ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.344.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 344/2014-38
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2014 o dovolání obviněného J. P. , proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 14 To 278/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 1 T 39/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. P. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 5. 6. 2013, sp. zn. 1 T 39/2012 (šlo o jeho již druhý rozsudek, neboť původní rozsudek ze dne 11. 7. 2012, sp. zn. 1 T 39/2012, byl usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 14 To 419/2012, zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí), uznal obviněného J. P. (dále jen „obviněný, příp. dovolatel“) vinným skutky blíže specifikovanými ve skutkové větě výroku o vině rozsudku, které právně kvalifikoval v bodě 1) až 10) jako pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, pokračující přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pokračující přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 11) jako přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 2, 3 tr. zákoníku a v bodě ad 12) jako pokračující přečin padělání a pozměňování veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, za což mu podle §205 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání šedesáti měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a podle §70 odst. 1 písm. b), c) tr. zákoníku trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty (v rozsudku blíže vyjmenovaných); současně podle §80 odst. 1 tr. ř. vrátil některým poškozeným v rozsudku vyjmenované věci. V návaznosti na výrok o vině zavázal obviněného podle §228 odst. 1 tr. ř. k náhradě škody příslušných částek v rozsudku vyjmenovaným poškozeným a zároveň některé poškozené podle §229 odst. 1, 2, 3 tr. ř. odkázal s celými jejich nároky na náhradu škody nebo s jejich částmi na řízení ve věcech občanskoprávních.
Naproti tomu soud podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obviněného obžaloby okresní státní zástupkyně ze dne 10. 4. 2012, sp. zn. Zt 368/2011, pro některé další skutky, v nichž byl spatřován pokračující přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, pokračující přečin porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a pokračující přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tyto skutky spáchal obviněný.
Obviněný, okresní státní zástupkyně a poškození podali proti novému rozsudku odvolání, o nichž Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře rozhodl rozsudkem ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 14 To 278/2013, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a o vrácení věci podle §80 odst. 1 tr. ř., a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty (v rozsudku blíže vyjmenovaných) a podle §80 odst. 1 tr. ř. rozhodl o vrácení některých věcí tam uvedeným poškozeným.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Pavla Sokola dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. l ) a g) tr. ř.
Dovolatel především vyjádřil pochybnosti o tom, zda skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Skutková zjištění prý postrádají spojitost s dalšími důkazy a proces dokazování neodpovídal zásadám spravedlivého procesu. Žádný z důkazů vztahujících se ke skutkům pod body 1) až 10) jej neusvědčoval, netvořil ani ucelený souhrn či okruh nepřímých důkazů a už vůbec soudy neprovedly žádný přímý důkaz jako daktyloskopickou stopu, mechanoskopickou stopu, otisky prstů, apod. Jestliže u některých skutků byla potvrzena pachová stopa, pak se jednalo o osamocený důkaz, přičemž pachová identifikace nemůže sloužit jako hlavní usvědčující důkaz, protože pes se může mýlit a nelze přezkoumat vliv psovoda na identifikaci pachové stopy.
Obviněný dále namítl, že nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že obchodoval se zlatem a tudíž všechno zlato, které u něho bylo nalezeno, zakoupil od R. Ť., a vyjádřil nesouhlas se způsobem stanovení výše škody, když znalecký posudek soudního znalce Jana Preibergera ze dne 31. 1. 2012 označil za naprosto nepoužitelný, neurčitý a nesprávný, neboť zkoumané věci vůbec osobně neviděl a je tedy otázkou, zda se vůbec jednalo o zlaté předměty nebo o napodobeniny.
Vzhledem k uvedenému obviněný v závěru svého podání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu a aby podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby věc přikázal tomuto soudu, aby ji znovu projednal a rozhodl, anebo aby sám ve věci rozhodl rozsudkem podle §265m odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce svého oprávnění vyjádřit se k dovolání ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil, pouze podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Z obviněným uplatněných dovolacích důvodů je třeba z logiky věci zmínit nejprve dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu dovolatelova podání je zřejmé, že jej uplatnil v jeho druhé alternativě, která by však v dané věci mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Druhý u uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal pouze rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů (konkrétně když tvrdil, že provedené dokazování nebylo dostatečné, že soudy nedisponovaly přímými důkazy k prokázání jeho viny, že znalecký posudek byl nesprávný, protože vycházel z výpovědí poškozených a odcizené předměty osobně vůbec neviděl, apod.) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (když namítal, že provedené důkazy netvořily ucelený logický řetězec, že soudy neakceptovaly jeho obhajobu, že obchoduje se zlatem a předměty převzal od R. Ť., apod.). Tím totiž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov.
§265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného J. P. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a