ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.446.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 446/2014-22
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. dubna 2014 k dovolání obviněné I. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 12 To 295/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 54/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. H. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 4 T 54/2012, uznal obviněnou I. H., (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) vinnou, že
„v přesně nezjištěné době od 28. 5. 2009 do 17. 4. 2010 v T. a dále na přesně nezjištěném místě, v rozporu s ústní dohodou s poškozeným J. T., užila pro vlastní potřebu finanční prostředky v částce 41.350,-- Kč z celkové částky ve výši 220.000,-- Kč, kterou jí předal investor Ing. R. H. na základě smlouvy o půjčce ze dne 28. 5. 2009, uzavřené mezi Ing. R. H. jako věřitelem a J. T. a jeho dcerou L. T. jako dlužníky, přičemž smlouvu na základě plné moci za smluvní stranu J. T. a L. T. podepsala I.H., a tyto finanční prostředky jí byly předány za účelem uhrazení exekucí vedených proti J. T. a L. T., z takto převzatých peněz uhradila exekuci ve výši 37.350,-- Kč vedenou Exekutorským úřadem ve Svitavách sp. zn. 111 Ex 8500/05 proti povinné L. T., exekuci ve výši 26.900,-- Kč, exekuci vedenou Exekutorským úřadem ve Svitavách sp. zn. 111 Ex 10409/07 proti povinnému J. T., exekuci ve výši 48.100,-- Kč, exekuci vedenou Exekutorským úřadem v Prostějově sp. zn. 018 Ex 00122/08 proti povinnému J. T., dále uhradila část exekuce ve výši 6.300,-- Kč k závazku spol. AVALON CONTINENTAL S.A. se sídlem Pasea Estae, Road Town, Tortola, Britské Panenské Ostrovy, v přesně nezjištěné době osobně předala poškozenému J. T. částku ve výši 10.000,-- Kč na uhrazení exekuce vedené Okresní správou sociálního zabezpečení v Rychnově nad Kněžnou, na základě souhlasného prohlášení podepsaného dne 27. 5. 2009 J. T. si oprávněně ponechala částku ve výši 50.000,-- Kč na úhradu nákladů, které vynaložila v souvislosti s úhradou exekucí J. T. a L. T., a zbývající částku ve výši 41.350,-- Kč poškozenému nijak nevyúčtovala, neboť ji užila pro vlastní potřebu v rozporu s ústní dohodou s poškozeným, čímž poškozenému J. T., bytem B., B., způsobila škodu ve výši nejméně 41.350,-- Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako přečin zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a uložil jí podle téhož ustanovení trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků; podle §228 odst. 1 tr. ř. jí současně uložil povinnost uhradit poškozenému J. T. na náhradě škody částku 41.350,-- Kč, přičemž se zbytkem nároku na náhradu škody jej podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněná podala proti citovanému rozsudku odvolání, o němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodl usnesením ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 12 To 295/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce JUDr. et Ing. Petra Petržílka, Ph. D. dovolání, v němž uplatnila dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
Dovolatelka v prvé řadě odkázala na první rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, jímž zrušil původní (rovněž odsuzující) rozsudek soudu prvního stupně a uložil mu, aby se podrobněji zabýval objektivní a subjektivní stránkou přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a otázkou jeho společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Současně vyjádřila nespokojenost s následným postupem soudu prvního stupně, který sice provedl konfrontaci mezi ní a poškozeným J. T., provedl výslech dalších svědků, ale již rezignoval na skutková tvrzení a důkazy předkládané obhajobou, a přestože jí trestnou činnost neprokázal, učinil skutkové a právní závěry, které nemohou obstát, přičemž použil takřka totožné odůvodnění, jako ve svém prvním rozsudku. Odůvodnění rozsudku tohoto soudu považovala za velmi stručné a téměř nepřezkoumatelné.
Obviněná dále vyjádřila nesouhlas i s rozhodnutím odvolacího soudu, který prý nedostál své přezkumné povinnosti a neodstranil vady vytýkané v odvolání. Odůvodnění jeho rozhodnutí považovala za téměř totožné s původním zrušujícím rozhodnutím, a proto se podivovala nad tím, že odvolací soud najednou stejné vady přehlédl a některé skutečnosti nepovažoval za důležité.
Dovolatelka dále tvrdila, že skutek, pro který je stíhána, nenaplňuje znaky žádného trestného činu, a že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad pro závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem. Namítla rovněž, že nedošlo k přisvojení si cizí věci nebo jiné majetkové hodnoty, která jí byla svěřena, neboť částku ve výši 42.000,-- Kč předala poškozenému J. T., byť ten tvrdí opak. Na této skutkové okolnosti přitom stojí celá konstrukce o její vině, přestože chybí jednak objektivní stránka, způsobená škoda, kauzální nexus a především stránka subjektivní. Soudy se blíže nezabývaly ani otázkou, zda její jednání bylo společensky škodlivé.
Obviněná také poukázala na nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, ve kterém je zdůrazněno, že je povinností obecných soudů své rozsudky řádně odůvodnit, a dále citovala judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k problematice extrémního nesouladu. Jsou tak podle ní dány důvody pro to, aby Nejvyšší soud do skutkových zjištění zasáhl, zejména z toho důvodu, že nižší instance nepřihlédly k výpovědi svědkyně M. I., považovaly ji za nedůvěryhodnou a bez konkrétního důkazu je obě nařkly z provozování činnosti, která může vést klienty do dalších dluhových pastí.
Dovolatelka konečně zpochybnila skutkovou větu výroku o vině, ve které je uvedeno, že jednala „v rozporu s ústní dohodou s poškozeným“, přestože státní zástupce v obžalobě netvrdil ani nedokazoval, že nějaká dohoda mezi ní a poškozeným existovala, a pokud skutečně existovala, pak není znám její obsah. Soudy nižších stupňů tedy účelově vyhodnotily všechny skutečnosti v její neprospěch a porušily tak zásadu in dubio pro reo.
Z uvedených důvodů obviněná v závěru svého podání navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí, podle §265k odst. 2 zrušil také všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby ji podle §265m odst. 1 tr. ř. zprostil obžaloby. Pokud by Nejvyšší soud tomuto návrhu nevyhověl, navrhla alternativně, aby podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil obě napadená rozhodnutí, podle §265k odst. 2 zrušil také všechna rozhodnutí, na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud odložil výkon napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.
Nejvyšší státní zástupce svého oprávnění vyjádřit se k podanému dovolání ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil, pouze souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl za podmínek v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné [ §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř. ] , bylo podáno osobou oprávněnou [ §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ] , v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněnou uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami.
Z obviněnou uplatněných dovolacích důvodů je třeba z logiky věci zmínit nejprve dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , který je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Z obsahu podání je zřejmé, že obviněná tento dovolací důvod uplatnila v jeho druhé alternativě, neboť tvrdila, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tato alternativa by v dané věci mohla být naplněna pouze za předpokladu, že by napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející bylo skutečně zatíženo hmotně právními vadami v citovaném důvodu dovolání předpokládanými.
Druhý z uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Některé námitky obviněné, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnila a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřela, v tomto ohledu nemohly obstát. Bylo tomu tak tehdy, pokud formulovanými výhradami napadala pouze rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů (konkrétně když nepovažovala dokazování učiněné soudy nižších stupňů za dostatečné) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (když tvrdila, že částku 42.000,-- Kč v hotovosti poškozenému předala, že soudy nesprávně vyhodnotily výpověď svědkyně M. I. a že účelově nepřihlížely k důkazům svědčícím v její prospěch). Tím totiž primárně napadala správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhala jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozovala údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byla uznána vinnou. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatelky, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že dosud zmíněné a obviněnou vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatelka jimi neuplatnila žádnou konkrétní námitku, kterou by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Dovolatelka však naplnila citovaný dovolací důvod těmi výhradami, jimiž zpochybnila naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku a namítla nedostatečné vyhodnocení otázky subsidiarity trestní represe. Tyto námitky, jakkoliv relevantně uplatněné, však Nejvyšší soud považoval za zjevně neopodstatněné.
K tomu je zapotřebí (alespoň stručně a v obecné rovině) uvést, že přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou .
Pachatel si přisvojí cizí věc nebo majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření.
Z hlediska subjektivní stránky zákon vyžaduje úmyslné zavinění [srov. §15 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku].
Pro závěr, zda v posuzované věci byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, je podstatná tzv. skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvého stupně, z níž plyne, že obviněná (stručně vyjádřeno) v rozporu s ústní dohodou s poškozeným J. T. z celkové částky ve výši 220.000,-- Kč, kterou jí předal investor Ing. R. H. na základě smlouvy o půjčce a které měla použít k uhrazení exekucí vedených proti J. T. a L. T., uhradila pouze část exekucí a pro vlastní potřebu užila finanční prostředky ve výši 41.350,-- Kč.
Takovému skutkovému zjištění obou soudů nižších stupňů všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. ř. bezezbytku odpovídají. Soudy totiž provedenými důkazy zjistily, že poškozený J. T. uzavřel s obviněnou dohodu, že mu obviněná sežene investora, který mu poskytne půjčku na zaplacení exekucí. Skutečnost, že k takovému ujednání mezi nimi skutečně došlo, vyplývá z výpovědí jak obviněné (vypověděla, že za poškozené podepsala smlouvu o půjčce na částku 264.000,-- Kč, která byla určena na zaplacení exekucí), tak poškozeného J. T., příp. i dalších svědků (zejména samotného poskytovatele půjčky R. H. a J. Ř.). Poté obviněná část exekucí uhradila (celkem ve výši 118.650,-- Kč) a částku 10.000,-- Kč poslala na účet poškozenému s tím, že exekuci vedenou u Okresní správy sociálního zabezpečení v Rychnově nad Kněžnou si uhradí sám. Soud prvního stupně přitom zjistil, že obviněná si počínala obezřetně a ve snaze podložit potřebnými doklady veškeré vydané částky (např. že si od poškozeného J. T. nechala podepsat „Souhlasné prohlášení“, v němž jí poškozený udělil souhlas s použitím částky ve výši 50.000,-- Kč k náhradě nákladů, které jí vznikly, ale také z výpisu z účtu L. T., na jejíž účet obviněná zaslala částku 10.000,-- Kč).
V tomto ohledu oba soudy nižších instancí oprávněně usoudily, že pak působí poněkud zvláštně a nevěrohodně, že by obviněná poškozenému předala (vzhledem k výši celkové půjčky) poměrně vysokou částku 41.350,-- Kč, aniž by si současně od něho vyžádala doklad o jejím převzetí (zvlášť v situaci, kdy nechtěla ponechat pouhé ústní dohodě výši své odměny a tuto zapracovala do písemného prohlášení). Za těchto okolností vyznívají přesvědčivě úvahy soudů, že je nelogické počínání obviněné, která již řadu let provozuje svoji činnost, přichází do styku s lidmi s těžkými finančními problémy, a přesto by si nenechala potvrdit převzetí konkrétní peněžní částky, a to ani dodatečně (srov. stranu 5 odůvodnění jeho rozsudku).
Pokud tedy oba soudy nižších stupňů zjistily, že obviněná převzala od investora R. H. částku ve výši 220.000,-- Kč za účelem zaplacení exekucí a z této částky nebyla schopná doložit použití částky ve výši 41.350,-. Kč, pak je třeba považovat za správný i jejich právní závěr, že si přisvojila cizí věc, která jí byla svěřena, když s ní naložila v rozporu s účelem, k němuž jí byla svěřena do dispozice. Takové její jednání naplnilo všechny zákonem požadované znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1 tr. zákoníku, a to včetně stránky subjektivní ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jak správně konstatoval odvolací soud.
Pokud dovolatelka dále namítla, že soudy nižších stupňů se blíže nezabývaly zásadou subsidiarity trestní represe, pak ani tuto výhradu Nejvyšší soud nepovažoval za opodstatněnou.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Z tohoto vymezení, které navazuje na zásadu zákonnosti vyjádřenou v §12 odst. 1 tr. zákoníku a podle níž jen trestní zákon vymezuje trestné činy a stanoví trestní sankce, které lze uložit, plyne, že trestní represe, tj. prostředky trestního práva, je možné v konkrétní věci použít jen tehdy, když jde o společensky škodlivé jednání a uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu nepostačuje.
Takto definovanou zásadou subsidiarity trestní represe a na ni navazujícím principem „ultima ratio“ je zajištěno, aby prostředky trestního práva byly použity zdrženlivě, především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní. Tím je vyjádřena funkce trestního práva jako krajního prostředku ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Z uvedeného tak vyplývá, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné.
V dané trestní věci je však zřejmé, že jednáním obviněné došlo k závažnému zásahu do zájmů chráněných trestním zákoníkem, přičemž se jedná o celkem standardní jednání zaměřené proti cizímu majetku, které se svou závažností nikterak nevymyká skutkově obdobným trestným činům. Nelze proto považovat za přiléhavé tvrzení obviněné, že by šlo o případ hraniční, na který by bylo možné reagovat normami jiného (netrestního) právního odvětví.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Zcela na závěr je třeba uvést, že ačkoli obviněná v rámci svého mimořádného opravného prostředku učinila podnět, aby předseda senátu soudu prvního stupně navrhl podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu přerušení výkonu trestu odnětí svobody, Nejvyšší soud se takovým podnětem nemohl zabývat. Předseda senátu Okresního soudu v Trutnově takový návrh neučinil a pro případný postup podle §265 o odst. 1 tr. ř. předseda senátu Nejvyššího soudu zákonné podmínky neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a