ECLI:CZ:NS:2014:7.TDO.594.2014.1
sp. zn. 7 Tdo 594/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání dne 28. května 2014 v Brně dovolání obviněného I. F., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3 To 678/2013, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 4 T 202/2013, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného I. F. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 4 T 202/2013, uznal obviněného I. F. (dále jen „obviněný“) vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně uvedený přečin spáchal obviněný tím, že „ dne 29. 7. 2013 v době od 16:26 hodin do 16:55 hodin ve V., okres P., po silnici ...... v ulici S. směrem do ulice S. a benzinové čerpací stanice Robin Oil, řídil osobní automobil zn. Škoda Favorit, SPZ ...., a to i přesto, že mu rozhodnutím Magistrátu města České Budějovice ze dne 13. 2. 2013, č. j. D630/13-JU, které nabylo právní moci téhož dne, byl uložen zákaz řízení všech motorových vozidel na dobu 12 měsíců, tj. od 13. 2. 2013 do 13. 2. 2014.“
Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osm měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dvě léta.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3 To 678/2013, podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné odvolání obviněného podané proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně.
Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím svého obhájce včas dovolání proti výroku o trestu, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (Stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 a usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3315/13) namítl, že došlo k porušení jeho práv zakotvených v čl. 4, čl. 90 a čl. 95 Ústavy a čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
Obviněný namítl, že trestním příkazem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15. 8. 2013, č. j. 4 T 202/2013-63, byl uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a byl mu uložen trest odnětí svobody na pět měsíců, který byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 16 měsíců a dále mu byl uložen podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na 18 měsíců. Tento trestní příkaz byl na základě odporu podaného obviněným i okresním státním zástupcem zrušen. Rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15. 10. 2013, č. j. 4 T 202/2013-86, byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na osm měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a dále k trestu zákazu činnosti spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dvě léta. Tím podle obviněného došlo k uložení podstatně přísnějšího trestu, ačkoli v hlavním líčení a ani v řízení před odvolacím soudem nebyly zjištěny další nové skutečnosti oproti skutečnostem zjištěným v předchozím řízení, ještě před vydáním trestního příkazu, které by uspokojivě odůvodňovaly uložení takového trestu.
Dále obviněný poukázal na nález Ústavního soudu dne 20. 2. 2002, sp. zn. II. ÚS 213/2000 [N 19/25 SbNU 143], ze kterého vyplývá, že uložení přísnějšího trestu nemůže být založeno na libovůli soudu, ale musí odpovídat zjištěným skutečnostem. Trestní příkaz má charakter odsuzujícího rozsudku a eventuální mírný trest jím ukládaný nemůže mít charakter „odměny“ za to, že věc nebude projednávána v hlavním líčení a naopak nesmí být přísnější trest, uložený rozsudkem po zrušení trestního příkazu, sankcí za to, že obviněný využil svého práva podat odpor. Z uvedeného nálezu podle obviněného vyplývá, že pokud soud i po hlavním líčení rozhoduje na základě stejných skutečností jako v trestním příkazu, měl by v odůvodnění svého rozsudku vysvětlit okolnosti, které oproti zjištěním učiněným v přípravném řízení odůvodnily uložení přísnějšího trestu, než jaký byl uložen zrušeným trestním příkazem. Obviněný je přesvědčen, že se soudy obou stupňů ve svých závěrech ohledně trestu soustředily na hodnocení jeho osoby a konstatování jeho předchozích odsouzení. Nově vyměřený a podstatně přísnější trest podle obviněného neodpovídá hlediskům ustanovení §39 tr. zákoníku, přičemž jeho uložení nebylo ani náležitě odůvodněno. Porušením procesních a hmotně právních pravidel pro ukládání trestů tak podle obviněného došlo i k porušení čl. 8 odst. 2 Listiny, tj. práva být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon a práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Uložený trest je podle obviněného nepřiměřeně přísný a soudy kromě toho nepřihlédly k eventualitě polehčující okolnosti ve smyslu ustanovení §41 písm. h) tr. zákoníku, o právním omylu stran posouzení areálu soukromé benzínové stanice, který obviněný nepovažoval za místo podléhající uloženému zákazu řízení motorových vozidel. Rovněž nebylo přihlédnuto k příčinám a motivům jeho jednání, zapříčiněným jeho tíživými osobními a rodinnými poměry ve smyslu ustanovení §41 písm. e) tr. zákoníku. V této souvislosti zdůraznil, že nebylo vzato dostatečně v úvahu, že je po těžkém zranění v invalidním důchodu a pečuje o nezletilé dítě.
Obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 4 T 202/2013 a usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 3 To 678/2013, ve výroku o trestu.
Současně obviněný učinil podnět, aby předseda senátu Okresního soudu v Prachaticích podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odložení výkonu trestu odnětí svobody, neboť lze důvodně předpokládat uložení nového trestu v kratší výměře a také podmíněný odklad jeho výkonu.
Nejvyšší státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že obecně lze pod dovolací důvody podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebo podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřadit námitku nedodržení principu zákazu reformace in peius. V projednávaném případě se ovšem na rozhodování trestním příkazem nevztahuje tento princip a tudíž nemůže založit existenci nesprávného právního posouzení ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani uložení nepřípustného druhu trestu, či trestu uloženého mimo zákonnou výměru ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zbývá tedy posoudit, zda namítaným postupem soudů mohlo dojít k porušení práva obviněného na spravedlivý proces v širším smyslu, což sice obecně pod obviněným uplatněný dovolací důvod podřadit nelze, avšak v případě zjištění takové vady lze prostřednictvím takového dovolacího důvodu přikročit ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Pokud obviněný poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 213/2000, státní zástupce dodal, že z tohoto nálezu vyplývá také, že se neuplatní princip zákazu reformace in peius v případě podání odporu obviněným proti trestnímu příkazu. Ve věci sice došlo ke zrušení rozhodnutí soudu, ovšem nikoli z důvodu tvrzené vady, ale i vad dalších výrazně závažnějších (opomenuté důkazy, porušení práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti). Naproti tomu v nyní projednávané věci podal odpor proti trestnímu příkazu nejen obviněný, ale i státní zástupce, který se výslovně domáhal uložení nepodmíněného trestu, neboť trest uložený trestním příkazem pokládal za nepřiměřeně mírný. Již z tohoto hlediska se pozdější uložení přísnějšího trestu nemohlo obviněnému jevit ani jako tzv. překvapivé rozhodnutí.
Současně státní zástupce upozornil na pozdější nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 39/09, ze kterého vyplývá, že nelze považovat za přiměřený mírnější trest uložený trestním příkazem ani za situace, pokud v hlavním líčení nevyjdou najevo žádné nové okolnosti relevantní z hlediska ukládání trestu. Z hlediska požadavku transparentnosti a odůvodněnosti soudního rozhodnutí by bylo nesporně vhodnější, aby v odůvodnění rozsudku v takové situaci bylo uložení odchylného (přísnějšího) trestu explicitně konstatováno a vysvětleno, proč k tomuto odchýlení došlo. Pokud se tak ale nestane, neznamená to samo o sobě porušení ústavně zaručených práv, pokud soud náležitě a věcně správně odůvodní nově ukládaný trest a pokud se kumulativně nedopustí jiných ústavně relevantních pochybení. V nyní projednávaném případě přitom podle státního zástupce soudy tomuto požadavku vyhověly a uložený trest řádně odůvodnily.
Obviněný namítl výslovně pouze vadu spočívající v uložení přísnějšího trestu, oproti trestu uloženému trestním příkazem. Soud prvního stupně přitom spolehlivě vysvětlil důvody, které jej vedly k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody a hodnotil jak přitěžující okolnosti, tak i praktickou neexistenci polehčujících okolností. K porušení práva obviněného na spravedlivý proces podle státního zástupce v daném případě nedošlo a námitky obviněného obsahově neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale ani výslovně neuplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který zjevně není dán. Námitky obviněného tak nevykročily z rámce pouhé polemiky s uloženým trestem odnětí svobody, tj. jeho druhem a výměrou.
Závěrem státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podané z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř. a současně ani není důvodu se zabývat podnětem obviněného na rozhodnutí o odložení výkonu trestu odnětí svobody.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje obligatorní náležitosti dovolání stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Není-li existence dovolacího důvodu Nejvyšším soudem zjištěna, není dána ani jeho povinnost dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podat dovolání, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jiné nesprávné hmotně právní posouzení se netýká právního posouzení skutku, ale posouzení jiné skutkové okolnosti, která je významná z hlediska hmotného práva. Jestliže obviněný s odkazem na tento dovolací důvod uplatnil námitku jiného nesprávného hmotně právního posouzení proti výroku o trestu, z obsahu jeho mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že svými námitkami o uložení nepřiměřeného trestu ve skutečnosti uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Vzhledem k tomu, že obviněný uplatnil námitku nepřiměřenosti nepodmíněného trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud odkazuje na konstantní judikaturu publikovanou pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr., podle níž námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (nyní §39 až §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu.
Ze zmiňované judikatury vyplývá, že namítaná nepřiměřenost trestu není důvodem dovolání. Vzhledem k právnímu názoru, vyjádřenému ve výše zmíněných rozhodnutích Ústavního soudu, Nejvyšší soud dovolání obviněného věcně neprojednával.
Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že jde-li o přečin s horní hranicí trestu odnětí svobody nepřevyšující pět let, soud vždy obligatorně zváží možnost uložení mírnější alternativy trestu odnětí svobody. Jestliže však přesto uloží nepodmíněný trest odnětí svobody, musí takové rozhodnutí odůvodnit i z hlediska ustanovení §55 odst. 2 tr. zákoníku. Této povinnosti dostály soudy obou stupňů, což je zcela zřejmé jak z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, tak z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru odvolací soud poukázal na to, že soud prvního stupně zvažoval veškeré okolnosti významné z hlediska rozhodnutí o druhu a výši trestu. Správně pak obviněnému uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť vzhledem k jeho osobě by uložení jiného trestu zjevně nevedlo k tomu, aby vedl řádný život. Obviněný je pachatelem, který byl v létech 2000-2007 celkem 13x postaven před soud pro úmyslnou trestnou činnost, přičemž prakticky ve všech případech byl odsuzován pro obdobnou trestnou činnost jako v nyní projednávaném případě, tedy pro maření výkonu úředního rozhodnutí. Ačkoli byl dne 7. 5. 2009 podmíněně propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody se stanovením šestileté zkušební doby a od prosince 2010 bylo sice podmíněně upuštěno i od výkonu zbytku trestu zákazu činnosti, ovšem následně dnem 17. 7. 2012 pozbyl řidičské oprávnění na 12 měsíců, jelikož dne 24. 6. 2012 dosáhl jako řidič celkového počtu 12 bodů Přesto dál řídil motorové vozidlo dne 20. 7. 2012, za což mu dne 13. 2. 2013 byl opět uložen správním orgánem trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na 12 měsíců. Svým postojem dal obviněný najevo, že ignoruje pravomocně uložené zákazy řízení motorových vozidel. Uložení jiného než nepodmíněného trestu odnětí svobody by tak nemohlo splnit účel trestu a nelze očekávat, že by obviněný v budoucnu vedl řádný život, když nerespektoval ani zkušební dobu, stanovenou mu v souvislosti s jeho podmíněným propuštěním z předchozího výkonu trestu odnětí svobody. Jestliže byl tedy obviněnému, který byl ohrožen trestem odnětí svobody ve výměře do dvou let, uložen nepodmíněný trest odnětí svobody na 8 měsíců, nelze ani jeho výměru stanovenou v jedné třetině zákonné trestní sazby považovat za nepřiměřeně přísnou.
K námitce obviněného stran zpřísnění trestu v rozsudku prvostupňového soudu oproti trestu, který mu byl uložen trestním příkazem, považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že s ohledem na §314g odst. 2 tr. ř. zde neplatí zásada zákazu reformace in peius a soud může uložit i přísnější trest. Nehledě k tomu, že v dané věci si přitom proti trestnímu příkazu podal odpor mimo jiné i státní zástupce, a to v neprospěch obviněného, neboť se domáhal uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 39/09). Kromě toho nelze přehlédnout, že se do jisté míry změnila i důkazní situace v průběhu následně nařízeného hlavního líčení, když teprve na závěr hlavního líčení se obviněný poprvé vyjádřil k projednávané věci (spáchání přečinu popřel a teprve soud zjistil jeho stanovisko k projednávané trestné činnosti) a také došlo k výslechu nového svědka, a to svědkyně V. N. Nešlo tedy o situaci, že by soud bez rozumného vysvětlení přikládal různou váhu shodným skutečnostem v různých fázích trestního řízení, jak obviněný na základě vlastní interpretace poukazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 213/2000.
Nejvyšší soud tedy dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O dovolání rozhodl v neveřejném zasedání konaném za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud jde o žádost obviněného o odložení výkonu trestu odnětí svobody, o tomto návrhu Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť z ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. vyplývá, že návrh na takový postup může Nejvyššímu soudu podat pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který tak přitom neučinil a Nejvyšší soud sám neshledal podle §265o odst. l tr. ř. důvody pro odložení výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. května 2014
Předseda senátu
JUDr. Jindřich Urbánek
Vypracoval
JUDr. Petr Angyalossy, Ph.D.