ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.10.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 10/2014-26
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. února 2014 o dovolání obviněné D. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 3 To 51/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 70 T 95/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné D. Z. odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 70 T 95/2010, byla obviněná D. Z. uznána vinnou trestným činem týrání zvířat podle §203 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), za což byla podle §203 odst. 2 tr. zák. odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná označeného trestného činu dopustila tím, že v období nejméně ode dne 20. 5. 2008 do dne 7. 8. 2009 v O., ul. V S., v bytě o celkové výměře 69,72 m2 a na přilehlé zahradě o výměře cca 200 m2, zastavěné přibližně ze 2/3 plochy kotci, chovala průběžně větší počet psů a fen různých plemen a velikostí od yorkshirského teriéra po německou dogu, a to např. dne 13. 6. 2008 7 zvířat, dne 29. 7. 2009 38 zvířat a dne 7. 8. 2009 29 zvířat, přičemž těmto neposkytovala dostatečné množství potravy a vody, neobstarala jim potřebnou veterinární péči, zvířata chovala s ohledem na jejich počet a velikost ve stísněných prostorách, zejména kotcích, klecích, přepravkách, obytných místnostech včetně WC, a současně omezovala jejich pohyb nedostatečným či chybějícím výběhovým prostorem, v důsledku čehož došlo u jednotlivých chovaných zvířat ke špatnému vyživovacímu stavu až patologické vyhublosti, dehydrataci, zablešení, různým úrazovým zraněním, zánětům kůže, očí, uší, případně dalším újmám na zdraví včetně psychického stresu, což posléze vedlo k zahájení správního řízení ze strany ÚMOb Ostrava-Vítkovice a opakovanému odebrání chovaných zvířat obviněné v počtu 11 kusů dne 29. 7. 2009 a v počtu 29 kusů dne 7. 8. 2009 a jejich umístění do Útulku pro psy Statutárního města Ostravy v Ostravě-Třebovicích, kde následně bylo přistoupeno k utracení celkem 10 z odebraných zvířat, přičemž nejméně u osmi psů tak bylo učiněno v příčinné souvislosti s jejich neutěšeným zdravotním stavem zapříčiněným jednáním obviněné, a to
dne 10. 8. 2009
§anglický kokršpaněl (fena - útulkové č. …) z důvodu celkového vyčerpání a celkově špatného zdravotního stavu (zánět dělohy s výrazným výtokem hnisu, mnohočetné nádory na mléčné žláze)
§shi-tzu (fena - útulkové č. …) z důvodu celkového vyčerpání a vážných chorob (změněny na kardiovaskulárním aparátu, chronický zánět obou rohovek, otok plic)
§mops (fena - útulkové č. …) z důvodu celkového vyčerpání organismu a chorob (vážné poškození obou očí, postižení trávicího traktu)
§francouzský buldoček (fena - útulkové č. …) z důvodu celkového vyčerpání a dlouhodobě neléčených a již neléčitelných extrémních zánětů uší),
dne 12. 8. 2009
§yorkshirský teriér (fena - útulkové č. …) z důvodu celkového vyčerpání, dlouhodobě neléčených hormonálních změn s předpokladem akutního zhoršení
§americký pitbullteriér (fena - útulkové č. …) z důvodu celotělových kožních změn, dříve neléčených a nyní již neléčitelných
§anglický bullteriér (pes - útulkové č. …) z důvodu rozsáhlých celotělových kožních změn (hluboký neléčený hnisavý zánět kůže), t. č. již neléčitelných,
dne 19. 8. 2009
§rotvajler (fena – útulkové č. …) z důvodu výrazné katechsie, zvětšení dutiny břišní, anémie a selhání ledvin, kdy se jedná o dlouhodobě neléčené onemocnění,
přičemž obviněná vzhledem ke své víceleté chovatelské praxi a též jako držitelka živnostenského oprávnění pro předmět podnikání výcvik, hlídaní psů, pronájem služebních psů na samostatné hlídání objektů si musela být vědoma a též srozuměna s tím, že svým jednáním může takovýto následek způsobit, avšak neposkytla zvířatům řádnou péči, aby jej odvrátila.
