ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1308.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1308/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. října 2014 o dovolání obviněného M. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 3 To 407/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 64/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 19 T 64/2013, byl obviněný M. D. uznán vinným pod bodem 1) výroku o vině trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb., účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“), pod body 2), 3) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. (dále jen „tr. zákoník“) a pod bodem 4) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Za to byl podle §206 odst. 3, §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a osmi měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedených trestných činů dopustil tím, že:
1)
dne 3. 3. 2008 v O. převzal od P. P. finanční částku 280.000 Kč na zakoupení a dovoz dvou osobních vozidel zn. Škoda Octavia ze S. r. N., přičemž vozidla nezakoupil, peníze použil pro svou potřebu a P. P. tak o uvedenou částku poškodil,
2)
dne 22. 11. 2010 v O. převzal od P. P. finanční částku 70.000 Kč na zakoupení a dovoz osobního vozidla zn. Renault Scenic ze S. r. N., přičemž vozidlo nezakoupil, peníze použil pro svou potřebu a P. P. tak o uvedenou částku poškodil,
3)
dne 13. 12. 2010 v O. převzal od P. P. finanční částku 206.200 Kč na zakoupení a dovoz dvou osobních vozidel zn. Škoda Octavia a zn. Renault Espace ze S. r. N., přičemž vozidla nezakoupil, peníze použil pro svou potřebu a P. P. tak o uvedenou částku poškodil,
přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. 2T 104/2006, odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 3 roků, uvedený trest mu byl dne 14. 10. 2008 nařízen k výkonu, přičemž usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. 17Pp 242/2009 byl z jeho výkonu podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby v trvání 5 roků a 6 měsíců, tj. do 24. 5. 2015,
4)
v přesně nezjištěné době v září 2012 na blíže nezjištěném místě ve S. r. N. převzal prostřednictvím O. K. od P.P. finanční částku 1.900 EUR, tj. nejméně 46.988,90 Kč, na zakoupení a dovoz osobního vozidla zn. Renault Espace ze S. r. N., přičemž vozidlo nezakoupil, peníze použil pro svou potřebu a P. P. tak o uvedenou částku poškodil,
přičemž uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. 2T 104/2006, odsouzen pro trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. ke společnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 6 měsíců s podmíněným odkladem výkonu trestu na zkušební dobu v trvání 3 roků, uvedený trest mu byl dne 14. 10. 2008 nařízen k výkonu, přičemž usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. 17Pp 242/2009 byl z jeho výkonu podmíněně propuštěn se stanovením zkušební doby v trvání 5 roků a 6 měsíců, tj. do 24. 5. 2015.
Rozsudek nalézacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 3 To 407/2013, podle §256 tr. ř. zamítnuto jako nedůvodné.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. e), g), l ) tr. ř. Obviněný namítl, že došlo k nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutku a že trestní stíhání jeho osoby bylo v důsledku promlčení nepřípustné.
Obviněný poznamenal, že ze samotného notářského zápisu vyplývá, že ke dni sepisu tohoto zápisu dlužil finanční částku ve výši 1.257.700 Kč. Notářský zápis byl sepsán proto, že neexistovaly řádné výdajové doklady k předávaným částkám. Bylo prokázáno, že uvedené částky nevznikly z titulu zajištění vozidla, jednalo se o půjčky peněz. Aby mohly být půjčky peněz vloženy poškozeným do účetnictví, byly pro ten účel následně sepsány dlužní úpisy, na základě nichž bylo dohodnuto, že dluh – půjčka bude smazána tím, že dojde k zajištění vozidel. Předmětem dohod tedy nebylo předání částky za účelem obstarání vozidla, nýbrž úmor dluhu. Všechny dlužné částky vznikly před rokem 2007, k uznání dluhu došlo ale později, neboť poškozený chtěl mít jistotu, že jeho pohledávka bude písemně potvrzena, a z důvodu účetnictví požadoval, aby to bylo zajištěno vozidly.
Obviněný dále konstatoval, že jak vyplývá z uznání dluhu ze dne 15. 8. 2011, částka ve výši 560.000 Kč vychází ze smlouvy o půjčce, která vznikla z titulu platebního rozkazu. Je zde uvedená jednak dlužná částka a jednak jsou zde uvedeny další náklady řízení; v rámci civilního řízení se nikdy nehovořilo o zprostředkování, obstarání věcí, ale o půjčkách, což dokládají jednotlivé platební rozkazy, které současně spolu s uznáním dluhu potvrzují, že k předání všech finančních částek došlo před rokem 2007. Pokud jde o částku 350.000 Kč, existuje dvojí uznání dluhu, a to z 15. 8. 2011 a z 26. 11. 2009. Až v uznání dluhu ze dne 26. 11. 2009 je zmíněna existence dohody ze dne 3. 8. 2008 (pozn.: obviněný má zjevně na mysli dohodu ze dne 3. 3. 2008). Z notářského zápisu ze dne 29. 4. 2013 (Nz 157/2013) vyplývá, že s částkou 70.000 Kč je obviněný v prodlení od 14. 8. 2006, tuto částku tedy nemohl převzít v roce 2010, jak je uvedeno v rozsudku. V notářském zápise není uvedena částka 280.000 Kč, ale částka 350.000 Kč, opětovně na zakoupení vozidel zn. Octavia. Soud se rozpory v listinných důkazech nezabýval, nereflektoval, že s ohledem na to, že se jednalo o půjčky z účetnictví, měl poškozený doložit skutečné výdajové doklady, nikoliv až posléze uzavřené dohody o úmoru dluhu. Tvrzení obviněného je v souladu s tím, že poškozený s ním uzavřel dohodu o tom, že mu obviněný všechna vozidla dodal. V jednání obviněného nelze spatřovat naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, neboť dluh vznikl z titulu půjčky a až posléze, aby nebyl promlčen nárok poškozeného, byla uzavřena dohoda o tom, že budou zajištěna vozidla. Skutek by mohl být kvalifikován jako podvod.
Jelikož k zapůjčení všech finančních částek došlo před rokem 2007, zanikla z důvodu promlčení trestní odpovědnost obviněného (srov. §34 tr. zákoníku). Trestní stíhání obviněného bylo nepřípustné a nemělo být zahájeno [srov. §11 odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2014, sp. zn. 3 To 407/2013, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 19 T 64/2013, zrušil a aby Okresnímu soudu v Opavě přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedl, že námitky obviněného, podle kterých by jeho jednání mohlo být posouzeno jako trestný čin podvodu, jehož trestnost již zanikla v důsledku promlčení, nevycházejí ze skutkových zjištění, která byla vymezena v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí. Podle státního zástupce spočívala trestná činnost obviněného v tom, že si v době od března 2008 do roku 2012 ponechal pro svoji potřebu finanční částky, jež mu poškozený P. P. předal za účelem nákupu motorových vozidel, přičemž tato vozidla obviněný neopatřil. Státní zástupce má však za to, že obviněný ve své argumentaci vychází z toho, že peníze od poškozeného převzal již někdy před rokem 2007 a teprve následně, snad jako jakási forma zajištění závazků, byly uzavřeny dohody o opatření motorových vozidel. Obviněný navíc tvrdí, že vozidla skutečně dodal, tudíž se domáhá naprosto zásadní změny skutkových zjištění a teprve na základě vlastní skutkové verze poukazuje na možnost právní kvalifikace trestného činu podvodu, jehož trestnost již zanikla v důsledku promlčení. Podle státního zástupce uplatněné námitky směřují primárně do oblasti skutkových zjištění, a proto formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově neodpovídají.
Za relevantně uplatněný nepovažuje státní zástupce ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., jelikož při posuzování existence důvodů nepřípustnosti trestního stíhání nutno vycházet ze skutkových zjištění učiněných soudy, nikoli z vlastních skutkových konstrukcí obviněného. Státní zástupce pro úplnost uvedl, že trestní stíhání obviněného pro všechny stíhané skutky bylo zahájeno dne 12. 4. 2013. Promlčecí doba trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. činila pět let [§67 odst. 1 písm. c) tr. zák.], promlčecí doba přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku činí deset let [§34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku]. Podle státního zástupce z časových údajů uvedených v tzv. skutkových větách vyplývá, že zánik trestnosti v důsledku promlčení by v teoretické rovině přicházel v úvahu pouze u skutku pod bodem 1) výroku o vině, a to za předpokladu, že by si obviněný peníze přisvojil krátce po jejich převzetí; zde však opakovaně došlo k přerušení promlčecí doby v důsledku skutečnosti, že obviněný spáchal nové trestné činy zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku, které jsou přísněji trestné [§67 odst. 3 písm. b) tr. zák., shodně §34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku].
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., státní zástupce se domnívá, že obviněný k němu neuvedl žádnou argumentaci a nespecifikoval ani, o kterou z jeho navzájem se vylučujících částí mínil dovolání opřít. Podle názoru státního zástupce proto ke zmíněnému dovolacímu důvodu nelze v dovolacím řízení přihlížet.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle §253 odst. 1 tr. ř., resp. podle §253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“ evidentně nevztahuje.
Odvolání obviněného bylo zamítnuto jako nedůvodné poté, co odvolací soud z podnětu podaného odvolání meritorně přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Ačkoliv obviněný v dovolání výslovně neuvedl, jakou alternativu citovaného dovolacího důvodu uplatňuje, lze mít za to, že odkázal-li na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., mínil právě tuto možnost.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání, jež mají charakter námitek skutkových, nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Že se obviněný jednání popsaného ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dopustil, má v provedených důkazech oporu. Tvrzení obviněného, že finanční částky specifikované ve výroku o vině vznikly z titulu půjčky, nikoliv z titulu obstarání věci, že k předání finančních částek došlo před rokem 2007 a že až následně jako určitá forma zajištění závazků byly uzavřeny dohody o opatření motorových vozidel, je obsahem trestního spisu popřeno. To, že obviněný od poškozeného P. P. jednotlivé finanční částky za účelem nákupu a dovozu osobních vozidel ze S. r. N. přebíral, že slíbená vozidla nezakoupil a peníze použil pro vlastní potřebu, vyplývá nejen z výpovědi poškozeného P. P. (č. listu 73 a 74), ale částečně i z výpovědi samotného obviněného učiněné v přípravném řízení (č. listu 5-7) a v hlavním líčení (č. listu 71-73) a podpůrně i z výpovědí svědků L. K. (č. listu 21-24) a O. K. (č. listu 78). Uvedené současně vyplývá i z provedených listinných důkazů, zejména z výdajových pokladních dokladů (č. listu 37), z uznání dluhu ze dne 15. 8. 2011 (č. listu 38), z uznání dluhu ze dne 26. 11. 2009 (č. listu 39) a z notářského zápisu ze dne 29. 4. 2013 (č. listu 50-52). Pokud jde o skutek pod bodem 1), obviněným naznačovaný rozpor mezi částkou uvedenou ve výroku o vině (280.000 Kč) a částkami zmíněnými v uznání dluhu ze dne 15. 8. 2011, ze dne 26. 11. 2009 a v notářském zápisu ze dne 29. 4. 2013 (350.000 Kč) poškozený P. P. objasnil, když vypověděl, že obviněnému dne 3. 3. 2008 nepředal celých 350.000 Kč, nýbrž mu předal o 70.000 Kč méně, a to z důvodu, že mu obviněný dlužil nějaké peníze. Uznání dluhu znějící na částku 350.000 Kč bylo obviněným podepsáno poté, co byl propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody (srov. č. listu 74), přičemž obviněný vypověděl, že uznání dluhu znějící na tuto částku podepsal, neboť si nebyl jistý, kolik peněz poškozenému reálně dlužil (srov. č. listu 6). Co se týče dílčího útoku pod bodem 2) výroku o vině, skutečnost, že v notářském zápisu ze dne 29. 4. 2013 je uvedeno, že částka ve výši 70.000 Kč vyplývající z titulu ústní dohody ze dne 31. 7. 2006 je splatná dnem 14. 8. 2006 (srov. č. listu 50), skutková zjištění soudů nevyvrací. Nelze totiž přehlédnout, že notářský zápis v naznačených souvislostech odkazuje na uznání dluhu ze dne 15. 8. 2011, jež je zcela v souladu s ostatními shora zmíněnými důkazy a z něhož se podává, že obviněný částku ve výši 70.000 Kč převzal od poškozeného dne 22. 11. 2010.
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 7, 8 rozsudku nalézacího soudu, str. 3, 4 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Pokud jde o možnost kvalifikovat jednání obviněného nikoliv jako zpronevěru, nýbrž jako podvod, Nejvyšší soud podotýká, že tato je s ohledem na skutková zjištění soudů vyloučena. Na rozdíl od podvodu získá pachatel zpronevěry faktickou moc nad věcí nebo jinou majetkovou hodnotou bez vyvolání či využití omylu nebo zamlčení podstatných skutečností. Když někdo např. slíbí, že opatří nějaký materiál, a dostane na to peníze, ale pak peníze použije k jinému účelu a k vlastnímu obohacení, jedná se o zpronevěru podle §206 tr. zákoníku, popř. §248 tr. zák.; když slib opatření takového (často úzkoprofilového) materiálu byl jen záminkou vylákání peněz, jedná se o podvod podle §209 tr. zákoníku, popř. §250 tr. zák. (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2018.). Právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu by tak v posuzované trestní věci přicházela v úvahu pouze tehdy, pokud by slib obviněného spočívající v tom, že pro poškozeného za peníze, jež mu poškozený předal, v N. zakoupí vozidla a že mu je z N. i doveze, byl pouhou záminkou k vylákání těchto peněz. Z výpovědi obviněného a poškozeného se však podává, že obviněný s poškozeným v minulosti obdobným způsobem relativně úspěšně spolupracovali, resp. že obviněný pro poškozeného ze zahraničí automobily dovážel, přičemž z výpovědí obviněného lze současně dovodit, že v konkrétních případech, pokud jde o skutky pod body 1), 2) - 3) a 4), rozhodnutí, že peníze použije na jiný účel, než pro který mu byly poškozeným svěřeny, učinil obviněný až poté, co peníze od poškozeného převzal.
Dále obviněný odkázal na důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné.
Okolnosti, za kterých je trestní stíhání nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, jsou taxativně uvedeny v ustanovení §11 odst. 1 a §11a tr. ř. S poukazem na §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. lze proto dovolání podat, bylo-li vedeno trestní stíhání, ač tomu bránila existence některého z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, jež jsou obsaženy v §11 odst. 1 tr. ř. písm. a) až j) a §11a písm. a), b) tr. ř. Podle §11 odst. 1 písm. b) tr. ř. trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, je-li trestní stíhání promlčeno.
Obviněný tvrdil, že jeho trestní stíhání je nepřípustné právě s ohledem na promlčení trestní odpovědnosti. Svoje přesvědčení opřel o tvrzení, že k zapůjčení všech finančních částek došlo před rokem 2007.
Námitce obviněného však nelze přisvědčit. Nejvyšší soud je vázán skutkovými zjištěními soudů, podle nichž se obviněný trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. [ad skutek pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu] dopustil tím, že dne 3. 3. 2008 převzal od P.P. finanční částku 280.000 Kč na zakoupení a dovoz dvou osobních vozidel, přičemž vozidla nezakoupil, peníze použil pro svou potřebu, a P. P. tak o uvedenou částku poškodil; podle nichž se obviněný přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku [ad skutek pod body 2), 3) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu] dopustil dvěma dílčími útoky, kdy dne 22. 11. 2010 převzal od P. P. finanční částku 70.000 Kč na zakoupení a dovoz osobního vozidla, přičemž vozidlo nezakoupil, peníze použil pro svou potřebu, a P. P. tak o uvedenou částku poškodil, a dne 13. 12. 2010 převzal od P. P. finanční částku 206.200 Kč na zakoupení a dovoz dvou osobních vozidel, přičemž vozidla nezakoupil, peníze použil pro svou potřebu, a P. P. tak o uvedenou částku poškodil; konečně přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 tr. zákoníku [ad skutek pod bodem 4) výroku o vině nalézacího soudu] se dopustil v přesně nezjištěné době v září 2012, kdy převzal prostřednictvím O. K. od P. P. finanční částku 1.900 EUR, tj. nejméně 46.988,90 Kč, na zakoupení a dovoz osobního vozidla, přičemž vozidlo nezakoupil, peníze použil pro svou potřebu, a P. P. tak o uvedenou částku poškodil.
V této souvislosti je zapotřebí poznamenat, že trestní zákoník na rozdíl od trestního zákona výslovně upravuje počátek běhu promlčecí doby, a to v souladu s dosavadními závěry, k nimž v této otázce dospěla trestněprávní teorie i praxe. Podle §34 odst. 2 tr. zákoníku promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal; u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání. Důležité je v daných souvislostech připomenout také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 8 Tdo 245/2011, publikované pod č. 11/2012 Sb. rozh. tr., podle něhož při pokračování v trestném činu je pro posouzení, zda došlo k promlčení trestní odpovědnosti podle §34 odst. 1 tr. zákoníku, rozhodné, kdy pachatel ukončil jednání v rámci jeho posledního dílčího útoku. Promlčecí doba trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. činí pět let [srov. §67 odst. 1 písm. c) tr. zák.], promlčecí doba přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku činí deset let [§34 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku] a promlčecí doba přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 2 tr. zákoníku činí pět let [§34 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku]. Významné je také zmínit, že podle §34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku se promlčecí doba přerušuje, spáchal-li pachatel v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější [shodně také §67 odst. 3 písm. b) tr. zák.]. Přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová (§34 odst. 5 tr. zákoníku, shodně §67 odst. 4 tr. zák.).
Jestliže bylo trestní stíhání obviněného pro všechny stíhané skutky zahájeno dne 12. 4. 2013 (srov. č. listu 3), je v kontextu shora uvedeného zjevné, že bylo zahájeno před uplynutím promlčecí doby. Ani v případě skutku pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně trestní odpovědnost obviněného nezanikla, neboť obviněný v promlčecí době trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. (pachatele lze potrestat odnětím svobody na šest měsíců až tři léta nebo zákazem činnosti nebo peněžitým trestem) spáchal trestný čin nový, tj. přečin zpronevěry podle §206 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku [ad skutky pod body 2), 3)], na který trestní zákon stanoví trest přísnější (pachatele tohoto přečinu lze potrestat odnětím svobody na jeden rok až pět let nebo peněžitým trestem). Došlo tedy k přerušení promlčecí doby, přičemž přerušením promlčecí doby, jak již bylo uvedeno, počíná nová promlčecí doba.
Lze uzavřít, že trestní stíhání vedené proti obviněnému nebylo nepřípustné, tudíž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. nebyl naplněn a dovolání obviněného je v této části zjevně neopodstatněné.
V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), e) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. a dovolání obviněného jako celek je zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud je proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. října 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková