překlopení do smluv o úvěru, stejně se Kohlschein spol. s r.o. ocitla pouze v roli držitele strojů, ke kterým dosud nenabyla vlastnické právo.“ (viz str. 19, 20 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Pro úplnost lze dodat, že i následný úvěrový vztah byl spojen s omezenou možností společnosti Kohlschein spol. s r.o., disponovat s předmětnými stroji, neboť ty byly zatíženy zajišťovacím převodem vlastnického práva, zřízeným ve prospěch ČSOB Leasing, a.s. v postavení úvěrového věřitele.
Nemůže tedy obstát výhrada obviněného, že při projednávání jeho trestní věci soudy ignorovaly její výchozí obchodněprávní stránku, aniž by ve svých právních úvahách dospěly k jasnému stanovení rozhodného okamžiku, ke kterému se ČSOB Leasing, a.s. „měla stát“ vlastníkem obchodovaných stavebních strojů a tím i věřitelem, kterému „měla být“ na uvedených majetkových hodnotách způsobena škoda v příčinné souvislosti se zaviněným (úmyslným) jednáním obviněného.
Na tomto místě je vhodné také zmínit správné zjištění již soudu prvého stupně, že o obchodním vedení Kohlschein spol. s r. o. v České republice rozhodoval právě obviněný, on byl rozhodujícím činitelem v tomto směru.
Na podkladě výše popsaného vývoje uskutečněné právní dispozice s předmětnými stavebními stroji nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že jeho jednání není pokryto zaviněním ani ve formě nepřímého úmyslu, neboť se při převodu vlastnického práva na třetí osoby bez výslovného svolení ČSOB Leasing, a.s., řídil jejich vzájemnou a po dlouhá léta fungující obchodní praxí.
Po subjektivní stránce je trestný čin zpronevěry podle §206 tr. zákoníku (v základní skutkové podstatě) úmyslným trestným činem.
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn.
Za stavu, kdy obviněnému bylo jednoznačně známo, že na třetí osoby převádí vlastnictví k věcem, které nenabyla jím zastupovaná obchodní společnost Kohlschein spol. s r.o., neboť všechny smluvně dohodnuté podmínky převodu vlastnického práva splněny nebyly a že si tak počíná zjevně protiprávně, alespoň jeho minimálně srozumění s tímto protiprávním jednáním a jím způsobeným trestným následkem soudy nižších stupňů důvodně ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku shledaly.
S tím souvisí otázka obviněným namítaného právního omylu na jeho straně. Podle §19 tr. zákoníku, kdo při spáchání trestného činu neví, že jeho čin je protiprávní, nejedná zaviněně, nemohl – li se omylu vyvarovat. Podle §19 odst. 2 tr. zákoníku bylo možno se omylu vyvarovat, pokud povinnost seznámit se s příslušnou právní úpravou vyplývala pro pachatele ze zákona nebo jiného právního předpisu, úředního rozhodnutí nebo smlouvy, z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce, anebo mohl – li pachatel protiprávnost činu rozpoznat bez zřejmých obtíží. K tomu je nezbytné zdůraznit, že zjišťované skutkové okolnosti jednání obviněného jednoznačně svědčí o tom, že obviněný nemohl mít mylnou představu o protiprávnosti svého jednání (ostatně i pro případ opačný by se zřetelem k citovanému ustanovení §19 odst. 2 tr. zákoníku platilo, že se namítaného mylného pojetí právního režimu jím obchodovaných stavebních strojů mohl a měl vyvarovat). Jak již výše uvedeno, byl to totiž právě a jedině obviněný, který rozhodoval o obchodním vedení společnosti Kohlschein spol. s r. o. v České republice, který zastupoval tuto společnost v obchodních vztazích s obchodní společností ČSOB Leasing, a.s. a který byl dobře obeznámen s podmínkami smluv, které sjednal. Byly mu zcela známy všechny rozhodné okolnosti jak skutkové, tak i právní, podmiňující v konečném důsledku trestnost jeho jednání. Právní režim stran předmětných strojů mu jednoznačně byl zřejmý, věděl tedy, že tyto stroje nejsou ve vlastnictví obchodní společnosti Kohlschein spol. s r. o., věděl, že tato společnost je pouhým jejich držitelem a není oprávněna s nimi v podstatě jakkoli nakládat, především není oprávněna je zcizit bez souhlasu vlastníka, jímž byla obchodní společnost ČSOB Leasing, a.s. Správně přitom již soud prvého stupně položil důraz na zjištění, že dokazováním bylo vyloučeno, že by obchodní společnost ČSOB Leasing, a.s. udělila nějaký souhlas nebo svolení k prodeji strojů, přičemž skutečnost, že pro přechod vlastnického práva mezi obchodními společnostmi ČSOB Leasing, a.s. a Kohlschein spol. s r. o. si strany ve smlouvě sjednaly jednoznačnou odkládací podmínku úplným zaplacením kupní ceny, kteréžto pravidlo není možné nahradit obchodní zvyklostí nebo zažitou praxí, protože bylo sjednáno smlouvou opírající se o ustanovení §445 obchodního zákoníku. Dovolává – li se obviněný obchodní praxe v tom smyslu, že i v předchozím období postupoval shodně jako v případech, jež byly předmětem tohoto trestního řízení, pak správně soudy obou stupňů konstatovaly, že i v těchto případech by bylo možno uvažovat o naplnění znaku trestného činu zpronevěry, a pokud ze strany poškozené obchodní společnosti ČSOB Leasing, a.s. nevzešel podnět v tomto směru, bylo to odůvodněno tím, že obchodní společnost Kohlschein spol. s r. o. za předchozí stroje, na rozdíl od posuzovaných případů, zaplatila. V té souvislosti je na místě poznamenat, že pod pojem obchodní praxe (zvyklosti) nelze zahrnovat vědomé porušování smluvních závazků, vědomé zneužívání nedostatku kontroly druhou smluvní stranou ani zneužití důvěry druhé smluvní strany. Ostatně samo tvrzení obviněného, co údajně bylo obchodní praxí ve vztazích mezi obchodními společnosti ČSOB Leasing, a.s. a Kohlschein spol. s r. o., je pochybné již se zřetelem k tomu, co vyplynulo z výpovědí svědků – pracovníků obchodní společnosti ČSOB Leasing, a.s., tedy že obchodní společnost Kohlschein spol. s r. o. by mohla prodat předmětné stroje po předčasném nebo standardním ukončení leasingové smlouvy až po uzavření kupních smluv a úhradě zůstatkové hodnoty . Ze strany obchodní společnosti ČSOB Leasing, a.s. přitom nebyl obviněnému (resp. obchodní společnosti Kohlschein spol. s r. o.) souhlas s prodejem předmětných strojů, stran nichž trvalo vlastnické právo obchodní společnosti ČSOB Leasing, a.s., dán. Nehledě na to, pokud by měla být obchodní praxe či obchodní zvyklosti takové, jak tvrdí obviněný, pak by postrádala smyslu taková smluvní úprava vztahů mezi jmenovanými obchodními společnostmi, jaká vyplynula z provedeného dokazování (viz shora), zejména pokud se jedná o ustanovení upravující okamžik přechodu vlastnického práva k věcem, jichž se smlouvy týkaly. Lze tak konstatovat, že jednání obviněného bylo nejen v rozporu s jednoznačně formulovanými a obviněným přijatými smluvními závazky, ale také v rozporu s jím tvrzenou obchodní praxí. Proto se obviněný relevantním způsobem nemůže, a to ani z hlediska subjektivní stránky, této obchodní praxe dovolávat.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že jasně dohodnuté právní účinky nabytí vlastnického práva k předmětným strojům (vázané na splnění podmínky úplné úhrady jejich kupní ceny) zcela vylučují reálnost úvahy, že by poškozená obchodní společnost ČSOB Leasing, a.s., vyjádřila ve smyslu §30 tr. zákoníku svůj souhlas s tím, aby jí byly odňaty věci, které se ze své vlastnické pozice prodávajícího rozhodla na jejich potenciálního vlastníka převést výhradně za úplatu. Ostatně (jak výstižně poznamenala státní zástupkyně) o tom, že si ČSOB Leasing, a.s. bedlivě střežila dodržení smluvních podmínek spojených s jeho převodem do jeho vlastnické sféry, svědčí skutečnost, že na neuhrazení kupní ceny v dohodnutém termínu oproti dosavadnímu bezproblémovému stavu zareagovala tomu odpovídajícím způsobem, jestliže přistoupila k tzv. překlopení kupních smluv do smluv o úvěru a v konečné fázi dokonce podala trestní oznámení. V podrobnostech lze odkázat na přiléhavé úvahy rozvedené v odůvodnění rozhodnutí obou soudů, ve kterých se pečlivě zabývají také otázkou trestněprávního aspektu dovolatelem zvoleného způsobu naplnění zavedené obchodní praxe při jeho kontaktu s poškozeným právním subjektem.