Pro úplnost je třeba dodat, že Okresní soud v Ostravě již v minulosti v posuzované věci opakovaně rozhodoval. Rozsudkem ze dne 14. 12. 2010, č. j. 70 T 95/2010-682, uznal obviněnou vinnou trestným činem týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák., za což ji podle §203 odst. 2 tr. zák. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let; podle §49 odst. 1, 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výcviku, hlídání psů a pronájmů služebních psů na samostatné hlídání objektů, a to na dobu tří let (č. l. 682 až 691). Z podnětu odvolání obviněné a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 25. 3. 2011, č. j. 3 To 162/2011-714, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 12. 2010 v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí (č. l. 714 až 718). Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 7. 2011, č. j. 70 T 95/2010-741, při úpravě skutkové větě výroku o vině uznal obviněnou vinnou stejným trestným činem a uložil jí totožný trest jako v rozsudku ze dne 14. 12. 2010 (č. l. 741 až 751). Z podnětu odvolání obviněné a státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. 11. 2011, č. j. 3 To 639/2011-771, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě v celém rozsahu zrušil a za podmínek §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Teprve v následujícím řízení byl nalézacím soudem dne 30. 11. 2012 vyhlášen již dříve označený rozsudek.
Rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 70 T 95/2010, napadli znovu odvoláními obviněná a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ostravě. Obviněná svůj opravný prostředek zaměřila proti všem výrokům rozsudku, státní zástupce v neprospěch obviněné brojil proti výroku o trestu. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 3 To 51/2013, byla odvolání obviněné a státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výrokům o vině i trestu a odkázala v něm na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněná uvedla, že podle záznamů v očkovacích průkazech bylo 12 z odebraných psů, včetně dvou psů následně utracených, konkrétně feny amerického pitbulteriéra (útulkové č. …) a feny amerického buldočka (útulkové číslo …), dne 10. 7. 2009, tedy asi tři týdny před odebráním psů, očkováno veterinárním lékařem doc. MVDr. I. Š., CSc. Zmíněný veterinární lékař v rámci hlavního líčení konaného dne 22. 10. 2012 jako svědek vypověděl, že 12 psů obviněné dne 10. 7. 2009 skutečně očkoval. Během očkování psům zároveň změřil tělesnou teplotu, provedl poslech plícního pole a srdečních ozev, přičemž nezpozoroval nic, co by v něm vzbudilo podezření. Psi byli v normálním výživovém stavu, byli klinicky zdraví. Přestože důkaz výpovědí svědka doc. MVDr. I. Š., CSc., odporuje závěru soudů o naplnění objektivní stránky trestného činu týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák., tedy že k utracení odebraných psů došlo právě a jenom v důsledku jí vedeného chovu, jakož i závěru soudů o naplnění subjektivní stránky, resp. srozumění obviněné s průběhem příčinného vztahu, když z této výpovědi vyplynulo, že v období před odebráním psů těmto zajišťovala veterinární péči, soudy se uvedeným důkazem nezabývaly. Poněvadž soud prvního stupně důkaz v odůvodnění svého rozhodnutí nezohlednil, neučinil jej předmětem svých úvah a hodnocení a námitkou opomenutí důkazu se nezabýval ani odvolací soud, má obviněná za to, že bylo dotčeno její právo na spravedlivý proces. Odůvodnění rozhodnutí soudů nevyhovuje zákonným hlediskům §125 a §134 odst. 2 tr. ř., opomenutí důkazu výpovědí svědka doc. MVDr. I. Š., CSc., činí rozhodnutí soudů nepřezkoumatelnými, nemluvě o tom, že toto opomenutí ovlivnilo správnost hmotně právního posouzení skutku.
Nadto obviněná namítla, že odvolacím soudem zjištěný skutkový stav a způsob jejího jednání popsaný v rozsudku soudu prvního stupně odporují závěru o naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák. Následek, který je obviněné kladen za vinu, závisel na momentální individuální úvaze veterinárního lékaře, který psy poprvé prohlédl až třetí den po převezení do útulku. Diagnóza vyřčená tímto veterinárním lékařem byla provedena bez příslušné laboratorní a přístrojové diagnostiky a nebyla následně nijak ověřována, např. pitvou. S ohledem na informativní a nedostatečnou zdravotní evidenci vedenou u léčených psů útulkem nelze učinit závěr o skutečném zdravotním stavu psů. Obviněná se domnívala, že závěry znaleckých posudků zpracovaných znalci MVDr. Michaelem Mazochem a MVDr. Radomírem Hynarem zpochybňují, že k utracení psů došlo právě a jenom v důsledku její chovatelské péče; své přesvědčení opírá o stanoviska zmíněných znalců, podle nichž klinický stav žádného ze zvířat nebyl při odebrání neslučitelný se životem. Znalec MVDr. Michael Mazoch sice konstatoval, že v případě výskytu mnohočetných onemocnění jsou splněny podmínky možného utracení, není však zřejmé, zda splnění podmínek možného utracení odpovídá nutnosti utracení zvířete ve smyslu ustanovení §3 písm. r) zákona č. 246/1992 Sb., na ochranu zvířat proti týrání (dále jen „zákon č. 246/1992 Sb.“). Jestliže následek, který je obviněné kladen za vinu, byl ovlivněn vnějšími faktory, zejména převozem psů do útulku, pobytem v něm, postižením infekcí, která byla v útulku přítomna (kromě psů obviněné bylo ve stejném období utraceno 46 psů a 2 psi uhynuli), a posléze individuálním rozhodnutím veterináře o jejich usmrcení, je vyloučen úmysl obviněné. Pro potřeby alespoň srozumění obviněné s průběhem příčinného vztahu nemohl být pro ni tento vývoj předvídatelný. Měla za to, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a nevycházely z principu presumpce neviny.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 3 To 51/2013, a jemu předcházející řízení podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že ačkoliv obviněná uplatnila důvod dovolání, jehož základem je existence nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu a ustanoveními hmotného práva, která soud na skutkový stav aplikoval, podstata jejích námitek směřuje mimo tento důvod. Obviněná se soustředila na polemiku s hodnocením provedených důkazů, a to s cílem změnit skutková východiska oproti těm, na nichž budovaly svá rozhodnutí oba ve věci činné soudy. Tím v zásadě setrvala na své dosavadní obhajobě spočívající v negaci všech důkazů, které vyznívají v její neprospěch, a naopak záležející v předkládání důkazů svědčících v její prospěch, byť hodnověrnost některých z nich je podle státního zástupce přinejmenším sporná, zejména svědecké výpovědi reprodukované nalézacím soudem na str. 8 písemného vyhotovení rozsudku. Pokud by dovolání obviněné bylo postaveno pouze na této argumentaci, podle státního zástupce by je bylo možné bez dalšího odmítnout jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou vyjmenovány v ustanovení §265b tr. ř.
Co se týče namítaného opomenutí důkazu, státní zástupce obviněné přisvědčil, že oba soudy ve svých hodnotících úvahách, v podobě, v jaké jsou vyjádřeny v odůvodnění jejich rozhodnutí, zcela pominuly svědectví veterinárního lékaře doc. MVDr. I. Š., CSc., vyslechnutého v hlavním líčení dne 22. 10. 2012. Přestože lze uvedené opomenutí soudů považovat za vadu zatěžující meritorní rozhodnutí, význam, jaký svědectví zmíněného svědka obviněná přikládá, neodpovídá skutečnosti. Svědek doc. MVDr. I.Š., CSc., v podstatě uvedl pouze to, že dne 10. 7. 2009 očkoval 12 psů obviněné, vakcinaci provedl ve vstupu na její pozemek, nebyl však v kotcích ani nikde jinde v prostoru, v němž byli psi chováni. Podle výpovědi tohoto svědka byli očkovaní psi v pořádku, z jeho výpovědi ale nelze zjistit, o které psy se jednalo. Jestliže dne 29. 7. 2009 svědkyně MVDr. A. L. napočítala v nemovitosti obviněné 39 zvířat, je podle mínění státního zástupce zřejmé, že se vakcinace prováděná doc. MVDr. I. Š., CSc., týkala jenom zlomku z celkového počtu chovaných zvířat a že jeho svědectví naprosto nevylučuje katastrofální podmínky, v nichž obviněná psy držela. Státní zástupce v této souvislosti podotknul, že užití výrazu „držela“ a nikoliv termínu „chovala“ má v daném případě své opodstatnění; výraz „chovat“ vyjadřuje principiálně odlišný poměr člověka k domácímu zvířeti, než jaký byl u obviněné zjištěn. Státní zástupce uzavřel, že ačkoliv výpověď svědka doc. MVDr. I. Š., CSc., soudy ve svých rozhodnutích skutečně opomněly, nejedná se o důkaz natolik zásadního významu, aby mohl zvrátit výsledek soudního řízení. Nelze totiž pominout, že v kontrapozici proti tomuto svědectví o pouhé výseči z celkového počtu zvířat živořících na nemovitostech obviněné stojí množství jiných závažných důkazů, které svědčí o opaku, nebo přinejmenším o tom, že výpověď tohoto svědka se netýká celkové situace zvířat umístěných na a v nemovitostech obviněné, nýbrž pouhé části z nich.
Pokud jde o námitky obviněné proti existenci subjektivní stránky trestného činu, resp. tvrzení, že zavinění tohoto deliktu nebylo provedeným dokazováním osvědčeno, státní zástupce odkazuje na závěry vyjádřené v rozsudku soudu prvního stupně. Zde je srozumitelně vyloženo, že ač má obviněná zvláštní psychickou dispozici ve vztahu k chovu psů, nemohla si nebýt vědoma toho, že hrubým zanedbáváním péče přinejmenším o část z těchto zvířat, jejich nedostatečnou výživou a naprosto nepřijatelnými životními podmínkami je uvádí do takového zdravotního stavu, který je neslučitelný s dalším životem, že jim tento stav musí způsobovat trýzeň a v případě nezvratných zdravotních změn i nutnost ukončení jejich trápení eutanázií. Zachování příčinné souvislosti mezi tím, jak obviněná přinejmenším s částí zvířat zacházela, a jejich nutným usmrcením, je podle státního zástupce zcela zřejmá.
Protože státní zástupce neshledal, že by napadené rozhodnutí trpělo vadami, které by zakládaly některý z důvodů dovolání popsaných v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., vyloučil naplnění obviněnou souběžně uplatněného důvodu dovolání ve druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Obviněná své dovolací námitky opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněné bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému usnesení předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněná odkázala na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že namítá-li obviněná opomenutí důkazu výslechem svědka doc. MVDr. I. Š., CSc., resp. opomenutí soudů učinit výslech uvedeného svědka předmětem svých úvah a hodnocení, protestuje proti úplnosti provedeného dokazování a správnosti hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., čímž uplatňuje námitku skutkovou, která nezakládá žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. a ve vztahu k níž tak neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady v projednávané věci dovolací soud neshledal. Co se namítaného opomenutí důkazu týče, dovolatelce lze v obecné rovině přisvědčit, že podle ustálené judikatury Ústavního soudu je za opomenutý důkaz považován mimo jiné důkaz, který přestože byl v řízení řádně proveden, soudem předmětem úvah a hodnocení učiněn nebyl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů podle něj neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
V konkrétně posuzované věci, v případě výpovědi svědka doc. MVDr. I. Š., CSc., se však Nejvyšší soud ztotožňuje s výše prezentovaným názorem státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejvyšší soud souhlasí s tím, že soudy ve svých hodnotících úvahách, v podobě, v jaké jsou vyjádřeny v odůvodnění jejich rozhodnutí, sice svědectví zmíněného svědka pominuly, zároveň se ale nedomnívá, že by uvedeným postupem soudů došlo k natolik intenzivnímu zásahu do práva obviněné na spravedlivý proces, aby bylo možné rozhodnutí soudu nalézacího i odvolacího relevantně zpochybnit.
Z obsahu trestního spisu se podává (srov. č. l. 854), že svědek doc. MVDr. I. Š., CSc., v hlavním líčení dne 22. 10. 2012 vypověděl, že psy obviněné byl vakcinovat dne 10. 7. 2009, že se jednalo o jedinou vakcinaci v místě bydliště obviněné, vakcinovaných psů bylo podle jeho názoru 12 a vakcinace byla prováděna na okraji pozemku obviněné, resp. v místě vstupu na pozemek. Po dohodě s obviněnou tato přiváděla psy na uvedené místo vakcinace jednotlivě, a jelikož svědek jinde než právě v místě vstupu na pozemek nebyl, není mu známo, kolik psů a v jakých podmínkách obviněná chovala. Vakcinovaným psům byla změřena tělesná teplota, byl proveden poslech plicního pole a srdečních ozev, psi byli ve standardním výživovém stavu, nebylo nic, co by ve svědkovi vzbudilo podezření, byli klinicky zdraví. Zoohygienické podmínky svědek s ohledem na to, že nebyl v psích kotcích, nemůže posoudit. Pokud jde o jednotlivá plemena, jež svědek očkoval, k těm se již vyjádřit nedokáže. Svědek při výpovědi u hlavního líčení zdůraznil, že nikdy předtím ani nikdy potom psy obviněné neočkoval ani neléčil.
Je zjevné, že námitka obviněné, že výpověď svědka doc. MVDr. I. Š., CSc., odporuje závěru soudů o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák., je lichá. Obviněná z této výpovědi jednak vyvozuje skutečnosti, jež z ní nevyplývají, a jednak této výpovědi přikládá význam, jenž nemá. Z výpovědi svědka doc. MVDr. I. Š., CSc., se podává, že dne 10. 7. 2009 zmíněný svědek očkoval na okraji pozemku obviněné asi 12 jejích psů. Svědek si nepamatuje, o jaká plemena se jednalo, uvedl, že psům změřil tělesnou teplotu, provedl poslech plicního pole a srdečních ozev. Podle jeho názoru byli psi ve standardním výživovém stavu, nepojal žádné podezření. Svědek tedy připustil očkování psů obviněné a na místě očkování shora popsanou prohlídku jejich zdravotního stavu, vyslovil domněnku, že jím očkovaní a prohlédnutí psi byli v pořádku, nekonkretizoval však, které psy vakcinoval a prohlížel. Obviněná s odkazem na záznamy v očkovacích průkazech podotýká, že mezi psy, které svědek dne 10. 7. 2009 vakcinoval, byli taktéž dva psi následně utracení, a to fena amerického pitbulteriéra (útulkové číslo …) a fena francouzského buldočka (útulkové číslo …). Ačkoliv z obsahu trestního spisu vyplývá, že tomu tak zřejmě bylo a svědek obviněnou zmíněné psy očkoval (srov. č. l. 407 a 408 ve spojení s č. l. 212 a 223; č. l. 507 a 508 ve spojení s č. l. 216 a 226) a možná i prohlédl, nelze z této skutečnosti usuzovat na vyloučení trestní odpovědnosti obviněné za utýrání celkem osmi psů. Nadto, pokud jde o utracené feny amerického pitbulteriéra a francouzského buldočka, byly-li dne 10. 7. 2009 svědkem v průběhu očkování prohlédnuty a tento je shledal klinicky zdravými, neznamená to, že se v důsledku obviněnou vedeného „chovu“ nemohl jejich v den vakcinace údajný dobrý zdravotní stav posléze vyvinout ve stav neslučitelný, či jen stěží slučitelný se životem vzhledem k tristním podmínkám, v nichž byla zvířata nucena žít.
Navíc, jak již bylo naznačeno výše, výpověď svědka doc. MVDr. I. Š., CSc, nemohla ovlivnit výsledek trestního řízení, resp. důkaz výpovědí tohoto svědka nebyl natolik zásadního významu, aby mohl výsledek trestního řízení zvrátit. Skutkové závěry soudů byly opřeny o výpovědi sousedů obviněné a dalších veterinářů, s nimiž korespondovaly rovněž provedené listinné důkazy, jakými byly protokoly o kontrolních šetřeních (č. l. 115, 121-122,138-144, 183-186) a v průběhu těchto šetření pořízená fotodokumentace (č. l. 116-119, 123-127, 146-168, 188-208), jakož i dokumentace vedená u jednotlivých psů poté, co byli obviněné odebráni, a dokumentace vztahující se k utraceným psům (č. l. 170-180, 212-218, 219-228). Soudy vycházely ze znaleckých posudků znalců MVDr. Michaela Mazocha (č. l. 793-814, 841, 842), znalce z oboru zemědělství, odvětví veterinářství, specializace veterinární medicína, a MVDr. Radomíra Hynara (č. l. 833-838, 858, 859), znalce z téhož oboru, jež měly návaznost na odborné vyjádření veterinárního lékaře MVDr. Jana Nytry (č. l. 98-100), zejména se pak opíraly o závěry znalce z oboru zemědělství, odvětví veterinářství, specializace veterinární medicína MVDr. Michaela Mazocha, přičemž důvody, pro které tak učinily, byly v rozhodnutí nalézacího soudu přesvědčivě vyloženy (viz odůvodnění rozsudku nalézacího soudu str. 11, 12, odůvodnění usnesení odvolacího soudu str. 4 až 8). Řízení jako celek tak zjevně nepozbylo standardů spravedlivého procesu.
Z hlediska napadeného usnesení odvolacího soudu a obsahu dovolání je významnou otázka, zda mezi jednáním obviněné popsaným ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a zjištěným trestněprávně relevantním následkem existuje vztah příčinné souvislosti a především zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák.
Trestný čin týrání zvířat podle §203 tr. zák. obsahuje v odst. 1 a v odst. 2 dvě samostatné skutkové podstaty. Trestného činu týrání zvířat podle §203 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo týrá zvíře, a to při splnění určitého druhu speciální recidivy (ačkoliv byl za obdobný přestupek v posledním roce postižen nebo za takový čin v posledních dvou letech odsouzen), přičemž za týrání zvířat se považují především jednání uvedená v ustanovení §4 zákona č. 246/1992 Sb., jestliže nedošlo k usmrcení zvířete. Trestného činu týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák. se dopustí, kdo utýral zvíře. Utýráním zvířete je podle judikatury soudů každé usmrcení zvířete způsobem, který mu způsobí nepřiměřenou bolest, popř. s předchozím vystavením bolestem či šokujícím prožitkům, a to i trvajícím po kratší dobu, pokud toto vystavení bylo mimořádně intenzivní (k tomu srov. rozhodnutí č. 6/2002 Sb. rozh. tr.). Utýráním se podle §3 písm. r) zákona č. 246/1992 Sb. rozumí pro účely tohoto zákona přivození smrti zvířete v důsledku bolestivého anebo jinou trýzeň zvířeti působícího jednání člověka, které zvíře přežije, ale které má za následek nutnost jeho utracení pro následky z utrpení, anebo usmrcení zvířete zakázanými metodami (§5 odst. 5 a §14 odst. 1 tohoto zákona). Trestní zákon pojem „utýrání zvířete“ explicitně nedefinuje, podle přesvědčení dovolacího soudu ale není žádný rozumný důvod neakceptovat tuto definici i pro potřeby trestního řízení. Pro úplnost je vhodné dodat, že předmětem útoku je v obou případech zvíře a po subjektivní stránce vyžadují týrání i utýrání úmysl.
Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2012, sp. zn. 70 T 95/2010, chovala obviněná nejméně v období od 20. 5. 2008 do 7. 8. 2009 v bytě o výměře necelých 70 m2 a na přilehlé zahradě o výměře zhruba 200 m2 průběžně větší počet psů různých plemen a velikosti. Psům neposkytovala dostatečné množství potravy a vody, neobstarala jim potřebnou veterinární péči, chovala je s ohledem na jejich počet a velikost ve stísněných prostorách, zejména kotcích, klecích, přepravkách, obytných místnostech včetně WC, omezovala jejich pohyb. V důsledku takového jednání došlo u psů ke špatnému vyživovacímu stavu až k patologické vyhublosti, k dehydrataci, zablešení, zánětům kůže, očí, uší, k úrazovým zraněním a dalším fyzickým a rovněž psychickým újmám. S obviněnou bylo ze strany ÚMOb Ostrava-Vítkovice zahájeno správní řízení a psi jí byli opakovaně odebíráni a umisťováni do útulku, kde bylo posléze v případě deseti psů přistoupeno k jejich utracení, přičemž u nejméně osmi psů tak bylo učiněno v příčinné souvislosti s jejich neutěšeným stavem zapříčiněným jednáním obviněné. Ze skutkových zjištění nalézacího soudu vyplývá, že vzhledem ke své víceleté chovatelské praxi a vzhledem ke svému živnostenskému oprávnění pro předmět podnikání výcvik, hlídaní psů, pronájem služebních psů na samostatné hlídání objektů si musela být obviněná vědoma a též srozuměna s tím, že svým jednáním může takovýto následek způsobit, avšak neposkytla zvířatům řádnou péči, aby jej odvrátila.
Není pochyb o tom, že jednání obviněné nese charakteristické rysy týrání zvířat. Podle §4 odst. 1 písm. c), k) zákona č. 246/1992 Sb. se za týrání mimo jiné považuje z jiných než zdravotních důvodů omezovat výživu zvířete včetně jeho napájení, nestanoví-li zvláštní předpis jinak, omezovat bez nutnosti svobodu pohybu nutnou pro zvíře určitého druhu, pokud by omezování způsobilo utrpení zvířete, chovat zvířata v nevhodných podmínkách. Není rovněž pochyb o tom, že nejen k týrání zvířat, ale i k jejich utýrání, tedy k přivození smrti zvířete v důsledku bolestivého anebo jinou trýzeň zvířeti působícího jednání člověka, které zvíře přežije, ale které má za následek nutnost jeho utracení pro následky z utrpení [srov. §3 písm. r) zákona č. 246/1992 Sb.], což je v daných souvislostech vzhledem k použité právní kvalifikace určující, došlo v příčinné souvislosti s jednáním obviněné.
Příčinný vztah, který spojuje jednání s následkem, je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu, a proto je příčinná souvislost objektivní kategorií. Samotná příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním pachatele a způsobeným trestněprávně relevantním následkem zakládá trestní odpovědnost pachatele jen za předpokladu, je-li vývoj příčinné souvislosti alespoň v hrubých rysech zahrnut jeho zaviněním (k tomu srov. přiměřeně rozhodnutí č. 20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.). Požadavek příčinného vztahu znamená, že určitá osoba může být trestná jen tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila.
Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (k tomu srov. rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.). Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp. nenastal způsobem, jakým nastal (co do rozsahu poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
Každé jednání, bez kterého by následek nebyl nastal, však není stejně důležitou příčinou následku (tzv. zásada gradace příčinné souvislosti). Důležité také je, aby jednání pachatele bylo z hlediska způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Rozlišování mezi následky nevyhnutelnými a nahodilými však není rozhodující pro stanovení trestní odpovědnosti. Jednání jako příčina následku není vždy stejné, ale naopak může vyjadřovat rozdílné stupně způsobení následku. Stupeň způsobení následku je pak jednou z okolností, které spoluurčují stupeň společenské škodlivosti konkrétního posuzovaného trestného činu. Není také rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejenom tedy jednáním jediného pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy, když kromě ní k následku vedla další jednání, okolnosti apod. Příčinná souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila následek, působila i další příčina, přičemž je nerozhodné, jestli každá z těchto příčin byla jinak způsobilá přivodit následek sama o sobě nebo mohla tento následek přivodit jen ve vzájemném spolupůsobení s druhou příčinou (srov. rozhodnutí č. 47/1970-II. Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za potřebné dále zdůraznit, že příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem je dána tehdy, pokud by bez zaviněného jednání pachatele škodlivý následek nenastal. Příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a způsobeným následkem (účinkem) se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistupuje další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává skutečností, bez níž by ke vzniku následku nebylo došlo. K přerušení příčinné souvislosti by došlo jedině tehdy, pokud by nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která by způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele. Pokud tedy při vzniku následku spolupůsobilo více příčin, je třeba hodnotit každou příčinu co do jejího významu pro vznik následku zvlášť a určit její důležitost pro následek, který z jednání obviněné nastal. Zavinění musí zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem trestného činu (srov. rozhodnutí č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
Při aplikaci těchto teoretických východisek na posuzovaný případ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací námitky zpochybňující existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněné a následkem a dále její zavinění nejsou opodstatněné. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že k utracení psů došlo v důsledku vážných nedostatků v chovatelské péči obviněné. Provedenými důkazy byla vyloučena námitka obviněné, že na zdravotním stavu psů, který vedl k jejich eutanázii, se významnou měrou podílely i jiné faktory, jako je převoz psů do útulku, pobyt v něm, či infekce v útulku. Hlavní příčinou následku byla prokazatelně absentující starost obviněné o živé tvory, absolutně nevhodné podmínky, v nichž byla zvířata držena, společně s ignorací špatného zdravotního stavu psů, který nejenže nemohla sama obviněná přehlédnout, ale který jí byl také opakovaně vytýkán správními orgány. Nalézací soud správně a s oporou v provedeném dokazování konstatoval, že nelze sice vyloučit, že špatný zdravotní stav se ještě umocnil v důsledku stresu souvisejícího s přemístěním zvířat do útulku, ale z provedených důkazů a výpovědi znalce MVDr. Michaela Mazocha nelze učinit jakýkoliv závěr o tom, že právě případný stres byl tím rozhodujícím činitelem, který ve svých důsledcích vedl k rozhodnutí o provedení eutanázie vyjmenovaných zvířat. Nutno souhlasit též s názorem odvolacího soudu, že ačkoliv se znalci MVDr. Michael Mazoch a MVDr. Radomír Hynar shodli, že klinický stav žádného z odebraných zvířat nebyl neslučitelný se životem a nevyžadoval okamžité utracení, jejich pohled na věc je učiněný zpětně, s časovým odstupem, a je přirozené, že nemusí být v naprostém souladu s názorem veterinárního lékaře, který zdravotní stav psů a prognózy jeho budoucího vývoje posuzoval k datu provedení jejich prohlídky. Navíc znalec MVDr. Michael Mazoch jasně uvedl, že utracení psů má prokazatelně příčinnou souvislost s onemocněními vzniklými u majitelky zvířat a touto neléčenými (srov. strana 19 posudku, výpověď znalce v hlavním líčení dne 24. 9. 2012 na č. l. 811, 842).
Soudy shledaly, že obviněná jednala minimálně v eventuálním úmyslu a i s tímto právním závěrem se Nejvyšší soud ztotožňuje. Pachatel jednal v úmyslu eventuálním (nepřímém), věděl-li, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a pro případ, že takové porušení nebo ohrožení způsobí, byl s tím srozuměn [srov. §4 písm. b) tr. zák.]. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku neopomněl uvážit i závěry znaleckého posudku z oboru klinické psychologie znalkyně Mgr. Niny Grossmannové, podle nichž se obviněná sama vnímá jako poskytovatel pomoci psům, přičemž znalkyně upozornila i na další okolnosti charakterizující zvláštní psychickou dispozici obviněné k chovu psů, které byly promítnuty právě v závěr o naplnění znaků eventuálního, nikoliv přímého úmyslu. Jak přesvědčivě akcentoval v daných souvislostech i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání, obviněná i při těchto zvláštních dispozicích jako osoba, která měla mnohaleté zkušenosti s chovem psů, která disponovala živnostenským oprávněním pro předmět podnikání výcvik, hlídaní psů, pronájem služebních psů na samostatné hlídání objektů, si nemohla nebýt vědoma, že ve skutkové větě výroku o vině popsaným jednáním, které nelze kvalifikovat jinak než jako hrubé zanedbávání péče přinejmenším o část zvířat (nedostatečná výživa, nepřijatelné životní podmínky), uvádí zvířata do takového zdravotního stavu, který je neslučitelný s dalším životem, že jim tento stav musí způsobovat trýzeň a v případě nezvratných zdravotních změn i nutnost ukončení jejich utrpení eutanázií. Nikoliv nevýznamnou okolností je, že obviněná byla na své nedostatky v chovu, jak již bylo poznamenáno, opakovaně upozorňována správními orgány; požadavky krajské veterinární stanice nejenomže nerespektovala, ale počet psů navíc zvyšovala.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že byl-li skutek obviněné oběma soudy nižších stupňů právně posouzen jako trestný čin týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák., nespočívá rozsudek nalézacího soudu a ani dovoláním obviněné napadené usnesení na nesprávném hmotně právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Výhrada obviněné, že soudy porušily její právo na spravedlivý proces, když opomenuly důkaz výpovědi svědka doc. MVDr. I. Š., CSc., je s ohledem na nevýznamnost takového zásahu do ústavně zaručených práv obviněné rovněž irelevantní. Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. února 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková