ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1386.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1386/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2014 o dovolání obviněného V. B. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 12 To 255/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 2 T 31/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. B. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 2 T 31/2013, byl obviněný V. B. uznán vinným zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za což byl podle §175 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž výkon uvedeného trestu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku bylo uloženo propadnutí věci, a to 1 ks elektrického paralyzéru.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedeného zločinu dopustil tím, že dne 11. 10. 2012 v době od 11:00 do 11:30 hodin v N. na M. n. v kanceláři domu … poté, co mu poškozený M. P. podepsal směnku vlastní na částku 90.000 Kč, což komentoval slovy: „Tady to podepiš a 25. 10. 2012 chci 90.000 Kč“, ve vzdálenosti 1 m od poškozeného vytáhl z kapsy elektrický paralyzér, který dvakrát až třikrát aktivoval v elektrický výboj, s tím, že poškozenému tím zničí mozek a že ho použije, pokud do 25. 10. 2012 od poškozeného nedostane požadovanou finanční hotovost.
Rozsudek nalézacího soudu napadli odvoláními obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Náchodě. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil proti všem jeho výrokům, státní zástupce v neprospěch obviněného brojil proti výroku o trestu odnětí svobody, konkrétně proti délce stanovené zkušební doby. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 12 To 255/2013, byla odvolání obviněného a státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný popírá svou vinu. Namítá, že skutek, jímž byl uznán vinným, se nestal, resp. že jej nespáchal. Má tudíž za to, že nemohla být naplněna ani objektivní, ani subjektivní stránka skutkové podstaty posuzovaného zločinu. Současně se domnívá, že v řízení došlo k porušení práva na spravedlivý proces, neboť nalézací soud vycházel ze zásady formální pravdy, spokojil se pouze s určitým stupněm poznání a nezjistil přesně a úplně skutkový stav. Odvolací soud se pak s postupem soudu nalézacího zcela nepochopitelně a nepřípustně spokojil.
Soudy nevzaly v potaz, že jediný usvědčující důkaz – výpovědi poškozeného učiněné před policejním orgánem a před soudem – se v podstatných detailech liší. Nadto i v rámci výslechu před soudem byl poškozený schopen v odstupu několika málo minut odpovědět na stejný dotaz rozdílně. Poškozený si nebyl ničím jist; vše, co řekl, posléze relativizoval nebo upravoval. Sama státní zástupkyně se poškozeného dotázala, zda se cítí zdráv, zda neprodělal v mezidobí amnézii či zda si nezpůsobil úraz hlavy. Svědek P. Š., který s poškozeným podnikal a který poškozeného znal z vyslýchaných nejlépe, prohlásil, že důvěryhodnost poškozeného je na bodu mrazu. I přesto soud dovodil, že čin se stal způsobem popsaným poškozeným, a to s ohledem na sled událostí následujících poté, s ohledem na to, že „poškozený telefonoval svědku Š., na kterého působil dojmem, že má strach“. Soud seznal, že pokud svědci k následnému chování obviněného vypověděli, že bylo agresivní, musel se obviněný předchozím jednáním skutku dopustit. Obviněný si klade otázku, zda v českém právním řádu platí zásada in dubio pro reo, když pro odsouzení jednoho postačí, aby jej druhý, jenž působí dostatečně vystrašeně, označil za pachatele.
Podle názoru obviněného je z listinných důkazů zjevné, že poškozený příjezd obviněného očekával a že prostřednictvím SMS odsouhlasil, že mu dobrovolně podepíše „směnku“ na částku obviněným uvedenou. Za této situace neměl obviněný důvod uchýlit se k jednání, jež je mu kladeno za vinu. Nelze přehlédnout, že obviněný byl ve značné nevýhodě, poněvadž se na rozdíl od poškozeného nacházel v prostředí, které téměř neznal. Nebyl si jist následnou reakcí poškozeného a obával se, zda proti němu poškozený nezorganizoval zastrašující akci. Za svou upřímnost, kdy před policejním orgánem bezelstně přiznal, že u sebe jako zbraň měl paralyzér, byl obviněný v důsledku potrestán.
Obviněný konstatoval, že poškozený si nevzpomněl, zda k údajnému vydírání došlo před podpisem směnky nebo až poté. Pro posouzení skutku je však takový údaj významný, neboť pokud by k vydírání došlo až po podpisu směnky, skutková podstata posuzovaného zločinu by z důvodu chybějící subjektivní stránky nebyla naplněna.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 12 To 255/2013, a případně i rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 4. 7. 2013, sp. zn. 2 T 31/2013, zrušil a aby věc přikázal příslušnému soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
V kontextu shora uvedeného by bylo možné bez dalšího dovodit, že výhrady obsažené v dovolání mají charakter námitek skutkových, jež nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a ve vztahu k nimž proto neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
Nejvyšší soud však již v minulosti opakovaně připustil, že se zásada, s níž dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04, I. ÚS 554/04, Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 aj.).
Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. Okolnost, že obviněný v souvislosti s podpisem směnky vytáhl z kapsy elektrický paralyzér a že jej v blízkosti poškozeného několikrát aktivoval v elektrický výboj s výhrůžkou, že jej proti poškozenému použije (a zničí mu tím mozek), pokud od poškozeného nedostane ve smluveném termínu požadovanou finanční hotovost, má v provedených důkazech oporu. Uvedené potvrzuje nejen výpověď poškozeného M. P. (č. listu 93-97), kterou je navzdory dílčím nesrovnalostem nutno hodnotit jako výpověď konzistentní a věrohodnou, ale také výpověď svědka P. Š. (č. listu 97-100), jež koresponduje s výpověďmi svědků D. D. (č. listu 114-115) a M. U. (č. listu 100). To, že obviněný při podpisu směnky elektrický paralyzér aktivoval, ostatně v řízení nepopíral ani sám obviněný. Jeho obhajoba, že tak učinil až po podpisu směnky, resp. až při odchodu ze schůzky a z důvodu, aby poškozenému naznačil, že se vůči jeho případným budoucím útokům bude schopen bránit, nemůže ve světle provedených důkazů obstát. Svědek P.K., na nějž se obviněný odvolával, vyloučil, že by obviněnému poskytl jakékoliv informace stran hrozícího nebezpečí ze strany poškozeného (č. listu 116).
Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 5-6 rozsudku nalézacího soudu, str. 3-4 usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soud prvního stupně, s jehož závěry se soud odvolací ztotožnil, postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinil skutková zjištění, která řádně zdůvodnil. Soud prvního stupně při hodnocení důkazů postupoval důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozsudku v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádal s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřil. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. Okolnost, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
Pokud jde o námitku obviněného, že je z hlediska naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty posuzovaného zločinu významné, zda k „vydírání“ došlo před podpisem směnky nebo až poté, nutno uvést, že i kdyby obviněný vytáhl z kapsy elektrický paralyzér až po podpisu směnky (nikoliv již při jejím podpisu) a v blízkosti poškozeného jej několikrát aktivoval v elektrický výboj s tím, že jej proti poškozenému použije, pokud od poškozeného nedostane ve smluveném termínu požadovanou hotovost, nic by to na jeho trestní odpovědnosti neměnilo. Obviněný by znaky skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku naplnil tím, že poškozeného pohrůžkou násilí (použitím paralyzéru) nutil, aby něco konal (aby mu poškozený ve smluveném termínu zaplatil jím požadovanou finanční hotovost), a takový čin spáchal se zbraní (s paralyzérem); proto je výhrada obviněného irelevantní. Dopustil by se tak jednání neoprávněného, jelikož k dosažení jím sledovaného účelu použil nedovoleného prostředku, o čemž se zřetelem k jeho povaze musel vědět. To jasně vypovídá o existenci zavinění ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Protože dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková