ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.1561.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 1561/2014-27
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2014 o dovolání obviněného J. D. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 61 To 220/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 6 T 197/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 6 T 197/2013, uznal obviněného J. D. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) vinným, že :
„dne 13. 8. 2012 kolem 09.30 hodin s cílem získat peněžní prostředky společně s dalšími dvěma dosud neztotožněnými spolupachateli ve vzájemném ztotožnění s cíly návštěvy, vešli bez ohlášení do kanceláře poškozeného J. D., v sídle společnosti A Care, a. s., ulice N. V., P., zde dva ze spolupachatelů, hovořících špatnou češtinou, bez vyzvání obsadili židle naproti poškozenému, obžalovaný J. D. za sebou zavřel dveře do kanceláře, přičemž si před ně stoupl tak, aby nebylo do kanceláře vidět, obžalovaný J. D. začal po poškozeném z titulu postoupené pohledávky požadovat uhrazení částky 100.000,- USD na bankovní účet, jehož číslo mu předložil, přičemž poté co pošk. J. D. odmítl částku uhradit, tak jak obžalovaný J. D., tak oba přítomni neztotožnění spolupachatelé opakovali svůj požadavek na zaplacení požadované částky 100.000 USD za současného vyhrožování, že pokud poškozený J. D. nezmění svůj postoj, tak se nevidí naposledy, ví o něm, že je solventní, má rodinu, děti, obž. J. D. mu rovněž vyhrožoval zničením firmy, načež všichni společně z kanceláře odešli, následně obž. J. D. ještě dne 15. 11. 2012 po sv. P. Z., pošk. J. D. vyhrožoval zastřelením, pokud mu nedají pokoj“.
Takto popsané jednání obviněného soud prvého stupně právně kvalifikoval jako zločin vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a uložil mu za to podle §175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 61 To 220/2014, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že nově uznal obviněného vinným, že:
„dne 13. 8. 2012 kolem 09.30 hodin s cílem získat peněžní prostředky společně s dalšími dvěma dosud neztotožněnými spolupachateli ve vzájemném ztotožnění s cíli návštěvy vešli bez ohlášení do kanceláře poškozeného J. D., v sídle společnosti A Care, a.s., ulice N. V., P., zde dva ze spolupachatelů hovořících špatnou češtinou bez vyzvání obsadili židle naproti poškozenému, obžalovaný J. D. za sebou zavřel dveře do kanceláře, přičemž si před ně stoupl tak, aby nebylo do kanceláře vidět, obžalovaný J. D. začal po poškozeném z titulu postoupené pohledávky požadovat uhrazení částky 100 000 USD na bankovní účet, jehož číslo mu předložil, přičemž poté, co poškozený odmítl částku uhradit, tak jak obžalovaný J. D., tak oba přítomní neztotožnění spolupachatelé opakovali svůj požadavek na zaplacení požadované částky 100 000 USD za současného vyhrožování, že pokud poškozený nezmění svůj postoj, tak se nevidí naposledy, ví o něm, že je solventní, má rodinu, děti, obžalovaný J. D. mu rovněž vyhrožoval zničením firmy, načež všichni společně z kanceláře odešli“.
Takto popsané jednání obviněného soud druhého stupně právně kvalifikoval jako zločin vydírání dle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku a uložil mu za to podle §175 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let.
Obviněný se ani s rozhodnutím odvolacího soudu neztotožnil a prostřednictvím obhájce Mgr. Tomáše Císaře podal proti němu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v podrobnostech uvedl, že nemůže souhlasit se závěry soudu druhého stupně. Případ umožňoval i jiný výklad a odvolací soud nevyvrátil bez pochybností žádná jeho tvrzení. Namítl zejména absenci svého aktivního i konkludentního jednání, pokud jde o skutek, který byl soudem hodnocen jako trestný čin. Je pravdou, že se na cestě k J. D. sešel se dvěma osobami ze společnosti Metalway, avšak o ničem se s nimi nebavil a šel pouze za poškozeným. Nebylo dokázáno, že se s nimi znal či je jakýmkoli způsobem instruoval ve smyslu použití násilí, pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy. To je pouze nepodložený názor odvolacího soudu.
Obviněný rovněž namítl, že další věcí, kterou soudy bez bližšího zkoumání převzaly jako jeho aktivní jednání při účasti na zločinu vydírání, byla skutečnost, že pracovníci inkasní agentury se posadili na židle proti poškozenému a on zůstal stát u dveří. To bylo proto, že židle tam byly pouze 2 a byly již obsazeny. Proto zůstal stát a po chvilce si sedl do křesla u okna, ale i tato záležitost byla pouze dvouminutová. Stejně tak, po vyjasnění základního problému poškozenému týkajícího se M. G. a jeho neplatných oprávnění k uzavření narovnání, když (obviněný) odešel dořešit podklady ohledně bankovního účtu pro J. D., opět soudy bez jakéhokoli důkazu spojily jednání pracovníků firmy Metalway s jeho. Soudy se nevypořádaly se zohledněním ekonomického profitu z dané situace. Odvolací soud nepochopil podstatu obchodního případu, kdy M. G. uzavřel neoprávněně narovnání. Poškozený měl dát trestní oznámení na M. G. a ne na něho.
Obviněný dále zmínil, že právní rádce poškozeného policista H. V. pomohl poškozenému zbavit se věřitele fintou pomocí trestního oznámení. To podporuje skutečnost, že zbytek dlužné částky nebyl uhrazen. Svědčí tomu řada nepřímých důkazů, které soudy ignorovaly. Viz např. tvrzení poškozeného, že po poradě se svědkem H. V. sepsal základní koncept události a ten odevzdal na policii. Jinými slovy napsal to, co mu svědek V. poradil a schválil. Právě svědek H. V. mohl mít zájem na tom, aby celá věc zůstala, tak jak je a aby se věřitel angažoval co nejméně.
Dovolatel poukázal i na to, že proti němu vypovídali pouze zaměstnanci údajného poškozeného, kteří jsou na něm ekonomicky závislí, což soud neměl zlehčovat pouhým odkazem na rizika křivé výpovědi, ale měl zjistit skutečnou situaci ve společnosti, aby tak byl naplněn §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Pokud by někdo ze zaměstnanců nevypovídal tak, jak mu bylo řečeno, nebo výpověď odmítl, mohl být propuštěn ze zaměstnání, což potvrzuje prohlášení pana L. Z., jehož výpověď soud prvního stupně bez řádného odůvodnění odmítl. Dovolatel výslovně uvedl, že se nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění, ale kontroly nepřesného a jednosměrného hodnocení odvolacím soudem.
Podle obviněného odvolací soud nesprávně posuzoval věc pouze z hlediska obecné dikce trestního zákona a nikoliv s šetřením práv obviněného. Pro ignoranci zásady „in dubio pro reo“ a pro „tvrzení proti tvrzení“ se domníval, že názor soudu druhého stupně pouze koresponduje s názorem obecným bez dodržení přezkumu podle §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Případné pochybnosti o jeho vině byly vyjádřeny nízkým trestem. V jeho případě měla být nepřímým důkazním prostředkům věnována vyšší pozornost (poukázal tu na věc řešenou Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 910/07). Vždy je nutno šetřit podstaty a smyslu zákonného ustanovení. I širokospektrální dikce zákonného ustanovení musí podléhat smyslu §1 odst. 1 a §2 odst. 4 tr. ř. Podle názoru obviněného a s odkazem na čl. 8 odst. 1 a odst. 2 věta první Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. došlo k libovůli moci soudní, protože její přesvědčení bez opory v provedeném dokazování nahradilo relevantní dokazování. Došlo tak k porušení zásady „in dubio pro reo“ a k jeho odsouzení namísto aplikace §226 písm. a) nebo c) tr. ř. Rozsudek soudu druhého stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť důkazy proti němu byly hodnoceny v rozporu se zákonem.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 6. 8. 2014, sp. zn. 61 To 220/2014, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání obviněného zaslal státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) písemné podání, v němž uvedl, že nevyužívá svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. ř. a k dovolání se věcně vyjadřovat nebude. Z hlediska ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání v této trestní věci je přípustné [ §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., Nejvyšší soud musel dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, sp. zn. III. ÚS 732/02, sp. zn. III. ÚS 282/03, sp. zn. II. ÚS 651/02, a další). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu je zřejmé, že všechny dovolatelovy námitky ( které jsou podrobně rekapitulovány výše ) směřovaly k důkaznímu řízení provedenému oběma soudy nižších stupňů a k jednotlivým důkazům, na základě nichž soudy učinily skutkové zjištění. Dovolatel ve svém podání v podstatě jen zpochybňoval postup obou soudů v dosavadním řízení, kdy především nesouhlasil s tím, jak soudy zhodnotily provedené důkazy, přičemž zároveň zpochybňoval věrohodnost svědků, kteří vypovídali proti němu, a poukazoval na nevyslechnutí svědka navrhovaného obhajobou. Předkládal současně svou verzi skutkového děje, když podrobně vykresloval své pojetí některých skutkových okolností a vyslovoval odlišný hodnotící názor. Na tomto základu poté tvrdil, že byla porušena jeho práva podle čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. a zásada „in dubio pro reo“.
Sumárně řečeno, dovolatel s některými důkazy polemizoval, vyslovoval k nim výhrady či nesouhlas, což činil i ke způsobu, jimiž soudy jednotlivé důkazy hodnotily, a spolu s námitkami vůči svědkům napadal procesní postup soudů. Dovolatel tak svými námitkami primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a procesního postupu soudů a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajné porušení svých práv podle trestního řádu a Listiny základních práv a svobod a údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak konstatovat, že dovolatelem vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových a procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Uvedeným způsobem pojatými námitkami totiž směřoval do rozsahu provedeného dokazování a do oblasti skutkových zjištění a napadal proces dokazování a hodnocení důkazů, jak je upraveno v §2 odst. 5 a 6 tr. ř., tedy namítal nedostatky skutkové a procesní. Jelikož námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.). Rovněž námitky tvrzených procesních vad jsou z hlediska uplatněného dovolacího důvodu irelevantní.
Zásah do skutkových zjištění sice lze v rámci řízení o dovolání připustit, ale jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Jen pro úplnost a v zájmu přesvědčivosti odůvodnění Nejvyšší soud k tvrzení dovolatele o chybném neprovedení jím navrženého důkazu výslechem svědka dodává, že nepopsal zcela přesně a úplně všechny rozhodné skutečnosti. V hlavním líčení uvedl po výslechu svědka O. Š., že „s opatrností“ navrhuje výslech svědka L. Z. ke skutečnostem udávaným svědkem O. Š. Soud prvého stupně tento návrh neopomněl, když usnesením podle §216 odst. 1 tr. ř. návrh na doplnění dokazování zamítl; své rozhodnutí stručně odůvodnil a dal poučení o opravných prostředcích (srov. č. l. 408 spisu). Soud druhého stupně následně rozsudek soudu prvého stupně zrušil a sám rozhodl ve věci, přičemž i on naznal, že není třeba provádět výslech svědka L. Z. (srov. stranu 3 odůvodnění jeho rozhodnutí). V tomto směru Nejvyšší soud také připomíná, že soud prvého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě uváděl zjištění a závěry učiněné z jednotlivých důkazů. Pokud dovolatel naopak zpochybňoval jednotlivá svědectví, pak Nejvyšší soud konstatuje, že soudy obou nižších instancí svá zjištění a závěry přesvědčivě a komplexně odůvodnily.
Pokud obviněný ve svém podání rovněž namítal, že měla být aplikována zásada „in dubio pro reo“, Nejvyšší soud takové argumentaci nemohl již s ohledem na výše uvedené přisvědčit. Mimo to, že dovolatel takto napadal procesní postup soudu, tedy vznášel námitku, která není podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod, ani obsahově by tato námitka nebyla důvodnou. Jestliže soudy obou stupňů neshledaly jakoukoli pochybnost o důkazech svědčících o vině obviněného, nebylo zde důvodu pro zvažování zásady „in dubio pro reo“. Obecně zde možno připomenout, že právo na spravedlivý proces není možné vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám obviněného. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
A pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. §265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a sp. zn. I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. prosince 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a