ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.933.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 933/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. července 2014 o dovolání obviněného J. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2014, č. j. 4 To 92/2014-92, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 89 T 208/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2014, č. j. 4 To 92/2014-92, byl k odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Brně, které bylo podáno proti výroku o trestu v neprospěch obviněného, zrušen podle §258 odst. 1 písm. e) odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 89 T 208/2013, kterým byl obviněný uznán vinným jednak zločinem vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání třiceti šesti měsíců, když podle §84 tr. zákoníku za podmínek §81 odst. 1 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání šedesáti měsíců a nad obviněným byl vysloven dohled a nově podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. rozhodl Krajský soud v Brně tak, že obviněnému za zločin vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným napadeným rozsudkem podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců, přičemž podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil obviněného pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2014, č. j. 4 To 92/2014-92, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. s argumentací, že rozhodnutí soudu druhého stupně spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení a výrok o trestu porušuje zásadu proporcionality trestní represe. Na podporu své argumentace uvádí, že soud druhého stupně při rozhodování o druhu a výši trestu dostatečně nerespektoval ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku a §81 odst. 1 tr. zákoníku a uložený trest odnětí svobody je v extrémním rozporu s hledisky stanovenými pro ukládání trestu (oproti rozsudku soudu prvního stupně, který podle názoru obviněného ukládal trest v souladu se všemi zákonnými hledisky). Obviněný připouští, že byl sice v minulosti dvakrát soudně trestán, v jednom případě však soud nemohl k odsouzení přihlížet, neboť odsouzení bylo zahlazeno. Dále vyjádřil názor, že není osobou, která by vykazovala výrazné sklony k páchání trestné činnosti, přičemž jednotlivé excesy v podobě úderu do tváře člena ostrahy a ohrožování výchovy dítěte ve formě svádění k zahálčivému nebo nemravnému životu, pro takový závěr nesvědčí. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání vyhověl a zrušil dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2014, č. j. 4 To 92/2014-92, ve výroku o trestu a soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat a navrhuje, aby Nejvyšší soud v zájmu urychlení řízení rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř./ lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Pokud jde o námitky obviněného tyto lze obsahově shrnout v konstatování, že obviněný považuje za správný výrok o trestu z rozsudku soudu prvního stupně a nesprávný výrok o trestu z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 18. 3. 2014, č. j. 4 To 92/2014-92, kterým mu byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody. Soudu druhého stupně vytýká, že při rozhodování o druhu trestu a stanovení jeho výměry nerespektoval ustanovení §55 odst. 2 a §81 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž nebyla dostatečně respektována ustanovení §37 odst. 2 tr. zákoníku a §39 odst. 1 tr. zákoníku, zejména není spokojen s tím, jak soud druhého stupně hodnotil jeho osobu, jeho trestní minulost, nesprávně hodnotil způsob provedení činu a jeho následky (za nepřípustné považuje posouzení přitěžující okolnosti spočívající v tom, že čin spáchal se zbraní, když znakem skutkové podstaty §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku je skutečnost, že byl čin spáchán se zbraní).
V souvislosti s námitkami obviněného musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněnému byl ukládán úhrnný trest za dva trestné činy, přičemž za nejpřísněji trestný čin vydírání bylo možno obviněnému uložit trest odnětí svobody v trvání od dvou let do osmi let. Z výše uvedeného je tedy nepochybné, že za situace, kdy soud druhého stupně dospěl k odvolání státního zástupce, které bylo podáno v neprospěch obviněného do výroku o trestu k závěru, že „uložený výchovný trest ve výměře stanovené v napadeném rozsudku je pro povahu přitěžujících okolností trestem nepřiměřeně přísným“ a obviněnému uložil trest odnětí svobody v trvání dvaceti šesti měsíců nepodmíněně, nelze hovořit o tom, že by byl dán dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští a byl mu uložen ve výměře v rámci trestní sazby.
Z rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr. mj. vyplývá, že „za jiné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu“. Z námitek, které však obviněný v dovolání uplatnil je nepochybné, že veškerými výhradami soudu druhého stupně vytýká, že nesprávně hodnotil jeho osobu, coby pachatele trestného činu, nesprávně interpretoval okolnost použité zbraně (v této souvislosti Nejvyšší soud pouze podotýká, že soud druhého stupně okolnost, že obviněný se dopustil trestného činu se zbraní, nepřičítal obviněnému dvakrát, ale pouze konstatoval, že vzhledem k tomu, že byl čin spáchán se zbraní, jedná se o vyšší stupeň společenské škodlivosti). Nepřípadná je rovněž argumentace obviněného k tomu, že soudem druhého stupně nebylo dostatečně respektováno ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku, neboť obviněný přehlíží skutečnost, že byl ohrožen trestní sazbou od dvou do osmi let. Obdobného charakteru jsou také jeho výhrady k nerespektování zákonných hledisek pro ukládání trestu podle §37 odst. 2 tr. zákoníku, §39 odst. 1 tr. zákoníku, resp. také §81 odst. 1 tr. zákoníku. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že zmíněný soud osobu pachatele – obviněného, okolnosti případu, jeho nápravu a další posuzoval a dospěl k závěru, se kterým se však neztotožnil soud druhého stupně, který na základě hodnocení důkazů k problematice ukládaného trestu dospěl k závěrům (viz shora), se kterými se obviněný neztotožnil, a proto podal dovolání proti výroku o trestu, kterým je poukazováno na nepřiměřenost uloženého trestu odnětí svobody. Shora však již bylo Nejvyšším soudem uvedeno a odkázáno na platnou judikaturu, proč nelze uplatněným námitkám přiznat právní relevanci a je namístě dovolání obviněného odmítnout.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl dovolání obviněného. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann