ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.539.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 539/2014-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. května 2014 o dovolání obviněného P. R. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 12 To 419/2013, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 1 T 96/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. R. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 1 T 96/2013, byl obviněný P. R. uznán vinným přečinem neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §208 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit poškozené Národní knihovně České republiky, státní příspěvkové organizaci zřízené Ministerstvem kultury České republiky, Praha 1, Klementinum 190, škodu ve výši 256.773,- Kč.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný shora uvedeného přečinu dopustil tím, že v období od 1. 11. 2012 minimálně do července roku 2013, ačkoliv si byl vědom toho, že dle nájemní smlouvy ze dne 5. 10. 2006, ve znění dodatku této nájemní smlouvy ze dne 7. 10. 2011, uzavřené mezi Národní knihovnou České republiky, IČ 000 23 221, jakožto pronajímatelem a P. R., jakožto nájemcem, jejímž předmětem byl nájem haly – budovy bez č. p. na pozemku parc. č. st. …, a část pozemku p. č. …, vše v k. ú. N. u R., ulice T., v obci N., okres P., byla doba nájmu sjednána na dobu určitou do 31. 10. 2012, bez jakéhokoliv právního důvodu uvedené nebytové prostory nadále užívá, přičemž k vyklizení uvedených prostor, k jejich předání a úhradě bezdůvodného obohacení za užívání nebytových prostor byl opakovaně vyzýván ze strany Národní knihovny České republiky, která má právo hospodaření s uvedeným majetkem.
Označený rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný v celém rozsahu odvoláním. Z jeho podnětu Krajský soud v Praze usnesením ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 12 To 419/2013, rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody, přičemž poškozenou Národní knihovnu České republiky, státní příspěvkovou organizaci zřízenou Ministerstvem kultury České republiky, podle §265 tr. ř. odkázal s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný vytkl, že nebyly prokázány zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, že společenská škodlivost jeho jednání je mizivá a že naopak díky jeho postupu nedošlo k další nesmyslné privatizaci státního majetku. K subjektivní stránce trestného činu uvedl, že při svém konání vycházel z platné právní úpravy a z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, publikovaného pod č. 40/2005 Sb. n. u., jenž současně cituje. K objektivní stránce trestného činu poznamenal, že k útoku na chráněný právní statek, tedy k narušení práva předmět nájmu nerušeně užívat, nemohlo dojít, když vedení Národní knihovny deklarovalo svůj úmysl předmětnou nemovitost prodat. K prodeji objektu mohlo dojít bez zřetele na konání obviněného; obviněný Národní knihovně halu s pozemky žádným způsobem nebránil prodat, proto jeho jednání nemohlo vyvolat trestněprávní následek předvídaný zákonem. K otázce škody obviněný tvrdil, že naopak Národní knihovna je tou, která mu za zhodnocení předmětu nájmu dluží 789.000,- Kč a své tvrzení opřel o k dovolání přiložený znalecký posudek znalkyně Ing. Renaty Klímové ze dne 9. 12. 2013. Dále poukázal na princip ultima ratio ve smyslu zásady subsidiarity trestní represe podle ustanovení §12 tr. zákoníku, přičemž obsáhle citoval závěry stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. Podle názoru dovolatele celý systém českého práva zahrnuje i po politických změnách v roce 1989 celou řadu skutkových podstat trestných činů politické povahy, které mají spíše charakter přestupků, správních deliktů či běžného razantního hospodářského chování, a proto do trestního práva vůbec nepatří. Dovozoval, že v řadě případů jsou podnikatelské subjekty donuceny postupovat na hraně zákona, což je i jeho případ. Opakoval, že z vlastních prostředků investoval do zhodnocení předmětu nájmu, přičemž Národní knihovna mu „za odměnu“ nelogicky zvýšila nájem o téměř 100 %. Uvedl, že si nemůže dovolit se odstěhovat, za drahé peníze upravit nový nebytový prostor a čekat, až za několik let soudy rozhodnou nebo nerozhodnou o zhodnocení předmětu nájmu; takový postup by vedl k jeho úpadku a ke ztrátě pracovních míst. Proto byl donucen, aby se snažil zhodnocení „odbydlet“, přičemž tento návrh byl konkretizován do návrhu mimosoudního řešení sporu, který byl ze strany Národní knihovny arogantně odmítnut.
Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 12 To 419/2013, jakož i rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 9. 2013, sp. zn. 1 T 96/2013, zrušil a obviněného obžaloby zprostil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání předeslal, že výklady dovolatele stran kvality českého trestního práva a poměrů v podnikatelské sféře se nacházejí zcela mimo rámec deklarovaného i kteréhokoli jiného dovolacího důvodu.
Pokud jde o námitky obviněného, které lze pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, státní zástupce konstatoval, že jsou zjevně nedůvodné. Podle názoru státního zástupce jsou výhrady týkající se subjektivní stránky trestného činu bezpředmětné, neboť dovolatelem citovaný judikát Ústavního soudu se týká nikoli otázky zavinění, ale problematiky trestního práva jako ultima ratio. Žádné jiné námitky vůči subjektivní stránce dovolatel nevznáší, přičemž z obsahu dovolání vyplývá, že jednání dovolatele bylo jednáním úmyslným ve formě přímého úmyslu, když obviněný připustil, že takto řešil svůj spor s pronajímatelem o úhradu jím tvrzeného zhodnocení nemovitosti a současně nedostatek prostředků k tomu, aby si pro účely svého podnikání opatřil jiné nebytové prostory. Skutečnost, že doba nájmu již uplynula, jakož i svoji vědomost o této skutečnosti však dovolatel nikterak nezpochybňuje.
Státní zástupce měl za to, že neobstojí ani námitky obviněného, jimiž brojí proti závěru soudů o naplnění objektivní stránky trestného činu. Zdůraznil, že výhrady dovolatele o zamýšlené privatizaci, resp. prodeji předmětných nemovitostí nemají oporu ve skutkových zjištěních učiněných soudy; zároveň poznamenal, že ani případná pravdivost tohoto tvrzení by nemohla založit beztrestnost dovolatelova jednání. Objektem ochrany trestného činu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku není pouze ochrana práva nerušeně užívat dům, byt nebo nebytových prostor, ale i ochrana jiných práv vlastníka nebo jiné oprávněné osoby, především ochrana práva s domem, bytem nebo nebytovým prostorem disponovat. Do tohoto práva by přitom bylo zasaženo i v případě pravdivosti dovolatelova tvrzení o zamýšleném prodeji nebytových prostor, když nebytové prostory neoprávněně užívané jiným subjektem je podle názoru státního zástupce nutno považovat za obtížně prodejné až neprodejné. K dovolatelově námitce týkající se způsobené škody státní zástupce uvedl, že škoda není zákonným znakem přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku. Současně podotkl, že podle skutkových zjištění dovolatel dlouhodobě neplatí úhradu za užívání předmětných prostor, což podle něj dovoluje učinit závěr, že pronajímateli škoda nepochybně vznikla, přičemž státní zástupce zdůraznil, že odvolací soud výrok o náhradě škody zrušil pouze z důvodu pochybnosti o přesné výši poškozenou uplatňovaného nároku.
Podle státního zástupce nejsou relevantní ani výhrady dovolatele vztahující se k principu ultima ratio trestní represe, resp. k absenci společenské škodlivosti jednání dovolatele. Uvedl, že v obecné rovině platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky uvedené v trestním zákoníku a který je v něm označen za trestný, je trestným činem, tudíž takový čin lze vždy považovat za společensky škodlivý. Opačný závěr stran zjištění nedostatečné společenské škodlivosti činu by podle státního zástupce bylo možné učinit jen zcela výjimečně v případech, v nichž z určitých závažných důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi. Ačkoliv státní zástupce připustil, že neoprávněné užívání cizích nebytových prostor, kterých pachatel předtím užíval po právu, je obecně poněkud méně společensky škodlivé než neoprávněné obsazení takovýchto prostor, uvedl, že v posuzované trestní věci je společenská škodlivost činu dána dlouhotrvajícím neoprávněným užíváním, které pokračovalo i v době rozhodování soudů (a není vyloučeno, že nepokračuje i v současné době), jakož i postupně narůstající škodou vzniknuvší v důsledku nezaplaceného nájemného. Použití prostředků civilního práva bylo zatím bezvýsledné, když uvolnění předmětných prostor nebylo dosaženo ani žalobou na vyklizení podanou Národní knihovnou, kterou vede Okresní soud Praha-západ pod sp. zn. 13 C 166/2012 (z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu přitom vyplývá, že v tomto civilním řízení se dovolatel brání tím, že se snaží zpochybnit procesní postupy soudu, nikoli důvodnost samotného návrhu). Podle státního zástupce navíc dovolatel ke svému jednání zastává naprosto nekritický postoj, když je zřejmě považuje za legitimní prostředek prosazování svých nároků plynoucích z údajného zhodnocení nemovitostí. Podle názoru státního zástupce neexistují v posuzované trestní věci žádné výjimečné okolnosti, které by i přesto, že formální znaky přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku byly jednáním dovolatele naplněny, opravňovaly k neuplatnění trestního postihu s odkazem na absenci společenské škodlivosti. Státní zástupce dodal, že dovolatelem citovaný nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 413/04 na danou trestní věc nedoléhá, neboť v uvedeném rozhodnutí Ústavní soud zpochybnil uplatnění prostředků trestního práva ve specifické situaci, kdy bývalému nájemci bytu dosud neuplynula soudem stanovená lhůta k jeho vyklizení. V posuzované trestní věci byl ovšem dovolatel po 31. 10. 2012 povinen bez dalšího předmětné nemovitosti vyklidit, aniž by vyčkával jakéhokoli soudního rozhodnutí a aniž by mu příslušela jakákoli náhrada.
Státní zástupce závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Nejvyšší soud proto zcela sdílí názor státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že výklady dovolatele, které se týkají kvality celého systému českého trestního práva a poměrů v podnikatelské sféře, se nacházejí zcela mimo rámec deklarovaného i kteréhokoli jiného dovolacího důvodu. Účelem dovolacího řízení totiž nemůže být posuzování kvality právního řádu z toho hlediska, zda trestněprávní úprava odpovídá společenským poměrům a zda snad některá jednání nejsou nadbytečně kriminalizována.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je však významnou otázka, zda jednání obviněného popsané ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, resp. zda jednáním obviněného došlo k útoku na chráněný právní statek, tedy k narušení práva předmět nájmu nerušeně užívat a disponovat s ním, a zda v případě naplnění formálních znaků trestného činu lze uplatnit s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost použití materiálního korektivu spočívajícího v aplikaci subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva vždy na základě přísně individuálního a důsledně kontextuálního posouzení okolností daného případu (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 5 Tdo 17/2011). Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. S ohledem na to uplatnění principu „ultima ratio“ přichází v úvahu i u závažnějších trestných činů, kde některé znaky by mohly nasvědčovat vyšší společenské škodlivosti (např. výše škody nebo rozsah u některých hospodářských trestných činů), ale ochrana konkrétního právního statku v posuzovaném případě je lépe a účinněji zajišťována uplatněním odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Na druhé straně je třeba uvést, že princip „ultima ratio“ nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 8 Tdo 1035/2010).
Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je tedy třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku).
Přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům, byt nebo nebytový prostor jiného.
Objektem přečinu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku je především vlastnictví domu, bytu nebo nebytového prostoru, zejména pokud jde o výkon některých oprávnění s jejich vlastnictvím spojených, a to především oprávnění svůj předmět vlastnictví užívat (ius utendi, popř. ius utendi et fruendi) a disponovat s ním (ius disponendi); může však jít také o výkon těchto práv jiného oprávněného držitele než vlastníka. Protiprávním užíváním domu, bytu nebo nebytového prostoru se rozumí setrvání v uvedeném objektu jiného bez právního důvodu. Po subjektivní stránce je vyžadován úmysl, přičemž postačí i úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
Obviněný namítl, že k narušení práva předmět nájmu nerušeně užívat nemohlo dojít, a to proto, že vedení Národní knihovny deklarovalo svůj úmysl nemovitost prodat a obviněný prodeji nebránil. K tomu je zapotřebí poznamenat, že i kdyby se uvedené tvrzení opíralo o skutková zjištění soudů a Národní knihovna nemovitost, kterou obviněný z titulu nájemní smlouvy do dne 31. 10. 2012 oprávněně užíval, skutečně zamýšlela prodat, učinění závěru o beztrestnosti jednání obviněného by to nezpůsobilo. Jak již bylo shora naznačeno a jak správně podotkl státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, předmětem ochrany přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku není pouze výkon práva dům, byt nebo nebytový prostor užívat, ale je jím i výkon práva s těmito nemovitostmi disponovat. Domněnka obviněného, že k potenciálnímu prodeji objektu mohlo dojít i bez zřetele na jeho konání, je zcela lichá, neboť si lze jen stěží představit, že by objekt, jenž je neoprávněně užíván bývalým nájemcem, který jej odmítá vyklidit a který v něm aktivně provozuje výrobu a prodej, byl bez větších obtíží prodeje schopný.
Neshledal-li dovolací soud opodstatněnými výhrady obviněného vůči naplnění objektivní stránky označeného přečinu, nelze než stejný závěr zaujmout i ohledně naplnění jeho subjektivní stránky. Obviněný neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, která by tento zákonný znak jakkoliv zpochybnila; jím citovaný judikát Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp. zn. II. ÚS 413/04, se otázkou zavinění nezabývá. Že jednání dovolatele bylo jednáním úmyslným ve formě přímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. ř., přesvědčivě dokládají skutková zjištění soudů, že obviněný spolehlivě věděl o skončení nájemního vztahu, ale objekt nevyklidil a svévolně v něm zůstal a podnikal i nadále. Ostatně sám obviněný i v dovolání připouští, že takto řešil svůj spor s pronajímatelem o úhradu dovolatelem tvrzeného zhodnocení nemovitosti a současně nedostatek prostředků k tomu, aby si pro účely svého podnikání opatřil jiné nebytové prostory. Způsob provedení činu dokládá, že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit zájem chráněný v ustanovení §208 odst. 1 tr. zákoníku.
Pokud jde o případnou aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku, nutno shodně se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství podotknout, že protiprávní užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru ve smyslu §208 odst. 1 tr. zákoníku, byť to zákon nezdůrazňuje, nepředstavuje tak závažné jednání jako protiprávní obsazení zmíněných objektů ve smyslu §208 odst. 2 tr. zákoníku, a proto je v případech neoprávněného užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru, které byly předtím užívány po právu, zapotřebí pečlivě vážit okolnosti případu, a to právě i z hlediska zásady subsidiarity trestní represe stanovené v §12 odst. 2 tr. zákoníku a z ní vyplývajícího principu ultima ratio. Trestní odpovědnost pachatele lze pak uplatnit zpravidla tehdy, bude-li předmětné neoprávněné užívání trvat dlouho a jednáním neoprávněného uživatele bude způsobena škoda nebo jiný závažný následek, resp. účinek (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1842.).
Podle skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně obviněným neoprávněné užívání nebytového prostoru trvalo od 1. 11. 2012 minimálně do července roku 2013; s ohledem na vyjádření obviněného ve veřejném zasedání odvolacího soudu dne 11. 12. 2013 je zjevné, že trvalo i minimálně ke dni 11. 12. 2013. Doba uvedená ve skutkové větě výroku o vině je bezpochyby dobou dlouhotrvající, přičemž Nejvyšší soud považuje za zásadní zdůraznit, že nejméně po celou tuto dobu obviněný poškozené Národní knihovně nehradil nájemné a objekt zcela neoprávněně zdarma využíval pro své podnikatelské aktivity. V důsledku takového jednání, z důvodu nemožnosti výkonu práva objekt užívat a podle své vlastní vůle s ním disponovat, vznikla Národní knihovně škoda, která ačkoliv není zákonným znakem přečinu podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, škodlivost činu obviněného ještě umocnila. Nelze rovněž odhlédnout od skutečnosti, že obviněný byl opakovaně ze strany Národní knihovny na uplynutí doby nájmu upozorňován a k vyklizení nemovitosti a k jejímu předání k datu 31. 10. 2012 vyzýván, a to poprvé dopisem ze dne 4. 9. 2012 doručeným mu dne 7. 9. 2012 (srov. č. listu 35). Obviněný byl tedy předem obeznámen s tím, že Národní knihovna mu nájemní smlouvu neprodlouží, a že bude tudíž povinností obviněného objekt ke dni skončení nájmu vyklidit a poškozené předat. Navzdory tomu, i přes probíhající občanskoprávní spor vedený u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 13 C 166/2012, v dotčeném objektu bez jakéhokoli právního titulu a bez hrazení nájemného setrval. Co se týče odkazu dovolatele na výše uvedený nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 413/04, Nejvyšší soud shodně se stanoviskem státního zástupce shledal, že tento odkaz je v posuzované trestní věci nepřiléhavý. Ze skutkových zjištění soudů je zjevné, že obviněný předmětné nemovitosti – jak ostatně sám připustil – užíval počínaje dnem 1. 11. 2012 bez právního titulu a na úkor poškozené zcela zdarma, že tímto svým jednáním poškozené znemožnil nakládání se svěřeným majetkem, že uvedeného jednání se dopouštěl dlouhodobě a že jím způsobil majetkovou újmu na straně poškozené.
S přihlédnutím k uvedeným okolnostem, ke škodlivosti jednání obviněného, nelze s ohledem na princip ultima ratio rezignovat na trestněprávní ochranu výkonu oprávnění spojených s vlastnictvím. Jak výstižně poznamenal státní zástupce ve vyjádření, použití prostředků civilního práva bylo zatím bezvýsledné (z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu navíc vyplývá, že v tomto civilním řízení se dovolatel brání tím, že se snaží zpochybnit procesní postupy soudu, nikoli důvodnost samotného návrhu), ke svému jednání zastává naprosto nekritický postoj, když je zřejmě považuje za legitimní prostředek prosazování svých nároků plynoucích z údajného zhodnocení nemovitostí. V předmětné trestní věci nejsou dány žádné výjimečné okolnosti, které by i přes to, že formální znaky přečinu podle §208 odst. 1 trestního zákoníku byly jednáním obviněného naplněny, opravňovaly k neuplatnění trestního postihu s odkazem na absenci společenské škodlivosti.
Nejvyšší soud proto na základě shora uvedeného konstatuje, že ztotožnil-li se odvolací soud s názorem soudu prvního stupně, který jednání obviněného popsané ve skutkové větě výroku o vině kvalifikoval jako přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru podle §208 odst. 1 tr. zákoníku, nedopustil se nesprávného právního posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], a tudíž dovolací námitky obviněného jsou v tomto ohledu zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. května 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková