ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.719.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 719/2014-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. června 2014 o dovolání obviněného P. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 2. 2014, č. j. 4 To 3/2014-526, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 3 T 47/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 20. 11. 2013, č. j. 3 T 47/2013-494, byl obviněný P. V. uznán vinným jednak pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost mu byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 2. 2013, č. j. 66 T 223/2012-125, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále bylo podle §99 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zákoníku obviněnému uloženo ochranné protialkoholní a psychiatrické léčení v ambulantní formě.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 2. 2014, č. j. 4 To 3/2014-526, z podnětu odvolání státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině a trestu a za podmínek vymezených v ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný nově uznán vinným jednak pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, jednak zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost a sbíhající se přečin ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 2. 2012, č. j. 66 T 223/2012-125, mu byl podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu v rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 2. 2013, č. j. 66 T 223/2012-125, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
V dovolání obviněný pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vyjádřil svůj nesouhlas s právní kvalifikací skutku podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. K překvalifikaci skutku krajský soud přistoupil poté, co shledal, že ve vztahu k L. O. obviněný naplnil zákonný znak „spáchání na svědkovi“ skutkové podstaty podle §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Obviněný však s touto kvalifikací nesouhlasí, neboť na základě výkladu odvolacího soudu by se podle mínění obviněného mohlo dospět k závěru, že každá osoba, proti níž bude někdo působit násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konal nebo aby něco opomenul nebo trpěl bude vlastně v postavení svědka, ať již v materiálním slova smyslu, tak i v procesním slova smyslu. Tato osoba potom bude vždy ohrožena vyšší trestní sazbou, na rozdíl od trestní sazby uvedené v odstavci 1 §175 tr. zákoníku. Podle obviněného musí nejdříve svědek v materiální podstatě svůj poznatek o závadovém jednání nejprve sdělit orgánům činným v trestním řízení a pokud pachatel působí na tohoto svědka v materiálním slova smyslu, dopouští se vždy jednání, které bude kvalifikováno jako jednání podle §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Obviněný uvádí, že pachatel musí vědět, že je vydírání pácháno vůči osobě, o němž ví, že je svědkem a že svědka vydírá s úmyslem, aby nepodal či zamlčel nějaké podstatné okolnosti nepříznivé pro pachatele. Podstatu svého dovolání spatřuje v tom, že v době, kdy měl verbálně působit na L. O., nevěděl, že se dopouští zločinu vydírání ve smyslu §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku, tedy vůči svědkovi v materiálním postavení. Vzhledem k tomu považuje právní kvalifikaci ve vztahu k L. O. za nesprávnou, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud v části, jíž byl uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, postupem podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Státní zástupce se neztotožnil s námitkou obviněného, že nenaplnil kvalifikační znak skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku. Svědkem je fyzická osoba, která vlastními smysly vnímala okolnosti, za nichž byl jinou osobou spáchán čin, tj. na základě faktické situace, do níž se dostala, nabyla znalosti o skutečnostech důležitých pro trestní řízení. Osobu svědka nemůže zastoupit jiná osoba, protože jeho postavení je dáno tím, že určitou situaci pozoroval či jinak vnímal (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. I. §1 až 156. Komentář. 7. Vydání. Praha, C. H. Beck, 2013, str. 1434). Nejvyšší soud v tomto směru judikoval pod č. 15/2002 Sb. rozh. tr., a též (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2010, str. 1576), že za svědka je považována nejen osoba, která již byla alespoň předvolána jako svědek a již tedy procesní postavení svědka má, ale i osoba, kterou pachatel vydírá pro budoucí výkon její svědecké povinnosti, neboť za svědka podle uvedeného ustanovení je třeba považovat svědka v materiálním smyslu, tedy osobu, která vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, přičemž jednání pachatele je vedeno úmyslem odradit takového svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu. S ohledem na konstatování uvedené v tzv. skutkové větě výroku o vině: „… sdělil L. O., která držela v ruce mobilní telefon v úmyslu přivolat policii či sanitku, že pokud zavolá na policii, tak dopadne jako M. C. …“, je zjevné, že si obviněný zcela uvědomoval její postavení - postavení svědka v materiálním smyslu - neboť právě z toho důvodu pronesl slova obsažená v jeho výhrůžce v okamžiku, kdy poškozená držela mobilní telefon a reálně hrozilo nebezpečí oznámení útoku. Poškozenou skutečně jeho výhrůžky odradily, když z obavy z obviněného v dané situaci nezavolala policii a dokonce ani sanitku. Fakticky byla poškozená svědkem předchozího trestního jednání obviněného, tedy byla jak svědkem v materiálním smyslu a zjevně tak mohla být i svědkem ve formálním smyslu. Jak státní zástupce uvedl, nelze souhlasit s tím, že každá osoba, proti níž bude někdo působit násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy, aby něco konala nebo aby něco opomenula nebo trpěla, bude v postavení svědka a že pachatel bude vždy ohrožen vyšší trestní sazbou. Bude tomu tak jedině tehdy, spáchá-li pachatel trestný čin vydírání podle §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku proti svědkovi, znalci nebo tlumočníkovi v souvislosti s výkonem jejich povinnosti. Pokud tedy pachatel spáchá trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku vůči určité osobě, avšak nikoliv pro její postavení svědka, ale z jiného obecného důvodu, nebudou splněny podmínky pro použití §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Uvedené skutečnosti vedly státního zástupce k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, což je důvodem pro jeho odmítnutí podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Obviněný namítá, že ve vztahu k L. O. se nemohl dopustit zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, neboť ta v době, kdy proti ní působil, nebyla v postavení svědka v materiálním smyslu. Nejvyšší soud shledal, že uvedená námitka je kvalifikovanou námitkou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K její opodstatněnosti Nejvyšší soud uvádí následující:
Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „dne 1. 1. 2013 v době od 6.00 hodin do 9.00 hodin v K., okres B., v restauraci Arcáno na ulici S. č. …, ve které se v tu dobu nacházelo 20 hostů, v podnapilosti slovně a fyzicky tyto napadal, vyhledával konflikty a byl agresivní, nejprve silně strčil směrem k Jukeboxu L. N., který kolem něj procházel z toalety a obejmul jej kolem ramen tak, že tento na něj upadl a rozbila se jeho skleněná výplň, přičemž poškozením Jukeboxu vznikla škoda ve výši 4.000,- Kč poškozenému M. H., poté po předchozí slovní rozepři s rovněž podnapilým M. C., s tímto se v restauraci začali požďuchovat, upadli na zem, když byli oba přítomnými od sebe odděleni dalšími hosty, shodil na zem i M. J., poté uchopil obžalovaný do ruky židli, napřahoval se proti dalším hostům i obsluhujícímu personálu, dále po chvilkovém uklidnění se opětovně dostal do slovního konfliktu s poškozeným C., vyzval jej, aby si to s ním šel vyřídit před restauraci, vysvlékl se do půl těla, před restaurací pak v několika fázích na poškozeného útočil, a to poté, co na něj jako první neúspěšně zaútočil pěstmi poškozený C., opakovaně jej udeřil pěstí do obličeje, po jeho pádu na zem jej s nápřahem silou nejméně 3x kopl do hlavy a nejméně třikrát v rychlém sledu udeřil na stejné místo pěstí do hlavy, a to stále v době, kdy poškozený C. ležel na zemi a hlavu měl fixovanou pevnou podložkou (silnicí), čímž mu způsobil zranění spočívající v hlubších kožních oděrkách až charakteru povrchních tržně zhmožděných ranek na hranici temene a čela podél střední čáry hlavy, vzájemně různě seskupené, různých délek, místy čárovité a krevní podlitiny v rozsahu obou očnic s dobou léčení do sedmi dnů, přičemž vzhledem k intenzitě kopů, úderů pěstmi, místu zásahů poškozenému reálně hrozil vznik závažnějších zranění, a to krvácení pod a nad tvrdou plenu mozkovou, tříštivé zlomeniny obličejového skeletu se ztrátovým poraněním oční koule, zlomeniny klenby lební se zhmožděním mozku naplňující kritéria poškození důležitého orgánu s omezením v běžném způsobu života po dobu delší než šest týdnů, přičemž k tomuto poranění nedošlo pouhou shodou náhod, od poškozeného po tomto napadení odcházel a na místo se po vzájemné slovní výměně vrátil ještě 2x v úmyslu jej dále fyzicky napadat, v čemž se mu snažil již zabránit vždy někdo z přihlížejících, v této souvislosti pak v jednu chvíli při odchodu z místa silně udeřil otevřenou dlaní do obličeje i J. B., který se snažil zachytiti obžalovaného za svetr, aby ke zraněnému poškozenému již nedošel, J. B. po úderu upadl na zem, v rámci krátkého bezvědomí mu zapadl jazyk a pomohli mu ihned přítomní lidé, kteří mu poskytli první pomoc a doprovodili jej do restaurace, kdy J. B. ani pro další oděrky v obličeji nevyhledal lékařské ošetření, navíc obžalovaný, když odcházel z místa kolem přihlížejících hostů restaurace, sdělil L. O., která držela v ruce mobilní telefon v úmyslu přivolat policii či sanitku, že pokud zavolá na policii, tak dopadne jako M. C., čímž s ohledem na svou pověst a tělesnou konstituci a předchozí agresivní útok vůči poškozenému C. v ní vzbudil výraznou obavu z toho, že by jí mohl ublížit na zdraví, která vedla k tomu, že svědkyně mobilní telefon nepoužila a pomoc nepřivolala,“
přičemž tohoto jednání se dopustil i přesto, že byl
- rozsudkem Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 18 Tm 16/2004, odsouzen pro provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání tří měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu do 22. 2. 2006,
- rozsudkem Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 18 Tm 1/2005, odsouzen mimo jiné pro provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k souhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu do 22. 8. 2006,
- rozsudkem Okresního soudu v Bruntále – pobočka v Krnově ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 18 Tm 19/2005, odsouzen mimo jiné pro provinění výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a §6 odst. 1 zákona č. 218/2003 Sb. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání 12 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu do 14. 9. 2008, trest mu byl dne 13. 8. 2008 nařízen k výkonu a vykonal jej 31. 8. 2011,
- rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 2. 1. 2008, sp. zn. 4 T 146/2007, odsouzen mimo jiné pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a tří měsíců, který vykonal 1. 9. 2010“.
Obviněný tak v jednočinném souběhu naplnil skutkové podstaty tří trestných činů, a to pokusu zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku, zločinu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle 358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud pro závěr, zda obviněný naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku vycházel ze skutečnosti, že za svědka v materiálním smyslu je třeba považovat každou fyzickou osobu, která nějakou událost, jednání, a tedy i páchání trestné činnosti svými smysly vnímá, a to již v době, kdy tento jev probíhá, to znamená ještě předtím, než učiní trestní oznámení, ačkoliv v budoucnu může vystupovat v procesním postavení svědka. Znamená to, že jednání pachatele uvedené v ustanovení §175 odst. 1 tr. zákoníku, které směřuje proti osobě, jež vnímala skutečnosti, které mohou být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení (svědek v materiálním smyslu) a které je spácháno s úmyslem odradit tuto osobu od řádného plnění jejích povinností svědka vyplývajících z trestního řádu, naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku bez ohledu na to, zda svědek již byl nebo nebyl formálně předvolán ke svědecké výpovědi. Osoba, která je v materiálním smyslu svědkem, požívá ochrany podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku od okamžiku, kdy svým vnímáním získala příslušné poznatky. V krajním případě přichází v úvahu i ochrana v době před jejich získáním, pokud by vydírání této osoby směřovalo k tomu, aby v budoucím řízení porušila svědeckou povinnost, a toto jednání bylo spácháno před tím, než vydíraná osoba poznatky získala. Smyslem zvýšené trestněprávní ochrany každé osoby, která je svědkem v materiálním smyslu, je především zajistit to, aby v žádném stadiu nebyla vystavena útokům popsaným v §175 odst. 1 tr. zákoníku, pokud by jakkoli souvisely s výkonem jejich povinností, které má jako svědek ve formálním řízení konaném před orgánem veřejné moci. Není pochyb, že osobu svědka je nutno chránit, a to nejen ve stadiu konání samotného formálního řízení a v průběhu samotného výkonu povinností svědka v tomto řízení, ale také ve stadiu před tím, než osoba získá formální postavení svědka v příslušném řízení, a posléze ji chránit ve stadiu poté, což již výkon povinností svědka ve formálním řízení skončil. Smyslem ustanovení §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku je také to, aby prostřednictvím zvýšené ochrany svědků byly zajištěny podmínky pro objektivní rozhodování orgánů veřejné moci, které vycházejí mimo jiné i z různých svědectví osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 7 Tz 133/2000, č. 15/2002 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 8 Tdo 789/2012).
Za shora uvedeného vyplývá, že nelze souhlasit s názorem obviněného, že každá osoba, proti níž bude působit násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy, aby něco konal nebo aby něco opomenul nebo trpěl, bude v postavení svědka. Musí k tomu přistoupit další podmínka, a to podmínka, že tato osoba byla svědkem události, při níž se obviněný dopustil trestné činnosti. Za mylný je třeba pak považovat názor, že zločinu vydírání v souvislosti s výkonem povinností svědka se může dopustit pachatel jedině až poté, co svědek jeho trestnou činnost oznámil, a že tedy pachatel musí ovlivnit případnou budoucí výpověď svědka. Jinými slovy řečeno, svědek v materiální podstatě nemusí svůj poznatek o závadovém jednání pachatele nejprve sdělit orgánům činným v trestním řízení, přesto je od okamžiku, kdy událost vlastními smysly vnímal, považován za svědka – v materiálním slova smyslu. Opačný výklad by odporoval samotné podstatě a významu svědectví svědka, jakož i smyslu a účelu trestněprávní ochrany svědka, kterou svědek - v materiálním smyslu - požívá.
Z popisu skutku je zřejmé, že jednání obviněného, kterého se měl dopustit vůči L. O., předcházelo násilné jednání vůči poškozenému M. C., jehož byla L. O. svědkem. L. O. byla tentýž den přítomna i dalším rozepřím, které obviněný vyvolal. Konflikty s L. N. a J. B. byly rovněž násilné povahy. Podle skutkového zjištění obviněný v okamžiku, kdy L. O. chtěla přivolat policii nebo záchranku pronesl větu: „… že pokud zavolá na policii, tak dopadne jako M. C.…“ Není tedy pochyb, že obviněný věděl, že L. O. byla svědkem násilného jednání, kterého se dopustil vůči M. C. Osobně vnímala a viděla, jak si na místě činu počínal a jakým způsobem proti M. C. zaútočil. Agresivita obviněného se přitom v jeho přítomnosti v restauraci Arcáno, kam dorazil již v silně podnapilém stavu, stupňovala, přičemž slovně i fyzicky napadal i ostatní zde přítomné hosty. Skutková věta obsahuje zjištění, že obviněný napadl M. C., ale také L. N., M. J. a se židlí v ruce se napřahoval i proti dalším hostům i obsluhujícímu personálu. Fyzickým útokem vůči M. C. jeho agresivní jednání vyvrcholilo. V napadání M. C. se mu ostatní přihlížející snažili zabránit. J. B. obdržel od obviněného tak silný úder otevřenou dlaní do obličeje, že po tomto úderu upadl na zem, dostal se do krátkého bezvědomí a zapadl mu jazyk. K újmě na jeho zdraví nedošlo jen proto, že mu ostatní přítomní okamžitě poskytli první pomoc. L. O. byla taktéž osobou, která snažila zabránit obviněnému pokračovat v jeho jednání tím, že měla v úmyslu zavolat policii. Vůči ní obviněný použil pohrůžky násilí, konkrétně pronesenou slovy, že pokud zavolá na policii, dopadne jako M. C. Šlo tedy o slovně vyřčenou pohrůžku takovým způsobem, že u poškozené mohla důvodně vyvolat obavu, že by ji mohl ublížit. Vzhledem k tomu, že poškozená L. O. byla svědkem toho, jak dokáže být obviněný agresivní, uvědomovala si, že by neváhal použít násilí i vůči ní. Tato jeho pohrůžka bezprostředního násilí měla na ni okamžitý dopad, jelikož od svého úmyslu přivolat pomoc ihned upustila. S ohledem na tyto skutečnosti je zřejmé, že v té době byla již svědkem v materiálním slova smyslu, neboť subjektivně vnímala skutečnosti, které by v budoucnu mohly být podkladem pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. V dané věci jsou tyto momenty pro posouzení skutečnosti, zda se svědkyně L. O. nacházela v postavení svědka v materiálním smyslu podstatné. L. O. hodlala policii oznámit, že obviněný se dopouští násilného jednání a přivolat pomoc a obviněný se jí snažil v tom zabránit. Za dané situace svědkyně L. O. mohla učinit oznámení o skutečnostech, na jejich podkladě by posléze bylo možno učinit závěr o podezření ze spáchání trestného činu, není proto pochyb, že již v tomto okamžiku se nacházela v postavení svědka v materiálním smyslu.
Spáchá-li pachatel trestný čin vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku na svědkovi, jde o zvlášť přitěžující okolnost odůvodňující použití vyšší trestní sazby. Z hlediska zavinění jde o jinou skutečnost, k níž se podle §17 písm. b) tr. zákoníku přihlédne i tehdy, jestliže o ní pachatel nevěděl, ač o ní vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl, vyjímaje případy, kdy trestní zákon vyžaduje, aby o ní pachatel věděl. To znamená, že pachatel u této zvlášť přitěžující okolnosti nemusí vědět, že jde o osobu s postavením svědka, postačí, že zná skutkové okolnosti, z kterých se vyvozuje, že jde o svědka, který má povinnosti z takového postavení vyplývající (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, 1532s.).
Ke konkrétním skutkovým okolnostem je třeba uvést, že L. O. svými smysly pozorovala a vnímala agresivní chování obviněného, kdy fyzicky ohrožoval několik hostů restaurace, v níž obsluhovala, proto chtěla přivolat pomoc. Obviněný věděl, že L. O. drží v ruce mobilní telefon a podle slov, které pronesl, lze usoudit, že i věděl o tom, co hodlá učinit. Na místě činu obviněný tedy poškozenou viděl a věděl, že byla svědkem toho, o čem by mohla svědčit v jeho neprospěch. Za svědka je třeba považovat každou osobu, která může podat svědectví o konkrétních skutečnostech, které mohla vnímat a tyto by mohly být podkladem pro učinění určitých úkonů orgánů činných v trestním řízení. Proto je třeba vyvrátit tvrzení obviněného, že v době, kdy verbálně působil na L. O., nevěděl, že se dopouští zločinu vydírání ve smyslu §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku. Použil pohrůžky bezprostředního násilí, aby poškozené (svědkyni) zabránil v tom, aby zavolala na policii či dokonce sanitku. Nelze proto učinit jiný závěr, než ten, že měl v úmyslu uvedený čin spáchat na svědkyni, a to v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Zvolil k tomu slovní vyhrůžku, která s ohledem na to, že tato celou dobu pozorovala, jak je obviněný agresivní, měla důvodnou obavu - a lze jí přisvědčit, že zcela oprávněně - z toho, že skutečně ublíží i jí. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zákonný znak „spáchání činu na svědkovi“ skutkové podstaty podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku byl jednáním obviněného naplněn. Vzhledem k tomu, že pro použití přísnější právní kvalifikace podle §175 odst. 2 písm. e) tr. zákoníku byly splněny zákonem stanovené podmínky, tuto právní kvalifikaci Krajský soud v Ostravě použil zcela opodstatněně.
Shora uvedené skutečnosti přiměly Nejvyšší soud, aby odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e ) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann