ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.519.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 519/2014-23
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. června 2014 o dovolání, které podal obviněný R. J. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 67 To 291/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 145/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 3 T 145/2010, byl obviněný R. J. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 2. 8. 2006, v P., ulice P., v kanceláři poškozeného PhDr. Z. D., již s úmyslem nevrátit si zapůjčil od poškozeného PhDr. Z. D., finanční prostředky ve výši 1.070.000,- Kč, a to prostřednictvím O. J., který výše uvedené finanční prostředky včetně vypsané směnky převzal od poškozeného a tyto předal téhož dne obžalovanému na benzínové stanici před P. směrem od P., obžalovaný zde před O. J. podepsal vypsanou směnku pro poškozeného, vystavenou na výše uvedenou finanční částku, tuto podepsanou směnku poté O. J. předal zpět poškozenému, přičemž směnka byla splatná ke dni 31. 8. 2006, avšak obžalovaný dosud poškozenému finanční prostředky nevrátil a zároveň popírá jak zapůjčení finančních prostředků od poškozeného, tak i podepsání směnky jeho osobou, a tímto jednáním způsobil poškozenému škodu ve výši 1.070.000,- Kč“. Za tento trestný čin byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 67 To 291/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že oba soudy ve věci činné zcela nesprávně podřazují jeho jednání v obchodně právním závazkovém vztahu ze směnečného závazku právnímu režimu trestně právnímu (pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák.). Proto požádal, na základě uplatněného dovolacího důvodu, Nejvyšší soud o posouzení, zda soudy nižších stupňů uváděný skutkový stav je trestným činem či nikoli.
Podle jeho vyjádření se dostal do sporu se svým tehdejším obchodním partnerem, poškozeným PhDr. Z. D. (dále jen „poškozený“) o zaplacení směnečného závazku v částce 1.070.000,- Kč ze směnky vlastní, o které poškozený tvrdil, že ji obviněný vystavil k zajištění dluhu z půjčky v téže výši. K vymožení nároků ze směnky podal poškozený civilní žalobu. Nároku vzneseného žalobou se obviněný bránil námitkami, které podal k civilnímu soudu dne 29. 7. 2009. Poznamenal, že téhož dne, po podání jeho námitek do směnečného platebního rozkazu, na něj podal poškozený trestní oznámení, kdy z jeho textu, podle názoru obviněného, vyplývá, že trestní oznámení bylo právě reakcí na jím podané námitky. Domnívá se, že poškozený tak využil prostředek trestního práva ke zvýšení tlaku na jeho osobu - aby směnku zaplatil. Poznamenal přitom, že on sám od počátku trestního řízení uváděl, že si není vědom, že by spornou směnku vystavil. Současně akcentoval, že pokud mu bude civilním soudem uložena povinnost směnku zaplatit, tak tuto povinnost splní. To také po vydání rozsudku soudu prvního stupně, (dříve, než o věci rozhodl odvolací soud, tedy před nabytím právní moci civilního rozsudku), učinil, resp. uhradil jistinu závazku a následně došlo k narovnání vztahů mezi ním a poškozeným. Proto je přesvědčen, že z tohoto popisu skutku je zcela zřetelný občanskoprávní charakter právního vztahu mezi ním a poškozeným, a tedy nedůvodný a nepřípustný vstup orgánů činných v trestním řízení do daného právního vztahu. V této souvislosti poukázal na zásadu subsidiarity trestního práva. Zmínil rovněž, že účastník občanskoprávního vztahu má nezadatelné právo rozhodnout se, zda dobrovolně splní svůj závazek či nikoli, a pro případ prodlení se splněním závazku má civilní právo dostatečné prostředky pro nápravu závadného stavu i pro kompenzaci prodlení věřiteli, a pokud by dlužník svůj závazek nesplnil ani po právní moci rozsudku, má civilní právo účinné prostředky k vymožení splnění povinnosti (exekuce).
Obviněný podotkl, že oba soudy učinily závěry o tom, že již od počátku vzniku závazku vůči poškozenému jednal v úmyslu jej nesplnit, a tyto vyvodily z jeho chování, které nastalo až poté, co se jeho závazek stal splatným. Současně namítl, že soud však nezpochybnil, že by neměl v době vystavení směnky dostatek majetku, ze kterého by mohl být jeho závazek uspokojen, naopak sám (nalézací soud) konstatoval, že měl dostatek prostředků k tomu, aby svůj závazek uhradil. V souvislosti s tím vyjádřil přesvědčení, že má-li soud posoudit, jaký měl úmysl při vzniku závazku, a tedy zda od počátku vzniku závazku jednal v úmyslu nevrátit půjčené peníze nebo nezaplatit vystavenou směnku, musí hodnotit ty skutkové okolnosti, které existovaly v době, kdy jeho jednáním závazek vznikl, nikoli v době, kdy nastala jeho splatnost. Skutečnost, že dlužník ve lhůtě splatnosti nesplní závazek či dokonce jeho splnění odmítá, ještě sama o sobě neznamená, že jedná v úmyslu někoho podvést, a že měl takový úmysl od počátku. Obviněný dodal, že v dané věci navíc soudy obou stupňů pominuly specifika směnečného závazku, a to, že ze směnky je její výstavce zavázán nikoli proto, že by jejím podpisem stvrdil přijetí půjčky, ale proto, že směnku vystavil (podepsal). Směnka není žádným druhem příjmového dokladu či obdobného potvrzení o přijetí peněz nebo stvrzením existence půjčky, ale samostatným cenným papírem, který nijak nesouvisí se skutečností, zda oproti směnce byla či nebyla poskytnuta nějaká půjčka, a je zcela bez významu, zda odsouzený popírá či nepopírá přijetí půjčky od poškozeného. Soudy obou stupňů tak podle obviněného ve svých rozhodnutích "mísí" jak závazek z půjčky, tak závazek ze směnky.
Obviněný pak uzavřel, že ze skutkových závěrů (resp. znění skutkové věty výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně) nelze dovodit, že se dopustil jednání, které spočívalo v tom, že uvedl poškozeného v omyl a způsobil mu tak značnou škodu. Naopak z nich lze podle jeho názoru vyvodit, že se choval způsobem, který není možno podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu, ani jiného trestného činu. Měl proto být odvolacím soudem zproštěn obžaloby (pokud jej obžaloby nezprostil soud prvního stupně).
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal věc odvolacímu soudu k novému rozhodnutí, případně, shledá-li dovolací soud, že jsou podmínky pro to, aby ve věci rozhodl sám, aby tak podle §265m odst. 1 tr. ř. učinil a zprostil jej obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Podrobně se věnovala podmínkám nezbytným pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu, přičemž uvedla, že se v tomto směru vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době půjčky jednal v úmyslu peníze nevrátit, nebo věděl, že peníze nebude moci ve smluvené době vrátit a že uvádí věřitele v omyl, aby se k jeho škodě obohatil. Dodala, že skutečnost, že dlužník nesplnil svůj závazek z půjčky k vrácení peněz ve sjednané lhůtě, přestože tak mohl učinit, ještě nedokazuje, že uvedl věřitele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil ve smyslu §250 odst. 1 tr. zák. Jestliže teprve po uzavření půjčky peněz vznikly překážky, které bránily dlužníku splnit závazek z půjčky a které nemohl v době uzavření půjčky ani předvídat, když jinak byl tehdy schopen závazek splnit, nebo jestliže byl sice schopen peníze vrátit ve sjednané lhůtě, ale z různých důvodů vrácení peněz odkládal, nebo dodatečně pojal úmysl peníze vůbec nevrátit, pak jeho jednání nelze považovat za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Současně upozornila, že skutečnost, že obviněný nevrátí půjčené částky peněz v termínu, který slíbil, není sama o sobě dostatečným důkazem pro zjištění, že při samotné půjčce uvedl věřitele v omyl.
V této souvislosti uvedla, že přestože Obvodní soud pro Prahu 8 v tzv. skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku konstatoval, že si obviněný od poškozeného již s úmyslem nevrátit zapůjčil finanční prostředky ve výši 1,070.000,- Kč, nepodařilo se mu toto konstatování o přímém úmyslu obviněného prokázat, neboť okolnosti, z nichž soudy zavinění obviněného v potřebné formě dovozovaly, o takovém úmyslu nesvědčí. Podle jejího mínění obsah provedených důkazů s tímto závěrem soudu o úmyslném zavinění obviněného nekoresponduje. Dovodila, že v posuzované trestní věci nebylo prokázáno, že obviněný již v době, kdy došlo k půjčce, jednal v úmyslu peníze nevrátit, neboť nebylo prokázáno žádné uvedení poškozeného v omyl. Z provedeného dokazování vyplynulo, že poškozený neměl žádné finanční problémy a bylo v jeho možnostech v ujednané době splatnosti dluh zaplatit, přičemž tak však z důvodů, které provedeným dokazováním objasněny nebyly, neučinil. Takové jednání však, podle jejího přesvědčení, není možné postihnout jako trestný čin podvodu.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 67 To 291/2013, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 26. 8. 2013, sp. zn. 3 T 145/2010, a Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 67 To 291/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují převážně právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž ve skutečnosti soudům do značné míry vytýká v prvé řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (zpochybňuje závěr soudů, že již od počátku vzniku závazku vůči poškozenému jednal v úmyslu jej nesplnit s tím, že tento závěr učinily bez dalšího na základě jeho chování poté, co se předmětný závazek stal splatným - ve lhůtě splatnosti jej nesplnil, resp. jej splnit odmítal, aniž by hodnotily skutkové okolnosti v době, kdy závazek vznikl). Současně prosazuje vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci. Rovněž z uvedených skutkových a procesních výhrad - sekundárně - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Z podstatné části pak svojí argumentací pomíjí podstatu soudy zjištěného skutkového stavu věci – pozornost soustřeďuje a své argumenty váže na otázky spojené se sporem s poškozeným o zaplacení směnky v částce 1.070.000,- Kč.
Takto nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován též v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nejvyšší soud k tomu dodává, že v dané věci neshledal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Ten je dán zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V kontextu uvedeného je namístě uvést, že soud prvního stupně, který důkazy provádí (a provedl), a je tedy příslušný k jejich hodnocení, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy (nedopustil se jejich deformace a ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěl - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry (mezi vykonanými skutkovými závěry a jejich právním posouzením není nesoulad). Je tedy patrno, že nalézací soud v posuzovaném případě provedené důkazy náležitým způsobem vyhodnotil, přičemž v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil, ze kterých důkazů a proč vycházel a současně uvedl argumenty, které jej vedly k závěru, že skutek, tak jak je shora popsán, byl prokázán (namístě je přitom připomenout, že svůj skutkový závěr založil též na výpovědi svědka O. J. o okolnostech předání peněz obviněnému a souvisejícího podpisu zajišťovací směnky obviněným, nikoli tedy výlučně na okolnostech, jež nastaly až po předání předmětné finanční částky). Lze tudíž konstatovat, že jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., a nelze mu proto vytýkat svévoli. Městský soud v Praze pak za této situace, kdy shledal skutkové i právní závěry nalézacího soudu správnými, důvodně uzavřel, že odvolání obviněného není důvodné, a proto je podle §256 tr. ř. zamítl. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně jasně, srozumitelně a především logicky přijatelně vyložily svůj hodnotící postup.
V této souvislosti je namístě zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených rozhodnutích a rovněž z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Dále je třeba uvést, že skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. naplní pachatel, který ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z její strany by nedošlo, popř. došlo za méně výhodných podmínek.
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1470 s.. Značnou škodou se ve smyslu §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující částky ve výši nejméně 500.000,- Kč.
Po subjektivní stránce se u tohoto trestného činu vyžaduje úmysl. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem §4 písm. a) tr. zák., nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn §4 písm. b) tr. zák..
Naplnění skutkové podstaty (objektivní stránky) trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
Jsou-li tato teoretická východiska konfrontována se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně potvrzenými odvolacím soudem, pak neobstojí argumentace obviněného zpochybňující závěr o jeho vině uvedeným trestným činem.
Ze skutkových zjištění nalézacího soudu aprobovaných soudem odvolacím zřetelně plyne, že obviněný uvedl poškozeného v omyl, stručně shrnuto, předstíráním řádného závazkového právního vztahu. V důsledku tohoto omylu provedl poškozený majetkovou dispozici, v příčinné souvislosti s níž bylo obohacení obviněného a současně škoda na majetku poškozeného (škoda značná). Jednoznačně vyjádřená skutková zjištění soudů nižších stupňů pak nedávají prostor k pochybnostem, že popsaného činu se obviněný dopustil v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., neboť z nich plyne, že obviněný již v době půjčky jednal v úmyslu finanční prostředky nevrátit.
K námitce obviněného, že v dané věci došlo k porušení principu subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud stručně uvádí, že v posuzované trestní věci nejde o pouhé nedodržení civilních závazků, neboť jednání obviněného zjevně vykazuje známky trestné činnosti majetkového charakteru, kdy dochází k zaviněnému (úmyslnému) zásahu do objektu trestného činu, jímž je ochrana majetku (majetkových práv). Nutno opětovně zdůraznit, že podstatou popsaného případu bylo zaviněné - úmyslné - podvodné jednání obviněného, jehož důsledkem bylo způsobení škody na cizím majetku a obohacení obviněného. Trestní postih pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. přitom není podmíněn neúspěšným použitím jiných - mimotrestních - opatření k tomu, aby byl odstraněn protiprávní stav. Za shora popsaných okolností se jednání obviněného dostalo, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako „ultima ratio“, do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákonem tak, že jím spáchaný skutek naplnil znaky trestného činu, za který lze uložit trest podle trestního zákona. Dodat lze, že podle výslovné zákonné úpravy obsažené v ustanovení §1 tr. zák. je účelem trestního zákona, jehož lze dosáhnout též ukládáním a výkonem trestů (§2 tr. zák.), mimo jiné ochrana práv a oprávněných zájmů fyzických osob. Trestní zákon tudíž umožňuje vyvodit trestní odpovědnost i za účelem ochrany subjektivních práv fyzických osob soukromoprávní povahy.
Nutno proto konstatovat, že za stavu, kdy obviněný svým jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny znaky kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. (v posuzovaném případě byl dán i potřebný stupeň společenské nebezpečnosti), nelze na toto jeho jednání pohlížet pouze jako na neplnění závazku, jehož vymáhání by bylo v daném případě spojeno s nepřípustným rozšiřováním podmínek trestní represe.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní dovolací argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý