ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.825.2014.1
6 Tdo 825/2014-I.-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. června 2014 o dovolání, které podala obviněná M. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 2013, č. j. 4 To 273/2013-468, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 84/2011, takto:
I. Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 2013, č. j. 4 To 273/2013-468 zrušuje .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 1 T 84/2011-401, byla obviněná M. Č. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“) . Za tento trestný čin a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jímž byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 3 T 181/2008, byla podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu v bodě IV. rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 5. 2009, sp. zn. 3 T 181/2008, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozenému P. H., zastoupenému opatrovnicí H. H., škodu ve výši 390.000,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Českých Budějovicích. Rozsudkem ze dne 9. 7. 2013, č. j. 4 To 273/2013-468, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a náhradě škody. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nedotčen, odsoudil obviněnou za tento trestný čin a dále za sbíhající se přečin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jímž byla uznána vinnou rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 4 To 272/2013, kterým byl zrušen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 2. 2012, č. j. 1 T 84/2011-387, a to podle §209 odst. 2 tr. zák. za užití §43 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců, pro jehož výkon ji zařadil podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice s dozorem. Podle §43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. 4 To 272/2013, stejně jako všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnou zavázal zaplatit na náhradě škody dědici po zemřelém P. H., Ing. L. H., částku 389.500,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. poškozeného se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázal na občanskoprávní řízení.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podala obviněná dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítla, že napadené rozhodnutí soudu druhého stupně a řízení jemu předcházející trpí podstatnými vadami z důvodu porušení ustanovení o přítomnosti obviněné u veřejného zasedání o odvolání a zároveň z důvodu znemožnění účasti ustanoveného obhájce při tomto veřejném zasedání o odvolání.
Následně obviněná uvedla, že dne 11. 12. 2012 jí byl soudem prvého stupně v souladu se zněním §39 odst. 1 tr. ř. ustanoven obhájce, Mgr. Ing. Radovan Kavka, advokát, a to z důvodu uvedeného v §251 odst. 2 tr. ř., tedy k odůvodnění odvolání a k zastupování v odvolacím řízení v dané věci. Tímto ustanovením obhájci vznikla povinnost účastnit se úkonů, které souvisejí s podáním odvolání, tedy i veřejného zasedání odvolacího soudu konaného dne 9. 7. 2013, a soudům vznikla povinnost obhájce o těchto úkonech řádně vyrozumívat. O konání veřejného zasedání o odvolání však nebyla řádně vyrozuměna, neboť byla vyrozumívána na adresu, na které se již delší dobu nenacházela. Byla však domluvena se svým obhájcem, že až on bude soudem vyrozuměn o termínu konání veřejného zasedání, vyrozumí i ji. Soud však o konání uvedeného jednání ustanoveného obhájce vůbec nevyrozuměl. V důsledku toho se ona ani její obhájce veřejného zasedání nezúčastnili. Obviněná dodala, že podle §41 odst. 2, 3 tr. ř. má obhájce právo účastnit se veřejného zasedání o odvolání a podle §233 odst. 2 tr. ř. měl soud povinnost obhájce o konání veřejného zasedání v zákonné lhůtě vyrozumět. Opomenutím tohoto vyrozumění obhájce došlo k porušení jejího základního práva na obhajobu, neboť soud i přesto jednal a rozhodl o uložení nepodmíněného trestu.
Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích a všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a přikázal věc uvedenému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání nebude věcně vyjadřovat. Současně uvedl, že podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud rozhodnutí o podaném dovolání učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 2013, č. j. 4 To 273/2013-468, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněná je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, naplňují (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž došlo též k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), v němž je obsažen jeden z ústavních principů, jimiž je garantováno právo na spravedlivý proces. Podle čl. 38 odst. 2 věty první Listiny má totiž každý právo mimo jiné na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti.
Vzhledem k formulaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mj. ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., neboť jde prakticky o jediné ustanovení trestního řádu, které vymezuje podmínky, za nichž lze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. Přítomnost obviněného u veřejného zasedání z hlediska citovaného dovolacího důvodu může být nezbytná dále tehdy, jestliže se soud rozhodl předvolat obviněného k takovému veřejnému zasedání a tím dal jednoznačně najevo, že v nepřítomnosti obviněného nemůže jednat a rozhodovat. Konečně, s ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny, je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26/2004, pod č. T 621).
Podmínky, za nichž o odvolání rozhoduje odvolací soud ve veřejném zasedání, jsou upraveny, jak bylo již výše naznačeno, v ustanovení §263 tr. ř. Toto ustanovení je v procesním smyslu speciální pro řízení u odvolacího soudu, a není-li zde některá otázka výslovně upravena, použijí se obecná ustanovení o veřejném zasedání. Logický výklad (argumentum a contrario) shora citovaného ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. vede k závěru, že není-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu, lze veřejné zasedání odvolacího soudu zásadně konat v jeho nepřítomnosti. V posuzovaném případě je přitom nepochybné, že obviněná v době konání veřejného zasedání odvolacího soudu ve vazbě ani ve výkonu trestu nebyla. Z tohoto hlediska nebyla její účast u uvedeného jednání podmíněna zněním §263 odst. 4 tr. ř.
Z dikce ustanovení §263 tr. ř. dále plyne, že s citovanou výjimkou jím nejsou podmínky přípravy veřejného zasedání o odvolání odchylně stanoveny, a proto se použije obecné ustanovení §233 tr. ř.
Podle §233 odst. 1 tr. ř. předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná. O veřejném zasedání vyrozumí státního zástupce, jakož i osobu, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět, a osobu, která může být přímo dotčena rozhodnutím, jestliže tyto osoby nebyly k veřejnému zasedání předvolány vyrozumí též obhájce, popřípadě zmocněnce a zákonného zástupce těchto osob. K předvolání nebo vyrozumění připojí opis návrhu, kterým byl k veřejnému zasedání dán podnět.
Obviněný se k veřejnému zasedání o odvolání předvolává tehdy, jestliže je jeho osobní účast při tomto veřejném zasedání nutná, tedy zejména v případech, kdy odvolací soud považuje za nezbytné jej vyslechnout, vyzvat k vyjádření k důkazu provedenému v tomto veřejném zasedání, či jej požádat o bližší vysvětlení jeho odvolání, případně o vyjádření k odvolání jiné procesní strany. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu nutná není, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena.
Lze tedy konstatovat (viz též přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04), že současná právní úprava obsažená v ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. umožňuje, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn (nevyžaduje se vždy předvolání), přičemž za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v souvislosti s ustanovením §263 odst. 4 tr. ř. je možné konat veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného (§234 tr. ř.).
V daném případě odvolací soud obviněnou o konání veřejného zasedání toliko vyrozumíval, a to vzorem č. 7a (vyrozumění o veřejném zasedání) podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 20. 4. 2004, č. j. 20/2004–Org. o vydání vzorů "tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř." doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení (viz referát na č. l . 437 spisu a doručenky na č. l . 448 - 450 spisu).
Z obsahu předloženého spisového materiálu je přitom zřejmé, že odvolací soud nařídil veřejné zasedání na den 9. 7. 2013. Zásilka obsahující vyrozumění o konání tohoto veřejného zasedání byla zaslána obviněné doporučeně do vlastních rukou na více adres. Zejména je třeba zdůraznit, že byla zaslána na adresu, kterou obviněná v odvolání uvedla jako adresu pro účely doručování (K., Č. B. – byt pana M., viz č. l . 433 a 449). Vedle toho byla zaslána na adresu trvalého bydliště obviněné a dále pak na adresu v odvolání označenou jako „současný pobyt“ (M. š., Č. B.).
Na žádné z uvedených adres však obviněná nebyla zastižena, a proto dne 21. 6. 2013 byly předmětné zásilky uloženy (u příslušných poštovních úřadů) a obviněné byly zanechány výzvy, aby si zásilky vyzvedla. Posléze, po marném uplynutí lhůt k vyzvednutí, byly dne 2. 7. 2013 tyto zásilky jako nevyzvednuté vráceny odvolacímu soudu (viz doručenky na č. l . 448 – 450 spisu).
Podle §64 odst. 4 tr. ř. nevyzvedne-li si adresát písemnost do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedověděl, ačkoliv se v místě doručení zdržuje, nebo uvedenou adresu označil pro účely doručování. K doručení vyrozumění o konání veřejného zasedání tedy může dojít i fikcí.
V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud konstatuje, že obviněné bylo podle §64 odst. 4 tr. ř. se zřetelem k ustanovení §60 odst. 1, 3 tr. ř. vyrozumění o zmíněném veřejném zasedání odvolacího soudu doručeno fikcí dne 1. 7. 2013. K doručení navíc došlo s dostatečným časovým předstihem respektujícím minimální pětidenní lhůtu k přípravě na veřejné zasedání ve smyslu ustanovení §233 odst. 2 tr. ř.
K takto nařízenému veřejnému zasedání se obviněná nedostavila, přičemž odvolacímu soudu svoji neúčast nijak neomluvila a už vůbec nepožádala o jeho odročení.
Za tohoto stavu nebylo možno dovodit, že by ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněné ve veřejném zasedání, v němž byl projednáván její řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku soudu prvního stupně, a že by obviněná byla zbavena svého práva vyplývajícího ze shora citovaného článku Listiny. Nejvyšší soud proto nemohl přiznat argumentaci dovolání vztahující se ke zmíněnému dovolacímu důvodu žádné opodstatnění.
Dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít.
Jde zásadně o případy, kdy nebyla dodržena příslušná zákonná ustanovení upravující případy nutné obhajoby, tedy zejména ustanovení §36 tr. ř. Právo na obhajobu totiž patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Proto je též porušení práva na obhajobu považováno za závažnou, resp. podstatnou vadu řízení ve smyslu §188 odst. 1 písm. e) a §258 odst. 1 písm. a) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. však nenaplňuje jakékoliv porušení práva na obhajobu, resp. porušení citovaných ustanovení, ale naplňují jej pouze některé případy [tento dovolací důvod je užší, protože jím není jakékoli (resp. každé) porušení práva na obhajobu]. Jestliže obviněný po určitou část řízení neměl obhájce, ačkoliv ho podle zákona měl mít, pak je tento dovolací důvod dán jen tehdy, pokud orgány činné v trestním řízení v této době skutečně prováděly úkony trestního řízení směřující k vydání meritorního rozhodnutí napadeného dovoláním (viz rozhodnutí č. 48/2003 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2008, sp. zn. 3 Tdo 143/2008).
Systematickým a logickým výkladem citovaného ustanovení však lze dospět k závěru, že toto dopadá nejen na případy nutné obhajoby a porušení příslušných zákonných ustanovení jí upravujících, v tom smyslu, že obviněný obhájcem v řízení, kde jsou podmínky nutné obhajoby, formálně vůbec nedisponoval, jak by se mohlo jevit jen z restriktivního gramatického výkladu, ale že zahrnuje i případy, kdy obviněný sice obhájce ať již zvoleného nebo ustanoveného soudem má, ale orgány činnými v trestním řízení nejsou plněny zákonné povinnosti z této situace vyplývající, jež mají obhájci umožnit, aby svá zákonná oprávnění a povinnosti plnil. I zde jde o situaci, kterou lze v širším smyslu označit tak, že obviněný v řízení obhájce nemá, ač ho podle zákona mít má. Přitom faktické důsledky pro obviněného jsou v obou případech stejné. Dalším rozvedením těchto úvah o interpretaci předmětného ustanovení a významu porušení práv tzv. formální obhajoby (práva obviněného dát se zastupovat obhájcem v trestních věcech) lze dovodit, že v případě, kdy již obviněný obhájce má, a jeho práva nejsou orgány činnými v trestním řízení v popsaném smyslu respektována, nemůže hrát roli okolnost, zda důvodem pro vznik formální obhajoby byla skutečnost, že zákon ji stanoví ve věci jako nutnou, nebo že jde pouze o rozhodnutí obviněného, popř. jiných osob k tomu ze zákona oprávněných. Jinými slovy řečeno, rovněž v případě, v němž sice nejsou splněny zákonné podmínky nutné obhajoby (§36 a násl. tr. ř.), ale obviněný si obhájce zvolil, resp. mu jej zvolila k tomu oprávněná osoba, nebo mu byl obhájce ustanoven soudem, a orgány činné v trestním řízení postupují tak, jako by se tak nestalo, lze dovodit, že obviněný v řízení obhájce neměl, ač jej ze zákona mít měl ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. 11 Tdo 636/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 22/2003, pod č. T 513).
V daných souvislostech je pak zapotřebí uvést, že předseda senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích opatřením ze dne 11. 12. 2012, č. j. 1 T 84/2011-427, ustanovil obviněné M. Č. podle §39 odst. 1 obhájcem advokáta Mgr. Ing. Radovana Kavku, neboť „..jde o případ nutné obhajoby podle §251 odst. 2 tr. ř.“ Z obsahu tohoto úkonu nelze činit závěr, že by uvedený obhájce byl ustanoven pouze pro účely řádného odůvodnění podaného opravného prostředku. Nutno připomenout, že podle §251 odst. 2 tr. ř. může být obhájce ustanoven buď za účelem jen odůvodnění odvolání anebo i obhajování v odvolacím řízení. Přitom předseda senátu by měl v ustanovení obhájce vždy uvést, zda je obhajoba omezena jen na odůvodnění odvolání, nebo zda se vztahuje na celé odvolací řízení. Pokud tak neučiní, nelze takovou vadu klást k tíži obviněné. Nezbývá pak, než vycházet z varianty pro ni nejpříznivější, tedy že obhájce jí byl ustanoven za účelem odůvodnění odvolání i obhajování v odvolacím řízení. To v dané věci platí tím spíše proto, že předseda senátu soudu prvního stupně v referátu na č. l. 426 p. v. spisu uvedl: „Ustanovit (podle seznamu obh.) obžalované obhájce podle §251/2 tr. ř. k odůvodnění odvolání a odvolacímu řízení.“ Za tohoto stavu věci bylo povinností odvolacího soudu ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. vyrozumět jmenovaného obhájce o konání veřejného zasedání. To se však nestalo, obhájce nebyl vyrozuměn - bylo mu znemožněno se tohoto jednání zúčastnit, takže byla závažným způsobem porušena obhajovací práva obviněné a naplněn předmětný dovolací důvod.
Nejvyšší soud proto podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 7. 2013, č. j. 4 To 273/2013-468, a také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Českých Budějovicích přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Krajský soud v Českých Budějovicích tedy bude povinen znovu rozhodnout o odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 2. 2012, č. j. 1 T 84/2011-401, a to při dodržení všech příslušných procesních pravidel za důsledného respektování práv obhajoby.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. června 2014
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý