ECLI:CZ:NS:2014:6.TDO.950.2014.1
sp. zn. 6 Tdo 950/2014-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 26. srpna 2014 o dovolání obviněného Ing. V. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. 2. 2014, č. j. 13 To 521/2013-226, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 22 T 6/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 9. 2013, č. j. 22 T 6/2013-199, byl obviněný Ing. V. Z. uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že podle §46 odst. 1 tr. zákoníku soud upustil od potrestání. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo obviněnému uloženo nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, regionální pobočce Hradec Králové, škodu ve výši 55.564,- Kč, přičemž se zbytkem svého nároku na náhradu škody byla poškozená zdravotní pojišťovna odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Z podnětu odvolání státního zástupce Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 11. 2. 2014, č. j. 13 To 521/2013-226, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku, jímž bylo upuštěno od potrestání a ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému Ing. V. Z. za přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal v napadeném rozsudku výrok o vině nezměněn, uložil podle §143 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon uloženého trestu podmíněně odložil a podle §82 odst. 1 tr. zákoníku stanovil zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu jednoho roku a šesti měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Hradec Králové, škodu ve výši 185.213,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítá, že z hlediska hmotného práva nebyla skutková zjištění správně posouzena. Podle názoru obviněného výrok o vině ve spojení s odůvodněním nenaplňuje všechny zákonné znaky přečinu, jímž byl uznán vinným. Má za to, že příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zraněním poškozené nebyla spolehlivě prokázána. Příčinu nehody spatřuje v jednání chodkyně M. W., která porušila ustanovení §54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, kdy se před vstupem na vozovku nepřesvědčila, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozila sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Jak je patrné z výpovědi svědkyně I. N., poškozená vstoupila do vozovky, aniž by se jakkoliv rozhlédla. Přecházela vozovku šikmo, a nikoliv kolmo, jak ukládá zákon a obviněnému vytvořila náhlou a nečekanou překážku, na kterou nebyl schopen reagovat. Obviněný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na pohyb chodkyně reagoval opožděně, přičemž v reakční době mu odvolací soud vytkl opoždění jen 0,8 s. Je zjevné, že odvrátit střet s chodkyní zcela nemohl. Ze znaleckého posudku je patrné, že nehodě mohl zabránit, jen pokud by jel rychlostí cca 22 km/hod. Znalec připustil, že řidič zpravidla reaguje na chodce, pokud učiní první kroky ve vozovce a je zřejmé, že bude v chůzi pokračovat. Obviněný zdůraznil, že se před nehodou se svým vozidlem pohyboval rychlostí v rozmezí 45 – 52 km/hod., kdy tato rychlost byla rychlostí, která nepřekračovala v daném místě rychlost povolenou v obci jako nejvyšší (50 km/hod.). Podle obviněného však na něm nelze rozumně požadovat, aby jel rychlostí výrazně nižší, tzn. 22 km/hod., což je podle znaleckého posudku rychlost, při které by mohl nehodě zabránit. Snadněji podle obviněného mohla nehodě zabránit poškozená, která by se po vstupu do vozovky přesvědčila, zda je vstoupení do vozovky bezprostředně před přijíždějícím vozidlem pro ni bezpečné, případně mohla přerušit přecházení vozovky a v tomto přecházení pokračovat až poté, co jí vozidlo Škoda Octavia minulo. Obviněný dále poukázal na to, že poškozená přecházela vozovku v místě, kde není přechod pro chodce, nejbližší je vzdálen cca 250 m, vozovku přecházela v místě křižovatky nebo v její těsné blízkosti. K tomu, aby vůbec vstoupila na vozovku, musela překonat pás zeleně, jež odděloval chodník od vozovky a má bránit chodcům v přecházení na zcela nevhodných místech. Navíc překonala i vyvýšený obrubník, tj. další překážku, jež ji měla odradit od přecházení. Obviněný dodal, že v okolí není ani žádná autobusová zastávka, ani jiná žádná další okolnost, od které by mohl očekávat zvýšený výskyt chodců. Ze svých zkušeností věděl, že v daném úseku se chodci nepohybují. Podle jeho názoru mu poškozená vstupem do vozovky vytvořila náhle a neočekávaně nepředvídatelnou překážku, která byla pro něj jako pro řidiče i objektivně nezvládnutelná. V takovémto případě řidič podle obviněného nemůže odpovídat za vzniklý protiprávní následek. Obviněný poukazuje na extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením odvolacího soudu. Vytýká odvolacímu soudu, že řada provedených důkazů jeho verzi nehodového děje potvrzuje, přesto k těmto důkazům – ke znaleckému posudku z oboru dopravy a k výpovědi svědkyně N., soud nepřihlédl a náležitě se s nimi nevypořádal. Má za to, že vyhodnocení provedených důkazů bylo provedeno v rozporu se zásadou v pochybnostech ve prospěch obviněného a že důkazy byly soudem hodnoceny v rozporu s tím, jak byly reálně provedeny. Tyto skutečnosti jsou podle obviněného důvodem, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 11. 2. 2014, č. j. 13 To 521/2013-226, zrušil a v souladu s ustanovením §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově na citovaný rozsudek navazující a věc vrátil Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Podle názoru státního zástupce mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu nelze dovodit extrémní nesoulad. Dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. a důkazy byly hodnoceny v souladu se zásadami formální logiky (§2 odst. 6 tr. ř.). Pokud obviněný namítá, že upozorňoval po celou dobu na důkazy svědčící v jeho prospěch, podle státního zástupce tuto námitku nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř. Za námitku právní lze podle státního zástupce považovat jen námitku, že soudy nesprávně vyhodnotily příčinnou souvislost mezi jednáním obviněného a zraněním poškozené, kdy podle obviněného zranění poškozené vznikla v důsledku porušení povinností na její straně. V napadeném rozsudku se však mimo jiné uvádí, že obviněný se plně nevěnoval řízení vozidla a dostatečně nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, neboť včas nereagoval na vstup chodkyně M. W. do vozovky, kterou přecházela šikmo z levé strany jeho směru jízdy a levou přední částí vozidla se ve svém jízdní pruhu s touto střetl. V oblasti před řidičem byla v důsledku střetu chodkyně navinuta na přední kapotu a čelní sklo vozidla a poté odražena do protisměrného jízdního pruhu. Tímto jednáním obviněný porušil §4 písm. a), b) a §5 odst. 1 písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích. V této souvislosti soudy konstatovaly, že k usmrcení chodkyně došlo v důsledku významného řidičského pochybení obviněného. Státní zástupce poukázal na to, že obviněný nereagoval na vstup chodkyně do vozovky neprodleně, ale teprve s určitým, ne však nevýznamným časovým zpožděním. Další důležitou skutečností, na kterou soudy upozornily, je, že nehoda se odehrála v ranních hodinách v obydlené části města na přímém přehledném úseku, před ním se nenacházeli žádní cyklisté, kterým by musel věnovat zvláštní pozornost, a proto dopravní situace nevyžadovala, aby se obviněný musel zaměřovat na jiného účastníka silničního provozu než na přecházející poškozenou. Poškozená vstupovala do vozovky v situaci, kdy bylo vozidlo poměrně vzdáleno a do doby střetu stačila přejít více než jednu polovinu vozovky, podle znaleckého posudku šlo o vzdálenost kolem pěti metrů. Znalecký posudek hovoří o tom, že se poškozená ve vozovce do okamžiku střetu pohybovala po relativně delší dobu, přesto byla sražena vozidlem obžalovaného v rychlosti, která nebyla o mnoho nižší, než je nejvyšší povolená rychlost jízdy v obci. Podle znaleckého posudku se v době nárazu vozidlo řízené obviněným pohybovalo rychlostí 40 – 50 km/hod. a v návaznosti na dobu, po jakou se chodkyně pohybovala po vozovce, znalec dovodil, že řidič začal na chodkyni reagovat až těsně před střetem, kdy se již chodkyně nacházela jistou dobu ve vozovce. Státní zástupce dodal, že pokud by se obviněný jako řidič plně věnoval sledování situace na vozovce a začal reagovat na vstup chodkyně do vozovky neprodleně, pak by byl schopen snížit rychlost jízdy před střetem na 22 km/hod., která by mohla výrazně snížit rozsah a závažnost zranění poškozené. Oba soudy tedy jednoznačně dospěly k závěru, že se v tomto směru obviněný dopustil řidičského pochybení, které bylo nutno vyhodnotit s ohledem na konkrétní dopravní situaci a podle intenzity, kterou porušení právních povinností vyvolalo z hlediska ohrožení bezpečnosti jiných účastníků silničního provozu. Odvolací soud dospěl k názoru, že pochybení obviněného jako řidiče nebylo tak intenzivní, aby je bylo nutné označovat za porušení důležité povinnosti uloženému podle zákona. S ohledem na tento závěr ve shodě se soudem prvního stupně odvolací soud vyhodnotil pochybení obviněného jako prostou nedbalost a akceptoval právní kvalifikaci skutku podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, tedy jako přečin usmrcení z nedbalosti. Státní zástupce dále poukázal na to, že odvolací soud dovodil, že podíl obviněného na zavinění nehody, zejména na vzniku smrtelného zranění poškozené odpovídá nejméně jedné polovině. Nelze tedy podle státního zástupce přisvědčit argumentaci obviněného, že smrtelné zranění poškozené bylo způsobeno výhradně jejím zaviněním, pokud jako chodkyně porušila povinnosti vyplývající z ustanovení §54 odst. 2 zákona o provozu na pozemních komunikacích, když se před vstupem na vozovku nepřesvědčila, zda může vozovku přejít, aniž by ohrozila ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Stejně tak nelze podle státního zástupce přistoupit na argumentaci obviněného, že zranění poškozené nebylo způsobeno v příčinné souvislosti s jeho jednáním, neboť poškozená mu nevytvořila nečekanou překážku, na kterou by obviněný nemohl objektivně reagovat. S ohledem na shora uvedené skutečnosti státní zástupce navrhl dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm.e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podkladem pro učiněný výrok o vině přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku se stalo skutkové zjištění, spočívající v tom, že obviněný „dne 14. 11. 2012 kolem 6.34 hod. v P. na místní pozemní komunikaci ul. Š. ve směru od nemocnice do centra města za snížené viditelnosti – rozednívání, řídil osobní vozidlo zn. Škoda Octavia rz. … majitele T-Mobile Czech Republic, a. s., IČ: 64949681, se sídlem Tomíčkova 2144, Praha 4, na přímém osvětleném úseku komunikace za křižovatkou s místní komunikací ul. K. T. se plně nevěnoval řízení vozidla a dostatečně nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích, neboť včas nereagoval na vstup chodkyně M. W., do vozovky, která porušila povinnost uloženou ji v §4 písm. a) a §54 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, tím, že bez rozhlédnutí rychlou chůzí a šikmo přecházela z levé strany jeho směru jízdy, a levou přední částí vozidla se ve svém jízdním pruhu s touto střetl, v oblasti před řidičem byla v důsledku střetu chodkyně navinuta na přední kapotu a čelní sklo vozidla, poté odražena do protisměrného jízdního pruhu, čímž jednáním obžalovaný porušil ust. §4 písm.. a), b), a ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů; při dopravní nehodě utrpěla chodkyně závažné poranění zejména hlavy, se kterým byla převezena do Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde svému zranění dne 23. 11. 2012 ve 12.30 hod. podlehla na oddělení JIP Neurochirurgické kliniky; dále došlo k hmotné škodě na vozidle a oblečení chodkyně“.
Nejvyšší soud k námitkám obviněného ohledně nesouladu skutkových zjištění a právních závěrů soudů nemohl přisvědčit. Zejména je třeba uvést, že průběh nehodového děje objasnil znalecký posudek Ing. Miloše Málka, znalce z oboru silniční a městské dopravy, který se ve znaleckém posudku podrobně vyjádřil k dvěma variantám vstupu poškozené do vozovky (a to jednak podle verze svědkyně N., kdy podle její výpovědi chodkyně vstoupila do vozovky v prostoru křižovatky, a podle verze obviněného, podle níž poškozená vstoupila do vozovky v těsné blízkosti za křižovatkou, kdy se nejprve pohybovala po chodníku a poté přešla travnatý pás o šíři 2,9 m). Obě varianty připadaly v úvahu, obě byly z technického hlediska přijatelné i objektivně reálné. I přesto však znalec dospěl k závěru, že od vstupu chodkyně do vozovky do momentu střetu uplynula doba 2,3 – 3,0 sekund, zatímco obviněný začal na chodkyni reagovat až těsně před střetem, případně v době střetu (a to ve variantě příznivější pro obviněného). V případě méně příznivějším pro obviněného začal řidič brzdit až po střetu s chodkyní. Kromě přesvědčivých a odborných závěrů znalce Nejvyšší soud považoval za nutné reagovat i na obhajobu obviněného v tom směru, že po celou dobu trestního řízení – konstantně - na svou obhajobu uváděl, že před střetem s chodkyní byl mírně oslněn dvěma až třemi v protisměru jedoucími vozidly před domem Sociálních služeb města Pardubice s tím, že tato skutečnost mu znemožnila zahájit brzdnou reakci s větším předstihem. S tímto jeho tvrzením se lze setkat jak v jeho samotné výpovědi u hlavního líčení ze dne 1. 3. 2013 (č. l. 148-149), tak ve znaleckém posudku Ing. Miloše Málka (při konstatování chronologie události), z výpovědi svědkyně I. N. se podává, že žádná vozidla v protisměru nejela. V tomto kontextu by se mohlo jevit, že tvrzení obviněného, že v protisměru jej míjela dvě až tři protijedoucí vozidla, se nezakládá na pravdě. Nicméně Nejvyšší soud považuje za důležité vyjádřit se i k verzi, že se obviněný mohl skutečně před domem Sociálních služeb města Pardubice očním kontaktem v protisměru setkat s protijedoucími vozidly, protože ani tuto skutečnost nelze v takovémto případě pominout. Z plánku o dopravní nehodě ze dne 14. 11. 2012 na č. l. 8 je zakresleno místo, kde se obviněný s poškozenou střetl jako bod D – je vyznačen pásem, který se do značné míry nachází před budovou Sociálních služeb města Pardubice (z jejího čelního pohledu). Podle obhajoby obviněného měl být v tomto okamžiku obviněný oslněn dvěma nebo třemi protijedoucími vozidly. Znamená to tedy, že takto oslněn mohl být v těsné blízkosti této budovy nebo krátce před ní, aniž by se ještě střetl s poškozenou. V každém případě tak tomu mohlo ale být těsně před střetem s poškozenou. Tato okolnost však v žádném případě nemohla ovlivnit reakci obviněného na překážku poškozené jako chodkyně, která se pohybovala ve vozovce již dlouhou dobu předtím a kde měl již dostatečnou možnost ji zpozorovat a reagovat na její výskyt ve vozovce. Pokud by jeho reakce byla včasná, střetová rychlost s poškozenou by byla výrazně nižší a mohla ovlivnit i způsobený následek. Jak uvedl znalec z oboru silniční dopravy, pokud by obviněný zareagoval včas, střetová rychlost by mohla být snížena na 22 km/hod. Světelné podmínky v konkrétní situaci byly optimální. K dopravní nehodě došlo v ranních hodinách v zimním období, kdy se teprve rozednívalo. Vozovka však byla osvětlená veřejným osvětlením a ve výhledu obviněnému objektivně nic nebránilo. Obviněný tak měl možnost spatřit poškozenou v okamžiku, kdy se pohybovala v levém jízdním pruhu (tedy v jeho protisměru), byť nemusel ihned zastihnout okamžik jejího náhlého vstupu do vozovky. Mohl však již zareagovat na její pohyb ve vozovce, kdy chodci mohou v polovině vozovky zůstat stát a počkat až přijíždějící vozidlo projede, avšak i za této situace je třeba, aby řidič motorového vozidla pečlivě vnímal tuto situaci na vozovce s předstihem přibržděním svého vozidla a nespoléhal jen na reakci chodce. Je zjevné, že obviněný dostatečně a správně nevyhodnotil tuto dopravní situaci, tím spíše je zarážející, že si poškozené vůbec nevšiml a zareagoval až na její náraz (jak sám uvádí). Ve věci provedené důkazy zcela jednoznačně vypovídají o tom, že poškozená se na vozovce pohybovala po dobu 2,3 – 3,0 sekund. Do vozovky vstupovala v době, kdy vozidlo obviněného bylo poměrně ještě vzdálené a do doby střetu stačila přejít více než jednu polovinu vozovky – podle znaleckého posudku kolem pěti metrů. Za této situace nelze hovořit o tom, že by poškozená obviněnému jako řidiči vytvořila na vozovce překážku, kterou by bylo možno označit za náhlou či nečekanou, tedy že by obviněnému do vozovky tzv. nenadále „vběhla“ a znemožnila mu střetu zabránit a vyhnout se mu. Pochopitelně v těchto situacích nelze uvažovat o zavinění na straně řidiče. Z výpovědi svědkyně I. N. se rovněž podává, že pohyb poškozené po vozovce nebyl rychlý, uvedla: „poškozená neběžela, spíše se možná ani nerozhlédla“. Tyto důkazy nasvědčují tomu, že obviněný se dopustil řidičského pochybení, především pokud se ve smyslu §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, nevěnoval plně řízení motorového vozidla a nesledoval situaci v provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího soudu provedené dokazování netrpí vadou, která by spočívala v extrémním nesouladu provedených důkazů s jejich vyhodnocením, naopak, o jejich logické provázanosti svědčí to, že si v žádném ohledu neodporují a vzájemně se doplňují. Jak už bylo shora uvedeno, znalecký posudek znalce Ing. Miloše Málka, není v rozporu ani s tvrzením obviněného, ani s výpovědí svědkyně I. N. Navíc je nutno podotknout, že znalec pracoval i s údaji znalců, kteří vypracovali znalecký posudek z oboru zdravotnictví – odvětví soudního lékařství, s pořízenou fotodokumentací, protokolem o nehodě v silničním provozu, s plánky z místa dopravní nehody, z poškození vozidla a tyto údaje použil jako vstupní pro počítačovou simulaci, která mimo i nezbytných provedených matematických výpočtů umožnila z odborného hlediska posoudit dopravní situaci a mohla závěr znalce vyjádřený ve znaleckém posudku podpořit. Není pochyb, že znalecký posudek v dané věci poskytl po odborné stránce nesmírně důležité objektivní hledisko, aby soudy mohly po právní stránce posoudit zavinění obviněného, kterému bylo nutno se v dané věci věnovat s největší obezřetností.
Po skutkové stránce tedy nevyvstaly žádné pochybnosti o průběhu nehodového děje (s výjimkou dvou možných variant vstupu poškozené do vozovky – viz výše). Stejně tak se však Nejvyšší soud nemůže ztotožnit s námitkou obviněného, že provedené dokazování vyústilo v nesprávné hmotně právní posouzení skutku. Odvolací soud se v odůvodnění svého rozsudku na str. 7 vypořádal s tím, že s ohledem na průběh dopravní nehody ve spojitosti se závěry znaleckého posudku znalce z oboru silniční dopravy nelze přiznat v převážné míře zavinění jen poškozené, ale že podíl obviněného na smrtelném zranění poškozené odpovídá nejméně jedné polovině. Nejvyšší soud k tomuto dodává, že provedené dokazování s tímto závěrem plně koresponduje. V podrobnostech lze odkázat na přesvědčivou argumentaci odvolacího soudu vyjádřenou v odůvodnění rozsudku na str. 4 – 6. Při právní kvalifikaci skutku soudy dále pečlivě zvažovaly, zda porušení důležité povinnosti uložené obviněnému podle zákona v posuzované věci dosáhlo takové intenzity, aby charakter řidičského pochybení obviněného bylo porušením povinnosti, jež lze pokládat za porušení povinnosti důležité. Za porušení důležité povinnosti ve smyslu §143 odst. 2 tr. zákoníku nelze mechanicky považovat porušení jakéhokoli předpisu, nýbrž jen porušení takové povinnosti, jež má za dané situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. č. 11/1964, č. I/1966, č. 31/1966, č. 38/1975 Sb. rozh. tr.). V úvahu soudy vzaly výsledky provedeného dokazování, zejména v tomto ohledu vycházely z toho, že opoždění obviněného v reakci na chodkyni byla v časovém intervalu zhruba o jednu sekundu, a nelze tedy takovéto porušení předpisu považovat za porušení „důležité povinnosti“ řidiče motorového vozidla, neboť pokud ke vzniku dopravní nehody by nepřispěla i sama poškozená svým neopatrným chováním na vozovce, ke vzniku dopravní nehody by nedošlo. Tato hlediska byla tedy určující pro vyhodnocení zavinění obviněného ve formě prosté nedbalosti s následkem smrti a pro zvolení právní kvalifikace skutku jako přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku (a nikoliv podle §143 odst. 2 tr. zákoníku). Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že v dané věci nebyly zjištěny skutečnosti, které by umožňovaly obviněného trestní odpovědnosti zprostit. Za situace, kdy právní kvalifikace skutku má plnou oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat dovolání obviněného za zjevně neopodstatněné. Jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné, Nejvyšší soud postupuje podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného odmítne.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, pro jeho stručnost lze odkázat na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. srpna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann