ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.772.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 772/2014-46
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. července 2014 o dovolání obviněného R. H., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013, č. j. 6 To 74/2013-1203, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 43/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013, č. j. 5 T 43/2012-1127, byl obviněný R. H. uznán vinným zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §211 odst. 6 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Z podnětu odvolání státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Praze Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2013, č. j. 6 To 74/2013-1203, napadený rozsudek částečně zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř., a to ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině obviněnému R. H., uložil podle §211 odst. 6 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že nesprávné právní posouzení skutku spatřuje v nesprávné právní kvalifikaci skutku jako zvlášť závažného zločinu podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku. Uvádí, že sice předložil poskytovateli úvěru (bance) formálně nesprávná potvrzení o příjmech, z nichž vyplývalo, že tyto příjmy měl ze zaměstnaneckého poměru, avšak deklarované příjmy ve skutečnosti měl, byť z jiné činnosti. Obviněný se hájí tím, že Ing. V. jako jednající pracovník banky o těchto skutečnostech věděl, dokonce mu doporučil, jak má zjištěný nedostatek odstranit, a poté mu úvěr poskytl i při vědomí předložení nesprávných potvrzení. S ohledem na to, že se v současné době Oberbank AG domáhá uplatnění svých práv civilní žalobou u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 596/2009, dovolává se obviněný uplatnění zásady trestního práva „ultima ratio“ ve prospěch civilního řízení. Tuto argumentaci obviněný uzavírá tím, že pokud by jeho jednání mělo být považováno vůbec za trestné, mohlo by být správně kvalifikováno pouze jako přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku, event. podle dřívější právní úpravy jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1 tr. zák. Je-li k naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku vyžadováno zavinění úmyslné (a nikoliv z nedbalosti), pak obviněný namítá, že v průběhu celého trestního řízení mu nebylo úmyslné jednání prokázáno. K okolnostem předložení nepravdivých potvrzení o příjmech vysvětluje proces vyplnění formulářů, které mu v bance předložil Ing. V. Původně dva formuláře vyplnil, podepsal je jako statutární orgán a opatřil je razítkem společnosti RADOMATIC, s. r. o., a RADOPEX Group, s. r. o., dopsal i výši skutečného příjmu, který z obou společností v téže době opravdu měl. Z takto vyplněných formulářů bylo podle obviněného zřejmé, že není zaměstnancem těchto společností, nýbrž jejich jednatelem a že skutečnými příjmy jsou příjmy z výkonu funkce jednatele a nikoliv ze zaměstnaneckého poměru, přesto mu Oberbank AG úvěr schválila a poskytla. Obviněný považuje tuto skutečnost za zásadní pochybení banky, protože ve formulářích vyplnil skutečně dosahované příjmy, které mu náležely z výkonu funkce jednatele. Stejně postupoval, pokud vyplňoval příjmy od společnosti Beck Box Club Praha, tak od společnosti Paradise Casino Admiral, a. s. s tehdejší manželkou E. H. vlastnil či spoluvlastnil značný majetek a měl dostatečné příjmy, aby výše jeho příjmů postačovala na zajištění úvěru ve výši 5.600.000,- Kč. To dokládá, že po dobu 16 měsíců poskytnutý úvěr řádně splácel. Dále uvedl, že poskytnutí tohoto úvěru v té době zvlášť zásadně nepotřeboval, jednalo se však o výhodnou možnost získání úvěru a o možnost výhodného využití tímto úvěrem získaných peněžních prostředků. Uznává, že selhal, pokud osobně nijak nereagoval na výzvu katastrálního úřadu ohledně odstranění nedostatků v návrhu na vklad vlastnického práva spočívající v chybném označení pozemků a spoléhal na to, že tuto formalitu odstraní Ing. V. Přestože účastnicí tohoto správního řízení byla i E. H., taktéž ve věci nijak nekonala a s katastrálním úřadem nejednala. Přitom část peněžních prostředků z poskytnutého úvěru čerpala i jeho tehdejší manželka na rekonstrukci domu ve F. ulici čp. … Jednalo se o dům s nájemními byty, příjem z nájemného od nájemníků činil nejméně 250.000,- Kč, dohodl se s ní, že splátky z úvěru bude hradit z výnosu nájemného z bytů v uvedeném domě. Později však zjistil, že bývalá manželka tyto splátky nehradila a uvedený dům prodala za částku 28.000.000,- Kč. Obviněný má za to, že rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 12. 2013, č. j. 6 To 74/2013-1203, jakož i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 T 43/2012, vycházejí z nesprávného právního posouzení skutku a navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadená rozhodnutí zrušil, event. aby podle §265m odst. 1 věta první tr. ř. sám rozhodl ve věci rozsudkem. Než bude o podaném dovolání rozhodnuto, požádal Nejvyšší soud, aby ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. přerušil výkon trestu odnětí svobody, který vykonává ve Věznici Rapotice.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání konstatoval, že obviněný sice v dovolání rozporuje nesprávnou právní kvalifikaci, ale z podstatné části tak činí na základě jiných skutkových závěrů, kdy se domáhá jiného hodnocení důkazů. Z hlediska obhajoby je stěžejní jeho tvrzení, že potvrzení o příjmu, která předkládal při sjednávání úvěru, byla vadná jen po formální stránce a ve skutečnosti těchto příjmů dosahoval. Pokud jde o příjmy od společností RADOMATIC, s. r. o., a RADOPEX Group, s. r. o., k těmto se vyjádřila svědkyně G., tehdejší účetní, která uvedla, že obviněný pobíral mzdu pouze ve výši 10.000,- Kč, a to nikoliv současně v obou společnostech. Pokud jde o společnost Paradise Casino Admiral, a. s., příjmy (podíl z čistého zisku) měla na základě mandátní smlouvy společnost RADOMATIC, s. r. o. (předtím RADOPEX Group, s. r. o.), nikoliv tedy obviněný jako zaměstnanec ve funkci manažera kasina. Pro banku bylo zásadní, zda má příjem ze zaměstnání. Pokud však obviněný uváděl i nepravdivé údaje ohledně dosahovaných příjmů, nešlo o pouhou formální vadu. Nepravdivé údaje ohledně výdělků ze společnosti Beck Box Club Praha, s. r. o., potvrdili svědkové J. a M. B., jenž dosvědčili, že obviněný v předmětné době žádný příjem od této společnosti neměl. Podle státního zástupce i s dalšími skutkovými námitkami se soudy náležitě vypořádaly. Na trestní odpovědnosti obviněného nemůže nic změnit, že Ing. V. jako osoba jednající za banku o podstatných skutečnostech věděl, ani to, že obviněný měl na úhradu úvěru dostatečný majetek, úvěr zčásti hradil, že jeho manželka o sjednání úvěrové smlouvy věděla a úvěr použila pro své potřeby atd. Neobstojí ani námitka obviněného ohledně absence úmyslu ve vztahu k právní kvalifikaci skutku podle §211 odst. 2 tr. zákoníku. Ing. V. totiž obviněnému přislíbil, že zajistí opravu zástavní smlouvy, nikoliv však smlouvy kupní. O opravu kupní smlouvy požádal obviněného. Státní zástupce dodal, že takové tvrzení je zcela logické, neboť banka účastníkem kupní smlouvy nebyla, bez aktivity obviněného tedy k nápravě vadného procesu dojít nemohlo, čehož si musel být obviněný dobře vědom. V dané věci je vyloučena aplikace zásady „ultima ratio“, a to již s ohledem na přiléhavé stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, o němž se odpovídajícím způsobem zmínil odvolací soud. V návaznosti na skutečnost, že Nejvyšší soud v případě opakujících se námitek v odvolání a dovolání zpravidla odmítá dovolání jako zjevně neopodstatněné, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud takto postupoval a podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
V dovolání obviněný zpochybňuje právní kvalifikaci skutku podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku. Podstatu dovolání spatřuje v tom, že sice nedosahoval příjmů ze zaměstnaneckého poměru, měl však dostatečné příjmy z výkonu funkce jednatele ve společnostech RADOMATIC, s. r. o., a RADOPEX Group, s. r. o. Úvěr mohl hradit také z jiných příjmů, které dosahoval ve společnosti Beck Box Club Praha, tak od společnosti Paradise Casino Admiral, a. s. Tvrdí, že s tehdejší manželkou E. H. měl značný majetek k tomu, aby byl splněn reálný předpoklad, že poskytnutý úvěr ve výši 5.600.000,- Kč bude splácet. Uvedeným tvrzením obviněného však odporují skutková zjištění, k nimž dospěly na základě provedeného dokazování soudy nižších stupňů. Příjmy ve společnostech RADOMATIC, s. r. o., a RADOPEX Group, s. r. o. byly vyvráceny (objasněny) výpovědí účetní R. G., která příjmy na potvrzení uváděné obviněným popřela s tím, že příjmy z obou společností plynoucí ze zaměstnaneckého poměru obviněného činily pouze 10.000,- Kč. Jiné odměny nebyly obviněnému vypláceny. Z uvedeného pohledu potvrzení předložená s podpisy J. J. a V. P. neodpovídají realitě, když i J. J. a V. P. vyloučili, že by někdy taková potvrzení mohli vystavit a podepsat. Ze zprávy společnosti Paradise Casino Admiral, a. s., se podává, že obviněný nebyl nikdy zaměstnancem této společnosti, nebyl ani jejím společníkem, a pokud jde o příjmy, podíl z čistého zisku z kasina měla společnost RADOMATIC (předtím RADOPEX Group, s. r. o.), nikoli obviněný jako zaměstnanec ve funkci manažera kasina. Svědkyně L. L. jako pokladní nemohla potvrdit měsíční příjmy o mzdě od společnosti Paradise Casino Admiral, a. s., tak, jak je obviněný bance předložil, protože příjmy obviněného neznala. Její tvrzení podporuje svědkyně Y. H., která jako účetní společnosti Paradise Casino Admiral, a. s., potvrdila, že svědkyně L. L. neměla o mzdách žádné informace. Ohledně příjmů ze společnosti Beck Box Club Praha, s. r. o., podali svědeckou výpověď J. a M. B. s tím, že v předmětné době obviněný žádnou činnost pro společnost nevykonával a žádné příjmy neměl. Lze tedy říci, že údaje, které obviněný bance předkládal, svým obsahem se rozcházely se skutečností a v důsledku takto nepravdivých a hrubě zkreslených údajů již při „sjednávání“ úvěrové smlouvy znemožnil věřiteli reálně posoudit návratnost poskytnutého úvěru. K tomu přistoupila další skutečnost, spočívající v tom, že obviněný zmařil zápis vkladu zajišťovacího institutu do katastru nemovitostí. Byť sám uvádí, že tak učinil z důvodu své nedůslednosti, nelze dospět k závěru, že obviněný jednal pouze nedbalostně. K dokonání trestného činu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 tr. zákoníku není třeba, aby byl úvěr skutečně poskytnut, resp. aby byla úvěrová smlouva vůbec uzavřena. Tento trestný čin je dokonán již tím, že pachatel uvede nepravdivé údaje, dojde-li k tomu v rámci úkonů, které mají povahu sjednávání úvěrové smlouvy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 Tdo 902/2001, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. Beck, ročník 2011, číslo sešitu 77, pod T 1406). Obviněný si byl vědom, že výše úvěru činí částku 5.600.000,- Kč, podle odst. 6 písm. a) skutkové podstaty trestného činu podle §211 tr. zákoníku jde o částku, která je-li způsobena uvedeným činem škoda, je považována za škodu velkého rozsahu (převyšující 5.000.000,- Kč). Nelze přisvědčit obviněnému, že by mu svědčila zásada trestního práva „utltima ratio“, neboť v případech, naplňuje-li protiprávní čin znaky trestného činu uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem (§13 odst. 3 tr. zákoníku). Tento závěr jen v případech méně závažných trestných činů je korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). Ani žaloba podaná žalobcem Oberbank AG u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 26 C 596/2009 o zaplacení 5.600.000,- Kč s příslušenstvím není důvodem k uplatnění zásady „ultima ratio“ ve vztahu k obviněnému, neboť tímto postupem se poskytovatel úvěru domáhá uspokojení svého nároku z titulu bezdůvodného obohacení po žalované E. H. (viz rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 10. 9. 2012, č. j. 26 C 596/2009-48, založený na č. l. 595 spisu).
Pro naplnění skutkové podstaty podle §211 odst. 2 tr. zákoníku obsahuje tzv. skutková věta výroku o vině skutkové zjištění, že obviněný poté, co banka převedla úvěrové prostředky na základě úvěrové smlouvy na účet prodávající E. H. ještě téhož dne tyto prostředky částečně vybral a částečně převedl na svůj účet a dále, že ignoroval výzvu Katastrálního úřadu, kterou převzal 8. 1. 2008 k odstranění chyby v označení pozemků, pro které nebylo možno vklad práva do katastru nemovitostí povolit. Peněžní prostředky z poskytnutého úvěru měly sloužit na nákup nemovitosti od jeho tehdejší manželky E. H. Obviněný tedy hned následující den poté, co banka převedla částku 5.600.000,- Kč na účet jeho tehdejší manželky E. H., částku vybral a převedl na svůj účet přesto, že podle smluvního ujednání ve smlouvě o poskytnutí hypotečního úvěru. č. … (č. l. 5 spisu) poskytnutý úvěr byl účelový a měl sloužit výhradně k financování koupě nemovitostí v k. ú. K. L. u F. Podmínkou pro zápis vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí k zajištění pohledávky ve prospěch banky bylo, aby došlo k zápisu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na základě kupní smlouvy ve prospěch R. H. Zástavní právo mělo být zřízeno k nemovitostem, které obviněný nabyl a mělo sloužit k zajištění úvěru pro případ, že by nebyl schopen úvěr splácet. Obviněný však tento sjednaný proces zmařil, pokud nevyvinul dostatečnou součinnost s katastrálním úřadem. Katastrální úřad pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště F. (č. l. 230) jej nejprve přípisem ze dne 3. 1. 2008, č. j. …, vyzval k odstranění nedostatku v listinách, které jsou podkladem pro zápis do katastru (tedy v kupní smlouvě, kterou dne 11. 12. 2007 uzavřeli E. H. jako prodávající, a R. H. jako kupující a v návrhu na vklad vlastnického práva) v označení parcelních čísel pozemků a odstranění vad údajů, zda se jedná o pozemkovou či stavební parcelu. Tyto nepřesnosti způsobily, že předmět převodu byl neurčitý a nesrozumitelný. Katastrální úřad poučil obviněného o tom, že ještě před zamítnutím podaného návrhu na vklad se k uvedeným skutečnostem může vyjádřit – písemně či osobně – na katastrálním úřadu do 10 dnů od doručení tohoto sdělení. Obviněný byl rovněž poučen, že může vzít návrh na povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zpět, a to ve formě písemného souhlasu všech účastníků řízení, řízení bude zastaveno a po odstranění zjištěných vad a nedostatků lze podat návrh nový. Toto sdělení bylo účastníkům řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru u katastrálního úřadu (E. H. a R. H.) doručeno dne 8. 1. 2008. Dne 3. 6. 2008 Katastrální úřad pro Liberecký kraj, katastrální pracoviště F. vydal rozhodnutí, sp. zn. …, jímž návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl. Dodal, že v katastrálním území K. L. u F. jsou parcely evidovány ve dvou číselných řadách, v návrhu na vklad i přiložené kupní smlouvě není u čísel parcel uvedeno, zda se jedná o parcely stavební či pozemkové. Přesně není označeno katastrální území. V předložených listinách je uvedeno katastrální území K. L. a toto katastrální území se nachází v okrese K. V. V působnosti Katastrálního pracoviště F. se nachází katastrální území K. L. u F. V odůvodnění rozhodnutí dále konstatoval, že účastníci nevyužili možnosti postupu podle §66 odst. 1 písm. a) správního řádu, tj. vzít svůj podaný návrh na povolení vkladu práva do katastru zpět, ani se k uvedeným skutečnostem před vydáním rozhodnutí v řízení žádným jiným způsobem nevyjádřili, proto rozhodl tak, že návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitosti zamítl. V návrhu na povolení vkladu zástavního práva podle zástavní smlouvy č. …, kterou dne 11. 12. 2007 uzavřeli R. H. jako zástavce a Oberbank AG jako zástavní věřitel kromě chybného označení pozemků katastrální úřad zkoumal, zda účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu a dospěl k závěru, že dne 12. 12. 2007 byl v katastrálním úřadu podán návrh na vklad vlastnického práva sp. zn. …, na jehož podkladě se měl stát zástavce R. H. vlastníkem předmětných nemovitostí. Katastrální úřad shledal, že tento návrh na vklad vlastnického práva sp. zn. … nelze povolit, a to nejen z důvodu v neurčitosti a nesrozumitelnosti označení předmětu převodu, ale také proto, že v návrhu na vklad vlastnického práva není jako předmět převodu uveden pozemek stavební parcela č. …, proto by nemohl být předmětem vkladu zástavního práva pro zástavce pana H., neboť by se jejím vlastníkem nestal ani v případě, pokud by bylo možné vklad vlastnického práva pod sp. zn. … povolit. Vzhledem k tomu, že návrh na povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí katastrální úřad zamítl, nemohl se obviněný H. stát vlastníkem těchto nemovitostí, a nemohlo mu vzniknout oprávnění disponovat s předmětnými nemovitostmi, tj. vkládat k nim ani zástavní právo. Obviněný byl i v tomto případě seznámen s možností vyjádřit se k uvedeným skutečnostem a s možností využít postupu podle §66 odst. 1 písm. a) správního řádu, tj. vzít podaný návrh na povolení vkladu práva do katastru nemovitostí zpět. Účastníkům řízení (R. H. a Oberbank AG) bylo toto sdělení doručeno dne 8. 1. 2008. Následně rozhodnutím ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. …, založeném na č. l. 240 spisu, katastrální úřad návrh na povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí podle zástavní smlouvy zamítl.
Ve shora uvedené souvislosti vyvstává do popředí institut opomenutí. Nutno poznamenat, že opomenutí vyvolává zákonem stanovené účinky tam, kde pachatel měl konat, avšak ve své povinnosti jednat se takového jednání zdržel. Ustálená soudní judikatura v tomto směru zastává názor, že musí jít o opomenutí takové povahy, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen. Jde tedy o opomenutí zvláštní povinnosti, kde společnost s konáním určité osoby především počítá a spoléhá na ni, a proto ji stanoví jako povinnost právní – např. v právním předpisu, úředním rozhodnutí nebo ve smlouvě (srov. §112 tr. zákoníku). Předpokladem omisivního jednání také je, že pachatel měl vzhledem k okolnostem a svým poměrům možnost konat to, co bylo jeho povinností (trestný čin nemůže překazit ani oznámit např. ten, kdo je omámen ucházejícím plynem nebo kdo je spoután, a proto není osoba v takovém stavu za předmětné opomenutí trestně odpovědná) – srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. BECK, 2009, str. 1122).
Právní povinnosti obviněnému vyplývaly z úvěrové smlouvy. Budeme-li vycházet z prokázaného skutkového zjištění, že obviněný již při sjednávání úvěru doložil příjmy, které obsahovaly údaje, jež neodpovídaly realitě, nelze shledat ani v dalším konání obviněného žádnou polehčující okolnost, která by mohla dovolací soud přesvědčit o tom, že je na místě obviněného zbavit trestní odpovědnosti nebo posuzovat jeho jednání podle mírnější právní kvalifikace. Poté, co peněžní ústav poskytnuté prostředky převedl na účet paní E. H., není pochyb, že bylo v jeho osobních možnostech zajistit, aby podle požadavků katastrálního úřadu nedostatky v označení parcelních čísel odstranil. Šlo o pochybení, které mohl obviněný odstranit písemně, tak i tím, že se mohl osobně na katastrální úřad dostavit. Nejvyšší soud dále ze spisu zjistil, že dne 10. 10. 2008 obviněný jako jednatel společnosti RADOPEX Group, s. r. o., uzavřel s Českou spořitelnou, a. s., smlouvu o úvěru č. … na částku 5.000.000,- Kč určenou k refinancování části kupní ceny nevýherních hracích přístrojů pořízených v roce 2008. Podle čl. VII. této smlouvy obviněný shora uvedené pozemky použil opětovně ke zřízení zástavního práva. V této době ale již obviněnému bylo nepochybně známo, že v době předcházející uzavření smlouvy o úvěru s Českou spořitelnou a. s., mělo být na pozemcích zřízeno zástavní právo pro Oberbank AG na základě pohledávky z poskytnutého úvěru ve výši 5.600.000,- Kč. Podle odhadu znalce z oboru ekonomika – ceny a odhady nemovitostí V. M. se obvyklá cena pro úvěrové řízení za předmětné nemovitosti pohybovala kolem 7.000.000,- Kč (č. l. 193–204). K zajištění úvěru podle úvěrových smluv na částku 5.600.000,- Kč u Oberbank AG a 5.000.000,- Kč u České spořitelny, a. s., by hodnota zástavy nebyla dostačující, o čemž obviněný nepochybně věděl a České spořitelně a. s., toto zamlčel. Uvedené zjištění umožňuje posoudit jednání obviněného v souvislosti s jeho tvrzením, že nereagoval na výzvy katastrálního úřadu jen z důvodu své nedůslednosti. Prokazuje naopak, že obviněný – i když věděl, že k zápisu vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí ve prospěch Oberbank AG nedošlo - nadále s předmětnými nemovitostmi kalkuloval a zatížil je věcným břemenem, s vědomím, že za zřízení věcného břemene ve prospěch Oberbank AG, které záměrně nezřídil a získal úvěr ve výši 5.600.000 Kč, což znamená, že jeho úmyslem nebylo naplnit podmínky smlouvy o úvěru ve smyslu použití finančních prostředků úvěrem získaných ke stanovenému účelu. Jinými slovy řečeno, obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty úvěrového podvodu podle §211 odst. 2 tr. zákoníku, aby mohl být podle tohoto zákonného ustanovení shledán vinným. V tomto směru neobstojí argumentace obviněného, že jeho jednání po subjektivní stránce nezahrnovalo úmysl trestný čin spáchat.
Podstata jednání obviněného byla v základních skutkových podstatách podle §211 odst. 1 tr. zákoníku nebo podle §211 odst. 2 tr. zákoníku vyjádřena. V souvislosti s tím, že činem způsobil škodu ve výši 5.362.849,47 Kč, tj. škodu přesahující částku velkého rozsahu 5.000.000,- Kč, není pochyb, že byla naplněna i kvalifikovaná skutková podstata úvěrového podvodu podle §211 odst. 6 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyšší soud považoval za nezbytné se s námitkami obviněného vypořádat argumentačně i nad rámec jím uplatněných skutkových námitek, aby nevznikly žádné pochybnosti stran právního posouzení a právní kvalifikace skutku podle §211 odst. 1, 2, 6 písm. a) tr. zákoníku. Brojí-li obviněný toliko proti skutkovým zjištěním, nepřiznal jim Nejvyšší soud žádné opodstatnění, neboť skutková zjištění byla náležitě rozvedena v odůvodnění rozsudku zejména soudu prvního stupně na str. 30–33 (ale také na str. 4–6 rozsudku odvolacího soudu) a podpořena byla rovněž dalšími precizně zpracovanými právními úvahami odvolacího soudu na str. 6–8 rozsudku. Lze tedy dospět k závěru, že obviněný v dovolání v podstatě jen zopakoval obhajobu uplatněnou v předcházejícím řízení u soudů nižších stupňů. V tomto směru Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že „ o pakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ ( srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 , publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408).
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného uplatněné v dovolání jsou zjevně neopodstatněné, odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. Požádal-li obviněný v dovolání o přerušení výkonu trestu odnětí svobody ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř., pak s ohledem na způsob rozhodnutí dovolacího soudu nebyl dán důvod k rozhodování o přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann