ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1395.2013.1
sp. zn. 8 Tdo 1395/2013-45
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. ledna 2014 o dovolání obviněných M. Č. , P. K. , a P. V. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 11 To 168/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 201/2010, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných M. Č., P. K. a P. V. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 8 T 201/2010, uznal obviněné M. Č., P. K. a P. V. (dále též jen „obvinění“ nebo „dovolatelé“) vinnými, že
„1. a) obviněný M. Č. jako jednatel společnosti Besico Trans, s. r. o., IČ: 25051725, se sídlem Králův Dvůr, Tovární 38, podal dne 21. 4. 2010 u Úřadu práce v Berouně, IČ: 00662348, v souladu s ustanovením §78 odst. 1 zák. č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, žádost o příspěvek na podporu v zaměstnávání osob se zdravotním postižením pro 58 zaměstnanců ve výši 726.288,-- Kč, a to za první čtvrtletí roku 2010 a po České republice, zastoupené Úřadem práce v Berouně požadoval vyplatit v souladu s ustanovením §78 odst. 2 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, částku 8.000,-- Kč měsíčně na jednoho zaměstnance jako náhradu jeho mzdových nákladů, současně byl srozuměn s tím, že nejméně 5ti zaměstnancům nebyla vyplacena čistá mzda v plné výši alespoň v jednom kalendářním měsíci tohoto čtvrtletí, přičemž v případě vyplacení příspěvku v požadované výši by České republice zastoupené Úřadem práce v Berouně, byla způsobena škoda nejméně 23.244,-- Kč,
b) obviněný P. K. jako zaměstnanec společnosti Besico Trans, s. r. o., IČ: 25051725, se sídlem Králův Dvůr, Tovární 38, v období I. čtvrtletí roku 2010 z pozice personalisty společnosti uzavíral pracovní poměry se zdravotně postiženými občany, kdy tyto uchazeče o zaměstnání ještě před uzavřením pracovního poměru informoval o tom, že budou za vykonanou práci dostávat částku 2.000,-- Kč čistého, nikoliv tedy částku uvedenou na mzdovém výměru a byl současně srozuměn s tím, že taková částka je následně zaměstnancům koordinátorkou firmy P. V. vyplácena a takto jednal s vědomím, že jednatel společnosti Besico Trans s. r. o. M. Č. podá žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 odst. 1 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, která byla potom podána u Úřadu práce v Berouně, IČ: 00662348, dne 21. 4. 2010, kdy tuto žádost sám vypracovával, a byl srozuměn s tím, že v této žádosti budou uvedeny nepravdivé údaje o skutečně vynaložených mzdových nákladech nejméně u 5ti zaměstnanců, když touto žádostí požadovala společnost Besico Trans s. r. o. u Úřadu práce v Berouně vyplatit za první čtvrtletí roku 2010 příspěvek v celkové výši 726.288,-- Kč, přičemž v případě vyplacení příspěvku v této výši by České republice zastoupené Úřadem práce v Berouně, byla způsobena škoda nejméně 23.244,-- Kč,
c) obviněná P. V. v období I. čtvrtletí roku 2010 jako zaměstnanec společnosti Besico Trans, s. r. o., IČ: 25051725, se sídlem Králův Dvůr, Tovární 38, kde pracovala na pozici koordinátora pracovní činnosti zdravotně postižených zaměstnanců společnosti, vyplácela po předchozí vzájemné dohodě se spoluobviněným M. Č. a P. K. těmto zaměstnancům za vykonanou práci částku 2.000,-- Kč čistého měsíčně, ačkoliv podle mzdových výměrů měla být zaměstnancům vyplácena částka vyšší, zaměstnancům nevydávala výplatní pásky a požadovala podepsání hromadné výplatní listiny, kde byly uvedeny částky přesahující 5.000,-- Kč a byla srozuměna s tím, že jednatel společnosti Besico Trans s. r. o. M. Č. podá žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 odst. 1 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, která byla skutečně dne 21. 4. 2010 u Úřadu práce v Berouně, IČ: 00662348, podána, přičemž v této žádosti byly uvedeny nepravdivé údaje o skutečně vynaložených mzdových nákladech nejméně u 5ti zaměstnanců, na základě čehož poté společnost Besico Trans s. r. o. požadovala vyplatit za první čtvrtletí roku 2010 příspěvek v celkové výši 726.288,-- Kč, přičemž v případě vyplacení příspěvku v této výši by České republice zastoupené Úřadem práce v Berouně, byla způsobena škoda nejméně 23.244,-- Kč,
2. a) obviněný M. Č. jako jednatel společnosti Besico Trans, s. r. o., IČ: 25051725, se sídlem Králův Dvůr, Tovární 38, podal dne 28. 7. 2010 u Úřadu práce v Berouně, IČ: 00662348, v souladu s ustanovením §78 odst. 1 zák. č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, žádost o příspěvek na podporu v zaměstnávání osob se zdravotním postižením za druhé čtvrtletí roku 2010 pro 87 zdravotně postižených zaměstnanců společnosti Besico Trans s. r. o. v celkové výši 1.714.188,-- Kč jako náhradu mzdových nákladů, byť byl srozuměn s tím, že nejméně 13ti zaměstnancům nebyla vyplacena čistá mzda v plné výši alespoň v jednom kalendářním měsíci tohoto čtvrtletí, přičemž v případě vyplacení příspěvku v požadované výši by České republice zastoupené Úřadem práce v Berouně, byla způsobena škoda nejméně 105.472,-- Kč,
b) obviněný P. K. jako zaměstnanec společnosti Besico Trans, s. r. o., IČ: 25051725, se sídlem Králův Dvůr, Tovární 38, v období II. čtvrtletí roku 2010 z pozice personalisty společnosti uzavíral pracovní poměry se zdravotně postiženými osobami, a informoval je o tom, že budou za vykonanou práci dostávat částku 2.000,-- Kč čistého, nikoliv tedy částku uvedenou na mzdovém výměru a hromadném výplatním listě, když byl současně srozuměn s tím, že takto snížená částka bude vyplácena spoluobviněnou P. V.u zaměstnancům společnosti Besico Trans s. r. o., a takto jednal s vědomím, že jednatel společnosti Besico Trans s. r. o. M. Č. podá žádost o příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 odst. 1 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, která byla potom podána u Úřadu práce v Berouně, IČ: 00662348, dne 28. 7. 2010 za II. čtvrtletí roku 2010, přičemž tuto žádost sám zpracoval a byl srozuměn s tím, že jsou v ní uváděny nepravdivé údaje o výši vynaložených mzdových nákladech nejméně u 13ti zaměstnanců, když touto žádostí požadovala společnost Besico Trans s. r. o. u Úřadu práce v Berouně vyplatit za II. čtvrtletí roku 2010 příspěvek v celkové výši 1.714.188,-- Kč, přičemž v případě vyplacení příspěvku v této výši by České republice zastoupené Úřadem práce v Berouně, byla způsobena škoda nejméně 105.472,-- Kč,
c) obviněná P. V. jako zaměstnanec společnosti Besico Trans, s. r. o., IČ: 25051725, se sídlem Králův Dvůr, Tovární 38, z pozice koordinátorky pracovní činnosti vyplatila po předchozí vzájemné dohodě se spoluobviněným M. Č. a P. K. nejméně 13ti zdravotně postiženým zaměstnancům této firmy, alespoň v jednom kalendářním měsíci II. čtvrtletí roku 2010 mzdu ve výši 2.000,-- Kč čistého měsíčně, ačkoliv byla srozuměna s tím, že podle mzdových výměrů měla být zaměstnancům vyplácena částka vyšší, od zaměstnanců požadovala podepsání hromadné výplatní listiny, kde byly uvedeny částky přesahující částky 5.000,-- Kč a takto jednala s vědomím, že jednatel společnosti M. Č. podá žádost za společnost Besico Trans s. r. o. o vyplacení příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 odst. 1 zák. č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve výši 1.714.188,-- Kč za období II. čtvrtletí roku 2010, která byla skutečně spoluobviněným M. Č. dne 28. 7. 2010 u Úřadu práce v Berouně podána, ačkoliv v této žádosti byly uvedeny nepravdivé údaje o skutečně vynaložených mzdových nákladech nejméně u 13ti zaměstnanců, přičemž v případě vyplacení příspěvku v této výši by České republice zastoupené Úřadem práce v Berouně, byla způsobena škoda nejméně 105.472,-- Kč“.
Takto zjištěné jednání soud právně kvalifikoval u každého z obviněných jako přečin dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jehož se dopustili ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, a každému z nich uložil podle §212 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, a podle §67 odst. 1, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku rovněž peněžitý trest ve výměře 50.000,-- Kč, tvořený 100 denními sazbami po 500,-- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, podle §69 odst. 1 tr. zákoníku každému z nich stanovil náhradní trest odnětí svobody v délce dvou měsíců.
V této souvislosti je vhodné poznamenat, že ve věci se jednalo již o druhý rozsudek soudu prvního stupně, neboť původní (rovněž odsuzující) rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 15. 2. 2012, sp. zn. 8 T 201/2010, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 8. 11. 2012, sp. zn. 11 To 184/2012, podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušil a §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Proti v úvodu citovanému rozsudku podali všichni tři obvinění odvolání, o nichž Krajský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 11 To 168/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že všechny tři obviněné znovu uznal vinnými skutky výše popsanými, které však odlišně právně kvalifikoval: zatímco jednání obviněných M. Č. a P. K. posoudil jako pokus přečinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku, jednání obviněné P. V. posoudil jako pomoc podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Každému z obviněných za to uložil podle §212 odst. 4 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku každému z nich podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, a podle §67 odst. 1 a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku též peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb po 500,-- Kč, tj. celkem 50.000,-- Kč, přičemž pro případ, že by tento trest nebyl vykonán, stanovil každému z nich podle §69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců.
Obvinění ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasili a podali proti němu v zákonné lhůtě dovolání.
Obviněný M. Č. tak učinil prostřednictvím obhájce JUDr. Daniela Musila a uplatnil v něm dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V úvodu svého podání poukázal na judikaturu Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 669/2005 a I. ÚS 55/2004, podle které také dovolací řízení se nesmí nacházet mimo rámec spravedlivého procesu a že pod uvedený dovolací důvod lze zahrnout také námitky odkazující na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, jestliže tento extrémní nesoulad dovolatel učiní předmětem svého podání a přesně vymezí, v čem jej spatřuje (k tomu dodal, že stejný názor zaujal i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. 1. 2012, sp. zn. 11 Tdo 1494/2011). Tak tomu prý bylo i v dané věci, v níž došlo „k extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, stejně tak jako k porušení dalších zásad spravedlivého procesu“.
Dovolatel dále uvedl, že v průběhu dokazování bylo zjištěno, že společnost Besico Trans, s. r. o. (dále jen „Besico“) v I. čtvrtletí roku 2010 zaměstnávala 58 osob se zdravotním postižením, během II. čtvrtletí roku 2010 to bylo už 87 osob. Drtivá většina z nich přitom při výsleších uvedla, že jim byla vyplácena stejná částka, jaká je uvedena v mzdových listech. Z prvé skupiny 58 osob pouze 5 uvedlo, že jim nebyla vyplácena mzda v plné výši, a totéž uvedlo pouze 13 z 87 osob ze skupiny druhé. Podle rozsudku tak měla jmenovaná společnost drtivé většině svých zaměstnanců se zdravotním postižením vyplácet mzdy v plné výši, zatímco jen zcela zanedbatelnému počtu takových zaměstnanců měla vyplácet pouze část jejich mzdy. Při úspoře zhruba 130.000,- Kč tak měla ohrozit vyplacení příspěvku ve výši zhruba 2.400.000,- Kč.
Obviněný dále uvedl, že podle zjištění soudů jako jednatel společnosti Besico podal žádost o příspěvek na zaměstnávání osob se zdravotním postižením příslušnému úřadu práce, ačkoliv byl srozuměn s tím, že v žádostech budou uvedeny nepravdivé údaje. K tomu namítl, že v průběhu hlavního líčení nebyly provedeny žádné důkazy, ze kterých by vyplýval jakýkoliv jeho kontakt se zaměstnanci, kteří měli pobírat nižší než sjednanou mzdu. Proto chybí podklad pro závěr, že by byl srozuměn s tím, že je byť jedinému zaměstnanci vyplácena nižší než sjednaná mzda. S jeho námitkami v tomto směru se soudy vůbec nevypořádaly, proto jejich rozsudky jsou nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné.
V uvedeném pochybení dovolatel spatřoval naplnění extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich vyvozenými, což ve svém důsledku vedlo k nesprávné právní kvalifikaci. Za rozhodující považoval posouzení toho, zda při podpisu zmiňovaných žádostí věděl o tom, že jsou v nich uvedeny nepravdivé údaje. Pokud se totiž spoluobvinění měli dopustit zjišťované trestné činnosti s výrazným časovým odstupem od podání žádostí, není možné u něho dovozovat subjektivní stránku v době spáchání skutku. I když tyto námitky předložil již soudům nižších stupňů, ty se s nimi nevypořádaly. Proto jejich postup označil za odporující zásadám spravedlivého procesu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pokud soudy u něho dovozovaly naplnění subjektivní stránky z následné činnosti společnosti Besico, která spočívala v doplácení části mzdy poškozeným zaměstnancům v době, kdy se o věc začaly zajímat policejní orgány, považoval takovou jejich úvahu za nesprávnou. Poukazoval i na to, že ve společnosti Besico působil jako druhý jednatel M. V., který s příslušným úřadem práce ve věci zaměstnávání osob se zdravotním postižením jednal. Soudy se však s touto jeho námitkou vypořádaly nesprávným tvrzením, že jmenovaný jen řídil obchody. Z těchto důvodů dovolatel vyjádřil nesouhlas s právní kvalifikací svého jednání jako spolupachatelství k přečinu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud na základě §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání.
Obviněný P. K. podal dovolání prostřednictvím obhájce JUDr. Jana Zůbka a uplatnil v něm rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obsah jeho podání se téměř shoduje s podáním spoluobviněného M. Č., pouze nad rámec již uvedeného formuloval další námitky, kterými zpochybnil správnost zjištěného skutkového stavu. Konkrétně uvedl, že v hlavním líčení pouze 6 svědků ze 13 vypovědělo, že vstupní pohovor do zaměstnání absolvovali s ním, ostatní svědci jej vůbec nezmínili, ani s ním v kontaktu nebyli. Z toho pak dovozoval, že nebylo žádným důkazem prokázáno, že by byl v kontaktu se zbývajícími 7 zaměstnanci a že by byl srozuměn s tím, že jim má být vyplácena nižší mzda. Při nesprávně zjištěném skutkovém stavu však nemohlo dojít ani ke správné právní kvalifikaci skutku a nemohl být naplněn znak „způsobení škody ve velkém rozsahu“ podmiňující použití přísnější právní kvalifikace podle odst. 4 §212 tr. zákoníku.
Dovolatel dále poukazoval na to, že nenaplnění subjektivní stránky přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku u spoluobviněného M. Č. (z důvodů v jeho podání již uvedených) má značný význam také na jeho trestní odpovědnost, neboť se měl trestné činnosti dopustit ve spolupachatelství s ním. Přitom právě jednání tohoto spoluobviněného mělo být posledním článkem řetězu, který směřoval k dokonání přečinu.
Obviněný také vyjádřil nesouhlas s uloženým peněžitým trestem, zvláště když odvolací soud uložil všem třem obviněným zcela totožné tresty, aniž by dostatečně zohlednil zákonná kritéria pro uložení tohoto druhu trestu, zejména jejich osobní a majetkové poměry. Zdůraznil, že zatímco spoluobviněný M. Č. byl jednatelem společnosti, on a spoluobviněná P. V. byli pouhými zaměstnanci společnosti Besico a disponovali tak nižšími příjmy. Uložení peněžitého trestu ve výši 50.000,-- Kč proto považoval za zcela nepřiměřené.
V závěru svého podání tento obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud na základě §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání.
Obviněná P. V. podala dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Pavla Prázného a také ona v něm jednak uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a jednak je postavila na totožných argumentech jako oba spoluobvinění (srov. shora).
Dovolatelka dále namítla, že jí nebyl prokázán úmysl obohatit se a že její údajné protiprávní jednání jí samotné nepřineslo žádný prospěch. Pokud činila nějaké kroky, pak pouze na pokyn svého zaměstnavatele, navíc ani nebyl prokázán žádný kontakt mezi ní a spoluobviněným M. Č. Proto postrádala bližší objasnění otázky, zda byla srozuměna se zjištěným protiprávním jednáním. Z provedeného dokazování totiž nevyplývá ani to, že by poškozeným zaměstnancům se zdravotním postižením nevyplácela celou mzdu a že by svým jednáním napomohla jednání ostatních spoluobviněných.
S ohledem na uvedené obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud na základě §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k novému projednání.
Nejvyšší státní zástupce svého práva vyjádřit se k podaným dovoláním ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil, pouze prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství vyjádřil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že všechna dovolání v této trestní věci jsou přípustná §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., že byla podána osobami oprávněnými §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnými uplatněné námitky lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Všichni obvinění uplatnili důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů ze strany obou soudů nižších stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V opačném případě by se dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 a dalších). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Naprostá většina námitek všech obviněných, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnili a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřeli, v tomto ohledu nemohla obstát. Bylo tomu tak především tam, kde formulovanými výhradami napadali převážně rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů a zejména způsob hodnocení důkazů z jejich strany. Takovými námitkami totiž primárně napadali správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhali jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovali údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byli uznáni vinnými. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že dovolatelé v tomto směru neuplatnili žádné konkrétní námitky, které by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání výjimečně připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jestliže by uvedené výhrady obviněných měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (příp. i soudu nalézacího), pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Lze tak uzavřít, že všechny doposud zmíněné námitky dovolatelů stojí mimo jimi zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Proto pokud by uplatnili pouze tyto výhrady, musel by Nejvyšší soud jejich dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podaná z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však všichni tři obvinění uplatnili (a to ještě s jistou mírou tolerance, neboť i níže uvedenou námitku ve své podstatě podmiňovali požadavkem na změnu skutkových zjištění) relevantně v těch částech svých podání, v nichž zpochybnili správnost právního posouzení soudy zjištěného skutku pro údajnou absenci jejich zavinění (úmyslu).
Přestože se Nejvyšší soud touto jejich námitkou v dovolacím řízení zabýval, shledal ji zjevně neopodstatněnou.
Přečinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku se dopustí, kdo v žádosti o poskytnutí dotace, subvence nebo návratné finanční výpomoci nebo příspěvku uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, způsobí-li popsaným činem větší škodu.
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmysl , přičemž postačí úmysl eventuální [srov. ustanovení §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku]. Vzhledem k tomu, že oba soudy nižších stupňů dovodily u všech obviněných zavinění ve formě úmyslu nepřímého, je ještě třeba doplnit, že podle §15 odst. 2 tr. zákoníku se srozuměním rozumí smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Náležitým objasněním subjektivní stránky pokusu zmiňovaného přečinu se oba soudy nižších instancí pečlivě zabývaly. Z odůvodnění jejich rozsudků jednoznačně plyne, že všichni tři obvinění jednali ve vzájemné shodě a součinnosti a že jednání každého z nich tvoří jednotlivé články řetězu, které do sebe zapadají.
Ačkoliv ani samotní obvinění se ke své trestné činnosti nedoznali, naplnění subjektivní stránky (přinejmenším ve formě eventuálního úmyslu) lze dovodit z řady nepřímých důkazů a všech zjištěných okolností případu. Jde především o četná svědectví jednotlivých zdravotně postižených osob o tom, za jakých okolností byl s nimi uzavírán pracovní poměr, především pak o tom, že byli informováni, že jejich mzda bude činit přibližně 6.000,-- Kč, ale že ve skutečnosti jim společnost může vyplatit pouze částku kolem 2.000,-- Kč. Všechny usvědčující svědecké výpovědi těchto zaměstnanců se shodují v tom, že o mzdových podmínkách byli informováni buď obviněným P. K., nebo obviněnou P. V., a že mzdu ve výši 2.000,-- Kč jim vyplácela v hotovosti obviněná P. V., která jim vozila práci domů a při té příležitosti jim předkládala k podpisu hromadné výplatní listy s jinou částkou, než jakou pak ve skutečnosti obdrželi. Žádný z těchto svědků nevypověděl nic o tom, že by mu mzda měla být vyplácena zálohově, naopak z jejich výpovědí je zřejmé, že již při sjednávání pracovního poměru byli jednoznačně upozorňování na skutečnost, že „víc peněz jim firma nemůže dát“ (svědek J. K. byl upozorněn i na to „aby to nikde neříkal“).
Pro objasnění toho, zda s popsaným jednáním obviněných P. K. (jakožto personalisty společnosti Besico) a P. V. (jakožto koordinátorky pracovních činností společnosti Besico) bylo srozuměno vedení této společnosti, jsou rozhodující dále uvedená skutková zjištění, která oba soudy nižších instancí učinily. Jedná se především o následnou aktivitu společnosti, kterou začala vyvíjet poté, kdy se o její podezřelé praktiky začal zajímat příslušný úřad práce a pak i policejní orgány. Pokud by obviněný M. Č. (jakožto jednatel společnosti Besico) neměl povědomí o protiprávní činnosti svých spoluobviněných spolupracovníků, jistě by jeho reakce při zjištění takové podezřelé činnosti spočívala především v razantním distancování se od jejich jednání. Jeho reakce i reakce celé společnosti Besico však byla naprosto opačná a směřovala k evidentní snaze o sanaci rozdílů mezi deklarovanými a skutečně vyplacenými mzdami a ke zlegalizování dosavadní činnosti společnosti doplněním různých právních podkladů.
Společnost Besico podle zjištění soudů nejprve doplatila zdravotně postiženým dlužné částky a dále jim začala nabízet služby svého advokáta, který by je případně zastupoval při výsleších (někteří zaměstnanci byli dokonce naváděni, jak mají vypovídat). Společnost dále nechávala zdravotně postiženým zaměstnancům podepisovat smlouvy o provozování služeb pro rodinu a domácnost, v nichž byla vypočítána různá péče při zvládání běžných úkonů o vlastní osobu, poskytování stravy, zajištění chodu domácnosti a starost o psychickou stránku zaměstnance. Výše úhrady v těchto smlouvách činila (zřejmě ne náhodou) právě 4.000,-- Kč. Všichni svědci z řad těchto zaměstnanců však uvedli, že takovou smlouvu nesjednali a žádné v ní nabízené služby nečerpali. O snaze všemožně „napravit“ prokazované jednání svědčí také dopis rozesílaný jednotlivým svědkům, v němž společnost uváděla, že zaměstnanci ve svých výpovědích uvedli nepravdivé informace, proto mají vyčíslit svůj nárok na doplatek mzdy, pokud se však jejich tvrzení o nedoplatku ukáže jako nepravdivé, bude společnost neoprávněně doplacenou částku vymáhat zpět.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru, že oba soudy nižších instancí nepochybily, pokud u všech tří obviněných dovodily naplnění subjektivní stránky ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Zatímco obvinění M. Č. a P. K. záměrně uváděli do žádostí o dotaci nepravdivé údaje o skutečně vyplacených mzdách zdravotně postiženým zaměstnancům s cílem ponechat si část peněžních prostředků pro vlastní potřebu nebo potřebu společnosti, obviněná P. V. jim takové jednání umožňovala prostřednictvím přímého kontaktu se zaměstnanci a získáváním potřebných podkladů. Odvolacím soudem zvolená právní kvalifikace jednání prvých dvou obviněných jako pokusu o přečin dotačního podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku a u třetí obviněné jako pomoci k přečinu dotačního podvodu podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §212 odst. 1, 4 tr. zákoníku je proto správná a zákonná.
Jelikož obviněný P. K. v podaném dovolání uplatnil rovněž výhrady k uloženému peněžitému trestu (odvolacímu soudu vytkl, že nezohlednil jeho majetkové poměry a uložil mu nepřiměřeně vysoký trest), je třeba dodat, že ta část ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., která se týká „jiného nesprávného hmotně právního posouzení“, se na výrok o trestu nevztahuje, neboť ze systematiky, s níž jsou v ustanoveních §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. zakotveny jednotlivé dovolací důvody, vyplývá, že k samotnému výroku o trestu se vztahují pouze dva z nich, a to důvody stanovené v §265b odst. 1 písm. h) a i) tr. ř. Zatímco první z těchto důvodů spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, druhý z těchto důvodů spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o upuštění od potrestání nebo o upuštění od potrestání s dohledem, aniž byly splněny podmínky stanovené zákonem pro takový postup.
Jinými slovy řečeno, stanoví-li zákon v citovaném ustanovení o důvodech dovolání výslovně dva zvláštní dovolací důvody ve vztahu k výroku o trestu, znamená to, že se k tomuto výroku nemůže vztahovat dovolací důvod spočívající v nesprávném hmotně právním posouzení, jak předpokládá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Pak ovšem Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani námitky tohoto obviněného vztahující se jak k výroku o výši uloženého peněžitého trestu.
Pro úplnost je ještě možné dodat, že přestože prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však dovolatel P. K. ani neuplatnil) lze napravit některé vady výroku o trestu, je striktně vymezeno, které vady to jsou. Pod žádný z dovolacích důvodů však nespadají tzv. jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. (resp. nyní v §41, §42 tr. zákoníku) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. trest.).
Nejvyšší soud z těchto jen stručně uvedených důvodů (srov. §265i odst. 2 tr. ř.) dovolání všech tří obviněných odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Takové rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a