Trestného činu zpronevěry se podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena a tímto činem způsobí škodu velkého rozsahu.
Cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou se rozumí věc nebo jiná majetková hodnota, která nenáleží pachateli. Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou. O přisvojení si svěřené cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty jde nepochybně tehdy, jestliže pachatel věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, bez vědomí, resp. bez souhlasu subjektu, který mu věc nebo jinou majetkovou hodnotu svěřil, neoprávněně prodá, což platí tím spíše v případě, kdy získané peníze použije pro potřebu svoji nebo jiného subjektu, a oprávněnému subjektu tím způsobí škodu (počínaje škodou nikoli nepatrnou až po škodu velkého rozsahu).
Podle §138 odst. 1 tr. zákoníku se škodou velkého rozsahu rozumí částka dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč.
V posuzovaném případě obviněný, jedině rozhodující o aktivitách obchodní společnosti Kohlschein spol. s r. o. a jednající za tuto společnost, prodal (uzavřel kupní smlouvy a na jejich základě předal) předmětné stroje, jež byly vlastnictvím obchodní společnosti ČSOB Leasing, a.s. a jejichž pouhým držitelem byla obchodní společnost Kohlschein spol. s r. o., třetím osobám bez vědomí jejich vlastníka, přičemž získané finanční prostředky tomuto vlastníku nepředal. Takto způsobil obchodní společnost ČSOB Leasing, a.s. škodu v celkové výši 6.880.580,- Kč. Se zřetelem k výše rozvedeným skutečnostem je proto nutné za správný označit závěr soudů nižších stupňů, že tímto skutkem (sestávajícím se ze tří dílčích skutků) spáchal pokračující (§116 tr. zákoníku) trestný čin zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Pro přesnost je na místě doplnit, že okamžikem uzavření kupních smluv s třetími osobami obviněný započal realizaci svého záměru, započal naplňování znaku přisvojení si cizí věci, a tento záměr a znak dovršil okamžikem faktického předání předmětných strojů třetím osobám.
K námitce obviněného stran zásady subsidiarity trestní represe Nejvyšší soud poznamenává následující skutečnosti.
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v posuzované trestní věci použití prostředků trestního práva se zásadou subsidiarity trestní represe nekoliduje. Nutno především zdůraznit, že rozsudkem nalézacího soudu, ve spojení s napadeným rozsudkem soudu odvolacího, byl obviněný uznán vinným zvlášť závažným zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, přičemž, jak již uvedeno výše, materiální korektiv vymezený v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku se uplatní pouze v případech méně závažných trestných činů, a tedy zásadně nepřichází v úvahu u zločinů a zvlášť závažných zločinů. Nadto považuje Nejvyšší soud za potřebné konstatovat, že v předmětné trestní věci ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal o odložení výkonu napadeného rozhodnutí, je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Předseda senátu Nejvyššího soudu důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý