ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.867.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 867/2014-21
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2014 o dovolání, které podala obviněná V. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2014, č. j. 8 To 64/2014-211, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 107/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 12. 2013, č. j. 2 T 107/2013-115 , byla obviněná V. M. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) uznána vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), jehož se dle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že
v období nejpozději od 10. 7. 2013 do nejméně 14. 10. 2013, v místě svého bydliště, v K., okres V., na ulici H. …, v rozporu s rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 5 Nc 247/2010, který nabyl právní moci dne 14. 4. 2011, jímž byla schválena dohoda rodičů ohledně výchovy a výživy nezletilé dcery B. B. a současně byl tímto vykonatelně upraven styk S. B., jako otce s jeho nezletilou dcerou B. B., tak, že tento je oprávněn se s ní stýkat vždy každý sudý kalendářní týden v roce, v době od 16:00 hodin v pátek do 17:00 hodin následné neděle, vždy každý lichý kalendářní týden v roce v úterý, v době od 15:00 hodin do 18:00 hodin a dále každoročně v době od 9:00 hodin dne 25. 12. do 18:00 hodin dne 26. 12., opakovaně S. B. nezletilou dceru B. B. (ve dnech 12. 7. 2013, 16. 7. 2013, 26. 7. 2013, 9. 8. 2013) nepředala, takto mu ve styku s ní bránila a tento neumožnila, ačkoli otec je na základě tohoto rozsudku oprávněn nezletilou B. B. ve stanoveném termínu v místě jejího bydliště od matky převzít a současně zavázán dceru po skončení styku matce na témže místě předat, kdy matka se zavázala nezletilou na styk řádně připravit, ve stanoveném termínu ji otci v místě jejího bydliště předat s oprávněním ji na stejném místě po skončení styku od otce převzít,
a dále přesto, že jí byla ze strany Okresního soudu ve Vyškově dne 28. 6. 2013 doručena podle §272 odst. 2 o. s. ř. výzva, aby styk nezletilé B. s otcem S. B. nemařila, včetně poučení o právních následcích nesplnění této výzvy, spočívajících ve výkonu rozhodnutí ukládáním pokut nebo odnětím dítěte, na kterou však nereagovala a v důsledku toho tedy k výkonu rozhodnutí soudu ve smyslu §273 odst. 1 o. s. ř. došlo, kdy jí byla za maření styku otce s nezletilou B. B. ve dnech 29. 6. 2012, 3. 7. 2012, 17. 7. 2012, 27. 7. 2012, 31. 7. 2012 usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 9. 8. 2012, č. j. 5 P 95/2011-391 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2013, č. j. 16 Co 190/2013-547 (právní moc 9. 7. 2013) uložena pokuta ve výši 3.000,- Kč, za maření styku otce s nezletilou B. B. ve dnech 15. 8. 2012, 5. 9. 2012, 12. 9. 2012, 26. 9. 2012, 11. 10. 2012, 24. 10. 2012, 8. 11. 2012, 22. 11. 2012, 6. 12. 2012, 21. 12. 2012, 3. 1. 2013, 16. 1. 2013, 14. 2. 2013, 27. 2. 2013 usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 7. 3. 2013, č. j. 5 P 95/2011-509 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2013, č. j. 16 Co 191/2013-550 (právní moc 9. 7. 2013) pak uložena pokuta ve výši 10.000,- Kč a za maření styku otce s nezletilou B. B. v době od 8. 3. 2013 do 4. 6. 2013 usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 1. 7. 2013, č. j. 5 P 95/2011-566 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, sp. zn. 16 Co 363/2013 ze dne 26. 8. 2013 (právní moc 21. 10. 2013) uložena pokuta ve výši 15.000,- Kč.
Za uvedený přečin byla odsouzena podle §337 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený S. B. se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200.000,- Kč odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 11. 3. 2014, č. j. 8 To 64/2014-211, který její odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jitky Stanoevové dovolání , v němž uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V podstatné části svého mimořádného opravného prostředku rekapituluje dosavadní průběh řízení a poukazuje na to, že důvodem neumožnění styku její dcery s otcem byla zejména její zkušenost z předání dcery ze dne 25. 9. 2011, kdy jí měla být dcera předána zpět červená v obličeji a ve spodním prádle. Po tomto předání spatřovala výraznou změnu jejího chování, doprovázené záchvaty pláče, odmítání mužské společnosti, aj. Na základě této zkušenosti odmítla předávat dceru a bránila tím ve styku s otcem podle schválené dohody Okresním soudem ve Vyškově pouze z obav o její bezpečí a zdraví. Zmínila, že se následně orgán péče o mládež obrátil na soud s návrhem na změnu úpravy styku otce s dcerou, přičemž po dobu dvou roků byl „soud nečinný a nenařídil žádné jednání“ a omezil se pouze na ukládání pokut z důvodu neplnění povinností, které pro ni plynuly z pravomocných soudních rozhodnutí. Pokládá za nesprávné, že se soudy nezabývaly při hodnocení důkazů důvodností jejích argumentů, resp. důvodů, které ji vedly k odepření styku její dcery s otcem. Postupovaly proto při hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., pokud zamítly její návrhy na doplnění dokazování a odepřely jí tak její právo účinně se hájit. V kontextu daného případu má za to, že soudy se jejím jednáním nezabývaly z pohledu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, tedy otázkou, zda došlo k naplnění minimální hranice společenské škodlivosti a soudy vycházely pouze z toho, zda po formální stránce byly naplněny znaky skutkové podstaty přečinu podle §337 odst. 4 tr. zákoníku. Má za to, že ke kriminalizaci jejího jednání vedla dřívější nečinnost soudu při návrhu na změnu styku otce s dítětem.
Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a jmenovanému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) po stručném shrnutí předchozího průběhu řízení a obviněnou vznesených námitek podotkl, že námitky obviněnou vznesené formálně deklarovanému dovolacímu důvodu obsahově v zásadě vůbec neodpovídají. Nejedná se totiž o námitky, kterými by obviněná vytýkala hmotně právní pochybení na straně soudů. Obviněná vlastně jen opakuje svou obhajobu z předchozích fází trestního řízení. V zásadě tak podle státního zástupce pouze nabízí alternativní verzi svého jednání. Verzi, kterou se však již soudy v předchozím řízení zabývaly, a se kterou se již dostatečně vypořádaly. Zdůraznil, že je v zásadě nepřípustné v rámci dovolacího řízení přezkoumávat skutková zjištění učiněná v předchozích stadiích trestního řízení, jak by si zřejmě obviněná přála. V rámci řízení o dovolání je dle náhledu státního zástupce zásah do skutkových zjištění možné připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. Taková situace však dle jeho závěrů v dané věci nenastala. Naopak má za to, že dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v §2 odst. 5 tr. ř. Důkazy byly přitom hodnoceny tak, jak stanoví §2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky. Závěry ohledně skutkových zjištění tak dle státního zástupce plně korespondují s provedeným dokazováním. Odůvodnění předmětných rozhodnutí splňují podmínky uvedené v §125 odst. 1 tr. ř. Podotýká, že jedinou námitkou, kterou by bylo možno zahrnout pod uplatněný dovolací důvod, je námitka nedostatku společenské škodlivosti činu obviněné. Jakkoliv jde o námitku relevantně uplatněnou, nelze ji přiznat důvodnost. Má za to, že jednání obviněné, tak jak bylo zjištěno soudy, nikoliv tak, jak si je představuje obviněná, nevykazuje žádné znaky, kvůli kterým by bylo možno říci, že se vymyká běžným případům typově shodné trestné činnosti. Jinak řečeno, posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti plně odpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud obviněnou podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhl, aby tak Nejvyšší soud učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Se zřetelem k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněné.
IV.
Ačkoli obviněná uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nevznesla (s níže uvedenou výhradou) žádnou námitku, která by odůvodnila vady, které spatřuje ve vztahu k rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně a které lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání. Podstatou obviněnou vznesených výhrad se nestala tvrzení, že soudy zjištěný skutkový stav věci není vůbec trestným činem nebo takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 tr. zákoníku, kterými by bylo lze tento důvod dovolání naplnit. Podstatou jejího mimořádného opravného prostředku jsou převážně námitky směřující do oblasti skutkových zjištění, případně námitky procesního charakteru (zejména stran vyjádření své pohnutky, na základě které bylo z její strany bráněno otci ve styku s její dcerou). Za případné nelze ve shodě s vyjádřením státního zástupce pokládat ani ty námitky, v jejichž rámci předkládá alternativní verzi průběhu událostí. Je tomu tak proto, že s ohledem na shora uvedené, je Nejvyšší soud vázán konečnými, soudy učiněnými, skutkovými zjištěními.
S ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může Nejvyšší soud do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. O takový rozpor se však ve smyslu jeho výkladu jedná tehdy, pokud by bylo možno důvodně učinit závěr, že skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s provedenými důkazy, že tedy tato nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, popřípadě jsou přímo opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě tato skutková zjištění byla učiněna, apod. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněné na spravedlivý proces.
Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových (a potažmo) právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněné, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.
Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněné hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněné. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04).
Formálně deklarovanému důvodu dovolání odpovídá toliko námitka obviněné stran nedostatečné intenzity společenské škodlivosti jejího jednání.
V obecné rovině je třeba zdůraznit, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012).
Pojem společenské škodlivosti činu se vztahuje ke spáchanému činu, který zasáhl zájmy chráněné trestním zákoníkem, v tomto smyslu je poškodil, a navazuje rovněž na další pojmy v trestním zákoníku užité. Společenská škodlivost je pak naplňována jak vlastní povahou činu, tak jeho závažností.
V posuzované věci je tedy nezbytné považovat nejen co do naplnění formálních znaků skutkové podstaty přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 tr. zákoníku, které však – i s ohledem na obviněnou vznesenou dovolací argumentaci – žádnou polemiku nevzbuzují, zejména zkoumat intenzitu škodlivosti jejího jednání, tj. toho, zda jsou se zřetelem na povahu a závažnost tohoto činu splněny podmínky pro uplatnění trestní represe, tedy ve výsledku s ohledem na zásadu ultima ratio trestního práva, jsou na daný případ použitelné normy trestního práva. S ohledem na uvedené zásady plynoucí z ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku a s ohledem na konkrétně zjištěné skutečnosti tohoto případu Nejvyšší soud spatřuje důvodné použití norem trestního práva v dané věci a důvodně byl v jednání obviněné spatřován trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 tr. zákoníku.
K tomuto závěru Nejvyšší soud dospěl na základě toho, že trestněprávními normami bylo na obviněnou působeno až v krajním případě, tedy až tehdy, kdy všechny prostředky nápravy, jež v dané věci přicházely v úvahu, selhaly. Jak plyne z tzv. skutkové věty, obviněná svým jednáním sledovala zamezení styku otce s její dcerou. Tento styk byla povinna na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 14. 3. 2011, sp. zn. 5 Nc 247/2010, umožnit. Ve snaze tomuto styku zabránit vědomě nerespektovala jí pravomocně uloženou povinnost.
Samotné nerespektování takto uložené povinnosti nebylo zpočátku řešeno prostředky trestního práva, nýbrž přijetím opatření upravených občanským soudním řádem (dále „o. s. ř.“). Obviněné byla nejprve zaslána Okresním soudem ve Vyškově výzva podle §272 odst. 2 o. s. ř., aby styku otce s dcerou nebránila. Vzhledem k tomu, že tato nebyla obviněnou respektována, byly jí následně za účelem vynucení povinnosti z pravomocného rozsudku ukládány donucovací pokuty (sankce upravené ustanovením §273 odst. 1 o. s. ř.), a to třemi usneseními ve skutkové větě blíže popsanými. Ani takto realizované úsilí přimět obviněnou ke splnění uložené povinnosti však nevedlo ke změně jejího postoje. Z uvedených skutečností je proto nezbytné vyvodit závěr, že soustavné a opakované nerespektování pravomocného soudního rozhodnutí (v množství případů ve skutkové větě blíže popsaných), a to přes opakované použití opatření v občanském soudním řízení, odůvodňuje vyvození trestně právní odpovědnosti obviněné, neboť jde o případ společensky škodlivý, u něhož evidentně nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ve smyslu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku.
Se zřetelem k objektu chráněnému ustanovením §337 tr. zákoníku, kterým je zájem na řádném výkonu rozhodnutí soudů a dalších orgánů veřejné moci lze na základě skutkových reálií daného případu vyvodit, že se obviněná (s ohledem na její pohnutku, která však není znakem tohoto trestného činu a která rovněž soudem prvního stupně byla zvažována) nepodrobila – ani přes opakované ukládání pokut – takovému rozhodnutí a aktivně naplnění této dohody mařila, resp. naplnění rozsudečné povinnosti bránila a přes její odpor nebylo možné fakticky naplnit účel rozsudku, který jí ukládal výše blíže vymezenou povinnost. S ohledem na tyto skutečnosti je proto nezbytné dospět k závěru, že jednáním obviněné byly s ohledem na společenskou škodlivost naplněny všechny znaky přečinu maření úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 tr. zákoníku.
Ačkoli obviněná deklarovaný důvod dovolání naplnila námitkou stran subsidiarity trestní represe a z ní plynoucí zásady ultima ratio trestního práva na posuzovanou situaci, tato námitka byla vznesena zjevně neopodstatněně.
Na základě uvedených skutečností proto dospěl dovolací soud k poznatku, že o dovolání obviněné je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., dle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněné v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil