ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.905.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 905/2014-39
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. srpna 2014 o dovolání, které podal obviněný D. G. , roz. S., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2014, č. j. 5 To 74/2014-323, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T 276/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze 21. 1. 2014, č. j. 9 T 276/2013-246 , byl obviněný D. G. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr.zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
dne 6. 5. 2013 ve 14:13 hodin v B. vědomě vyvolal nebezpečnou dopravní situaci, kdy při řízení osobního motorového vozidla značky Audi A3, po čtyřproudé ulici O., ve směru od ulice T. k ulici O., prvním jízdním pruhem zleva a při průjezdu pod železničním viaduktem předjel P. B., který řídil stejným směrem ve druhém jízdním pruhu zleva osobní vozidlo značky Honda Accord, a poté najel bezprostředně před jeho vozidlo a bezdůvodně náhle snížil rychlost jízdy, aniž by to vyžadovala dopravní situace, kdy na toto jednání reagoval řidič B. intenzivním brzděním a stržením řízení vozidla vlevo do levého jízdního pruhu, přičemž najel do jízdní dráhy P. M., který řídil vozidlo značky Škoda Octavia, stejným směrem, v důsledku čehož došlo k náraz levého předního rohu vozidla Honda Accord do pravého boku vozidla Škoda Octavia, které bylo nárazem odhozeno na obrubník, kde se převrátilo na střechu, čímž byla řidiči P. M. způsobena škoda ve výší asi 100.000,- Kč, k jeho zranění nedošlo, avšak při obdobném nehodovém ději reálně hrozil vznik zranění v podobě podvrtnutí krční páteře, zlomenin horních končetin, zranění skeletu dolních končetin, poranění hlavy se vznikem i život ohrožujících stavů.
Obviněný byl odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán nahradit poškozenému P. M. škodu ve výši 89.660,- Kč. Poškozený P. B. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízené ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podal obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud Brně rozsudkem ze dne 26. 3. 2014, č. j. 5 To 74/2014-323 , jímž podle §258 odst. 1 písm. b), e) odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek částečně zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 písm. b), odst. 4 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho zařadil podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného odvolací soud podle §256 tr. ř. zamítl.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Brně a jemu předcházejícímu rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Vlastimila Slanaře dovolání , v němž uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., když namítl, že napadeným rozsudkem soudu druhého stupně došlo k zamítnutí jeho odvolání, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého dovolání obviněný namítl, že v důsledku svévolného a jednostranného hodnocení důkazů soudy existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a následným právním hodnocením. Byl uznán vinným spácháním trestného činu, ačkoli se ho nedopustil. Dle dovolatele nebylo prokázáno naplnění objektivní stránky přečinu, jímž byl uznán vinným, chybí prokázání příčinné souvislosti mezi jednáním a následkem a prokázáno nebylo ani naplnění znaku subjektivní stránky. Zcela chybí motiv, jako fakultativní znak protiprávního jednání.
Obviněný soudům vytýká, že jeho jednání nehodnotily s využitím znalce příslušné odbornosti a že nepřistoupily na jeho důkazní návrh na zpracování znaleckého posudku z oboru soudního inženýrství, specializace dopravní nehody silniční (k opatření tohoto posudku obhajoba již přistoupila, jak plyne z přílohy dovolání). V dané souvislosti odkazuje na znalecký posudek, který předložil v řízení soudním, zmiňuje tři různé varianty, jak k dopravní nehodě podle jeho zpracovatele mohlo dojít, včetně těch dvou, kdy „nepochybně byla přerušena příčinná souvislost mezi jednáním odsouzeného a následkem v podobě vzniku nebo hrozby dopravní nehody“. Pokud znalec připustil i to, že (při variantě, že by vozidla z ulice T. najížděla do křižovatky v závěru světelné signalizace „volno“, resp. již po ukončení tohoto signálu) k nehodě mohlo dojít v důsledku reakce řidiče B., realizované v tísni ve snaze odvrátit střet s vozidlem dovolatele, pak této variantě v době zpracování znaleckého posudku podle obviněného objektivně nic nenasvědčovalo. S odkazem na údaje svědků „před vyšetřovatelem a za přítomnosti obhájce do úředních záznamů“ obviněný dovozuje, že k dohodě nemohlo dojít tak, „že by se v důsledku vybrždění odsouzeným mohl řidič B. střetnout s autem řidiče M. (správně M.) “. Obviněnému není známo, zda a případně kdy se poškozený B. s obsahem znaleckého posudku seznámil a zda s ním seznámil svědky, jisté však je, že během hlavního líčení prakticky všichni svědci a poškozený B. [s výjimkou poškozeného M. (M.)] své výpovědi diametrálně změnili. Patrně s ohledem na znění §158 odst. 6 tr. ř. Městský soud v Brně při konstatování, že vychází z neprocesních podkladů, znalecký posudek jako důkaz neprovedl, ale rovněž nezohlednil to, že svědci změnili svou výpověď v neprospěch obviněného. Argumentem, že poškozený M. (M.) byl po nehodě otřesen, znevážily soudy jeho přesvědčivou výpověď, která zcela vyvrací změněnou verzi výpovědí většiny svědků.
Soudy dle mínění dovolatele v rozporu s jeho právem na spravedlivý proces nesprávně interpretovaly a následně aplikovaly §158 odst. 6 tr. ř. S oporou o čl. 6 odst. 3 písm. d) Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) sloužící k tomu, aby nebyl obviněný usvědčován na základě výpovědí učiněných před nikoli nestranným orgánem, tvrdí, že obviněnému je třeba poskytnout více práv sloužících k dosažení spravedlivého procesu. V rozporu s jeho smyslem a s právem na spravedlivý proces je nutno, pokud je uvedené ustanovení interpretováno a aplikováno jako absolutní zákaz přihlédnout k vysvětlení svědka jako k důkazu, nehledě na to, zda svědčí ve prospěch či neprospěch obviněného. Soudy proto měly změněný obsah výpovědí „se zvýšenou opatrností a při důsledném dodržení důkazních zásad v souladu se zákonem vyhodnocovat“. Podle dovolatele „měly tak učinit již z prosté opatrnosti, aby nedošlo k chybnému rozhodnutí a nespravedlivému odsouzení nevinného, a též s důrazem na důkazní zásadu in dubio pro reo“.
Nepochopitelným z hlediska hodnocení okolností skutkového děje shledává obviněný „závěr soudu o tom, že se ze strany odsouzeného jednalo o bezohlednou jízdu a že odsouzený se po nehodě choval arogantně a agresivně“. Nepopírá, že se jednalo případně o rychlejší než dovolenou jízdu, svou odpovědnost za přestupek v dopravě od počátku akceptuje. Rychlá a případně agresivní jízda, která události předcházela, ani případné na poměry v ČR agresivní chování odsouzeného po nehodě, nemají a nemohou nic vypovídat o tom, zda mezi jeho jednáním a následkem existuje příčinná souvislost a zda tedy skutek je nebo není trestným činem.
Protože k posouzení právních otázek bylo nejdříve nezbytné vyčerpávajícím způsobem posoudit a zodpovědět technické konsekvence případu, požádal obviněný (jak doložil přílohou dovolání) o zpracování znaleckého posudku.
Jelikož podle hodnocení dovolatele jediným správným výsledkem dokazování v souladu s pravidly upravenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. mělo být zjištění důvodných pochybností o jeho vině, měl být podle §226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán. Napadenými rozhodnutími došlo podle obviněného k porušení práva na spravedlivý proces, neboť tato jsou založena na extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a závěry, které na jejich základě soudy svévolně učinily.
Závěrem proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §256k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 To 74/2014, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. 9 T 276/2013, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, eventuálně, aby Nejvyšší soud sám podle §265m odst. 1 tr. ř. věc rozhodl zprošťujícím rozsudkem či rozhodl o postoupení věci jinému orgánu, jestliže shledá, že nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek. Současně požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu zvážil odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno.
Ke dni svého rozhodování nedisponoval Nejvyšší soud vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného, jehož opis byl tomuto státnímu zastupitelství doručen dne 18. 6. 2014 (č. l. 357). Uvedená skutečnost však nebránila tomu, aby dovolací soud o mimořádném opravném prostředku obviněného rozhodl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., ten je dán v případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení §148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. u stížnosti a §253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV.
Ačkoli obviněný své dovolání opřel o dovolací důvod [ §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ], jenž slouží k nápravě vad při právním posouzení skutku (případně jiných hmotně právních vad), veškeré své námitky, jež by byly podřaditelné pod deklarovaný důvod, tj. nenaplněnost objektivní stránky trestného činu v důsledku absence příčinného vztahu mezi jeho jednáním a následkem a nenaplněnost subjektivní stránky trestného činu, primárně staví na zpochybnění skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů, resp. na vyvození vlastního skutkového zjištění, jež je odlišné od toho, které bylo předmětem právního posouzení ze strany soudů prvního a druhého stupně. Obviněný poukazem na existenci extrémního rozporu mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových a právních závěrů soudů dovozuje nesprávnost právní kvalifikace, která však má svůj podklad v jeho tvrzení, že řidiče P. B. svou jízdou nikterak neomezil, tohoto tzv. „nevybrzdil“, neboť k tomu neměl žádný důvod, a že tudíž havárie vozidla zn. Honda Accord, řízeného jmenovaným řidičem, s vozidlem zn. Škoda Octavia, řízeným P. M., měla svoji výlučnou příčinu v nesprávné reakci řidiče B. (v jeho dopravní situací nevynuceném vybočení vlevo do jízdní dráhy posledně jmenovaného vozidla), která nikterak nebyla vyvolána jednáním dovolatele. Toliko na tomto (odlišném) skutkovém základě, při zpochybnění varianty průběhu nehodového děje, kterou zjistily soudy nižších stupňů ( „… poté najel bezprostředně před jeho vozidlo a bezdůvodně náhle snížil rychlost jízdy, aniž by to vyžadovala dopravní situace, kdy na toto jednání reagoval řidič B. intenzivním brzděním a stržením řízení vozidla vlevo do levého jízdního pruhu, přičemž najel do jízdní dráhy P. M.…“ ), zakládá obviněný tvrzení o důvodnosti svého mimořádného opravného prostředku pro vytýkanou neodůvodněnost skutkových a právních závěrů obsažených v napadených rozhodnutích.
Tomuto přístupu obviněného však nelze přisvědčit, resp. na podkladě této dovolací argumentace nelze jím uplatňovaný závěr o nedůvodnosti vyvození jeho trestní odpovědnosti přijmout, neboť platí, jak již uvedeno výše, že dovolací soud je (s výjimkou případů, kdy napadená rozhodnutí opravdu extrémním nesouladem v pojetí jeho výkladu Ústavním soudem trpí) vázán skutkovým stavem zjištěným soudy nižších stupňů vyjádřeným v dovoláním napadených rozhodnutích, a současně i to, že z faktu, že odlišnému skutkovému závěru odpovídá zpravidla i jiný závěr právní, nelze automaticky usuzovat, že skutkovou námitkou byl uplatněn i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jenž dovolatel ve svém dovolání označil. Platí totiž, že jen v případech zcela extrémních lze zásadu vázanosti tímto základem (taxativně určených dovolacích důvodů) opustit (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2013, sp. zn. III. ÚS 2157/13).
Nepřípadné je rovněž tvrzení dovolatele, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces došlo tím, že se soud prvního stupně důsledně držel litery zákona v souvislosti s prováděním výslechu svědků, kteří podle hodnocení obviněného při hlavním líčení rozhodné skutkové okolnosti týkající se průjezdu vozidel obviněného a P. B. křižovatkou z ulice T. vylíčili diametrálně odlišně (a v podobě k jeho tíži) od popisu těchto skutečností obsažených v úředních záznamech o podání vysvětlení. V interpretaci obviněného k takovému porušení došlo tím, že soud přihlížel k tomu, že „ nestanoví-li tento zákon jinak, úřední záznam nelze v řízení před soudem použít jako důkaz“ a že „je-li ten, kdo podal vysvětlení později vyslýchán jako svědek nebo jako obviněný, nemůže být záznam přečten, nebo jinak konstatován jeho obsah“ a že se navzdory této úpravě obsažené v ustanovení §158 odst. 6 tr. ř. nezabýval označenou rozporností údajů při hodnocení svědeckých výpovědí a při celkovém konstruování skutkových zjištění, které se staly předmětem následného právního posouzení.
Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení obviněného, že by mu mělo být poskytnuto „více práv sloužících k dosažení spravedlivého procesu“ a že procesní řešení zaujaté soudem prvního stupně odporuje požadavku zabránit tomu, „aby nebyl obviněný usvědčován na základě výpovědí učiněných před nikoliv nestranným orgánem“.
Důsledné respektování zákonné úpravy soudem naopak požadavku stanovenému v čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy neodporuje. Z koncepce českého procesu vycházející z toho, že základ dokazování se má uskutečnit před nezávislým orgánem (soudem), tedy v řízení soudním, kde plného uplatnění mohou nabýt základní zásady trestního řízení (včetně požadavku na kontradiktorní způsob vedení řízení a provádění dokazování), vychází úprava týkající se tzv. podávání vysvětlení osobami v řízení přípravném, kdy sepsání příslušného záznamu o takovém vysvětlení je dokladem o vyhledání důkazu (první fáze dokazování), neboť „úřední záznam slouží státnímu zástupci a obviněnému ke zvážení návrhu, aby osoba, která takové vysvětlení podala, byla vyslechnuta jako svědek, a soudu k úvaze, zda takový důkaz provede“. V souladu s principem rovnosti stran uplatňujícím se v řízení soudním je pak to, že nepoužitelnosti záznamu o podaném vysvětlení (mimo případy zákonem upravené, kdy z jeho obsahu lze čerpat při konstrukci skutkových zjištění) se uplatňuje jak v případech, které by svědčily straně žaloby a byly v neprospěch obviněného, tak v případech, kdy by naopak byly ku prospěchu obhajoby. Princip „rovnosti zbraní“ promítající se do všech stadií trestního řízení není absolutní, „obecně však platí maxima, dle níž státu ve srovnání s obviněným v žádném kontextu nepřísluší více práv, resp. výhodnější procesní postavení“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 15/01) . Z uvedeného principu lze dovodit právě a jen to, že stát, prostřednictvím svých orgánů, které jsou v trestním řízení činné, nemůže mít vůči obviněnému výhodnější postavení. Spravedlnost řízení, zahrnující v sobě zásadu „rovnosti zbraní“ (equality of arms, égalité des arbes), se skrze jmenovanou zásadu projevuje v tom, že každá strana v procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a že žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně. Naopak z této zásady nelze dovozovat, že obviněný, jemuž svědčí princip presumpce neviny, by měl být nadán v procesu dokazováním oprávněním dožadovat se účinnosti takových důkazních prostředků, jejichž použití (a to pro všechny procesní strany) zákon zapovídá.
K otázce namítané zásadní změny v popisu průjezdu křižovatkou z ulice T. na ulici O. je nutno (při vědomí nemožnosti využití údajů obsažených v zápisech o podaném vysvětlení a tudíž ve své podstatě nad rámec nezbytného) uvést, že toto tvrzení dovolatele uplatněné ve vztahu ke všem v hlavním líčení slyšeným svědkům s výjimkou P. M. není zcela korektní, neboť zcela neodpovídá obsahu sepsaných úředních záznamů. P. B. sice uvedl, že na křižovatce stál na červenou a na zelené světlo se začal plynule rozjíždět (č. l. 29, 30), avšak nevybavil si své postavení na křižovatce („.. na to si už moc nevzpomínám, asi tam ale ještě nějaká jiná vozidla stála…“ ), a to na rozdíl od M. S. (jeho spolujezdce), který sice také vypověděl o stání jejich vozidla před křižovatkou, avšak současně uvedl (č. l. 49), že vjížděli do křižovatky již na oranžové světlo ( „My jsme odbočovali jako poslední, když jsme odbočovali, tak nám blikala oranžová.“ ) a že za jejich vozidlem ještě jelo vozidlo obviněného ( „Za námi jelo ještě to bílé vozidlo značky Audi. Už při tomto manévru jelo hodně rychle, téměř narazilo do semaforu, co je po pravé straně na ulici O. přímo v té zatáčce.“ ). Na tom ve své podstatě setrval (před jejich vozidlem odbočovala minimálně 3 nebo 4 vozidla – č. l. 50), i když byl dotazován obhájcem na rozpor s výpovědí P. B.. F. V. (řidič vozidla Opel Astra jedoucí po ul. H.) uvedl (č. l. 67), že „posléze dojel za obě vozidla (pozn. B. a obviněného) jako první“ , z čehož předpokládá, že „auto Honda a auto Audi vyjíždělo z ulice T. jako poslední, a to i přestože vzápětí jsem se rozjel, neboť mi padla na semaforu zelená.“ K dotazu, zda vozidla řidičů B. a obviněného se rozjížděla z klidové polohy či plynule křižovatkou projížděla, se nevyjádřil (č. l. 68). Zbývá dodat, že R. M. (řidič vozidla Renault Master) se o průjezdu uvedených dvou vozidel křižovatkou vůbec nezmiňoval (č. l. 72). Nelze proto tvrdit, že varianta průjezdu obviněného a R. B. křižovatkou, z níž vyšly soudy nižších stupňů, vůbec neměla svého podkladu v poznatcích soustředěných ve stadiu přípravného řízení a že je ryze výsledkem dokazování provedeného v řízení soudním, které již mohlo být ovlivněno poznatky nabytými svědky ze spisového materiálu ve smyslu spekulací dovolatele ( „… není známo, zda, případně kdy se poškozený B. s obsahem znaleckého posudku seznámil… a zda s ní seznámil svědky. Jisté je…“ ). Již soud prvního stupně ve svém rozsudku uvedl, že ze strany svědka B. se nejednalo o účelovou změnu výpovědi, neboť se s obsahem spisového materiálu ani s dodatečně založeným posudkem neseznámil [to odpovídá obsahu spisu, neboť k prostudování spisu ve stadiu přípravného řízení se svědek nedostavil (č. l. 140) a spis neobsahuje žádný záznam o nahlížení svědka do spisu v období předcházejícím jeho výslechu u hlavního líčení]. Pokud proto již nalézací soud uzavřel (str. 6 rozsudku), že „obžalovaný i svědek B. předmětnou křižovatkou projížděli na poslední chvíli“ , pak dovolací soud konstatuje, že není v jeho možnostech (nejde o případ extrémního nesouladu skutkového zjištění a provedených důkazů) toto skutkové zjištění a od něho se odvíjející další skutková zjištění vedoucí k závěru o trestní odpovědnosti obviněného zvrátit.
Lze navázat konstatováním, že uplatněnou obhajobou obviněného se poměrně podrobným způsobem zabýval soud odvolací, který (str. 5-9) vyložil, z jakých důvodů pokládá skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a rozsah provedeného dokazování za dostatečný k rozhodnutí o jeho vině. V daném směru lze poukázat zejména na to, že se (na rozdíl od dovolatele, který obsahově stejné námitky již uplatňoval v řízení odvolacím) soud druhého stupně neupnul při posuzování věci toliko na problematiku jízdy vozidel křižovatkou, nýbrž komplexně rozebral i další poznatky, které z dokazování nabyl. V daném směru poukázal na nelogičnost způsobu jízdy obviněného (vjezd do prvního levého jízdního pruhu), který dle svých údajů hodlal odbočit do ulice Š. (str. 9 rozsudku) a zejména vyhodnocení údajů svědka R. M. a s tím spojenou nemožnost zastavení tohoto řidiče s vozidlem Renault Master před hranicí křižovatky (odbočky) do ulice Š., a tím „zablokování“ vozidla obviněného v situaci pravdivosti verze odvolatele (str. 9 rozsudku), že vozidla zastavila a dala se do pohybu až po delším časovém úseku (10 – 20 sec.). I s přihlédnutím k tomuto vyhodnocení je třeba uzavřít, že skutková zjištění soudů rozhodně netrpí obviněným vytýkaným extrémním nesouladem mezi učiněnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů.
K právní kvalifikaci skutku se pak odvolací soud vyslovil na str. 10 svého rozsudku a vzhledem k tam uvedenému pak nelze mít výhrad vůči právnímu posouzení skutku obviněného v dovoláním napadených rozhodnutích.
Protože z důvodů výše vyložených dospěl Nejvyšší soud k poznatku, že rozsudek soudu prvního stupně není zatížen vadou, která by odůvodňovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , dospěl k závěru, že není věcně naplněn ani druhý obviněným uplatněný dovolací důvod upravený ustanovením §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Řádný opravný prostředek obviněného nebyl odmítnut či zamítnut z formálního důvodu (obviněnému nebyl upřen přístup k soudu druhého stupně), pokud byl zamítnut jako nedůvodný podle §256 tr. ř., stalo se tak poté, co v právním posouzení skutku nebylo odvolacím soudem (ve shodě se soudem dovolacím) shledáno pochybení, které v něm dovolatel spatřuje.
Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacích důvodů rozešel a vznesl tak námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (avšak ani pod jiné ustanovením §265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl dovolací soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, „bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v 265b.“ Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Pokud jde o podnět obviněného, aby předseda senátu zvážil odložení či přerušení výkonu rozhodnutí, proti nimž bylo podáno dovolání, pak lze připomenout, že takto sice rozhodnout je obecně možné, neboť takovou možnost upravuje ustanovení podle §265o odst. 1 tr. ř., podle něhož před rozhodnutím o dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, v posuzované věci však k vydání takového pozitivního rozhodnutí není důvodu. Jak bylo zjištěno, obviněný v současnosti vykonává trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, který mu byl za přečin vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle §326 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, spáchaný dne 21. 1. 2014, pravomocně uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2014, č. j. 1 T 44/2014-89, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 6. 5. 2013, č. j. 8 To 162/2014-116. Vykonává tedy jiný trest, než který mu byl uložen dovoláním napadenými rozhodnutími. Vzhledem k této skutečnosti nepřichází v úvahu rozhodnout o přerušení výkonu trestu a důvodné není ani rozhodnout o odložení výkonu trestu (v době před rozhodnutí o podaném dovolání), který byl obviněnému pravomocně uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 26. 3. 2014, č. j. 5 To 74/2014-323, za pokus přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 21. 1. 2014, č. j. 9 T 276/2013-246. Protože není nezbytné vydávat tzv. negativní rozhodnutí, o podnětu obviněného nebylo vydáno samostatné rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 6. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Ivo Kouřil