ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.754.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 754/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2014 o dovolání, které podal obviněný Mgr. M. Š. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 5 To 231/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 1 T 5/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 1 T 5/2012, byl obviněný Mgr. M. Š. (dále jen „obviněný“) uznán vinným dvěma trestnými činy podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“). Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal první z těchto trestných činů tím, že „dne 17. 4. 2008 v době od 14.00 hod. do 15.00 hod. v P., V J., v notářské kanceláři JUDr. Jitky Fundové, pod falešnou legendou možnosti odkupu bytu č. .... na adrese P., S., uzavřel s pošk. G. I. S. (S.), smlouvu o smlouvě budoucí, v níž uváděl, že je budoucím nájemcem a držitelem tohoto bytu, a touto smlouvou se do 30. 6. 2009, zavázal uzavřít s poškozeným smlouvu o prodeji tohoto bytu poškozenému, a na základě této smlouvy o smlouvě budoucí následně v průběhu dne 30. 4. 2008 zaslal poškozený ze svého bankovního účtu č. ......................, vedeného u Sparenbanken Narvik, na bankovní účet Mgr. M. Š. č. vedený u Československé obchodní banky, a.s., částku ve výši 150.000,- EUR, jakožto zálohu na koupi předmětného bytu, a obžalovaný takto jednal přesto, že vzhledem k celkovým okolnostem musel být srozuměn s tím, že předmětný byt nemusí být vlastněn uváděným majitelem a že ani není k odkupu majitelem nabízen, když si tyto skutečnosti obžalovaný řádně nezjistil a i za těchto okolností na poškozeném uvedenou částku vylákal shora uvedeným způsobem a poškozenému G. I. S. (S.), tak způsobil škodu ve výši 150.000,- EUR (3.781.500,- Kč)“. Druhého trestného činu se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 9. 9. 2008, poté, co nabídl pošk. G. I. S. (S.), k údajnému odkupu blíže nezjištěný byt v domě na rohu ulic K. n. a ul. O. v P., jehož vlastníkem je Magistrát hl. m. Prahy, vylákal na pošk. G. I. S. (S.), zálohu na odkup tohoto bytu, kdy poškozený jako tuto zálohu ze svého bankovního účtu č. ..........................., vedeného u Sparenbanken Narvik, na bankovní účet Mgr. M. Š. č. ................... vedený u Československé obchodní banky, a.s., zaslal částku ve výši 100.000,- EUR, přičemž tuto částku obžalovaný na poškozeném vylákal pod falešnou legendou možnosti odkupu od vlastníka, Magistrátu hl. m. Prahy, třebaže vzhledem k celkovým okolnostem musel být srozuměn s tím, že předmětný byt nemusí být k odkupu Magistrátem hl. m. Prahy vůbec nabízen, když si tyto skutečnosti řádně nezjistil a když uvedenými úkony nebyl ani vlastníkem pověřen a poškozenému G. I. S. (S.), tak způsobil škodu ve výši 100.000,- EUR (2.477.000,- Kč)“ . Za tuto trestnou činnost byl obviněný podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon mu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti zaplatit poškozenému G. I. S. (S.) částku ve výši 6.258.500,- s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z této částky za dobu od 13. 6. 2012 do zaplacení. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 5 To 231/2013, jímž podle §256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že soud nalézací, stejně jako posléze soud odvolací, nesprávně vyhodnotily skutkový stav, tak, jak byl shodně popsán jím i poškozeným. Pokud se soud snažil podřadit jeho jednání pod jednání specifikované ve zvláštní části trestního zákona, nemohl podle jeho slov po právu dojít k závěru, že byl spáchán trestný čin podvodu podle ustanovení §250 tr. zák. Uvedl, že zatímco podvodné jednání vyžaduje úmyslné jednání pachatele od samého počátku, on oproti tomu jednal způsobem zcela jiným. Uzavřel s poškozeným na své jméno smlouvu o smlouvě budoucí, ve které se zavázal, že se stane budoucím nájemcem a držitelem bytu č. .... v S. ulici P. a byt poté prodá. Pokračoval, že poškozený byl srozuměn s tím, že poskytnuté finanční prostředky budou použity na obstarání nájemní smlouvy a zajištění nákladů související s obstaráním budoucího odkupu bytové jednotky do osobního vlastnictví. Po převzetí finančních prostředků vyplatil obviněný stávající nájemkyni bytové jednotky, zaplatil odměnu zprostředkovatelům a uzavřel nájemní smlouvu s majitelem nemovitosti. Založil také účelovou obchodní firmu pro budoucí převod nemovitosti. Podle jeho tvrzení po dobu více nežli osmnácti měsíců prováděl, a to s vědomím poškozeného, soustavné kroky směřující k odkoupení - nejprve bytové jednotky - poté celého domu v S. ulici. Obdobný záměr a kroky byly dohodnuty i pro odkup bytové jednotky na K. n., který byl zmařen protiprávním jednáním zprostředkovatelů. Následně uvedl, že ponechává na zvážení dovolacího soudu, zdali skutek a jednání, tak jak bylo zjištěno, nemá být posuzováno mimo rámec trestního zákona (podle zákona občanského a obchodního), jak on i poškozený činili kontinuálně po celou dobu 2008 až 2012.
Obviněný ještě dodal, že pokud odvolací soud argumentuje, že při hodnocení věci vycházel z „profilu pachatele“, je toto tvrzení přinejmenším nadbytečné, stejně jako je nadbytečné užívání expresivních pejorativních výrazů vůči němu za situace, kdy se orgány činné v trestním řízení v žádném stadiu řízení nezajímaly o jeho osobu, o jeho předchozí život, profesní kariéru, osobní a rodinný život atp. S ohledem na to, podle jeho mínění, nemohla být a ani nebyla soudy vůbec hodnocena subjektivní stránka údajného trestného činu.
Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 5 To 231/2013, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 1 T 5/2012, zrušil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že prostřednictvím dovolání se obecně vzato nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumávání správnosti jimi provedeného dokazování. Dodal, že zásah do skutkových zjištění je však možné připustit v určitém rozsahu i v rámci řízení o dovolání, především tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však v dané věci nenastala.
V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že ve věci je nutné vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy činnými dříve, která však nejsou zcela totožná s tvrzeními, jež v daném ohledu předložil obviněný. Nebylo totiž zjištěno, že by obviněný činil uvážené a relevantní kroky k tomu, aby zajistil poškozenému zakoupení bytů, ale vyžádal si od poškozeného peníze pod nepravdivým tvrzením, že může odkup bytů zajistit, ačkoli byty k prodeji vůbec nabízeny být neměly, obviněný si žádné relevantní skutečnosti o prodeji ani nezjistil a musel tudíž zcela zjevně počítat nejméně s možností, že žádné byty nezajistí. Přesto výše uvedené částky převzal a následně užil a poškozenému nevrátil. Takové skutečnosti přitom, podle názoru státního zástupce, poskytují dostatečný podklad pro závěr, že obviněný jednal již od počátku s podvodným úmyslem ve formě nejméně úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.
Podle jeho přesvědčení není žádného důvodu posuzovat čin obviněného pouze podle občanskoprávních norem – byť jeho součástí je i občanskoprávní vztah – neboť obviněný v jeho rámci naplnil i všechny zákonem stanovené znaky skutkové podstaty, a to způsobem zcela standardním a plně odůvodňujícím dovození potřebné míry společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Současně nad rámec výše uvedeného podotkl, že soudy činné dříve ve věci zohlednily i osobu a osobnost obviněného, byť stručně, neboť se jednalo spíše o podpůrné skutečnosti.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. S rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas i pro případ jakéhokoli jiného nežli výše navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 5 To 231/2013, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky mají svůj základ právě v oblasti skutkové (procesní). Obviněný totiž svojí argumentací nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů vyloženými v tzv. skutkových větách výroku rozsudku soudu prvního stupně a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, nýbrž ve své argumentaci vychází pouze z určitých dílčích skutkových okolností, v tomto smyslu podstatně modifikuje skutková zjištění soudů nižších stupňů (pomíjí jejich podstatu), a v konečném důsledku tak z hlediska právního posouzení prosazuje pro něho příznivou a od těchto skutkových zjištění odlišnou verzi skutkového stavu věci. Pouze z uvedených skutkových a procesních výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku, resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Takto uplatněnou dovolací argumentaci nelze pod uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jiný důvod dovolání podle §265b odst. 1 tr. ř. podřadit.
Nad tento rámec lze k argumentaci obviněného (jež se míjí s důvody dovolání stanovenými trestním řádem) zcela ve shodě se závěry soudů nižších stupňů a státním zástupcem stručně doplnit, že provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný si vyžádal od poškozeného peníze pod nepravdivým tvrzením, že může odkup bytů zajistit, ačkoli byty k prodeji vůbec nabízeny být neměly (a ani nebyly). Obviněný, který je osobou práva dostatečně znalou (vysokoškolsky vzdělaný právník), v rozhodné době neměl (a ani nemohl mít) relevantní informace o jejich prodeji. Musel tudíž zcela zjevně od počátku počítat a být srozuměn nejméně s eventualitou, že žádné byty nezajistí. Přesto shora uvedené částky převzal a užil (a poškozenému nevrátil).
Závěr o tom, zda tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se ovšem musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Zjištěné skutečnosti přitom, podle názoru Nejvyššího soudu, poskytují dostatečný podklad pro závěr, že obviněný jednal již od počátku s podvodným úmyslem, a to ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., zahrnujícím jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a následkem.
Na tomto místě lze uzavřít, že Nejvyšší soud neshledal žádný důvod posuzovat čin obviněného pouze podle občanskoprávních norem a ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů stran toho, že obviněný každým popsaným skutkem naplnil všechny zákonem stanovené znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a to způsobem zcela standardním a plně odůvodňujícím dovození potřebné míry společenské nebezpečnosti ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. i §88 odst. 1 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 43/1996 a č. 34/1976-I. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto shrnuje, že mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a jejich právními závěry není extrémní nesoulad. Přitom pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
K uvedenému je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l ) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý