ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.490.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 490/2014-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. dubna 2014 o dovolání obviněného V. H. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 8 To 400/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 195/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného V. H. odmítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 T 195/2013, uznal obviněného V.H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) vinným, že
„dne 4. 11. 2012 v dopoledních hodinách v B., na ul. C., v prvním patře, ve svém bytě, kam vpustil bývalou družku, poškozenou V. B., na její žádost za účelem použití toalety, poté odešel do I., když se asi za hodinu do bytu vrátil, vešel za poškozenou do koupelny, chvíli se na ni díval jak se umývá a poté, co si natáhla kalhotky a kalhoty, chytil ji kolem ramen, položil ji v koupelně na zem na záda, stáhl jí kalhoty a kalhotky na kolena, sedl si na její klín, rozepnul si svoje kalhoty a vytáhl penis, kterým jí začal jezdit po jejím břiše, poté se posunul výš a snažil se jí penis strčit do pusy, poškozená se tomu však ubránila tím, že měla pusu tzv. „zatnutou“. Proto jí pouze jezdil přirozením kolem pusy, přitom mu říkala, že pohlavní styk nechce, že to oznámí, dále, že má pusu operovanou a nechce dostat infekci a rovněž se bránila tím, že se jej snažila rukama odstrčit a říkala mu, že vše řekne v nemocnici, kam měla jít na operaci, a také dospělým dětem, přesto ve svém jednání pokračoval, a to tak, že ji otočil na břicho a snažil se jí zasunout penis do konečníku, což se mu však nepodařilo, a když mu řekla, že to oznámí na policii, svého jednání zanechal a pustil ji, poté poškozená z bytu utekla a událost oznámila na policii“.
Takto popsané jednání obviněného soud právně kvalifikoval jako zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu podle §185 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 8 To 400/2013, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájkyně JUDr. Magdy Janovcové podal dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel sice úvodem svého mimořádného opravného prostředku deklaroval, že skutek, tak jak je popsán ve výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně, není trestným činem znásilnění, a to ani ve stadiu pokusu, své další výhrady však směroval výhradně proti skutkovým zjištěním.
V prvé řadě nesouhlasil se znaleckým posudkem znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, na základě kterého soud považoval výpověď poškozené V. B. za věrohodnou. Soudy podle něho nedostatečně zvážily provedení popsaného skutku, pokud by totiž došlo k pokusu o znásilnění, zcela jistě by takové jednání zanechalo stopy nejen na oblečení poškozené, ale především na jejím těle. Poškozená by tak musela utrpět minimálně modřiny či podlitiny, při násilném pádu navíc hrozilo v malém prostoru koupelny uhození o vanu či umyvadlo. Orgány činné v trestním řízení však žádné poranění poškozené, ale ani řádné znaky její obrany (škrábance, modřiny) neshledaly.
Podle obviněného navíc není reálné, aby obkročmo seděl na poškozené a přitom měl celou dobu na sobě oblečené rifle sahající zhruba do půle stehen. Dále poukazoval na to, že poškozená celý incident popisovala v klidu a bez emocí, přitom si lze jen stěží představit, že by se při pokusu o znásilnění nebránila a nekřičela. Jestliže poškozená necítí zlobu a nemá pocit křivdy, pak není pravděpodobné, že by jí někdo ublížil popsaným násilným způsobem.
Obviněný proto vyjádřil domněnku, že soudy nižších stupňů věc řádně neobjasnily a že zjištěné skutečnosti nepostačují k tomu, aby byl uznán vinným předmětným zločinem. Postupem soudů navíc došlo k porušení zásady in dubio pro reo, v situaci, kdy proti sobě stojí dvě protichůdné výpovědi a nelze nade vší pochybnost tvrdit, že se skutku dopustil, se měly přiklonit k jeho nevině.
Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení odvolacího soudu a dále postupoval podle §265 l nebo §265m tr. ř.
Nejvyšší státní zástupce svého oprávnění vyjádřit se k dovolání ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. nevyužil, pouze souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 tr. ř., a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku. V opačném případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil
a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Formulovanými výhradami totiž napadal pouze rozsah dokazování provedeného před soudy obou stupňů (konkrétně když tvrdil, že provedené dokazování nebylo dostatečné, že soudy nedisponovaly přímými důkazy k prokázání jeho viny, že na těle ani na oblečení poškozené nebyly nalezeny žádné stopy násilí, že znalecký posudek byl nesprávný, apod.) a způsob hodnocení důkazů z jejich strany (když namítal, že je nesprávný závěr o tom, že výpověď poškozené je věrohodná, že soudy v důkazní nouzi neakceptovaly jeho výpověď, apod.). Tím totiž primárně napadal správnost učiněných skutkových zjištění a v důsledku toho se domáhal jejich změny ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod uvedený dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Stejně tak nelze za relevantní výhradu považovat ani tvrzení dovolatele, že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Tato námitka totiž směřuje rovněž výlučně do skutkových zjištění a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že obviněný neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Pokud by výhrady obviněného měly být považovány za zpochybnění správnosti
a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov.
§265a odst. 4 tr. ř.).
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání obviněného V. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a tudíž není ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. dubna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a