ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.551.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 551/2014-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. května 2014 o dovolání obviněného nprap. I. K . , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013, č. j. 8 To 207/2013-501, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 15 T 8/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2013, č. j. 8 To 207/2013-501, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 24. 4. 2013, č. j. 15 T 8/2013-484. Tímto rozsudkem byl obviněný nprap. I. K. uznán vinným přečinem výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku. Za tento přečin mu byl podle §192 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvanácti měsíců.
Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Podle jeho názoru nelze jeho trestní odpovědnost za přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku dovozovat z toho, že porušil interní předpis Policie ČR. Má za to, že v tomto případě se nejedná o trestný čin, neboť jde o společensky škodlivé jednání, které by postačovalo řešit podle jiného právního předpisu. Toto své tvrzení opírá o ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož trestní odpovědnost pachatele a trestně právní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Domnívá se, že pokud jako policista v době své práce na pracovišti získal závadné fotografie a videozáznam a tato data byla uložena ve služebním počítači Policie ČR, k nimž přistupoval v pracovní době při výkonu svých služebních povinností, je jeho společenská škodlivost dovozována na základě porušení interního předpisu Policie ČR, nikoliv na základě přechovávání dětské pornografie. Skutkovému závěru vytýká, že nebyl opatřen nebo proveden v průběhu trestního řízení žádný důkaz k tomu, že v rámci elektronické komunikace požadoval zaslání fotografií dívčích intimních partií. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. napadené usnesení zrušil a podle §265l tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Pokud obviněný nesouhlasí se závěrem soudů vyjádřeným ve skutkové větě po slovech „… od nichž požadoval, aby mu zasílaly fotografie …“, podle názoru státního zástupce je tato jeho námitka bezpředmětná, a to jednak z důvodu, že obviněný nesouhlasí se způsobem hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními nalézacího soudu, jednak proto, že pro použití právní kvalifikace je trestné již samotné přechovávání dětské pornografie bez ohledu na to, jakým způsobem pachatel pornografické dílo získal. V této části dovolací námitky obviněného nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů. Jak státní zástupce konstatuje, obviněný svou beztrestnost dovozuje z toho, že předmětnou pornografii přechovával jako policista ke služebním účelům a že takto přechovávat ji směl. Avšak tak, jak své jednání obviněný doznal, nenasvědčuje tomu, že při přechovávání dětské pornografie vykonával v rámci svého zaměstnání, postavení a funkce společensky prospěšnou činnost a že by společensky prospěšného výsledku nebylo možno dosáhnout jinak, jak předpokládá ustanovení §31 tr. zákoníku týkající se přípustného rizika. Ve všech těchto případech je zřejmý úřední účel přechovávání, pokud by obviněný tyto věci řádně zaevidoval podle platných interních předpisů, především tedy vztáhl jejich přechovávání ke konkrétní trestní věci s konkrétním č. j., nebo se svým „neformálním“ šetřením alespoň seznámil svého nadřízeného nebo výsledky svých šetření alespoň průběžně poskytoval příslušným policejním útvarům k dalším opatřením. Jedná se o zcela obdobnou situaci, jako kdyby dovolatel - policista přechovával bez příslušného oprávnění zbraně, výbušniny, padělané peníze, jaderný materiál, drogy, zvláště chráněné nebo ohrožené druhy živočichů, neoprávněně ulovenou zvěř, úřední razítko nebo další věci, jejichž přechovávání je podle platného práva trestné. Obviněný doznává, že ohledně držených materiálů nic z uvedeného neučinil, ačkoliv v minulosti jiný obdobný poznatek na jednoho podezřelého svým kolegům předal. Trestnost jednání obviněného nebyla soudy dovozena jen z toho, že předmětné materiály řádně nezaevidoval podle interních předpisů Policie ČR. Že se jednalo o aktivitu soukromou, a nikoliv služební, dovodily soudy z dalších skutečností, tedy že držení dětské pornografie obviněný, byť jen neformálně, neoznámil svým nadřízeným a že své poznatky neposkytl příslušným specialistům. Státní zástupce dále uvedl, že na subsidiaritu trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku a otázku společenské nebezpečnosti je třeba pohlížet z pohledu ustálené judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., se úvahy o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze za předpokladu, že „… posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty“. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2011, sp. zn. III. ÚS 2523/10, uveřejněného pod č. 16/2011 ve svazku č. 60/2011 Sb. n. u. ÚS na str. 171, nastává potřeba uplatnění principu ultima ratio orgány činnými v trestním řízení (tedy nejen zákonodárcem, který je hlavním adresátem tohoto principu) „ jestliže se v daném individuálním případě vyskytnou mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň trestního bezpráví je extrémně nízký, takže nejsou naplněny definiční znaky trestného činu. Nelze vyloučit mimořádné případy, kdy skutkové okolnosti činu jsou zcela atypické a kdy je nezbytné, aby spodní hranici škodlivosti určil sám orgán činný v trestním řízení, aby tak zabránil očividně nespravedlivému trestnímu postihu.“ Je tedy podle státního zástupce zřejmé, že neuplatnění trestní odpovědnosti podle §12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Státní zástupce konstatoval, že do jisté míry předmětná věc atypická byla v tom směru, že obviněný měl ve svém služebním počítači data, která by tam pro účely policejní služby zajisté mít směl. I kdyby drženou dětskou pornografii nijak neevidoval, jeho jednání by přesto bylo možno považovat za jednání beztrestné. Pro jeho beztrestnost by postačilo, kdyby dal jakkoliv, třebas i neformálně, najevo, že tato data přechovává jako policista a nikoliv jako soukromá osoba. Obviněný však nic takového najevo nedal. Státní zástupce dodal, že stejné skutkové okolnosti, které by v případě plnění služebních úkolů škodlivost jeho jednání snížily (služební počítač policisty na jeho pracovišti) ji v případě naplňování soukromých zájmů zvyšují. Soudy učinily skutkový závěr, že obviněný jako policista přechovával na svém služebním počítači na svém pracovišti pro soukromou potřebu dětskou pornografii. Podle bodu II. shora citovaného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. mimo jiné i způsob provedení činu, okolnosti jeho spáchání a osoba pachatele jsou kritéria, která určují povahu a závažnost trestného činu. A intenzita naplnění těchto kritérií je rozhodná pro společenskou škodlivost v konkrétní věci. Na tomto podkladě lze podle státního zástupce učinit závěr, že jestliže policista přechovával dětskou pornografii na služebním počítači na svém pracovišti, jedná se o okolnosti, které povahu a závažnost trestného činu zvyšují a nikoliv snižují. Konkrétní uplatnění trestní odpovědnosti v předmětné věci tedy nebylo v rozporu s obecnou vůlí zákonodárce kriminalizovat jen ta jednání, u nichž nelze nápravy dosáhnout podle jiného právního předpisu. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupce pokládá dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby Nejvyšší dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Jak vyplývá z obsahu dovolání, obviněný se domnívá, že jeho trestní odpovědnost je dovozována na základě porušení interního předpisu Policie ČR, nikoliv na základě toho, že by po objektivní stránce naplnil znaky skutkové podstaty přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku. Tento názor obviněného je však třeba vyvrátit s ohledem na následující:
Obviněný byl uznán vinným, že přechovával fotografické a filmové pornografické dílo, které zobrazuje dítě, čímž spáchal přečin výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného přečinu se dopustil tím, že „nejméně od 20. 9. 2011, do svého zadržení dne 16. 5. 2012, v P., L., a na jiných místech, přechovával na pevných discích jím užívaných osobních počítačů, na paměťových médiích a ve schránce elektronické pošty .......... nejméně 11 fotografií a jeden videozáznam zobrazující dívky mladší 18ti let, v některých případech i mladší 15ti let, s odhaleným genitálem, v jiných sexuálně vyzývavých pózách, či při sexuálních aktivitách, které si opatřil v průběhu elektronické komunikace na webových stránkách s neznámými osobami, od nichž požadoval, aby mu zasílaly fotografie dívčích intimních partií, kdy tuto komunikaci uskutečňoval, vydávaje se za osobu ženského pohlaví, zejména z výše uvedené e-mailové adresy, kterou si za tímto účelem zřídil“.
Přechováváním se rozumí jakýkoliv způsob držení dětské pornografie. Na délce přechovávání nezáleží. Není nutné, aby pachatel měl dětskou pornografii přímo u sebe (v tašce, ve stole, doma, na pracovišti, ve svém počítači), postačí, že ji má ve své moci (např. uloženou v e-mailové poště, která je uložena na serveru internetového poskytovatele služeb). S ohledem na tvrzení obviněného, že jeho trestní odpovědnost je dovozována z porušení interního předpisu, je třeba uvést, že tzv. skutková věta výroku o vině obsahuje skutkové zjištění, že obviněný přechovával dětskou pornografii jednak na pracovišti (na adrese P., L.), jednak na jiných místech. Z protokolu o provedení domovní prohlídky (na adrese P., O., v bytě č. ...) a z protokolu o provedení prohlídky jiných prostor (na adrese P., L., v budově policie OŘ Praha) vyplývá, že v obou případech byla zajištěna paměťová média, resp. v bytě kazeta VHS a CD, v kanceláři flash disk USB, mobilní telefon, CD a fotografie, a byly provedeny datové otisky z počítačů zn. Dell a Tesco. Obviněný se domnívá, že jeho trestní odpovědnost je dovozována z porušení interních předpisů Policie ČR. Nutno dodat, že popis skutku právní kvalifikaci přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku odpovídá, neboť tzv. skutková věta výroku o vině neobsahuje žádné údaje, na základě nichž by bylo možno usuzovat, že obviněný porušil předpis Policie ČR. Uvedený popis skutku vychází z provedeného dokazování, jímž byla vyvrácena obhajoba obviněného, že by na pracovišti v rámci plnění služebních povinností přechovával uvedená data na paměťových nosičích ke služebním účelům. Na prověření této jeho obhajoby bylo zaměřeno dokazování. Zejména výslechy kolegů a nadřízených tvrzení obviněného, že e-mailová adresa ........ měla sloužit ke konspirativním účelům v rámci úkonů před zahájením trestního stíhání tuto obhajobu obviněného v žádném směru nepotvrdily. Jeho nadřízený a kolega, s nímž sdílel společnou kancelář, J. A. vypověděl, že práce obviněného neměla s úsekem mravnostním souvislost. Součástí práce obviněného nebylo vyhledávání a dokumentování trestné činnosti v oblasti mravností, přičemž nikdy neviděl fotografie, které jsou předmětem trestního stíhání obviněného. Svědkyně P. N., nadřízená obviněného, uvedla, že obviněný je zařazen na úseku operativy, přičemž jeho práce spočívá ve vyhledávání a objasňování drogové činnosti. Byť uvedla, že tato činnost může mít přesah do mravnostní kriminality a kriminality mládeže, protože drogy berou i děti, konkrétně věděla jen o jednom poznatku, o kterém ji obviněný informoval. O e-mailové adrese ..... nevěděla a dozvěděla se o ní až na generální inspekci. V podstatě shodně vypovídala i svědkyně L., vedoucí 3. oddělení obecné kriminality, která má na starosti problematiku mravnosti a mládeže, která věděla pouze o poznatcích, které tomuto oddělení obviněný předával v souvislosti s kauzou H. Výpovědi uvedených svědků byly soudy vyhodnoceny jako hodnověrné a korektní, vedené snahou obviněnému nijak nepřitížit. Zjištěné skutečnosti z výpovědí shora uvedených svědků nasvědčují tomu, že kolegové obviněného o e-mailové adrese ........ neměli ani tušení. Její existenci však obviněný vysvětluje v SMS zprávě zaslané své přítelkyni L. S. tím, že jde o konspirativní jméno, že je to on, kdo pod tímto jménem vystupuje a že se jedná o člověka, který neexistuje. Je tedy nutné se pozastavit i nad touto skutečností, neboť zatímco kolegové obviněného z práce neměli žádnou povědomost o tom, že by obviněný schraňoval nějaký materiál s dětskou pornografií ke služebním účelům, na druhé straně obviněný vede o této skutečnosti diskusi v rámci komunikace se svou přítelkyní. Jak bylo shora uvedeno, obviněný uchovával na paměťových nosičích předmětná pornografická díla. V tomto směru – zvláště s ohledem na to, že byl zkušený policista – je společenská škodlivost jeho jednání ještě zvýšena, a to s ohledem na to, že bylo zjištěno, že k adrese ............ přistupoval i během své pracovní doby. Bylo spolehlivě vyvráceno, že by obviněný uvedený materiál shromažďoval ke služebním účelům. Ostatně sám obviněný znal podrobně služební postup, který je třeba v tomto ohledu dodržet. A v této souvislosti lze poukázat také na povinnosti policisty v rámci operativně pátrací činnosti a na závazné pokyny policejního prezidenta vztahující se k nakládání s poznatky získanými před zahájením trestního stíhání, které vyplývají ze zprávy Policejního prezidia ČR ze dne 11. 4. 2013 (a jsou zmíněny níže). Nelze rovněž přehlédnout, že obviněný shromažďoval fotografie s pornografickou dětskou tématikou po dobu téměř osmi měsíců, tedy po poměrně dlouhou dobu, aby mohl uvedenou skutečnost oznámit svým nadřízeným a postupovat v souladu s interními předpisy Policie ČR. Ostatně sám měl s obdobným případem zkušenosti, kdy získával údaje k osobě obviněného H. Obviněný tedy věděl, že k tomu, aby mohly být takovéto fotografie a videozáznam považovány za důkazy sloužící k prověřování před zahájením trestního stíhání, musí o tom vést řádnou evidenci nebo o tomto svém šetření informovat nadřízeného, příp. průběžně poskytovat informace kolegům z mravnostního oddělení. V takovém případě by jeho činnost měla charakter výkonu povinností v rámci služebního poměru, avšak nebylo zjištěno nic, co by takové skutečnosti nasvědčovalo. Jinými slovy řečeno, je zřejmé, že obviněný si byl vědom, jaké riziko podstupuje, pokud uvedené fotografie a videozáznam shromažďuje bez ohledu na to, aniž by svým nadřízeným oznámil, s jakým materiálem pracuje.
S tímto závěrem koresponduje i zpráva policejního prezidia ČR ze dne 11. 4. 2013 (č. l. 476), která považuje jednání policisty v případě, že získané poznatky získává bez vědomí svého přímého nadřízeného bez přiděleného jednacího čísla za jeho soukromou aktivitu. Z citované zprávy se podává, že policisté postupují v rámci operativně pátrací činnosti a v rámci trestního řízení podle právních předpisů a interních aktů řízení, zejména podle zákona č. 273/2008 Sb., o policii ČR, zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, Závazného pokynu policejního prezidenta č. 180/2012, o plnění základních úkolů služby pořádkové policie, Závazného pokynu policejního prezidenta č. 30/2009, o plnění úkolů v trestním řízení a Závazného pokynu policejního prezidenta č. 200/2007, kterým se vydává spisový a skartační řád Policie České republiky, ve znění závazného pokynu policejního prezidenta č. 121/2008. Závazný pokyn policejního prezidenta č. 30/2009 v čl. 23 odst. 3 uvádí, že při šetření poznatků o skutečnostech, na jejichž základě nelze bez provedení dalších úkonů dovodit podezření, že byl spáchán trestný čin, postupují policisté podle právního předpisu. Vzniknou-li z takového šetření nějaké písemnosti, jsou evidovány pod číslem jednacím. Pokud policejní orgán koná v rámci operativně pátrací činnosti, musí mít vedeny záznamy, které korespondují s jeho aktivitou. Tyto záznamy jsou založeny k přidělenému číslu jednacímu, k němuž jsou vedeny všechny získané poznatky. Dále se z této zprávy podává, že v popsaném případě by musel policista mít založené číslo jednací, kam by vkládal veškeré poznatky související s jeho činností ve věci, vše s vědomím přímého nadřízeného policisty, ať by jednal postupem podle zákona o Policii ČR, nebo postupem podle §158 odst. 1 tr. ř. Pokud by zjistil, že je dáno důvodné podezření, že byl spáchán trestný čin, jeho povinností by bylo zahájit úkony trestního řízení. Jak již bylo shora uvedeno, pokud by policista jednal bez vědomí svého přímého nadřízeného bez přiděleného čísla jednacího, kdy jeho operativně pátrací činnost nebyla zadokumentována ani jiným způsobem dokladována, jednalo by se o jeho soukromou aktivitu. Je tedy zjevné, že uvedená zpráva, stejně jako výslechy kolegů obviněného, dokladují, že obviněný nepodnikl žádné kroky v rámci svých služebních povinností, aby předmětné poznatky mohly být jakkoli služebně zdokumentovány, na základě nichž by dále mohl učinit další šetření a opatření směřující k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění pachatele.
V souvislosti s nepřiměřeně dlouhou dobou, během níž se obviněný věnoval shromažďování materiálů s obsahem dětské pornografie, Nejvyšší soud považuje za vhodné poukázat též na ustanovení §159 odst. 1 tr. ř., které stanovuje lhůty, po jakou dobu lze získané poznatky o tom, že byl spáchán trestný čin, prověřovat:
a) u věci patřící do příslušnosti samosoudce, v níž se nekoná zkrácené přípravné řízení, je policejní orgán povinen prověřit skutečnosti nasvědčujícímu tomu, že byl spáchán trestný čin, do dvou měsíců od jejich přijetí,
b) u věcí patřících do příslušnosti okresního soudu, do tří měsíců,
c) jde-li o věc patřící v prvním stupni do příslušnosti krajského soudu, do šesti měsíců.
Je tedy zjevné, že i zákonem je fáze prověřování omezena stanovenými lhůtami, v průběhu nichž je policejní orgán povinen na základě vlastních poznatků, trestních oznámení i podnětů jiných osob a orgánů, na jejichž podkladě lze učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, učinit všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, a směřující ke zjištění jeho pachatele (§158 odst. 1 tr. ř. ). Za situace, kdy obviněný neučinil oznámení o vlastních získaných poznatcích v rámci prověřování svým nadřízeným, získané informace nijak zaevidoval nebo nevedl o nich dokumentaci nebo byť neformálně nekontaktoval kolegy z jiného oddělení, vytvořil stav, kdy zcela protiprávním způsobem nakládal s materiálem pornografického charakteru po neomezenou dobu. V případě spáchání přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku není rozhodné, po jakou dobu pornografická díla pachatel přechovává. Avšak vzhledem k tomu, že obviněný je policista, bylo nutno prověřit dokazováním i tuto skutečnost, resp. zabývat se délkou doby, po jakou předmětný materiál drží ve své moci. S ohledem na to, že provedenými důkazy bylo zjištěno, že obviněný jej nepřechovával ke služebním účelům, je délka doby, po kterou cíleně a průběžně prohlížel webové stránky s dětskou pornografií a shromažďoval od neznámých osob fotografie intimních partií dívek mladších 18 let (v některých případech i mladších 15ti let) okolností rozhodně přitěžující, a proto jej nelze ze spáchání přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku vyvinit. Lze tedy uzavřít, že i po objektivní stránce byl zákonný znak „přechovávání“ skutkové podstaty daného přečinu jednáním obviněného bezezbytku naplněn. Po subjektivní stránce není za zjištěných okolností pochyb, že obviněný jednal úmyslně podle §15 tr. zákoníku.
Budeme-li shora uvedené skutečnosti posuzovat z hlediska ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, je zcela vyloučeno v dané věci použití subsidiarity trestní represe, neboť trestní odpovědnost obviněného byla spolehlivě prokázána a jím spáchaný skutek nevykazuje žádné výjimečné okolnosti, které by poukazovaly na nutnost posuzovat jeho jednání jinak, než jsou v případech spáchání přečinu výroby a jiného nakládání s dětskou pornografií podle §192 odst. 1 tr. zákoníku obvyklé. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem (srov. §13 odst. 1 tr. zákoníku). Úvahy o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, což není případ skutku, jehož se obviněný dopustil (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Brojí-li obviněný proti skutkovému zjištění, že nebyl opatřen žádný důkaz, že by v rámci elektronické komunikace požadoval zasílání fotografií dívčích intimních partií, odporuje toto jeho tvrzení samotné jeho obhajobě, že e-mailová adresa ...... je konspirativní adresou, čímž sám svoji obhajobu znevěrohodňuje. Jestliže tedy obviněný zpochybňuje uvedená skutková zjištění, není pochyb, že není spokojen s tím, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily a jaký závěr z nich dovodily. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudy provedeny a úvahy, které soudy vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Nejvyšší soud je toho názoru, že soudy ve věci učinily správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit závěr o vině obviněného a vyloučit možnost jiného závěru, neboť v popisu skutku jsou vyjádřeny všechny znaky skutkové podstaty přečinu podle §192 odst. 1 tr. zákoníku, které jsou k jejímu naplnění nezbytné, aby se jednalo o trestný čin.
Na závěr Nejvyšší soud považuje rovněž za nezbytné zdůraznit, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408/, podle něhož „o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann