ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.526.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 526/2014-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. dubna 2014 o dovolání, které podal obviněný A. P. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 To 423/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 138/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 11. 2013, č. j. 10 T 138/2013 - 261 , byl obviněný A. P. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle §187 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
v době od 18. 7. 2012 19:30 hod. do 19. 7. 2012 08:000 hod., kdy matka I. M. ponechala svou nezletilou dceru K. H. na hlídání své kamarádce I. P., u které přechodně s dcerou bydlela, a to v bytě na adrese ul. P., B., kdy uvedený byt v té době obýval i otec I. P. A. P., který po odchodu matky nezletilé z bytu, ve svém pokoji zasouval prsty a jazyk do přirození nezl. K. H. a při tomto jednání sledoval na video přehrávači film se sexuální tématikou, o čemž nezletilé zakázal mluvit.
Obviněný byl za tento zločin podle §187 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená K. H. zastoupená opatrovníkem odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 14. 1. 2014, č. j. 4 To 423/2013 - 2986, jímž jej podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. PhDr. Petra Fojtíčka dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Poukázal zejména na rozpory v provedeném dokazování, a to již v řízení před soudem prvního stupně, v rámci něhož obhajoba navrhovala další důkazy (svědecké výpovědi svědků T. P., Z. B. a M. M.), které byly zamítnuty. Významné rozpory v provedeném dokazování v konečném důsledku nebyly odstraněny ani v řízení před soudem odvolacím. Obviněný má za to, že k hodnocení důkazů došlo v rozporu se zásadami formální logiky a jeho odsouzení tak spočívá de facto výlučně na výpovědi poškozené K. H., jejíž výpověď je ve zřejmém protikladu k výpovědi jeho. Ostatní svědkové posléze reprodukovali pouze informace získané od poškozené. Dovolatel polemizuje se závěry soudu prvního stupně stran věrohodnosti poškozené, když s odkazem na posudek znalkyně Mgr. Marcely Landové a třídní učitelky poškozené Mgr. E. Z. dospívá k závěru o snadné manipulovatelnosti poškozené. Zmiňuje rovněž negativní vztah matky poškozené k jeho osobě, z čehož vyvozuje možnou konstrukci, případně manipulaci svědecké výpovědi poškozené.
Obviněný nesouhlasí ani s postupem soudů obou stupňů, které při stanovení trestu vycházely mimo jiné z jeho předchozího odsouzení, které je již zahlazeno. Za nesprávné pokládá řešení odvolacího soudu, který připouští zohlednění tohoto odsouzení při posuzování jeho osobnosti. Takový přístup pokládá ve výsledku za obcházení zákona a popření principu zahlazení odsouzení. Při stanovení druhu a výměry trestu proto podle jeho názoru došlo k vadnému postupu soudů obou stupňů.
Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Brně zrušil a posledně jmenovanému soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že po seznámení se s obsahem obviněným podaného dovolání a vzhledem k povaze jím uplatněných námitek, se nebude k podanému dovolání věcně vyjadřovat. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
IV.
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod jím nebyl naplněn ani zčásti. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spočívá v nesprávné aplikaci hmotného práva, tedy zejména trestního zákoníku na skutkový stav, jaký byl zjištěn soudy prvního a druhého stupně. V dovolání proti odsuzujícímu rozsudku tak lze namítat zejména to, že skutkový stav, jak byl soudy zjištěn, nenaplňuje znaky trestného činu (v daném případě pohlavního zneužití), jímž byl obviněný uznán vinným. Nesprávnost právní kvalifikace je však nezbytné uplatňovat ve vztahu ke skutkovým zjištěním, která jsou v napadeném rozhodnutí vyjádřena a která odvolatel nemůže, z hlediska jím uplatňovaného zájmu, modifikovat vlastní interpretací důkazů do podoby od nich odlišné. Jinými slovy vyjádřeno, možné vady při právním posouzení skutku lze vytýkat (nejde-li o případ extrémního nesouladu ve smyslu jeho výkladu Ústavním soudem) jen ve vztahu ke skutkovému stavu zjištěnému soudy v napadeném rozhodnutí. Tomuto požadavku však obviněný ve svém dovolání nedostál, neboť primárním základem jeho argumentace je snaha o změnu skutkových zjištění soudů a jejich nahrazení jinou verzí skutkového stavu, kterou on sám prosazuje a kterou pokládá za pravdivou.
Se zřetelem k shora uvedenému nelze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit ani námitky stran navrhovaných důkazů, které mají ryze skutkovou povahu, neboť směřují proti skutkovým zjištěním, která se stala podkladem výroku o vině, a proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy. Dále je třeba zdůraznit, že námitky dovolatele jsou v podstatě opakováním námitek odvolacích (č. l. 283 - 285), kterými se již v dostatečném rozsahu zabýval soud druhého stupně. Reagoval jak na námitky obviněného proti rozsahu provedeného dokazování a nevypořádání se s důkazními návrhy obhajoby (nejedná se tudíž o případ tzv. opomenutých důkazů - srov. např. nález Ústavního soudu I. ÚS 2568/07), tak i na námitky stran údajných rozporů v provedeném dokazování. Nejvyšší soud připomíná, že s ohledem na principy plynoucí z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces smí do skutkových zjištění zasahovat pouze zcela výjimečně, odůvodňuje-li to extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Ten je dán tehdy, pokud skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě pokud skutková zjištění soudů jsou opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato zjištění byla učiněna. Půjde tedy zejména o případy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces.
Ze skutkových zjištění Městského soudu v Brně, z nichž vycházel soud odvolací, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, nelze dovodit, že by v posuzované věci k takovému extrémnímu rozporu došlo. Naopak soud prvního stupně zcela logicky objasnil, z jakého důvodu uvěřil výpovědi poškozené a z jakého důvodu naopak považuje výpověď dovolatele, který po celou dobu svůj čin popíral, za nepravdivou, účelovou a v konečném důsledku rovněž i vyvrácenou. V podrobnostech lze odkázat na usnesení odvolacího soudu, který uvedl (str. 2), že „Skutková zjištění mají obsahový základ ve svědecké výpovědi poškozené, která jednoznačně popsala jednání obžalovaného a tohoto označila jako osobu, která se trestné činnosti dopustila... Soud I. stupně si byl vědom protichůdnosti obsahu svědecké výpovědi poškozené i obhajoby obžalovaného, a proto hodnotil svědeckou výpověď poškozené velmi obezřetně. Pokud dospěl k závěru, že výpověď poškozené je věrohodná a je spolehlivým podkladem skutkových zjištění, měl pro to náležitou oporu v dalších důkazech, které (byť jen nepřímo) tvrzení poškozené podporovaly.“ Nejvyšší soud nemá v daných souvislostech nejmenších pochyb o správnosti skutkových zjištění, ze kterých soudy obou stupňů vycházely. V posuzované věci zůstává podstatným, že soudy se zabývaly obsahem svědeckých výpovědí poškozené a obviněného a tyto konfrontovaly s dalšími důkazy směřujícími k ověření věrohodnosti výpovědi poškozené, s níž se náležitě vypořádaly. Pokud tedy soudy vycházely z výpovědi poškozené, nelze jim ničeho vytknout, neboť skutková zjištění soudu prvního stupně jsou výsledkem komplexního zhodnocení všech důkazů. Soudy, aniž by se dopustily jakékoli deformace případně jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., své hodnotící úvahy náležitým způsobem vysvětlily. Nevzniká tak pochybnost o jejich správnosti. To, že obviněný nesouhlasí se skutkovými zjištěními soudů, ani se neztotožňuje se způsobem, jakým soudy důkazy hodnotily, a konečně nepovažuje rozsah provedeného dokazování za nedostatečný, není dovolacím důvodem.
Za důvodnou nelze pokládat ani obviněným vznesenou námitku nesprávného stanovení trestu, když má dovolatel za to, že soud prvního stupně vycházel z jeho předchozího, již zahlazeného odsouzení. V této části dovolání obviněný brojí proti výměře trestu. K napadení výroku o trestu poskytuje trestní řád dovolateli procesní prostor (skrze napadení rozhodnutí soudu druhého stupně) primárně prostřednictvím dovolacího důvodu upraveného ustanovením §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kterým se může domáhat nápravy tehdy, pokud mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, případně že mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku pro trestný čin, jímž byl uznán vinným .
Proti výroku o trestu je možno právně relevantním způsobem uplatnit i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak ve svém mimořádném opravném prostředku učinil obviněný, avšak v případě, že příslušný napadený výrok je zatížen takovou vadou, kterou lze podřadit pod pojem jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Hmotně právní vadou v tomto obsahovém vymezení je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (srov. R 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V uvedeném směru a ve smyslu požadavku formulovaném v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. ovšem argumentace vznesená obviněným nevyhovuje ani jednomu z výše uvedených dovolacích důvodů (a nutno poznamenat, že ani jinému dovolacímu důvodu upravenému ustanovením §265b tr. ř.). Podstatou výhrad obviněného je totiž ve své podstatě pouze tvrzení, že soud při stanovení trestu vycházel mimo jiné z jeho již zahlazeného dřívějšího odsouzení. Lze v plném rozsahu odkázat na závěry soudu odvolacího, který podotkl (str. 2), že „Pokud soud I. stupně zmiňuje předchozí odsouzení obžalovaného pro obdobnou trestnou činnost, pak vysvětlil, že vzhledem k tomu, že se jedná o zahlazené odsouzení, nepřihlížel k tomuto při úvaze o druhu a výši trestu jako k přitěžující okolnosti, ale pouze při posuzování osobnosti obžalovaného“. Účinek zahlazení odsouzení spočívá v tom, že ve výpisu z evidence Rejstříku trestů není zahlazené odsouzení uvedeno. „Takové odsouzení nezakládá recidivu, a nelze proto k němu přihlížet jako k přitěžující okolnosti ve smyslu §42 písm. p). Je však možné je zohlednit při posuzování možnosti nápravy pachatele; srov. §39 odst. 1 TrZ.“ (viz Kratochvíl, V. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012. S. 651).
Namítá-li tedy dovolatel nesprávnost napadeného rozsudku, pak je třeba konstatovat, že tak činí námitkami skutkové či procesní povahy, které nenaplňují jím deklarovaný dovolací důvod a zásadně nemohou založit přezkumnou činnost Nejvyššího soudu ve vztahu k napadenému rozsudku. Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v 265b.“ Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „ V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí “.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil