ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1391.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1391/2014-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. listopadu 2014 o dovolání obviněného mladistvého „tulipána“*), proti usnesení Vrchního soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 1 Tmo 9/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, pod sp. zn. 1 Tm 3/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého „tulipána“ odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, soudu pro mládež, ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 1 Tm 3/2013, byl obviněný mladistvý „tulipán“ (dále „mladistvý“) uznán vinným v bodě 1) proviněním znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, v bodě 2) proviněním útisku podle §177 odst. 1 tr. zákoníku a v bodě 4) proviněním vydírání podle §175 odst. 1, 2 písm. e) tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění dopustil jednáním popsaným tak, že
ad 1) ve večerních hodinách přesně nezjištěných dnů v období od poloviny měsíce prosince 2012 do konce roku 2012 ve V. ú. a D. d. se š. v K., kde společně s poškozeným nezletilým, o kterém věděl, že mu ještě nebylo osmnáct let, vykonávali jim nařízenou ústavní výchovu, nejméně ve třech případech, a to dvakrát v herně a jednou na jednom z pokojů, poškozeného pod pohrůžkou zbití a prvně i kopem do ramene, když jeho slovní požadavek odmítl, donutil, aby mu v pokleku jednak rukou třel jeho přirození a jednak mu „ho vykouřil“, tj. poškozený si musel vzít pohlavní úd mladistvého do úst a provést mu orální sex, při kterém mu proti jeho vůli mladistvý pohyboval hlavou, až do jeho vyvrcholení, ke kterému došlo v jednom případě do úst poškozeného,
ad 2) dne 22. 1. 2013 v době mezi 21.00 a 22.00 hod. ve V. ú. a D. d. se š. v K., kde společně s poškozeným nezletilým, vykonávali jim nařízenou ústavní výchovu, poškozený na pokoji mladistvého z obavy v tísni, aby mu tento jako v jiných případech nějak neublížil, vyhověl jeho příkazu a přes pyžamo mu rukou sahal na jeho ztopořené přirození,
ad 4) společně s R. Ž. poté, co byl dne 19. 3. 2013 nezletilý, v jejich trestní věci jako svědek vyslechnut a popsal, že se vůči němu měli dopustit násilné trestné činnosti, ho až do dne 22. 3. 2013 ve V. ú. a D. d. se š. v K., a i mimo něj na vycházce, jednak společně a jednak jednotlivě pod pohrůžkou zbití, pokud by jim nevyhověl, opakovaně nutili, aby svoji svědeckou výpověď ze dne 19. 3. 2013 odvolal, kdy za tímto účelem dne 22. 3. 2013 v době kolem 16.00 hod. musel jít na služebnu Policie České republiky, Obvodní oddělení K., ke které došel a v jejím okolí se schovával, aby mladiství nezjistili, že dovnitř nešel a svoji svědeckou výpověď ze dne 19. 3. 2013 nezměnil.
Za tato provinění mladistvého podle §185 odst. 3 tr. zákoníku za použití §31 odst. 1, 2 z. s. m., §43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestnímu opatření odnětí svobody v trvání dvou roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §31 odst. 4 z. s. m. zařadil do věznice pro mladistvé. Podle §22 odst. 1 písm. a), b) z. s. m. mladistvému uložil ochrannou výchovu. Rovněž rozhodl o vině v bodě 3) a 4) a o trestním opatření mladistvého „kaktuse“.
Vrchní soud v Praze jako odvolací soud pro mládež usnesením ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 1 Tmo 9/2014, odvolání podaná mladistvými „tulipánem“ a „kaktusem“ jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal mladistvý „tulipán“ prostřednictvím obhájkyně s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. dovolání, protože nebylo jednoznačně prokázáno, že by se skutky, kterými byl uznán vinným, staly, a že by je mladistvý spáchal tak, jak jsou popsány. Byl odsouzen nespravedlivě na základě důkazů, které byly soudem prvního stupně vyloženy jednostranně, aniž by byl zjištěn skutečný stav věci, a trestní opatření i ochranná výchova mu byly uloženy neoprávněně.
Mladistvý zdůraznil složitost věci a omezené možnosti řádně zjistit skutkový stav, neboť činy byly spáchány ve výchovném ústavu, kde se v rozhodné době vyměnilo vedení, nebylo přihlíženo k výpovědím dlouholetých vychovatelů, ale soudy uvěřily novému vedení výchovného ústavu, přestože poměry v něm dostatečně neznalo a situace v ústavu byla medializována. Odvolacímu soudu vytkl, že neprovedl důkaz článkem z časopisu Týden ani záznam televizního pořadu Michaely Jílkové, přestože celou věc dokreslovaly. Mladistvý opakovaně zdůrazňoval, že šlo o uzavřené prostředí ve skupině dětí a mladistvých a že činům byl přítomen jen poškozený, jehož osobnost však vykazuje nedostatky, které soudy řádně neobjasnily a i přes nejasnosti, když byly provedeny zejména důkazy nepřímé, se soudy řádně nevěnovaly věrohodnosti poškozeného, a to i přes všechny skutečnosti, které svědčí o jeho nedostatcích. Připomenul především sexuální zaměření poškozeného, které se projevovalo nejen v minulosti, ale vypovídali o něm i chovanci v tamějším ústavu, kde byl znám tím, že chlapce osahával, což dotvrzovaly i zprávy o chování a osobě poškozeného, které byly zajištěny, bylo např. uvedeno, že se poškozenému nedalo věřit. I když byl na jeho osobu vypracován psychologický znalecký posudek, soudy se jeho obsahem v potřebné míře nezabývaly a v rozporu s návrhem mladistvého nezajistily zpracování sexuologického posudku. Ze všech zjištěných skutečností dovolatel usoudil, že se mu poškozený, který ho mohl svádět, chtěl především pomstít za jeho předchozí chování, ale i proto, že chtěl být tím, kdo bude silným, slavným, a chtěl mít i důležité postavení ve skupině, čehož se však nemohl domoci, protože byl „jiný“ než ostatní chlapci. Podle mladistvého znalec psycholog dostatečně osobnost poškozeného ve směru jeho homosexuality neobjasnil, ale spíše jej ve svém znaleckém posudku omlouval, a to přesto, že poškozený sám o sobě mezi chovanci vykládal, že před tím, než byl dodán do ústavu, tak se „prodával“ v P., což bylo potvrzeno i z jiných zdrojů.
Mladistvý sám k sobě zdůraznil, že ačkoli byl v minulosti řazen k nejzlobivějším chovancům ústavu, nikdy nikoho sexuálně neobtěžoval, avšak soudy i přesto, že řádně neobjasnily všechny okolnosti, především to, že i když se předmětné skutky měly udát v budově plné dětí, mladistvých i dospělých zaměstnanců, přesto žádný z nich nic neviděl a o ničem neví. Nezvážily však především postoje a chování poškozeného a nesprávně uvěřily jím uváděným tvrzením. Z uvedeného dovodil, že soudy pro svůj závěr o jeho vině sexuálně nežádoucím chováním vyšly ze svědectví chlapce, jehož minulost se vyznačuje právě zvýšeným zájmem o sexuální chování a nevěnovaly potřebnou pozornost obhajobě mladistvého, jenž se popsaných skutků nedopustil. Celý případ je opředen řadou otazníků, jež si oba soudy nižších stupňů zodpověděly a vyložily v rozporu se zásadou in dubio pro reo v jeho neprospěch.
Mladistvý z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 1 Tmo 9/2014, případně i rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 1 Tm 3/2013, a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení, eventuelně aby jej Nejvyšší soud sám po zrušení napadeného rozhodnutí zprostil obžaloby v plném rozsahu.
K dovolání mladistvého se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který mladistvým uplatněné námitky označil za nekorespondující se zvoleným dovolacím důvodem, neboť se nejedná o výhrady hmotněprávní, nýbrž procesní povahy. Vina v trestním řízení může být zásadně prokázána i jen nepřímými důkazy, přičemž v posuzované věci je stěžejní důkaz přímý. Jak rozsah provedeného dokazování, tak i odůvodnění napadených rozhodnutí považoval za dostatečné a splňující všechny požadavky ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i §125 odst. 1 tr. ř. Námitky vůči věrohodnosti výpovědi poškozeného označil za vyjádření nesouhlasu s tím, jak soudy hodnotily provedený důkaz. Protože v přezkoumávaných rozhodnutích a řízení jim předcházejícím státní zástupce neshledal ani tzv. extrémní nesoulad, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako dovolací soud pro mládež (dále jen „Nejvyšší soud“) shledal, že dovolání mladistvého je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dále zkoumal, zda mladistvým vznesené námitky jsou podřaditelné pod jím označené důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., neboť jen dovolání, které je relevantně opřeno o některý ze zákonem vymezených důvodů, lze podrobit věcnému přezkoumání.
Dovolání lze podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovených mezí právní úpravy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Nejvyšší soud správnost právních otázek přezkoumává na základě skutkového zjištění soudu prvního, příp. druhého stupně, neboť teprve v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení. Skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit na základě případného doplňování dokazování ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
Na podkladě těchto hledisek je nutné posuzovat i argumenty, o něž mladistvý své dovolání opřel. Z jeho obsahu vyplývá, že mladistvý v rámci podaného dovolání především brojil proti posouzení věrohodnosti poškozeného nezletilého s poukazem na jeho sexuální orientaci a minulost a namítal nesprávné vyhodnocení dalších ve věci provedených důkazů soudy nižších stupňů, v němž spatřoval porušení zásady in dubio pro reo. Podle obsahu těchto výtek je zřejmé, že směřovaly výlučně proti způsobu, jakým soudy postupovaly v rámci provedeného dokazování, na jehož podkladě dovodily učiněná skutková zjištění a z nich následně závěr o jeho vině. Tyto námitky jsou v zásadě opakováním obhajoby mladistvého uplatněné v jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Primárně je jimi vytýkán způsob, jakým byly okolnosti, za nichž byl předmětnými činy uznán vinným, prokázány.
Mladistvý svou argumentaci tudíž vystavěl na skutkových okolnostech, pro něž z hlediska svých vlastních přístupů podal zcela jiné vysvětlení, než soudy zjistily, neboť zásadně popřel, že by se dopustil jakékoli trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že mladistvý nevytýkal žádné právní nedostatky, ale tím, že dovolání soustředil výhradně proti postupu soudů podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., namítal procesní vady. Obecná kritéria rozhodná pro uplatnění dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, protože použil výhrady, které nejen na označený, ale ani na jiný dovolací důvod nedopadají. Nejvyšší soud proto nemohl z podnětu tohoto dovolání napadená rozhodnutí meritorně přezkoumat.
I přes tento závěr Nejvyšší soud pro vyloučení možnosti existence extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry nad rámec podaného dovolání podle obsahu spisu shledal, že mladistvým tvrzená nevěrohodnost poškozeného nemá oporu ve výsledcích provedeného dokazování, které soudy soustředily především na posouzení pravdivosti skutečností uváděných poškozeným. Za tímto účelem provedly celou řadu důkazů, jež vzájemně posuzovaly. Skutkové závěry, které soudy na podkladě dostatečného dokazování provedly, byly založeny na důkazech, které soudům umožnily náležitě a spolehlivě zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Nepominuly přitom obhajobu obviněného a v této souvislosti ani závěry znaleckého posudku z odvětví dětské psychologie PhDr. Oldřicha Kaloče ohledně osobnosti poškozeného, zejména se zaměřením na jeho věrohodnost, přičemž všem rozhodným skutečnostem věnovaly potřebnou pozornost a v dostatečné míře se s nimi vypořádaly. Hodnocení provedených důkazů je v odůvodnění rozhodnutí zejména soudu prvního stupně zevrubné, soustředěné na rozpory ve výpovědích nezletilých …, … a …, jež posléze soud konfrontoval se skutečnostmi podávajícími se z výpovědí jednak těchto osob samotných učiněných např. v přípravném řízení, a jednak dalších ve věci slyšených svědků z řad chovanců i zaměstnanců ústavu (viz strany 5 až 17 rozsudku). Vyhodnocení provedených důkazních prostředků poskytuje dostatečný podklad pro kontrolu správnosti skutkových zjištění (§2 odst. 6 tr. ř.). Pokud některým návrhům na doplnění dokazování soud nevyhověl, pak i tento svůj postup náležitě a srozumitelně vysvětlil a odůvodnil. S učiněnými a vysvětlenými skutkovými i právními závěry, jakož i s jim předcházejícími procesními postupy se ztotožnil také odvolací soud přezkoumávající z podnětu obsahově identických výhrad rozsudek soudu prvního stupně. Provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla zákonným a logicky přijatelným způsobem odůvodněna (viz strany 17 až 19 rozsudku soudu prvního stupně a strany 7 až 10 usnesení odvolacího soudu).
Pokud mladistvý soudům vytýkal, že uvěřily poškozenému, kterého sám považoval za nevěrohodného, a o němž jiní, zejména vychovatelé uváděli, že je lhavý, či že je divný, není úsudek osob pohybujících se v okolí, v němž poškozený žil, rozhodný, neboť v trestním řízení právo hodnotit a posuzovat věrohodnost svědků přísluší výlučně soudu, jenž v rámci postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. posuzuje nejen skutečnosti, které se z jejich výpovědí podávají, nýbrž i okolnosti tyto výpovědi provázející a též okolnosti vztahující se k vypovídající osobě. Rozhodné v této souvislosti je, zda v tomto rámci soudy řádně přihlédly ke všem, i takto tvrzeným skutečnostem. V posuzované věci, jak je výše naznačeno, soudy při hodnocení všech ve věci provedených důkazů i tyto poznatky braly do úvahy a i s ohledem na ně svá rozhodnutí učinily.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že závěry soudů o věrohodnosti poškozeného potvrzují i okolnosti, za nichž čin vyšel najevo, protože to nebyl výlučně sám poškozený, kdo věc oznámil, neboť to, že se skutek udál a jakým způsobem k němu došlo, svěřil nejprve svému spolubydlícímu R. S. Tento svědek však, jak plyne z jeho výpovědi, měl již vlastní poznatek, neboť zaslechl mladistvého „tulipána“, jak se bavil na chodbě se spoluobviněným „kaktusem“ o tom, „jak mu … vykouřil penis“, a proto se na tuto událost zeptal poškozeného, který se o věci nejprve nechtěl „moc bavit“, ale posléze se mu svěřil a řekl mu, že musel mladistvému „vykouřit“ (č. l. 413, 780 až 791). Tyto poznatky dne 14. 2. 2013 poškozený oznámil rovněž vedení ústavu, konkrétně jeho ředitelce Mgr. D. H., jíž sdělil, že před Vánoci roku 2012 byl v herně vyzván mladistvým, aby mu vykouřil penis, a to tak, že když chtěl odejít, mladistvý do něj „žďuchnul“, čímž jej povalil na sedačku, poté jej kopl do ramene a přinutil jej k felaci. S těmito tvrzeními koresponduje i výpověď A. G. (č. l. 847), že po příchodu do V. ú. K. „od kluků, které si nepamatuje, slyšel, že měl … kouřit péro „kaktusovi“ a „tulipánovi“ (č. l. 333). Pro věrohodnost poškozeného svědčí rovněž výpověď prap. J. B. [vztahující se k činu pod bodem 4)], který v pozici službu konajícího policisty na policejní služebně v K. blíže nestanoveného dne zahlédl prostřednictvím kamerového systému poškozeného postávajícího za rohem budovy policejního oddělení. Když jej vyšel ven zkontrolovat, neboť se domníval, že je na útěku z výchovného ústavu, procházela okolo skupinka chlapců, před nimiž se poškozený snažil schovat (č. l. 797 až 801). Toto tvrzení koresponduje s výpovědí poškozeného, že poté, co jej mladistvý přinutil, aby svoji výpověď o skutku na policii odvolal, šel k této policejní služebně, avšak dovnitř nevešel. Protože však věděl, že jej mladistvý sleduje, snažil se nepozorovaně ukrýt poblíž služebny, aby vzbudil zdání, že vešel dovnitř a výpověď odvolal. Uvedené skutečnosti podporují závěr o tom, že okolnosti uváděné poškozeným nejsou osamocené, ale naopak s ostatními důkazy korespondují.
Na základě všech těchto okolností Nejvyšší soud považuje závěry soudů obou stupňů za podložené dokazováním provedeným v souladu s principy stanovenými pro řádné a spravedlivé objasnění věci, o němž nevznikají pochybnosti. Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily důkazy, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod o jejich správnosti pochybovat.
Když Nejvyšší soud shledal, že mladistvý důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil, k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., o nějž dovolání rovněž opřel, jen konstatuje, že s odkazem na něj lze napadená rozhodnutí přezkoumat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písmenech a) až k) tr. ř. S ohledem na obsah podaného dovolání a vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený výrok o trestu ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že mladistvý použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, neboť současně v dovolání uvedl i důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož však tento důvod nebyl z výše uvedených důvodů naplněn, nemohl být dán ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených skutečností shledal, že dovolání mladistvého bylo podáno z jiného než zákonem uvedeného dovolacího důvodu, a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. listopadu 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová
*) byl použit pseudonym ve smyslu zák. č. 218/2003 Sb.