ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.545.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 545/2014-43
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. května 2014 o dovolání obviněného B. D., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 10 To 125/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41 T 6/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného B. D. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2013, sp. zn. 41 T 6/2013, byl obviněný B. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle §173 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, na podkladě odvolání podaného obviněným, rozsudkem ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 10 To 125/2013, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku na základě skutkových okolností, jež vymezil tak, že
obviněný dne 8. prosince 2011 kolem 16.45 hod. po předchozí slovní rozepři ve snaze vynutit si vstup do bytu v ul. N., v P. a následně vymoci z poškozeného P. Č., zaplacení dluhu, nejprve udeřil poškozeného hlavou do rtu, a posléze v kuchyni bytu poškozeného nejméně třikrát udeřil pěstí do obličejové části hlavy, a když se poškozený pokoušel vstát, obviněný jej nutil, aby zůstal ležet, a znovu ho přitom opakovaně udeřil rukama sevřenýma v pěst, následně poškozenému sebral z peněženky veškeré papírové bankovky v hodnotě 6.000,- Kč, brašnu s notebookem zn. Toshiba v hodnotě 10.000,- Kč včetně zdroje a zařízení WiFi v hodnotě 400,- Kč, mobilní telefon NOKlA C6-00, se SIM kartou a nabíječkou v hodnotě 5.000,- Kč, a nůž zn. Vaniš v hodnotě 120,- Kč; pod pohrůžkou dalších úderů pak poškozeného nutil k vydání dalších mobilních telefonů, které ale poškozený již neměl; tímto svým jednáním obviněný způsobil poškozenému P. Č. majetkovou škodu v celkové výši 21.520,- Kč a u poškozeného došlo ke krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, tzv. subdurální krevní výron nad levým čelně-spánkovo-temenním mozkovým lalokem s otokem levého čelního a temenního mozkového laloku s přesunem středových struktur mozku na pravou stranu, dále tržně zhmožděnou ránu horního rtu vpravo a lehké podvrtnutí pravého hlezenního kloubu.
Za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Dále rozhodl také o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný dovolání prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ten opřel o názor o extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a o existenci tzv. opomenutých důkazů, neboť se soudy nezabývaly některými navrhovanými důkazy a jeho vina nebyla prokázána. Tyto námitky obviněný vznesl i přesto, že se jedná o procesní vady, které však podle něj měly zásadní vliv na správnost skutkových zjištění, a v důsledku toho i na právní posouzení věci. Za zásadní považoval, že soudy výrok o vině založily téměř výhradně na výpovědi poškozeného P. Č., přestože jsou, s hledem na obsah konkrétních svědeckých výpovědí dosvědčujících, že poškozený často popíjel alkohol a býval poté v důsledku pádu zraněný, pochybnosti o jeho věrohodnosti. V této souvislosti obviněný zopakoval podstatné pasáže výpovědí svědků S. Z., Ing. P. F., Ing. J. H., Ing. J. N. a J. K., a poukázal i na závěry znalců MUDr. Vlastimila Tichého a prof. PhDr. Petra Weisse, Ph.D. o duševním stavu poškozeného, jenž byl popsán jako osobnost emočně nevyvážená, anomální, trpící závislostí na alkoholu. V obecné rovině též odkázal na další důkazy vztahující se nelichotivě k osobě poškozeného a zdůraznil své vlastní kvality. Obviněný rovněž připomenul svou dosavadní obhajobu vycházející z toho, že poškozeného nenapadl ani nebyl u něj v bytě, a vyjádřil názor, že zranění mu mohla přivodit jiná osoba, anebo si je mohl způsobit sám. Podle obviněného poškozený na něj svalil vinu jen proto, aby se zbavil nepohodlného věřitele, protože mu poškozený dluží jako zaměstnavatel mzdu za práci, kterou pro něj obviněný několik měsíců vykonával. Obviněný odvolacímu soudu vytkl, že nerespektoval, v jakém rozsahu požadoval v rámci svého zrušujícího rozhodnutí dokazování provést, a netrval na tom, aby byl proveden výslech policistů Městského oddělení Policie České republiky L., kteří měli ztotožnit další osoby, jejichž svědectví se obviněný domáhal. Jestliže soudy neprovedly dokazování v rozsahu, jaký obviněný navrhoval, spatřoval v tomto tzv. „opomenuté důkazy“ a extrémní nesoulad, protože soudy rozhodly o jeho vině na základě neúplného a nedostatečného dokazování i přesto, že první rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena za účelem doplnění dokazování, neboť je jeho vina založena na tvrzení nevěrohodného poškozeného.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 10 To 125/2013, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil a věc podle §265 l odst. 1 tr. ř. vrátil Vrchnímu soudu v Praze, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně obviněný požádal o přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle §265 o odst. 1 tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s §265 odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který obviněným tvrzený extrémní nesoulad neshledal, neboť obviněný uplatněnými námitkami demonstroval svou snahu prosadit své individuální hodnocení důkazů, jak činil v rámci své dosavadní obhajoby. Státní zástupce považoval přezkoumávaná rozhodnutí soudů za odpovídající pravidlům hodnocení důkazů vymezených v trestním řádu a jeho skutkové závěry shledal plně odpovídajícími obsahu provedených důkazů. Protože soudy postupovaly v souladu se svými povinnostmi vyplývajícími z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a §125 tr. ř., nejedná se o opomenuté důkazy, jichž se obviněný domáhal. Důkazy, jež nebyly provedeny, takový charakter nemají, protože soudy vysvětlily, že ani jeden z nich nemohl přinést žádnou zásadní informaci týkající se skutku samotného, ani podstatně ovlivnit vyhodnocení důkazů jako celku, když dodal, že soud prvního stupně se přiměřeným způsobem pokoušel identifikovat příslušníky policie, s nimiž dovolatel a poškozený jednali, a vyslechnout svědka Š., což se mu však přes veškerou snahu nepodařilo. Kromě toho zdůraznil, že soud není povinen provést všechny důkazy, které mu strany navrhnou, nýbrž má zajistit takový rozsah dokazování, který mu umožní spolehlivě stabilizovat skutková zjištění, což se v této věci nepochybně stalo. Státní zástupce s poukazem na uvedené navrhl, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), zkoumal, zda označený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu s jeho zákonným vymezením, neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zákon tak vymezil, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího sudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Uplatněný dovolací důvod musí být v dovolání skutečně odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pouze formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9.2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný výhradami, jež uplatnil, nevznesl žádné námitky směřující proti právnímu posouzení věci, jak zásadně ustanovení §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, ale toliko vytýkal vady spočívající na nesprávném procesním postupu, především při provádění a hodnocení důkazů, tj. v nedodržení podmínek a zásad stanovených ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. s odkazem na extrémní nesoulad. Takovéto výhrady zásadně nelze prostřednictvím uvedeného, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. uplatnit, protože přezkum skutkového stavu není zákonem v rámci dovolacího řízení v žádném z dovolacích důvodů vymezen.
Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). O takový případ jde jen za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010).
O extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkem a jeho právním posouzením může jít i tehdy, pokud se zjistí tzv. opomenuté důkazy, což je kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy lze považovat i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn, II. ÚS 262/2004, ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009 a další]. Nejedná se však o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutí.
V kontextu s těmito pravidly je však nutné zdůraznit, že i když Nejvyšší soud v rámci uvedeného výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemůže v řízení o dovolání přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění a musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen ve výroku odsuzujícího rozsudku (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12.2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004), přesto je povinen zjistit, je-li právní posouzení skutku popsaného ve výroku odsuzujícího rozsudku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. 282/2003).
Nejvyšší soud, se zřetelem na zmíněné obecné, v zásadě však ústavní principy, nad rámec obecného vymezení dovolacích důvodů, nejprve na základě obsahu spisu a odůvodnění napadených rozhodnutí posuzoval, zda došlo v postupech soudů obou stupňů k takovým pochybením v procesu dokazování, resp. při zjišťování skutkového stavu věci k takové realizaci důkazního řízení, jež by bylo možné považovat za rozporné s procesními předpisy, jež by mohly založit pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních. Proto jen pro úplnost připomíná, že ve věci je nyní přezkoumávaný rozsudek odvolacího soudu již v pořadí druhým rozhodnutím, neboť Městský soud v Praze poprvé rozhodoval rozsudkem ze dne 27. 5. 2013, sp. zn. 41 T 6/2013, jenž byl k odvolání obviněného a poškozené zdravotní pojišťovny usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 2 To 44/2013 (č. 1. 510 až 515), zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí se závazným pokynem doplnit dokazování.
Soud prvního stupně, jak je z obsahu spisu i z odůvodnění rozsudku zřejmé, se řídil pokyny nadřízeného soudu a dostál jim, neboť vysvětlil, o jaké důkazy svá zjištění opřel, a pečlivě všechny důkazy, které v souladu s trestním řádem i pokynem odvolacího soudu provedl, hodnotil (viz strany 8 až 31 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud soud prvního stupně nevyslechl obhajobou navrhované policisty Městského oddělení P., vysvětlil, z jakých důvodů tak neučinil. Přitom v hlavním líčení dne 30. 9. 2013 provedl jednak důkaz výslechem svědka Mgr. P. B., vedoucího Městského oddělení Policie L., který vysvětlil proces a způsob zapisování hlášení do knihy hlášení, v níž, podle jeho slov, není v rozhodném období evidován žádný záznam týkající se incidentu obviněného s poškozeným. Tuto skutečnost soud následně doplnil i provedením důkazu předmětnou knihou hlášení (č. 1. 609 až 611, 615).
K námitce obviněného, že neztotožněním a nevyslechnutím uvedených osob došlo k tzv. opomenutým důkazům, je nutné konstatovat, že soud prvního stupně dostál v potřebné míře svým povinnostem, protože v intencích pokynu odvolacího soudu provedl výslech vyžadovaných svědků, jakož i listinné důkazy. Předvolání svědka M. Š. obviněný nechal „na zvážení“ soudu, a tudíž se jeho neprovedení nemůže důvodně dovolávat. Považoval-li proto soud jeho předvolání za nadbytečné (viz č. 1. 602 až 616, 655 až 673), v potřebné míře tento svůj závěr v rozsudku vysvětlil. Nebyl též, s ohledem na pokyn odvolacího soudu, povinen provést výslech policistů, kteří měli údajné hlášení v prosinci 2011 s obviněným a poškozeným na služebně Policie v L. sepsat, neboť odvolací soud ve svém prvním zrušujícím usnesení formuloval tento pokyn způsobem, že „Bude-li takové hlášení objeveno, bude na místě provést výslech příslušných policistů, kteří se věcí zabývali“. Takové hlášení nebylo nalezeno, a tudíž soud prvního stupně nemohl předmětný výslech neztotožněných policistů fakticky ani provést.
Odvolací soud v nyní přezkoumávaném rozsudku sice rozhodnutí soudu prvního stupně i podruhé v celém rozsahu zrušil a sám znovu rozhodl, avšak stalo se tak pouze z důvodu nedostatku v posouzení subjektivní stránky ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě, v důsledku čehož zmírnil právní kvalifikaci u trestného činu loupeže, když obviněného uznal vinným pouze podle základní skutkové podstaty §173 odst. 1 tr. zákoníku. Skutkový stav popsaný v rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud považoval za dostatečný při respektování všech zásad vymezených pro vedení dokazování v §2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i všech pokynů, které ve svém prvním rozhodnutí uložil (strany 4 až 5 přezkoumávaného rozsudku soudu druhého stupně).
Pokud jde o obviněným namítaný nedostatek v závěru o věrohodnosti poškozeného P. Č., i v tomto směru lze jen připomenout, že soudy se zabývaly v potřebné míře všemi okolnostmi, které vyšly v průběhu dokazování k jeho osobě najevo, a posuzovaly je v souladu se všemi rozhodnými skutečnostmi ve věci rovněž zjištěnými. Jen pro stručnost lze poukázat na závěry odvolacího soudu, jenž na straně 4 odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, z jakých důvodů zjištění učiněná a vysvětlená soudem prvního stupně považuje za správná.
Na základě těchto poznatků Nejvyšší soud jen konstatuje, že při hodnocení důkazů se soudy obou stupňů řádně vypořádaly se všemi obviněným navrhovanými důkazy, při jejichž hodnocení dodržely principy řádného a spravedlivého objasnění skutkových okolností, o nichž nevznikají pochybnosti. Přičemž závěry plynoucí z tohoto hodnocení, tj. posouzení podřazení daného případu pod příslušná zákonná ustanovení, jsou pak součástí nezávislosti soudního rozhodování. Soudy obou stupňů při posuzování předmětné věci respektovaly pravidla a kritéria stanovená §2 odst. 5, 6 a §125 tr. ř., respektovaly příslušná procesní ustanovení upravující zásadu vyhledávací, a volného hodnocení důkazů, jakož i transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozsudku. Své závěry v přezkoumávaných rozhodnutích řádně, přiléhavě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily, přičemž odvolací soud přiléhavě reagoval i na argumentaci obsaženou v odvolání obviněného. Nebyly ze všech těchto důvodů zjištěny žádné projevy libovůle a Nejvyšší soud dospěl k závěru, že se v projednávané věci nejedná o opomenuté důkazy a nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V takovém případě, když v dovolání obviněného nejsou namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotně právních otázek, jak dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. stanoví, uzavřel, že dovolání bylo podáno mimo označený, ale i jakýkoliv jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1, 2 tr. ř., a proto ho podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
S ohledem na tento výsledek dovolacího řízení nepřicházelo do úvahy přerušení výkonu rozhodnutí, jak se obviněný domáhal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. května 2014
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová