ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.469.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 469/2014-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 13. května 2014 v Brně dovolání obviněného M. K. , proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 55 To 218/2010, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 36/2009, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci rozsudkem ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 5 T 36/2009, uznal obviněného M. K. (dále zpravidla jen „obviněný“) vinným pod body 3), 4) a 5) rozsudku trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák. a pod body 6) a 7) rozsudku zločinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 3 tr. zákoníku. Podle §247 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. jej odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. obviněného zařadil pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. ř. mu uložil trest propadnutí věci, a to věcí uvedených ve výroku o trestu tohoto rozsudku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody, podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozené se zbytky nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že obviněný spáchal tento skutek. Podle §226 písm. a) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby pro skutek, v němž byl spatřován trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal. Podle §229 odst. 3 tr. ř. odkázal poškozené s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 55 To 218/2010, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti výroku o vině a trestu v odsuzující části rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci podal obviněný prostřednictvím obhájce včas dovolání opírající se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soudy obou stupňů vycházely při svém rozhodování zejména z výpovědi obviněného R. P., kterou učinil v přípravném řízení. V dalších výpovědích učiněných především v rámci hlavního líčení již tento obviněný uvedl, že si událost nepamatuje. Poukázal na to, že z průběhu výslechu obviněného R. P. u hlavního líčení byl cítit nátlak ze strany soudu k potvrzení jeho výpovědi z přípravného řízení. Vytkl, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily jednotlivé důkazy a nesprávně právně posoudily spáchané skutky. Namítl, že provedenými důkazy nebyla s ohledem na zásadu in dubio pro reo prokázána jeho vina. Obviněný dále nesouhlasí ani s výrokem o trestu rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu, neboť soudy obou stupňů dostatečně nepřihlédly ke skutečnosti, že je osobou bezúhonnou. Při ukládání trestu mělo být také přihlédnuto k účelnosti trestu a včasnosti jeho ukládání.
Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v odsuzující části rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 15. 1. 2010, sp. zn. 5 T 36/2009, a zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 55 To 218/2010, podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupce uvedl, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat, a současně souhlasil s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek §265r odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud přípisem ze dne 27. 3. 2013 vrátil spis Okresního soudu v Liberci sp. zn. 5 T 36/2009, tomuto soudu bez věcného projednání dovolání s tím, aby provedl šetření, zda dne 9. 1. 2013 byli obviněný M. K. a D. K. pravomocně rozvedeni, protože vznikla pochybnost o tom, zda dovolací soud má dovolání projednat, když bylo podáno prostřednictvím obhájce, kterého obviněnému zvolila po rozvodu manželství D. K. Proti tomuto postupu Nejvyššího soudu podal obviněný M. K. prostřednictvím svého obhájce ústavní stížnost. Ústavní soud této stížnosti částečně vyhověl a rozhodl, že Nejvyšší soud sdělením ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 7 Tdo 228/2013, zasáhl do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces a Nejvyššímu soudu uložil, aby v tomto zásahu nepokračoval a podání ze dne 9. 1. 2013 ve věci sp. zn. 7 Tdo 228/2013 projednal.
Nejvyšší soud proto jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání má obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Vycházel přitom z následujících skutečností.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Obviněný uplatnil v rámci tohoto dovolacího důvodu pouze skutkové námitky. Těmito námitkami napadl rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
Dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že námitka týkající se přiměřenosti uloženého trestu není dovolacím důvodem. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Tento dovolací důvod obviněný neuplatnil a ani to nepřicházelo v úvahu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v posuzované věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu viz rozh. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Otázka přiměřenosti trestu je sice záležitostí týkající se aplikace hmotného práva, avšak není možné tuto otázku podřazovat pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to ani pokud jde o tu jeho variantu, podle které dovolacím důvodem je „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ (míněno jiné, než je právní posouzení skutku). Vyplývá to ze vzájemného poměru dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Oba dovolací důvody mají hmotně právní povahu, přičemž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je obecným hmotně právním dovolacím důvodem a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je zvláštním hmotně právním dovolacím důvodem stanoveným jen ve vztahu k výroku o uložení trestu. Z toho logicky vyplývá, že samotný výrok o uložení trestu může být napadán pouze s použitím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž ovšem není nepřiměřenost trestu. Připustit námitky ohledně přiměřenosti trestu jako dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by znamenalo popření smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., které by se stalo nefunkčním, bylo by bezpředmětné a nemělo by žádný smysl, neboť uložení nepřípustného druhu trestu a uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu by vždy bylo „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“ ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného M. K. bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., a proto je odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. května 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek