ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.131.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 131/2014-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. února 2014 o dovolání obviněného A. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 3 To 62/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 3/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 77 T 3/2012, byl obviněný A. D. uznán vinným společně s obviněným M. B. v bodě I. 1) až 40) pokusem zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 k §211 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a pokusem zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, v bodě II. 1) až 7) zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě III. 1) až 12) zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, v bodě IV. 1) až 4), pokusem zločinu úvěrového podvodu §21 odst. 1 k §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a pokusem zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaným ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil dále i se samostatně stíhaným J. B.
Za tyto trestné činy byl obviněný A. D. odsouzen podle §211 odst. 6 a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), b), c), d) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí jmenovitě uvedených ve výroku tohoto rozsudku. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o zabrání věci, a to věcí konkrétně v rozsudku v tomto výroku popsaných. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněného M. B. a o náhradě škody.
Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodl o odvolání obviněných A. D. a M. B. rozsudkem ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 3 To 62/2013, tak, že:
I. Podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného A. D. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ohledně tohoto obviněného ve výroku o vině u skutku pod body I. 1) až 40), ve výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody vztahujících se k tomuto výroku o vině.
II. Podle §259 odst. 3 tr. ř. v rozsahu tohoto zrušení znovu rozhodl tak, že obviněného A. D. znovu uznal vinným skutky pod bodem I. 1) až 40) a posoudil je jako pokus zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 k §211 odst. 1, 5 písm. a), odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, spáchaný ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a pokusem zvlášť závažného zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto zločiny, a rovněž i za zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, zločin padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaný ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [II. 1) až 7), III. 1) až 12)] a za pokus zločinu úvěrového podvodu podle §21 odst. 1 k §211 odst. 1, 5 písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a pokus zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle §21 odst. 1 k §348 odst. 1 alinea první, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, spáchaný ve formě organizátorství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [IV. 1) až 4)], ohledně nichž zůstal výrok o vině rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, obviněného odsoudil podle §211 odst. 6 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku obviněnému uložil rovněž trest propadnutí věcí v tomto výroku uvedených a znovu rozhodl také o náhradě škody.
III. Odvolání obviněného M. B. podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
IV. Jinak ponechal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný A. D. prostřednictvím obhájce JUDr. Aleše Vídenského podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání, jehož naplnění spatřoval v tom, že Vrchní soud v Olomouci v řízení konaném o odvolání obviněného, porušil ustanovení o přítomnosti obviněného při veřejném zasedání. Vadnost postupu odvolacího soudu podle obviněného spočívala v tom, že odvolací soud nejenže nevyhověl jeho požadavku na odročení veřejného zasedání, ale že i v odůvodnění svého rozhodnutí nesprávně interpretoval odpověď lékařky MUDr. H. H., a že soud již před konáním veřejného zasedání měl představu o tom, jak věc bude rozhodnuta. V této souvislosti obviněný citoval pasáž z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku na stranách 40 a 41 popisující chronologický vývoj věci od vyrozumění obviněného o veřejném zasedání, přes omluvu obviněného a ověření její pravdivosti a důvodnosti, až po konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného. Obviněný považoval postup odvolacího soudu za nemístný, pokud chtěl ve věci rozhodnout, aniž by sám zamýšlel doplnit dokazování, a aniž by věděl, zda některá ze stran nebude navrhovat doplnění dokazování. Obviněný zpochybnil obsah telefonického sdělení lékařky MUDr. H. H., jímž reagovala na dotaz položený jí telefonicky předsedou senátu vrchního soudu JUDr. Vilémem Ravkem ohledně aktuálního zdravotního stavu obviněného, a za nepravdivou považoval jeho interpretaci, „že podle ošetřující lékařky je onemocnění obviněného lehké a nebrání mu v účasti na veřejném zasedání“. Obviněný uvedl vlastní verzi, podle níž měl předseda senátu lékařce sdělit, aby si velmi dobře rozmyslela, co řekne, neboť když nebude vypovídat pravdu, hrozí jí kárná komise. Na základě toho měla lékařka MUDr. H. H. podle slov obviněného odpovědět, že obviněný může být do deseti dnů zdráv anebo také mrtev, protože u něj má podezření na encefalitidu, a proto jako lékařka nemůže riskovat a doporučit jeho účast při veřejném zasedání nejen následující den, ale minimálně po dobu celého následujícího týdne. Vrchní soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl obsah odlišný a podle názoru obviněného nepravdivý, z něhož vyvodil, že obviněný je schopen se veřejného zasedání zúčastnit. Z důvodu tvrzeného rozporu mezi tím, co měla lékařka předsedovi senátu vrchního soudu na základě telefonátu odpovědět, a tím, co je o obsahu tohoto jejího sdělení uvedeno v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud provedl důkaz výslechem MUDr. H. H. Ohradil se, že z jeho strany nešlo o svévolné či úmyslné maření trestního procesu, neboť se i dříve ke všem hlavním líčením řádně dostavoval a plnil veškerá předvolání orgánů činných v trestním řízení. Jeho onemocnění bylo skutečné, a nikoli předstírané, a svého práva náležitě se hájit hodlal ve veřejném zasedání plně využít, zejména k znevěrohodnění jediného usvědčujícího důkazu, výpovědi spoluobviněného M. B., jakožto spolupracující osoby.
Obviněný s ohledem na uvedené výhrady považoval postup odvolacího soudu za porušení podmínek spravedlivého procesu a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 2839/2008, jež je použitelné i pro trestní řízení, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 32/2007, neboť má za to, že ve svém požadavku na odročení veřejného zasedání splnil všechny zákonné předpoklady pro to, aby mohl být veřejnému zasedání přítomen.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 3 To 62/2013, (v dovolání nesprávně uvedeno 7 To 62/2013), a podle §265 l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce, který po shrnutí jeho podstatného obsahu i obsahu napadených rozhodnutí uvedl obecné podmínky, za nichž může být zvolený dovolací důvod naplněn. Žádná pochybení, která by tento důvod v posuzované věci zakládala, neshledal, neboť obviněný byl o konání veřejného zasedání vrchním soudem toliko vyrozuměn, z čehož je zřejmé, že soud nepovažoval jeho osobní účast za nutnou. Ačkoli se obviněný z veřejného zasedání včas a řádně omluvil, z přiložené lékařské zprávy nevyplývalo, zda mu nastalá nemoc skutečně objektivně znemožňuje se veřejného zasedání zúčastnit. Za této situace státní zástupce shledal zcela namístě dotaz učiněný předsedou senátu vrchního soudu na ošetřující lékařku obviněného, jejíž sdělení vzal následně za podklad svého rozhodnutí o tom, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného, a to z důvodů, které posléze rozvedl a vysvětlil na straně 41 svého rozsudku. Pokud obviněný nevyužil svého práva a k veřejnému zasedání se nedostavil a odvolací soud konal veřejné zasedání bez jeho účasti, neporušil práva obviněného ve smyslu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., a tudíž státní zástupce navrhl, aby dovolání o tento důvod opřené bylo jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto.
Nejvyšší soud poté, co jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., zjistil, že výhrady obviněného jsou v souladu s jím označeným dovolacím důvodem, a zkoumal, zda je dovolání důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání.
Podle obviněného byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti při veřejném zasedání konaném o jeho odvolání Vrchním soudem v Olomouci dne 26. 6. 2013 a s ohledem na uplatněné námitky Nejvyšší soud nejprve z obsahu spisu konstatuje skutečnosti, za nichž ke konání uvedeného veřejného zasedání došlo. Obviněný byl o veřejném zasedání nařízeném na den 26. 6. 2013 v 9.00 hod. vyrozuměn prostřednictvím vzoru č. 7a tr. ř. „vyrozumění o veřejném zasedání“ (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001-org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení), který mu byl doručen do vlastních rukou dne 30. 5. 2013 (č. l. 3648). V rámci tohoto vyrozumění byl poučen, že veřejné zasedání se může konat i v jeho nepřítomnosti. Obhájce obviněného JUDr. Pavel Ščučka byl vyrozuměn dne 28. 5. 2013 (č. l. 3648 verte).
Na základě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je zajišťována realizace práva obviněného osobně se zúčastnit řízení před soudem vycházející z ústavního práva obviněného podle ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti, a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Jde o právo, které je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.).
Ze spisu se dále podává, že dne 25. 6. 2013 obviněný zaslal Vrchnímu soudu v Olomouci e-mailovou zprávu s textem „tímto omlouvám svou účast u veřejného zasedání odvolacího soudu ve shora uvedené věci. Důvodem pro tuto omluvu je můj zdravotní stav, který vylučuje být jednání přítomen, jako součást přikládám lékařskou zprávu, kterou má ošetřující lékařka vystavila v den ošetření, tj. 24. 6. 2013. Tímto vás žádám z vážných a nepředvídatelných důvodů o odročení jednání na jiný termín, neboť svou účast považuji za nutnou na uplatnění svých práv na spravedlivém procesu“. Z obsahu připojené lékařské zprávy vystavené MUDr. H. H. dne 24. 6. 2013 se podává: „Z důvodů náhlé nemoci nutný domácí režim od 24. 6. 2013 asi týden“ (č. l. 3654 až 3658).
Následuje na č. l. 3660 „Úřední záznam“ sepsaný dne 25. 6. 2013 předsedou senátu JUDr. Vilémem Ravkem s textem „Dnešního dne jsem telefonicky hovořil s MUDr. H. H., která mi sdělila, že u obviněného A. D. jde o takové onemocnění, které by mu nemělo bránit zúčastnit se veřejného zasedání dne 26. 6. 2013. Dále sdělila, že z důvodu lékařského tajemství nemůže telefonicky sdělit, o jaké onemocnění se jedná, ale každopádně jde o krátkodobé onemocnění, které by nemělo obviněnému zabránit v účasti u veřejného zasedání“. Z vytištěné e-mailové korespondence s obviněným (č. l. 3661) je zřejmé, že předseda senátu zaslal dne 25. 6. 2013 v 9.22 hod. na e-mailovou adresu obviněného sdělení, v němž jej informoval, že s ohledem na vyjádření poskytnuté MUDr. H. H., jehož obsah zde předseda senátu ocitoval, nebude jeho žádosti o odročení veřejného zasedání vyhověno.
Podle protokolu o veřejném zasedání konaném dne 26. 6. 2013 v 09.00 hod. byl kromě jiných osob přítomen i obhájce obviněného JUDr. Pavel Ščučka, který sdělil na dotaz soudu, že „klient se pokusil omluvit, včera mi zaslal odpověď vrchního soudu, kdy žádost o odročení nebyla akceptována, ovšem o termínu ví“. Nato předseda senátu přečetl úřední záznam z č. l. 3660 a bylo vyhlášeno usnesení o tom, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného. Podle obsahu tohoto protokolu se obhájce obviněného spokojil s přednesenou zprávou o stavu věci, nenavrhoval provedení žádných důkazů a v rámci konečného návrhu přednesl obsah odvolání v souladu s tím, jak bylo písemně vypracováno (č. l. 3663).
Nejvyšší soud s ohledem na tento průběh řízení a výhrady, jež obviněný uplatnil, považuje za nutné zdůraznit následující zásady:
Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele, a - nestanoví-li zákon něco jiného - není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje, a tato není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř. upravujícího přípravu veřejného zasedání a je závislé na tom, zda předseda senátu obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal. Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení §263 odst. 4 tr. ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy, jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává. Na projednávanou konkrétní věc toto posledně citované ustanovení nedopadá, protože obviněný se v době projednávání jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě.
Ve vztahu k tomu, kdy je možné přítomnost obviněného u veřejného zasedání považovat za nutnou, je potřeba vycházet z obecných principů, mezi něž v trestním právu rozhodně patří zajištění práv obviněného. Tato jsou upravena mimo jiné v ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. tak, že obviněný má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, není však povinen vypovídat. Může uvádět okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě, činit návrhy a podávat žádosti a opravné prostředky. Proto, aby tato jeho práva byla zajištěna a aby je mohl řádně uplatnit, je nezbytná jeho osobní přítomnost v řízení, v němž jsou takové důkazy nebo úkony prováděny.
Z obsahu spisu vyplynulo, že obviněný byl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání, omluvil svou účast s požadavkem na odročení veřejného zasedání a doložil doklad, že se nemůže dostavit ze zdravotních důvodů, které doložil lékařskou zprávou. Odvolací soud se však s tímto požadavkem nespokojil a zkoumal, zda obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání znemožněna. Respektoval tak, že se v rámci omluvy musí jednat o natolik konkrétní a objektivní důkaz, aby z něj bylo možné učinit spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004, a další).
K tomu je nutné připomenout, že Nejvyšší soud měl na paměti požadavek, že se obviněný pro nemoc z veřejného zasedání omluvil, řádně důvod své nepřítomnosti doložil a požádal o jeho odročení, což zásadně vede k povinnosti odvolacího soudu takové žádosti vyhovět (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 15. února 2006 sp. zn. II. ÚS 648/05, a nález ze dne 9. července 2009 sp. zn. II. ÚS 2152/08). Takový obecně platný postup však není nutný, pokud se jedná o obstrukce v trestním řízení ze strany obhájců či obviněných (srov. přiměřeně nález ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96). Ze základního práva na účast při jednání, které je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny, a ze základního práva na právní pomoc, které je zakotveno v čl. 37 odst. 2 Listiny, nikterak nevyplývá povinnost obecného soudu přizpůsobovat režim řízení a jeho průběh představám a požadavkům účastníka řízení či jeho právního zástupce. Je na orgánech činných v trestním řízení důsledně sledovat účel trestního řízení a vynaložit veškeré úsilí a prostředky, které jsou jim ze zákona k dispozici, aby řádný výkon spravedlnosti nebyl ohrožován. Je v možnostech těchto orgánů, aby v konkrétním případě rozlišily situace, kdy je o odročení žádáno z obstrukčních důvodů, nebo kdy jsou zde jiné závažné důvody, které jsou svojí povahou natolik významné, že by odročení úkonu trestního řízení vedlo k porušení jiného základního práva, např. dalších obviněných v téže věci, případně poškozených, nebo k nenaplnění účelu trestního řízení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. dubna 2009 sp. zn. II. ÚS 2448/08).
V posuzované věci předseda senátu poté, co omluvu obviněného s žádostí o odročení a připojenou lékařskou zprávou den před konáním veřejného zasedání obdržel, nepochybně pojal podezření, že by se mohlo jednat ze strany obviněného o snahu se vyhnout konání veřejného zasedání účelovým tvrzením o tom, že není schopen účasti na veřejném zasedání, a proto si obsah připojené zprávy od lékařky JUDr. H. H., která ji den před tím vydala, telefonicky ověřil a výsledek ověření zaznamenal do úředního záznamu na č. l. 3660. Vzhledem k tomu, že mu lékařka nepotvrdila, že by byl zdravotní stav obviněného natolik vážný, aby nebyl schopen se veřejného zasedání zúčastnit, rozhodl, že bude veřejné zasedání konat a obviněného o tom také včas vyrozuměl. Takový postup plně korespondoval i s tím, jakým způsobem byl obviněný o veřejném zasání vyrozuměn, čímž mu bylo dáno najevo, že lze veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti.
Významné je i to, že odvolací soud při veřejném zasedání neprováděl žádné důkazy, což korespondovalo s obsahem poučení, jehož se obviněnému ve vyrozumění o veřejném zasedání dostalo (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 33 pod č. T 972, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 749/2002, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2003, sv. 23 pod č. T 517). Podle obsahu vyrozumění mohl obviněný vědět, že odvolací soud nepovažoval přítomnost obviněného při veřejném zasedání za nutnou, a tak záleželo jen na obviněném, zda se bude chtít dostavit (srov. rovněž rozhodnutí č. 38/2003 - I. Sb. rozh. tr.). Z toho, jak byl obviněný vyrozuměn, nelze dovozovat, jak činil obviněný, že předseda senátu již předem věděl, jak ve věci rozhodne a jde jen o ničím nepodloženou interpretaci obviněného k uvedenému postupu, jímž předseda senátu dal toliko najevo, že nepovažuje za nutné provádět důkazy. Námitka obviněného v této souvislosti prezentovaná, že chtěl ve veřejném zasedání uplatňovat svou obhajobu, avšak nemohl tak pro svou neúčast učinit, nemůže též obstát. Obviněný v žádné ze svých žádostí, ač řádně vyrozuměn a poučen, neuplatnil konkrétní požadavek na doplnění dokazování, a to ani prostřednictvím svého obhájce, který byl u veřejného zasedání přítomen a neuvedl žádné jiné okolnosti než ty, které byly zmíněny v písemném odvolání, s nímž byl obviněný nepochybně seznámen.
Postup předsedy senátu, který před konáním veřejného zasedání ověřil pravdivost tvrzení obviněného a neztotožnil se s tím, že je natolik zdravotně indisponován, že se nemůže osobně zúčastnit, a proto dal obviněnému jednoznačně najevo svůj záměr konat veřejné zasedání v jeho nepřítomnosti, postrádá jakékoliv prvky překvapivého postoje či postupu soudu. Tím se jeho postup zásadně liší od okolností, za nichž byly vyjádřeny názory v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2007, sp. zn. 8 Tdo 32/2007, kde soud druhého stupně před rozhodnutím, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněné, neopatřil dostatek podkladů, z nichž by bylo možno spolehlivě učinit jednoznačný závěr o objektivní schopnosti či neschopnosti obviněné se veřejného zasedání zúčastnit.
Nejvyšší soud ze všech rozvedených důvodů neshledal při respektu k základnímu principu právní jistoty a legitimní předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci vylučující prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 329/04), že by se v daném případě jednalo o překvapivé rozhodnutí. Jednání, postupy a záměry předsedy senátu byly zcela transparentní, přiměřené okolnostem a bez znaků libovůle (přiměřeně srov. např. nález ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02). Vrchní soud v Olomouci neporušil právo obviněného na jeho obhajobu ve smyslu ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, když veřejné zasedání dne 26. 6. 2013 konal v jeho nepřítomnosti. Jak již bylo zmíněno výše, obviněný byl o konání daného zasedání toliko vyrozuměn, z čehož je zřejmé, že odvolací soud nepovažoval jeho přítomnost u něj za nezbytnou. Současně byl obviněný dne 25. 6. 2013 prokazatelně (viz shora citované sdělení jeho obhájce u veřejného zasedání) informován o tom, že jeho žádosti o odročení veřejného zasedání nebude vyhověno, jakož i o důvodech, které k takovému postupu odvolací soud vedly. Za situace, kdy na straně obviněného nebyly zjištěny žádné významné překážky objektivní povahy a vrchní soud nadto učinil všechny potřebné kroky vedoucí k objasnění závažnosti aktuálního zdravotního stavu obviněného, když tato okolnost bez dalšího z předložené lékařské zprávy nevyplývala, Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud správně zjistil, že obviněnému nebyla skutečně z vážných důvodů účast u veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna a postupoval v souladu se shora citovanou právní úpravou. Správnost postupu předsedy senátu odvolacího soudu a toho, že bylo konáno veřejné zasedání bez přítomnosti obviněného, nemůže zvrátit prohlášení obviněného o nepravdivosti údajů uvedených předsedou senátu v úředním záznamu, vycházející z toho, že lékařka uvedla jiné okolnosti, než jak je soudce zaznamenal do uvedeného úředního záznamu. Lze jen připomenout, že poučení o tom, že je lékařka soudu povinna uvést pravdivé skutečnosti, je běžným obecným poučením ve smyslu trestního řádu (srov. např. §100 tr. ř.), a byla-li takto poučena, nelze v tom spatřovat žádné selhání předsedy senátu.
Nejvyšší soud ze všech uvedených důvodů námitkám obviněného nepřisvědčil a jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. února 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová